Ztraceni v Zemi věčného ledu - Krčma U Vydlabaného

KAPITOLA 2

Krčma U Vydlabaného stromu

Ronaldovi se dvě hodiny zdály jako věčnost a tak se odvážil zeptat Regan, která šla neúnavně v čele jejich ´družiny´ zeptat, jak je to ještě daleko. Místo odpovědi se mu však dostal utrápený vzdech. Na to se zastavili.Princezna se mračila na mapu a přelétávala očima z jednoho konce na druhý. „Ehm, smím se tě drahá přítelkyně zeptat, kde se právě teď nacházíme?“ „No právě jsme asi, možná, aspoň v to doufám, …tady.“ odpověděla a při tom nerozhodně ukazovala na mapu přímo doprostřed bílé plochy a Ronaldovi se zdálo jako by se vůbec nehli z místa. „Víš ty vůbec kde jsme, Regan?“ neubránil se otázce. „Zajisté, že vím kde jsme. Teď jsme totiž právě tady.“ A sebejistě se rozhlédla kolem sebe. „Aha, protože jsme už snědli poslední zásoby a mně už zase začíná kručet v břiše.“ seznámil ji se svou situací Ronald. „Jen se neboj, do soumraku tam budeme,… aspoň doufám.“ dodala tiše, ale to už Ronald neslyšel, protože musel opět uklidňovat Lorda, který měl panický strach z Reganina psa Greye. Ten opravdu vyhlížel hrozivě, ale jeho paní neustále tvrdila, že by nikomu nic neudělal. „Nikdy, nikdy, ale teď se mu naskytla skvělá příležitost zamordovat jednoho malého, ubohého, bezbranného ptáčka. Však uvidíte až mi budete nosit kytičky na hrob, pokud ze mne ovšem něco zbude a budete mít co pohřbít.“ stěžoval si pořád dokola Lord. Ale když už se začalo stmívat, všichni značně znejistěli, dokonce i Lord přestal lamentovat. „Ty Regan, říkala´s, že tam budeme do soumraku a jestli mně oči neklamou už se začíná stmívat a já pořád nic nevidím, ale vůbec nic. Neztratila ses náhodou?“ „Já, no, abych tak řekla pravdu tak ano. Takže teď vidím, že se budeme muset utábořit někde tady.“ „Hm, měla jsi to přenechat mně, v mapách se beztak vyznám líp.“ Regan provinila sklopila oči a předala mu mapu, ale protože už byla skoro tma stejně jim k ničemu nebyla a navíc putovat v noci by nebyl moc dobrý nápad. „Budeme se muset utábořit někde tady,“ rozhodl Ronald „a zítra brzy ráno se zase vydáme na cestu. Jen doufám, že máš něco, do čeho by ses mohla zabalit, protože i když rozděláme oheň asi nám bude zima a tohle jsou fakt drsné podmínky pro přežití.“ „A Rone, smím se tě zeptat, jak chceš rozdělat oheň, když všechno dřevo, které najdeme bude vlhké?“ zapojil se do rozhovoru Lord. „E, no víš, na to jsem nějak nepomyslel, ale něco budeme muset vymyslet, protože bez ohně jsme nejenom ztraceni a do rána z nás budou rampouchy. Ale oheň je taky velmi účinná obrana proti divoké zvěři například vlkodlakům, vrrkům a podobně.“ Ale to už se do rozhovoru vmísila Regan s nápadem, že oheň rozdělá, ale s jednou podmínkou. „A můžeme vědět s jakou?“ chtěl hned vědět Lord, protože mu to zavánělo podrazem. „Ano, to můžete, je to jednoduché, musíte se akorát vzdálit, protože to co teď udělám bude kouzlo, které nesmí spatřit oko žádného cizince, prostě stačí, když na chvilku odejdete. Budeme mít aspoň teplo. Rozhodněte se, je to pro vaše dobro a přísahám, že to nebude trvat moc dlouho.“ „Tak dobrá,“ svolil princ „ale snaž se to udělat co nejrychleji!“ říkal, když se i s fénixem vzdaloval. Avšak sotva se otočili a ušli pár metrů, princezna je už volal zpátky, Oba dva to velmi překvapilo. Když se vrátili, na míst, kde ještě pře chvílí byla jen zledovatělá plocha plápolal oheň a jeho roztančené plamínky donutily dát se i stíny noci na ústup.
