Dokud nás smrt nerozdělí

Dokud nás smrt nerozdělí.

Frederik de Alma se vrátil domů. Celý dvůr se shromáždil na nádvoří omšelého Targaského hradu, aby přivítal svého budoucího pána a celý dvůr také viděl jeho roztrpčení, které nedokázal skrýt. Vévodu přenesli sluhové
v křesle dolů po ošlapaném schodišti. Frederik spatřil otcovu zašedlou, podmračenou tvář s těžkými váčky pod očima, v koutku úst mu cuklo vzteky, ale před okounějícím služebnictvem se snažil ovládat.
„Měl jsem dojem že se ti silně přitížilo, otče, dopis to přece tak naznačil. Jel jsem tryskem dvě noci a celý den abych tě zastihl naživu, ale teď se mi zdá že to nebylo nutné.“
„Chápu tvoje zklamání,nejspíš si budeš muset nějaký čas počkat. Já pořád ještě žiju!“ Otcův sarkastický tón ho dokázal okamžitě rozzuřit. Takhle to nemyslel, jenom se nechtěl tak brzy vracet. Targas byl nejotravnější místo pod sluncem.
Zachytil matčin pohled a spolkl jedovatou odpověd, bylo trapné vytahovat soukromé spory před všemi sluhy a před ním. Jeho společník se díval s nezúčastněným výrazem někam stranou a Frederik se ušklíbl.
„Na tohle si rychle zvykneš. Pojď, představím tě matce.“
Marcus de Montrey, to jméno asi nikdy předtím neslyšela, ale uvítala každou změnu, která by rozčeřila hladinu života v Targasu. K smrti nudnou.
„Buď nám vítán.“ pronesla se strojeným úsměvem a zabodla svůj pohled do jeho tmavých a chladných očí. Mráz jí přejel po zádech.

