Zrzek - o psí věrnosti

Poprvé jsem ho uviděl u popelnic, jak se snaží v odpadcích napadaných na zem najít něco k snědku. Byl to středně velký zrzavý pes a žebra se mu rýsovala pod kůží na vyhublém těle. Bydlel jsem už několik let sám, novopečený důchodce v anonymním paneláku na stejně anonymním pražském sídlišti. Následující nápad byl tedy asi logickým řešením mé situace. „Pojď sem, pejsku!“ zavolal jsem polohlasem a ze svého odpadkového kbelíku vylovil kuřecí kosti. Nejprve na mne nedůvěřivě pohlédl, temně zamručel, ale pak v něm asi zvítězil hlad a opatrně se sunul k nabízenému soustu. Nechtěl jsem ho příliš trápit, tak jsem část kuřecí kostry položil na zem a poodešel. Pes v mžiku zhltl potravinu, pak stál a vyčkával, co se bude dít dál. Hledal jsem ve kbelíku další možná sousta pro něho, ale moc jich už nebylo. „Podívej se, Zrzku,“ pojmenoval jsem si psa. „Ty jsi evidentně sám, já taky a jestli se chceš pořádně najíst a napít, budeš muset jít se mnou. Místa a jídla mám dost pro oba. Tak se rozhodni! Můžeš taky dál hledat obživu u popelnic. Je to na tobě!“ Vysypal jsem koš a zamířil ke vchodu do paneláku. Tam jsem se zastavil a tiše pískl. Pes dosud vyčkával na místě, ale pak se váhavě rozběhl za mnou. Doma jsem mu nejdříve dal do misky zbytek guláše s chlebem a vedle další misku s vodou. Za pár desítek vteřin bylo jídlo v něm, pak vypil skoro půl misky vody a vyčkávavě na mne pohlédl. „To ti zatím musí stačit, hochu! Za prvé kořeněný guláš není nejvhodnější jídlo pro psa a za druhé ti nechci přeplácat žaludek! Kdo ví, kolik jsi toho v posledních dnech jedl? Zítra ti koupím tvoje misky a nějakou tu psí stravu. Ale teď si dáme hygienu. Pojď, jdeme do koupelny!“ Zastavili jsme se před vanou. Najednou jsem však nevěděl, co dál. Co když mě kousne, až ho budu cpát do vany? „Hop!“ zkusil jsem namátkou a ukázal rukou. Pes poslušně skočil do vany! „Nádhera!“ zajásal jsem v duchu. Pak jsem mu řekl: „Hele, Zrzku, musím tě umýt! Jestli mě rafneš, jsi nevděčník a navíc čuně!“ Nemohu říct, že by se mu koupel nějak líbila, ze začátku i vrčel, ale strpěl to. „No vidíš! A je z tebe krasavec!“ řekl jsem mu, když jsem ho vytíral ručníkem. Tenhle úkon jsem do konce nedotáhl, Zrzek toho měl už asi dost, takže vyskočil z vany a zbytek vody ze sebe vyklepal v chodbě. Odevzdaně jsem tedy vytřel obě místnosti a šel za ním do obýváku, kde si s drzou samozřejmostí ustlal v mém oblíbeném křesle. Nechal jsem ho být a zamyšleně pozoroval zubožené psí tělo. Vypadal jako pitbull, nebo alespoň jeho kříženec, protože i přes vyhublost jsem při mytí cítil pevné svalstvo pod kůží a velikost i typická kulatá hlava s tupým čumákem tomuto plemeni odpovídala. „Ale ať jsi co jsi, i kdybys byl vořech, je to jedno, viď? Hlavně, že jsme nyní spolu!“ řekl jsem, ale už jen pro sebe, protože pes tvrdě spal a právě začínal nahlas chrápat. Šel jsem se také vykoupat, pak jsem si sepsal vše, co bude třeba zítra obstarat a rovněž zalezl do kanafasu. Ještě než jsem úplně zabral, uslyšel jsem tichý cvakot drápů po podlaze ložnice, pak žuchnutí a ucítil mokrý čumák u svého ucha. Popleskal jsem lehce psí bok a kdo tvrdě usnul první, už nevím. Ze Zrzka se časem vyklubal pěkný osvalený pes, ač již středního věku – podle veterináře, stále pořádně živý a velice vděčný za své vysvobození od tuláckého života. Na procházkách s ním nebyly žádné problémy, na vodítku si vykračoval spokojeně a konflikty nevyhledával. Případné dorážení menších psů moudře přehlížel, maximálně hluboce štěkl a to většinou stačilo. Ani větších psů se nebál. Ale do rvaček se sám nepouštěl. Pokud k ní, ojediněle, dal popud jiný větší pes, Zrzek útočníka párkrát rafl a odkázal ho do patřičných mezí. Pokud vím, krev nikdy netekla a rovněž nevím o případu, kdy by nějakou takovouto potyčku můj pes prohrál. Asi v něm opravdu bylo něco z toho pitbulla. Když jsem ho vypouštěl na volném prostranství z vodítka, rád se proběhl, ale