Bez názvů

Bylo jedno nebe a v tom nebi anděl, byl tam sám, díval se dolů na Zem, na to lidský hemžení a bylo mu smutno. Bylo jedno nebe, v tom nebi anděl a ten si začal hrát. Zachraňoval lidem životy a sny, smutný anděl se začal smát, zjistil jak velkou má moc a dělalo mu to dobře, cítil se šťastný. Ale jak pomáhal a zachraňoval, lidských tužeb, přání a bolesti přibývalo, a on najednou zjistil, že má jen dvě ruce, a zesmutněl ještě víc. Tak bylo jedno nebe, v něm malý smutný anděl a nic víc. Hledáš a hledáš, a nenacházíš, něco v tvém srdci má neuhasitelnou žízeň, ale i kdybys vypila všechna moře světa tu žízeň neuhasíš, a čím víc toužíš, tím je větší a větší, až z ní jednou zešílíš. Neexistuje, není lék na její uhašení. Ptáš se kdo ti ji do srdce zasadil a nedostáváš odpověď, a přes to, že tě svírá a kroutí jako v křečích miluješ ji a nemůžeš bez ní žít. Objevili co se dalo, a když nebylo co objevovat začali si lhát, vyprávět pohádky, o něčem co nikdy neexistovalo, co nikdy nemohli najít, a čím víc si lhali, tím víc si ty jejich pohádky začínaly žít svým vlastním životem až se z nich pro jejich oči zaslepené touhou po poznání stala skutečnost.