Rytíř ve svetru

Vrací se jeden z hrstky dobrodruhů
zpátky, do svých rodných luhů
a těžkým hlasem vzdychá.
,,Ach, to škrábe, ach, to píchá."

Jede rytíř na zmoženém koni,
vrtí sebou v zrezivělé zbroji,
sčítá rány utržené v boji,
říká:,,Za válku, to, můžou oni,
ti páni nahoře."

Vleče těžký meč
jak škrceného úhoře,
leč
rád je, že žije.
A tak se raduje
jak země voní.

Jede rytíř na zmoženém koni
a těžkým hlasem vzdychá:
"Ach, to škrábe, ach, to píchá!"
Svetr, který pletla moje milá.
Proč tak hrozně kouše?
,,Ženo, ty nevěrnás' mi byla!
Zatímco já osud v bitvě zkoušel.
Ach, to škrábe, ach, to píchá!