Její nekonečné vzpomínání

Pod noční oblohou tiše sedí do nitra dalekých hvězd hledí vlasy jí padají přes ramena stále hledí neznavena. Modré šaty se vlní jak řeka na lásku, na soucit stále čeká v očích jí plápolá oheň dálek na něho čeká, na vysněný dárek. On jí však odešel a už se nevrátí poslední pohled a pak se tvář odvrátí sumtně a slzivě odchází od hrobu zůstane sama na věčnou dobu. Přemýšlí nad tím, co bylo a není tak malinký okamžik a svět se jí změní minulost odešla, teď zbývá jen smutek malinký přívěšek a vzpomínek zbytek. Sedí a brzy už bude svítání nikdy nezkončí její trápení navždycky zůstane sama silná, však žalostná dáma.