„Město plné zlata.“ řekl Fredrik, seděli v hospodě v podhradí, nakyslé pivo nestálo za nic, ale on měl v sobě už čtyři. Na poškrábané desce stolu ležel kus pokreslené jelenice. Změť čar na měkké kůži znázorňovala pohoří, močály a skalnaté srázy. O Bellisu Marcus možná kdysi něco zaslechl, ale nikdy by ho nenapadlo, že bude mít klíč k jeho nalezení nadosah ruky.
V hospodě kromě nich nikdo nebyl, Frederik si přesto přisedl blíž a ztlumil hlas. „Vím to. Tu mapu kreslil můj otec.“ Marcus překvapeně zdvihl oči. „Stalo se to před patnácti lety. Otec vytáhl s mým urozeným strýcem, králem Dexeterem, na válečnou výpravu do Santhie. Dostali se už hodně daleko, když začaly potíže. Nepohodli se spolu, nevím proč, ale na tom stejně nezáleží, prostě se pohádali a otec se odtrhl se svými lidmi někde uprostřed Santhijských hor, rozhodnutý vrátit se domů.
Vyrazili v podvečer jako hlupáci a uprostřed noci je zastihla bouře. Cesta se ztratila ve skalách,
bloudili po vrcholcích celou věčnost, až narazili na stezku do údolí. Přivedla je do močálů,
plných zrádných, bezedných jezírek a jedovatých plynů stoupajících z bahna a s mračny bodajícího hmyzu,
dobrá třetina mužů skápla na horečku, nebo se utopili v rašeliništi. Nakonec nějakým zázrakem vyvázli.
Zdecimovaní stáli s úžasem před branami města, které se objevilo před nimi. Byl to Bellis.
Zlaté střechy paláců, dláždění z bílého mramoru a obyvatelé ověšení šperky od hlavy k patě. Bohatství a přepych na každém kroku. Vyčkali do tmy a zaútočili, ale zbylo jich už příliš málo. Útok byl odražen a otec těžce zraněn, prchali zpět vražednými bažinami a domů se jich vrátila jen hrstka. Otec měl štěstí, jeho vojáci ho nesli celou cestu přivázaného na štítu. Štěstí....... Byl skoro polomrtvý a už se nikdy nepostavil na nohy. Možná by raději zemřel, jen to že zůstal vládcem Targasu ho drží při životě. Nesnáší mě. Namlouvá si, že ho chci zbavit trůnu, ale na to já kašlu, nehodlám tady shnít zaživa!“
Udeřil pěstí do stolu. „Jednou mi to vyprávěl a nakreslil tu mapu, byl skoro namol opilý a blábolil, ale já jsem si všechno zapamatoval. Věřím tomu, víš co se říká, v opilosti se vždycky mluví pravda. Dostanu se do Bellisu!
Dobudu ho a pak se vrátím a hodím klíč od jeho bran svému nenávistnému otci pod nohy.
Ať vidí, kdo je jeho syn!“
Frederik naráz dopil zbytek piva a s bouchnutím postavil korbel na politý stůl.
„Půjdete se mnou, pane de Montrey?“ Bylo to až příliš emotivní a trochu k smíchu, Marcus potlačil úsměšek, napadla ho spousta otázek a všechny se týkaly peněz, Frederik vypadal že má hluboko do kapsy. Zadíval se na cár kůže rozložený na stole. Tak lákavý....
„Proč ne. Když najmeme žoldáky z horských kmenů v Algeronu, mohlo by nám na ten podnik stačit tisíc denárů, možná dvanáct set, nejsou to rytíři, ale dokážou bojovat na koních i pěšky. Dexeter si je najímal, když chtěl ušetřit svojí obrněnou jízdu, možná bych tam našel i pár známých.“
Frederik se zasněně díval před sebe. „Mluvíš pořád o penězích, nic jiného tě nezajímá? Prachy, prachy.... A kde je válečná čest a sláva? Představ si sám sebe, jak projíždíš pozlacenou branou v čele vítězné armády a zapomeneš na starosti o pár měďáků. “
„Vrať se zpátky na zem. Opilecký řeči o vítězství jsou snad zábava, ale realita je někde jinde. Kolik ?“
„Možná pět set,“ vzdychl Frederik, „víc dohromady nedám.“
„Tak dobře, doplatím ten zbytek, ale je ti jasné co to znamená, stejný podíl na kořisti a stejné pravomoci.“
„Do té doby než usednu na trůn v Bellisu.“ přikývl Frederik. „Ale neměj strach, udělám z tebe vojevůdce, to mi můžeš věřit.“ Natáhl ruku, ozdobenou zeleným kamenem ve zlatě, i ten bude muset prodat.
„Přísahej mi věrnost, Marku!“ Byl jako malej. Přísahy jsou od toho aby se porušovaly, měl to na jazyku, ale pak se podíval do Frederikových očí a stiskl nabízenou dlaň.
„Půjdu s tebou kam budeš chtít. Dokud nás smrt nerozdělí!“

Marcus se bránil zuřivému náporu svého protivníka, odrážel údery krátkými, úsečnými kryty, které náhle přešly v rychlý protiútok. Frederik zaklel, meč mu vyletěl z ruky a zařinčel o kamenou dlažbu. Teď bylo na jeho spolubojovníkovi, jak si poradí se zákeřným cizincem. Bastien zaútočil, pádnými ranami zahnal soupeře do rohu a tam ho zlikvidoval jediným bodnutím do srdce. Marcus se svezl k zemi v posledním tažení.
„Dostal si mě.“ zachroptěl, umíral na studené dlažbě s grimasou na zkřiveném obličeji. Chlapec se dal do smíchu. Zašustění dlouhých šatů po podlaze je vytrhlo z té, v jejích očích možná trochu dětinské zábavy. Marcus se zvedl na nohy s rozmrzelým výrazem.
„Takhle bojuješ doopravdy?“ zeptala se ironicky. Hlas hluboký jako voda v jezeře, mohla být krásná........ před dvaceti lety. Stála vedle něj a položila mu ruku na paži. „Kdybys měl soupeře na úrovni,“ šlehla pohledem po zamračeném Frederikovi, „předvedl bys nám jak schopní jsou gardisté krále Dexetera?“ Přála si, aby ho dokázala přestat svlékat očima.
„Dávno jsem tam skončil.“ řekl s úsměškem. Nepotřeboval se ukazovat. „Matko!“ Frederik se netrpělivě vložil do hovoru. „Teď na to není vhodná chvíle. Zítra odjíždíme, nebylo by dobré kdyby se třeba zranil.“
„Mohu snad vědět komu svěřím své syny?“ Konečně se odtáhla a Frederik bezmocně rozhodil rukama.
„Ty dobře víš, že ti nedokážu nic odepřít, matko. Kdo bude soupeř?“