nikdy se nevzdálil z dohledu. Jestli mě hlídal nebo se bál, abych se mu neztratil, nevím, Ale možná, že to první, protože Zrzek, jakkoliv mírný k lidem a zvláště k dětem, nikomu nedovolil přímý fyzický kontakt se mnou. To okamžitě vrčel, cenil zuby a stavěl se do bojové pozice. Stačilo, aby mě někdo známý přátelsky poplácal po rameni nebo napřáhl ruku k pozdravu a bylo zle! Chvíli trvalo, než si na to mé okolí zvyklo. Také jakékoliv delší odloučení snášel Zrzek velice těžko. Několikaminutová fronta v samoobsluze znamenala srdceryvné vytí mého psa před prodejnou a jednou dokonce přehryzal silonové vodítko a s dalším návštěvníkem vešel do obchodu, aby si mě vyzvedl. To však byly jen zanedbatelné mráčky na jinak jasné obloze našeho soužití. Měl jsem pocit, že jsem také pookřál, asi mi prospívaly společné dlouhé procházky, hlavně jsem však měl zase pro co a pro koho žít. Zrzek se perfektně přizpůsobil mému každodennímu režimu a měl jsem pocit, že vše dokonale chápe. Když mi nebylo dobře, třeba při chřipce, nedožadoval se svých několikahodinových procházek, ale obešli jsme několikrát bytovku, on si udělal svoji potřebu a šli jsme domů. Tak uběhlo spokojených pět let. Jednou ráno jsem zpozoroval, že Zrzek není ve své kůži. Měl teplý čumák a divně lesklé oči. „Co je, kamaráde? Asi nějaká viróza, viď? Zavoláme pana doktora a zase bude dobře!“ řekl jsem mu. Veterinář přijel, ale dobře nebylo! Po několika vyšetřeních jsem se dozvěděl krutou a nezvratnou skutečnost, že Zrzek má rakovinu! Nestydím se přiznat, že jsem ten večer probrečel jako nějaká hysterka! Chudák Zrzek mě ještě nechápavě utěšoval a strkal mi suchý čumák do dlaní. Pak ale začal hubnout a zřejmě trpět bolestmi. Stál jsem před hrozným rozhodnutím, zda mu dopřát ještě nějaký ten den na tomto světě nebo ukončit jeho trápení. Možná v tom bylo i trochu sobectví, ale nemohl jsem se odhodlat k tomu, dát ho utratit. Když se však bolest začala objevovat i v jeho pohledu, naložil jsem ho do auta a zajel k veterináři. Ten mi řekl: „Jestli ho máte opravdu rád, ukončete to! Už dost trpí!“ Pohlédl jsem na vyhublé psí tělo, ležící odevzdaně na stole pokrytém igelitovým přehozem a kývl. „Podržte ho,“ pronesl lékař a nasál do injekční stříkačky tekutinu. Sklonil jsem svoji hlavu k Zrzkově a třesoucí ruce položil na jeho bok. Když mu veterinář píchl injekci, ani se nezachvěl. Po chviličce, jako by pochopil, co se děje, olízl mi naposled tvář a v jeho hasnoucích očích jsem viděl úlevu a poslední láskyplný vzkaz, který jakoby vyjadřoval: „Ne sbohem, nashledanou!“ Jak jsem zaplatil a dostal se z ordinace, nevím. Probral jsem se, asi za hodně dlouho, s hlavou na volantu, ve svém autě. Několik týdnů jsem chodil po bytě a bral zbytečně do rukou věci, které mi Zrzka připomínaly. Vodítko, jeho hračky, misky. Stále jsem se nemohl smířit se situací. Pak, jednou večer, už jsem to nemohl doma vydržet a zašel jsem si na pár piv do sídlištní hospody. Když jsem se asi za dvě hodiny vracel a otevřel vchodové dveře, vyloupla se z přítmí schodů ke sklepu postava a mladý hlas pronesl: „Naval prachy, dědku! A žádnej podraz! Viděl jsem tě platit, takže všechno, co máš!“ Ozvalo se cvaknutí a před očima se mi mihla ruka s nožem! Co se stalo potom, dodnes přesně nechápu. Ve stejný okamžik, kdy se ke mně pohnula ta ruka s vyhazovákem, ozvalo se zavrčení, tmou se mihl ještě jeden stín a potom už jen hluk padajícího těla násilníka někam ke sklepům! Pak bylo zase naprosté ticho. Nevím, co se odehrálo a nechci někomu vnucovat myšlenku na duchy. Také netvrdím, že ten třetí stín byl pes a v té tmě jsem rozhodně nemohl rozeznat jeho barvu. Někdo by to možná vysvětlil tak, že ten mladík prostě uklouzl a stín a zavrčení jsem si jen vsugeroval. Ať si každý věří, čemu chce! Já, sám pro sebe, jsem přesvědčen, že tam někde nahoře, Zrzek věrně čeká a plní si dál svou ochranitelskou povinnost! Takže, ne sbohem, ale nashledanou, Zrzku!