Poté si všichni sedli kolem ohniště, ale jelikož byli po náročném dni unaveni, začali se ukládat ke spánku. Regan s Greyem se uložila na jedné straně ohniště a Ron spolu s Lordem ne druhou stranu, přičemž lord se posadil na nejbližší větev, aby mohl pochrupovat a přitom hlídat, aby mu jeho pána náhodou v noci někdo neukradl. Tak to aspoň říkal i když Ronald věděl, že to je spíš kvůli tomu, aby Greye náhodou v noci nenapadlo pohrát si s fénixovou hlavou.
Celou noc bylo klidno, nikde nebylo vidět ani živáčka a dokonce i vlci přestali výt. A když se pak ráno všichni probudili, byli tou zimou ztuhlí a celí prochlazení, ale byli živí a to bylo to hlavní. V ohništi zbývalo jen pár řeřavých uhlíků, ale ty už také pomalu dohasínaly. Ronald přešlapoval z místa na místo a uvažoval nad celou jejich situací a nakonec zjistil, že lepší už to nebude. Potí se sbalili a bez snídaně se vydali na cestu. Naštěstí měli na hledání té krčmy celý den, protože bylo teprve půl deváté a Ronald už další noc na mraze nehodlal riskovat. Tento cíl byl však pro nejbližší dobu nedosažitelný. Čas plynul rychle a z půl deváté najednou skočil na čas, kdy měli obědvat a pak na čas, kdy měli dávno odpočívat ne svých domovech. Celá jejich cesta probíhal beze slova až do chvíle, kdy se před nimi vztyčilo ohromné stavení. Vlastně to ani jako stavení nevypadalo,byl to totiž obrovský strom, který mohl být asi dvěstě let starý. U jeho kořenů byly na jedné straně byly dveře, nad kterými bylo napsáno: krčma U Vydlabaného stromu. Kolem celého plotu byl plot, který chránil malou zasněženou zahrádku. A nakonec okna posazená jen tak hala bala a stoupala čím dál tím víš až někam ke koruně toho velikána. „Tak a jsme tady.“ Oznámila jim Regan jen tak pro jistotu, že by si náhodou samou radostí neuvědomovali, kde se právě teď nacházejí. Na to se všichni seřadili do řady jako housátka a s Ronaldem v čele vstoupili dovnitř. Jejich první dojem sice nebyl nejlepší, ale hlavně, že tam bylo teplo. Místnost, ve které se ocitli nebyla velká jelikož její zadní část tvořilo točité schodiště, které stoupalo do vyšších pater. Ronald zamířil přímo k baru, u kterého sedělo jen pár zvláštních chlapíků a sám hostinský byl podivný týpek. „Co si ráčíte přát panstvo?“ zeptal se jich úlisně. Ronald se ujal slova a s podivnou nervozitou ze sebe vysoukal: „Chtěli by jsme pokoj a stravu.“ „To nebude problém, pokojů máme dost, zvláště pro vás je tady nachystáno krásné podkrovní apartmá. Budete si přát jeden nebo více pokojů?“ „Samozřejmě dva.“ Vyhrkla Regan. „Pro mě a pro něho.“ Ronald se podíval na ni, pak zpátky na hostinského a s omluvou odtáhl Regan stranou. „To je od tebe hezké, že si chceš udržet soukromí, ale ještě mi řekni, čím to všechno zaplatíme?“ „To je jednoduché.