Gerald z Teuronu sevřel štít. Sevřel ho zdřevěnělou dlaní a snažil se čelit přívalu úderů, které na něj dopadaly
ze všech stran. Byl nejlepší v širokém okolí, ale teď se mu zdálo že drží meč v ruce poprvé. Udělala to schválně. Zatracená děvka, snad chtěla aby se dokonale zesměšnil, to má za to že s ní....? Úder přišel, odkud by ho nikdy nečekal.Ten bastard používal meč jako štít a štít jako meč a oboje jako zbraň. Zasypal ho smrští ran, Gerald cítil jak mu docházejí síly a ten parchant to věděl. Zachytil jeho posměšný pohled a s vypětím odrazil útok. Další přišel vzápětí, krev se řinula z rozťatého ramene, pustil štít a zdvihl meč, příští úder dopadl na poraněnou paži, proti své vůli vykřikl a náhle si nebyl jistý ničím. „Dost!“ zařval herold a vrazil mezi ně nabroušené kopí. „Zápas je u konce!“ Marcus de Montrey sklonil zkrvavený meč. Mrtvé ticho kolem hovořilo za vše. Možná ještě nikdy neviděli skutečného bojovníka, ale on byl vyjímka i v gardě samotného Dexetera.
Poprvé co byl v Targasu se doopravdy usmál, zdvihl pěst na důkaz vítězství a diváci vybuchli v nadšený řev.

Zachmuřené zraky vévody z Almy probodávaly temné šero pokoje. Seděl ve svém křesle a neřekl ani slovo, jen se díval. Díval se na něj s nenávistí jejíž příčinu neznal, nijak zvlášť ho to nepřekvapilo, nesetkal se s tím poprvé. Konečně promluvil, nepříjemně nakřáplým hlasem. „Nezeptáš se na nic?“ Otázek bylo mnoho, ale Marcus neměl dojem, že by se mu vévoda snažil pomoci. „Byl bych vám vděčný za každou radu.“ řekl opatrně.„Vděčný? Ty nevíš nic o vděčnosti. Myslíš, že budu plýtvat radami pro někoho tak pošetilého, jako je můj syn? Vyláme si na Bellisu zuby, jako všichni před ním.“ „Jako vy?“ Byla to drzost, ale lomcoval s ním vztek. Ten zatrpklej bastard. Vlastní otec nepřál Frederikovi úspěch, toužil snad aby skončil stejně jako on? Vyřízený a zlomený a on by mu potom mohl vmést do tváře - já jsem ti to říkal. Nejradši by ho praštil. Vévoda sevřel opěradla svého křesla a klouby na vyzáblých rukou mu zbělely, „Měl jsi toho hajzla zabít!“ vyhrkl nelogicky.

Seděl na dřevěném schůdku v lázni a rozvazoval řemínky svých vojenských bot. Vešla a zamkla za sebou dveře. Měl to udělat předtím, teď na ni zíral s pitomou botou v ruce, položil ji na zem a vstal. „Pokračuj!“ Tvář měla napjatou, dělalo ji to starší než opravdu byla, nedokázal se pohnout. Zdvihla ruce k výstřihu. „Mám si roztrhnout šaty a začít křičet? Komu uvěří můj urozený manžel? Své choti nebo zabijákovi z Montrey?“
Stáhl si hrubě pletený svetr i tenkou košili, dívala se mu na hruď se zbytkem letního opálení, klukovsky hubené tělo s pevnými svaly se lesklo potem. Prudce natáhla ruku a přitáhla ho k sobě. Kluzký jazyk se mu kroutil v ústech, zhnuseně se vytrhl a ona zlostně vykřikla. Zacpal jí ústa dlaní, strhla mu ji dolů a přitiskla si ji ke stehnům, uhýbal před polibky, které mu zasypávaly tvář. Chtivá ruka mu sjela po těle, neodbytná a pálící. Ztrnul a svaly na břiše se mu stáhly v křeči, sténal a tiskl se k ní, aby se udržel na roztřesených nohou.
Venku něco bouchlo, odtrhla se od něj udýchaná, s rudými fleky na bledém obličeji.
„Přijď za mnou večer....nahoru do věže....budu čekat.“ Němě zavrtěl hlavou. „Přijdeš? Musíš!“
Zmizela na chodbě, v šatech potřísněných skvrnami a on se opřel o už zbytečně zamčené dveře. Přejel si rukou přes tvář, na rtech mu ulpěla zvláštní chuť......
Pozvracel se na dlaždice. Žlutá kaluž odporně hořké žluči se rozstříkla po podlaze. Voda v kádi vystydla, ale ponořil se do ní a zůstal tam, s obličejem v promodralých dlaních, dokud mu zuby necvakaly zimou.

