Pro trochu lásky

Ne, to snad není pravda. To nemůže, to NESMÍ být pravda.Ale je, je to pravda, je to skutečné, stejně skutečné jako tenhle džbánek, co svírám ve svých bedých kostnatých rukou, jako hodiny, které právě ukazují půl čtvrté ráno, jako účet, který leží přede mnou na dubovém stole,jako její dopis… Domů se dostávám jakoby náhodou, nohy mě nesou, zatímco má zmučená mysl stále krouží kolem tebe. Nemá cenu jít spát, stejně by to nešlo tak se aspoň jdu opláchnout, zatímco přemýšlím o tom, co bych měl podniknout. Vlažná voda pomalu stéká po mém těle a smýcá z něj nečistoty, ale má duše je je zjizvená a špinavá.Stejněně to nemá cenu, je pořád jen ním, pro mne v jejím srdci nezůstalo místečko, ba ani kouseček místa, nenávidí mě. Takovéto a jiné, ještě mučivější myšlenky mě pronásledují po celou tu dobu a v uších mi stále zní slova, jenž byla pronesena tím jejím překrásným hlasem, pro mě krásnější hudby nebeské: Proč’s to udělal, proč? Jdi mi z očí, nenávidím tě! Před sebou vidím jen dvě možnosti. Urápit svou duši a provést něco, co bude mrzet celý svět nebo se to pokusit napravit. Rozhodl jsem se pro nápravu, ale již předem vidím, že jen zázrak může zachránit mou lásku, vždyť z té propasti, kam spadla, není záchrany.Ale stejně to zkusím. Za těchto úvah jsem se oblékl a vzal svůj kabát, který je nedílnou součástí mé legendy. A na displeji mobila nic není, rozhoduji se pro to, že jí o svém příchodu nedám vědět. Temné mraky nad městem se stahují, bouře je přímo hmatatelná, to ticho. Dusivé, těžké ticho uvádějící na jeviště dějin bouři století. A takový mrak je v mé mysli. Ještě štěstí, že nebydlí daleko od mé čtvrti, jinak by mě bouře mohla zastihnout po cestě a to bych nechtěl. Zvonek, na kterém je její příjmení, vysí přede mnou na zdi jejich vily a já v sobě kupodivu nacházím odvahu jej stisknout. Otevírá mi její otec, z jehož výrazu nelze nic vyčíst. Potřebuji mluvit s Janou,mohu k ní? On nic neříká, jen rukou ukazuje směrem ke schodům, které vedou do patra, kde má pokoj. Sebrat odvahu a sílu k zaklepání na její dvěře je úkol přímo nadlidský, ale přecejen se mi to povedlo. Halvou mi bleskne Teď anebo nikdy. a klepu. Zpoza dveří jsou slyšet kroky. Její kroky. Jejich zvuk ve mně vyvolává pár vzpomínek a naplňuje mé nitro zvláštní směsicí očekávání a strachu. Kdo je to? Její slova jsou jako čepele ze sametu. Já. Nenamáhám se s vyslovením máho jména, stejně by to bylo nad moje síly. A co chceš, po tom so’s způsobil a neudělal? Není to tak tvrdý tón a to mi dodává naděje. Promluvit si s tebou o tom a ještě o mnoha dalších věcech. odpovídám s nadějí v hlase. Pojď dále, doufala jsem, že se zastavíš.podivuhodný zvrat. Vcházím. V pokoji sedí ještě Katka, její kamarádka zasvěcená do celého problému. Zdravím ji úklonem hlavy. Odpovídá. Sedám si na křeslo naproti Janinu, kabát visí na věšáku u vchodu. Přemýšlím o tom, co jí řeknu. Tak spusť, o čem chceč jěště hovořit? se jentak mimoběžne ptá. O našem vztahu, o jeho konci, o tom proč jsem to udělal.Katka sedí a jen se s nezkrývaným zájmem kouká. O co má zájem, to už je mi jedno. Jana začíná rozhovor. O načem vztahu s tebou hovořit moc nechci, jelikož vše bylo jasné… Jasné až do té doby, kdy se mezi nás dostal ten Jindřich. nenechávám ji dokončit větu Já ho milovala!!!! Křičí a vytahuje pistoli, která patří zjevně jejímu otci. Míří s ní na mě. Katka jen nechápavě kroutí hlavou. A mě se před očima odvíjí celý můj dosavadní život.Vzpomínám si, jak jsem se prvně seznámil s Katkou, jak jsme spolu chodili, jak to byla krásná nevázaná láska, která vedla cestou necestou. Jí bylo tehdy 15 a mě taky.Končilo to jednou společně strávanou nocí a její