“ Usmála se a zašmátrala rukou někde ve svém kožichu a po chvíli vytáhla rudý váček, ve kterém to jenom chřestilo. „Ty si snad myslíš, že jsem se vydala na útěk jen tak bez financí?" Podívala se na vítězoslavně na Ronalda, který ji pohled opětoval. Nato se opět vrátili k hostinskému,a upřesnili mu jejich objednávku, ke které si přiobjednali pravidelnou stravu pro ně i pro jejich zvířecí přátele. Hostinský si vše zapsal a odešel do zadní místnosti, mezitím, co se Ronald s Regan usazovali ke stolu. Regan si sundala beranici a kožich a to co se pod ním skrývalo bylo tak nádherné, že to kolemsedící přinutilo přivírat oči, protože jas vycházející z jejích vlasů a šatů byl tak silný, že se v místnosti doopravdy rozjasnilo. Dokonce v ní samotné se skrývala jakási síla, která jakoby všem dávala jistotu a naději. Místnost byla vcelku prázdná jen v jejím zadním koutu pokuřovalo pár dědů svou dýmku. A nakonec, podivný muž sedící u krbu a pozorujíc je zpod kápi svýma očima, ze kterých jakoby planula zloba a zášť. Za chvíli však i jeho omrzelo pozorovat nově příchozí a stejně jako ostatní se vrátil ke svým původním záležitostem. Ale to už se k nim řítil hostinský s tácem plným talířů, mističek a skleniček. Všechno jim to vyložil na stůl a jelikož jejich objednávka zahrnovala stravu i pro jejich zvířata, donesl tudíž i jim něco k jídlu. To sice nevypadalo nevábně, ale už při myšlence, že by to museli jíst každý den se Lord otřásl. Stejné dojmy měli i Regan s Ronem. Jejich jídlo totiž sestávalo z podivně bílých brambor a něčeho co vypadalo skoro jako řízek. V tuto chvíli, jim to ale nevadilo, ba dokonce měli pocit, že by snědli cokoliv. Proto se s velkou chutí pustili do jídla. Ono to však jako správné stolování nevypadalo,n protože ty zvláštní brambory do sebe házeli jako nic. Když dojedli zapili to hrnkem horkého čaje a aby toho jídla nebylo málo donesl jim hostinský dezert. Když pak slupli i ten začalo se venku stmívat. Hostinský už začal sklízet ze stolů a když uklízel i ten jejich, Ronald objednal ještě dva hrnky čaje aby jim při povídání nevyschlo v ústech. V krčmě zavládlo ticho a nastal podivný klid. Všichni byli po jídle tak uvolněni, že dokonce i Grey se uložil ke krbu a jelikož to byla nejteplejší část místnosti ve které byly také křesla, přemístili se tam všichni. Ronald se usadil na tom s nejvyšším opěradlem, aby si na něj mohl sednout i Lord. Zatímco Regan se uvelebila v ušáku tak, aby byla co nejblíže Greyovi. Chvíli tam jen tak seděli a dívali se do krbu, ve kterém vesele poskakovali plamínky. Až po chvíli Ronald prolomil ticho. „Regan,“ odvážil se oslovit dívku „proč si vlastně utíkala z domu, když si věděla co tě čeká tady v té kruté divočině. Přitom sis mohla doma užívat tepla, zajisté jsi tam měla přátele a svou rodinu.“ Sám nevěděl proč to říká, protože byl nesmírně rád, že ji potkal a navíc on dělá to stejné a moc dobře ví, že ho doma čeká to samé. V elfí říši byl oblíbený, protože se dokázal volně pohybovat po lesích a loukách a konat spoustu dobrých skutků. A jako každý elf byl i Ronald oddaný své zemi a s přirozenými elfími vlastnostmi jako například skvělý zrak a sluch ji dokázal ubránit před všemožným nebezpečím. Nakonec po chvilce trapného ticha se Regan napřímila zase se svezla zpět. „Asi máš pravdu, když nad tím teď uvažuju přicházím na to, že to ode mě byla pošetilost. Jenže já se do hradu vrátit nemůžu už jenom proto, že nechci přijít o svou hrdost a navíc by jsem neušla trestu. A teď, když jsem potkala vás si myslím, že se mi bude dařit líp.