Večer minul a noc pokročila, Trisa čekala marně. Stála u okna se sevřenými dlaněmi a tváří pobledlou zlostí. Zlostí nebo steskem? Zaslechla hluk z nádvoří, opilé hlasy a záchvaty smíchu, podívala se dolů skrytá za závěsem, i když ji stejně nemohli spatřit. On a její mladší syn, zpití pod obraz vrávorali nádvořím a opírali se jeden o druhého. Svezl se na kamenou lavičku u zdi a Bastien se dopotácel k záhonu růžových keřů, tři pinty kyselého targaského piva naráz opustily jeho ztýraný žaludek. Utřel si ústa s provinilým úsměvem a znovu se rozchechtal.
Měla by sejít na nádvoří a vrazit mu z každé strany jednu, bylo mu teprve třináct. Potom si uvědomila, že ho dnes vidí naposledy. Zítra odjede a až se vrátí, bude to někdo úplně jiný. Dospělí synové....
Znovu se zadívala dolů, motali se přes nádvoří ke schodišti, Markova tvář se otočila k věži. Bleskově uhnula za závěs a smích utichl na schodech. Tak se dnes mohli smát spolu. Pohled jí padl do zrcadla, nevalné světlo lampy nepřidávalo na kráse. Spatřila obličej plný vrásek, povadlou bradu a ochablé tváře. Kdysi tak plná ústa se zkřivila v náporu bezmocného pláče.
Benátské zrcadlo. Jak bylo vzácné si uvědomila až poté, když ho roztříštila na tisíc kusů o kamený sloup.