cestou za hranice, kde byla asi půl roku. Dnes jsem ji také viděl poprvé od té osudné noci. Bůh zaplať za zo, že nevěděla, že již od primy miluji její kamarádku Janu. Nyní musí být svědkem této události, Jako by si toho na světě nevytrpela dost. Pak jsem začal chodit s Janou. Jednou mezi nás vstoupil, ale pak byl odražen. Janou. Nyní mu podlehla. Proč? Proč se vůbec mezi nás pletl? Zjitil jsem si místo a čas jejich schůzky a vypravil se tam. Sobota 20. dubna. Proč v sobotu, když jsme měli jet 17. do Francie? To mi vrtalo hlavou jen pár minut, všechny mé otázky zodpověděla její čtyři slova: Jindra tam bude taky. To bylo jako blesk z čistého nebe. A taky to byl jeden z důvodů, proč jsem si vzal s sebou pistoli. Upravený model Desert Eagle. Nechtěl jsem střílet, ale on mě k tomu donutil. Jen tak náhodou jsem se dostal ny místo, kde se měli sejít a ukryl se ve stínu. Přišel. Počkal jsem, abych zjistil, kterým směrem se vydají. Pak jsem je obešel a Janu jsem pozdravil. On se naštval, vytáhl nůž a bodl. Janu. Vypálil jsem na něj tři výstřely, které rozprášily zasažená místa do okolí. Byl mrtev a padl jako slaměná loutka, která ještě před chvilkou visela na provázku, jenž byl přeříznut. Vzal jsem Janu do náruče a vydal se s ní na pohotovost. Tam mi ještě řekla svá poslední slova pro tento věk, který takto neslavně končil: Proč’s to udělal, proč? Jdi mi z očí, nenávidím tě! Tak toto byla ta osudová věta, která mě sem zavedla. Pomalu, stejně rychle a vytrvale jako ledovec jsem se zvedl. Pronesl jsem slova, o nichž jsem věděl, že budou pro někoho pozvánkou do pekla: Proč’s chtěla zemřít, má lásko?(Jana ztuhla a Katka se koukala čímdál víc vyjeveně) Proč tě bodl tím nožem místo mě? Proč se choval proti Přísaze?(Pohledy obou vyjadřovyly chaos a strach, ) Ve vzduchu vysela slova PROČ NĚKDO U VŠECH BOHŮ VYTAHUJE PŘÍSAHU NA POVRCH? Jana uvolnila pojistku a Katka se vrhla po pistoli. Já jen zíral na celé toto sousoší zoufalství z prostoru mimo své tělo a čas. Byl to nezapomenutelný moment v celé mé histrii. Pak se ale čas pohnul, Jana již nemohla zastavit svůj prst na kohoutku pistole a Katka svůj let. Výstřel a vše, pro co jsem žil se rozpadlo jak domek z karet. Ta, kterouž jsem opustil a přestal milovat, za mě obětovala svůj život a ta, které jsem věřil a ktrou jsem miloval, se stala vražedkyní. Pak něco bouchlo a já se kácel do kaluže Katčiny krve a na stejné místo dopadla za pár okamžiků i Jana. Pak se čas začal pohybovat tak pomalu, že pauza mezi vydechnutím a nadechnutím se zdála být nekonečnou. Ruce nás třech vytvořily kruh, kterým ani smrt nepronikla a pak nastala milosrdná tma. Probudil jsem se. Ale ne na onom světě, jak jsem si myslel. V nemocnici. Vedle mě ležely Jana a Katka. Obě živé. To byly věci, které jsem si uvědomil, aniž bych musel otevřít oči. Když jsem je otevřel, tak jsem uvyděl doktora, který právě něco prováděl s přístroji. Zavolal jsem na něj. Zeptal jsem se ho, kde to jsme. Odpověděl, že v nemocnici v Praze, kam jsme byli převezeni s těžkými střelnými poraněními. A datum? Datum je 24. června, můj svátek.Jana s Katkou se probudily téměř současně. Co se stalo a proč, to mi zůztávalo doposud zahaleno tajemstvím, které jest strašnějčí než peklo samo. Tušil jsem, že to bylo něco, za co jsme si mohli sami, ale nachtěl jsem vědět, co. Možná se to jednou dozvím. Za týden jsem se Jany zeptal: Proč? A ona mi odpověděla: Přál si aby se toto nestalo. Já však ne a tak jsme to zkusily. Přísahy nás udržela pohromadě a…Já jí skočil do řeči: a tak to navždy zůstane.Amen. A na cestu domů nám svítilo zapadající slunce, jehož rudá záře byla předzvěstí toho, co se stalo, co je a co se má stát.