“ „To máš asi pravdu.“ Souhlasil s ní Ronald. „Mně se taky ulevilo, když jsem zjistil, že tu nejsme sami a myslím si, že bychom se měli spojit a pokusit se to všechno překonat společně, nemyslíš?“ „Ano, to by bylo asi to nejlepší řešení, ale jak si mohu být jista tebou a tím, že nejsi jen nějaký podvodník nebo špeh vyslanými mými rodiči?“ Tato věta Ronalda velmi překvapila, ale nakonec se uklidnil a odpověděl ji. „To je jednoduché, pokud ti nestačí, že jsem elf a k tomu mé slovo, tak opravdu nemám jiný způsob jak tě přesvědčit. Jinak se také samozřejmě můžeme rozdělit a jít dál svou cestou a jeden na druhého zapomenout i na to co se doposud stalo.“ Jenže to Regan nechtěla, protože si Rona oblíbila a tohle byla jen zkouška, aby si mohla být naprosto jistá, že se na ně může spolehnout a zároveň si být jista tím, že ji neodvede zpět k rodičům. Protože to by považovala za zradu a asi nikdy by mu to neopustila. „Promiň, nechtěla jsem tě urazit, ale musíš mě pochopit, já se zpět vrátit nechci a proto si musím být jistá tím , že se na tebe můžu ve všem spolehnout.“ „Dobrá omluva se přijímá, ale teď mi řekni co budeme dělat dál, kam se vydáme? To se budem jen tak potulovat po světě a nic nedělat, nebo snad konat nějaké ušlechtilé skutky?“ „To se ještě uvidí, ale vzhledem k naší současné situaci bych byla pro to, abychom si šli lehnout, protože venku už je tma a já jsem po celém tom náročném dni utahaná a spánek by nám neuškodil.“ „Ano, samozřejmě, v tom máš pravdu.“ přitakal. Pomalu se začali zvedat a zamířili přímo k hostinskému, zaplatili za jídlo a poprosili ho o klíče od pokojů. Hostinský vytáhl dva prapodivně zkroucené klíče, každý dal jednomu z nich, vyprovodil je ke schodišti, popsal jim cestu a popřál dobrou noc. Takže po chvíli již všichni čtyři stoupali po točitých schodech nahoru , a že to nebyla krátká cesta. Jejich pokoje byly totiž v tom nejvyšším patře. Po asi pětiminutovém výstupu se ocitli v tmavé chodbě. Cestou sem sice míjely spousty různých chodeb a chodbiček avšak tato byla ze všech nejpodivnější. Na každém konci byly dveře. Ty byly jejich pokojů a pak průběžně po celé chodbě další dveře, dvířka a okénka, která jakoby nevedla nikam. Snad jen někam do prázdnoty. Celé to tu nahánělo hrůzu už jenom proto, že to tu vypadalo jako někde, kam už dlouho nevstoupila lidská noha. Bohužel jim však nezbylo nic jiného, než se s tím smířit, rychle usnout a nemyslet na to, kde se právě teď nacházejí. A protože jejich pokoje byly od sebe dosti vzdáleny popřáli si dobrou noc již na rozcestí a každý z nich se vydal jinou cestou. Regan se psem doprava a Ron s fénixem doleva. Nikdo z nich z toho neměl dobrý pocit. Hlavně Lord nespouštěl oči ze svého pána, aby se mu neztratil a on tam nezůstal sám. Na druhé straně se odehrávalo něco podobného jenom naopak, protože Grey byl v tuto chvíli jediným na koho se Regan mohla spolehnout. A zřejmě si toho byl vědom, protože šel nebojácně vpřed a výhružně vrčel. Nakonec se obě skupiny úspěšně dostali do svých pokojů, ve kterých se pro jistotu pořádně zamkli.