Válečný kůň v plné zbroji kráčel po úzké stezce a líné pohupování Frederika uspávalo. Postupovali močálem už kolik dní, pomalým pochodem jeden za druhým. Před sebou měl koňský zadek s hejnem much okolo a blátivou cestu. Otrávený vzduch a nepříjemné přítmí pod klenbou pokroucených stromů, pokrytých zbytky ohnilého listí a cáry pavučin, vyvolávalo depresi. Široce zívl. Náhlý zdivočelý řev a zmatené hlasy, ho vytrhly ze zamyšlení. „Uhněte z cesty!“ vykřikl spěšně, prudce sjel stranou do nahnědlé břečky a cválal kupředu stříkajícím bahnem.
Ta úmorná cesta trvala už příliš dlouho, byla jen otázka času, kdy někdo ztratí nervy.
Ulvano stál rozkročen na malém ostrůvku suché země a zuřivě kolem sebe mával sekerou.Její nabroušené ostří kovově svištělo, jak se rozpřahoval mohutnými pažemi a z pokřivených úst mu vycházel neartikulovaný řev. Frederik sáhl po kuši, ale Markova ruka ho chytila za rukáv. Tvářil se skoro pobaveně.
„Nech jí ležet, musíš na něj jít beze zbraně!“ „Beze zbraně? Tobě asi přeskočilo, udělá ze mě sekanou!“
„Máš strach? Tak dělej, všichni na to čekají.“ Cítil jak bledne, odložil kuši a pomalu přehazoval nohu přes sedlo, Marcus se mu ušklíbl do tváře. „Nech toho, vyřídím to sám!“
Sklouzl z koně na zem a přeskočil úzkou mezeru, která ho dělila od zuřícího Ulvana. Frederik si všechno jasně vybavil až později, trvalo to jen pár vteřin.
Ulvanův vzteklý řev přehlušil vzrušené hlasy, jeho obličej se koupal v krvi. Tekla mu proudem z přeraženého nosu a bolest ho rozběsnila docela. Úder, vedený plnou silou znásobenou vztekem, švihl do prázdna. Vychýlený z rovnováhy se zapotácel, pevný stisk mu sevřel zápěstí a trhl s ním kupředu, noha se mu kamsi zaklínila. Dopadl na zem s těžkým zaduněním. Překvapeně civěl na svou končetinu, trčící stranou v podivném úhlu. Nestačil si uvědomit bolest. Železem pobitá špička boty zasáhla Ulvana do spánku, zůstal ležet v bezvědomí na bahnitém trávníku. Sekera se neškodně válela opodál.
Muži se stáhli blíž. Marcus zdvihl sekeru a lehce otočil zápěstím, čepel zahvízdla v náhlém tichu.
Zastavili se naráz, četl v jejich tvářích respekt, teď udělají všechno co jim poručí. Znechuceně se ohlédl po padlém protivníkovi, budou toho pitomce muset přivázat k sedlu.
„Kdo bude další?“ řekl s pohrdáním, uhýbali před ním očima. „Tak sebou hněte, nasedejte na koně! Pojedeme celou noc a můžete za to děkovat tomuhle žoku sádla.“ Ozvalo se zamumlání a Markův hlas zledověl.
„Někdo z vás cekne a zavřu mu hubu navždy!“ Nikdo neměl důvod mu nevěřit.
V noci močál skončil a k ránu narazili na vesnici. Pět nízkých baráků stálo v ohradě z dřevěných kůlů, za nimi se na hnojišti rochnil párek prasat. Slamněnými střechami se prodíraly tenké sloupky kouře. Muž na stráži klimbal, zabalený v houni a velký hnědý pes mu pospával u nohou. Vítr se táhl od vesnice.
„Uděláš to rychle a bez kraválu! Žádnej masakr s ohněm a przněním ženských. Jsme už blízko u cíle, nestojím o to, aby si někdo všiml co se tady děje, rozuměl jsi mi Borgo?!“ Marcus mluvil tiše, dívali se na vesnici z úkrytu stromů.
Borga beze slova přikývl, bude těžké udržet na uzdě vyhladovělou sebranku, ale chápal důležitost chvíle.
Mimoto měl strach z toho hajzla s mrazivýma očima. Ukáže mu co dovede.

Dlouhá místnost v dřevěném baráku byla plná mužů a vůně pečeného masa. Seděli kolem stolů i na špinavé zemi a jejich jedinou starostí bylo co nejrychleji si nacpat hladová břicha.Bastien vešel a vzal si misku s kousky vepřového. Dal si jeden do úst a olízal si prsty, zachytil Frederikův pohled a prodíral se k nim. Otevřenými okny sem doléhalo bzučení hmyzu, tlustá masařka vlétla do světnice, náhlý závan větru vnesl dovnitř nasládlý zápach zasychající krve, mísící se s odporným puchem exkrementů, nechápavě se otočil k oknu. Nejdřív nepoznal co leží vzadu na hromadě, v hnědavé louži vedle hnoje, sinalá barva končetin a bezvýrazných tváří potřísněných krví, mu nepřipomínala nic. Tmavý pták se snesl z nebe a chvíli usilovně kloval, odměněn úspěchem zaklonil hlavu a hltavě polykal nafialovělý cár. Rozklovaná tvář by byla mladší než on sám. Třeštil oči na polonahá těla, poházená ledabyle v kaluži močky, praštil miskou na zem a vyběhl ven. Leželi tam muži, ženy i děti, probodaní a s rozbitými hlavami, udělal krok kupředu na nejistých nohou a mračno much se vzneslo do výšky.
„Vrať se zpátky do baráku!“ Markův tón nepřipouštěl odpor. „Jak jsi to mohl dopustit?!“ řekl chlapec. „Takhle nebojuje šlechtic...“ Marcus neodpověděl a Bastienův hlas pronikavě stoupal. „Tolik jsem tě obdivoval, myslel jsem že jsi hrdina...ale ty jsi jen.......“ „Co jsem?“ Díval se na něj s posměšným výrazem a chlapec sevřel pěsti. „Zasranej žoldák!“ Marcus se zasmál. Teď nebyl čas na vzpouru a hysterické scény. „Mohl jsi zůstat doma, nikdo tě sem netahal! Nevím co chceš Bastiene, pro tyhle lidi jsi nehnul ani prstem, máš na sobě jejich krev jako my všichni.“ Bastien mlčel. Nakonec sklopil oči, byla to pravda. Dnes ráno seděl na koni a lhostejně čekal na signál, aby směl sjet z prudkého srázu do prázdné vesnice. Nehnul pro ně prstem. Marcus s ním smýkl dovnitř. „Koukej sklidit ten bordel, nebo tě dám zpráskat jako každýho zasranýho žoldáka.“
Posbíral střepy, maso zmizelo a otevřenými dveřmi zahlédl psíka s vystouplými žebry, jak hladově hltá poslední kousek. Posmutněle se usmál, dětství skončilo před dvěma minutami.

„Řekl jsem ti jasně, aby vykopali hrob!“ Zasyčel podrážděně Frederik a chytil Marka za rameno, znechuceně se otočil k hromadě mrtvol. „Tohle je barbarství! Teď si vezmeš pár chlapů a poručíš jim, aby to všechno zakopali!“ Otráveně se mu vytrhl. „Poslouchej, mají toho dost, chtějí se nažrat a spát, jestli po nich chceš zbytečnou práci, běž si jim to říct sám!“ „Já jsem to nařídil tobě!“ „Jsme společníci, nemáš mi co nařizovat! Jestli to uráží tvůj aristokratickej nos, někde jsem tady viděl lopatu...Do rána bys to mohl stihnout.“

Měsíc se objevil za potrhanými mraky a bledé světlo dopadalo oknem na roubený stůl.
Marcus přejel posledními tahy čerstvě nabroušené ostří svého meče. Byla to dokonalá zbraň. Skvěle vyvážený, s délkou hodící se přesně k jeho postavě, do úzkého hrotu vykovaná čepel z pevné oceli na sobě neměla jediný
zub. Nejmenoval se nijak, připadalo mu stupidní dávat jméno věci, párkrát se porval v hospodě, když komentoval drzou poznámkou tak oblíbené rytířské vychloubání těmi jejich Destroyery nebo Napichovači.
Utřel meč do hadru a položil ho na stůl, Bastien natáhl ruku aby se dotkl chladivého kovu. „Nesahej na to!“ okřikl ho a vyšel do noci.
Zkontroloval hlídky na konci vesnice a vracel se zpátky. Za nízkým barákem zaslechl zvuk, který ho donutil se přimáčknout k dřevěné stěně, opatrně vyhlédl zpoza rohu. Prasata! Vytáhli si jí z toho nepovedeného hrobu, teď už přikrytého potrhanou plachtou, zaházenou několika lopatami uschlé hlíny. Marcus rychle zapadl do tmy. Byla to prasárna, ale rozhodně do toho nehodlal zasahovat, když má někdo žaludek vrazit ho do páchnoucí mrtvoly, je to jen jeho věc. Tiše vycouval z uličky.
Měl si nechat jednu živou. Snědou holku s nazlátlými vlasy, vřískala by a prala by se s ním, když by z ní strhával šaty. Tělo, které se mu vybavilo, nebylo opálené a štíhlé. Bílá pleť a široké boky, kyprá ňadra s tmavými hroty, Trisa de Alma, vévodkyně z Targasu. Choval se tak hnusně, vůbec nebyla špatná.
Sakra, bral by kteroukoli.
Hekání za barákem nabralo na intenzitě. Proti němu vyklouzla ze tmy drobná postava, tohle by kluk vážně vidět nemusel. „Tady nemáš co dělat!“ Postrčil ho nazpátek. „Šel jsem na záchod.“ „Přes celou vesnici? Není to tady bezpečný. “ „Nemohl jsem usnout.“ řekl Bastien. „Dobudeš Bellis?“ zeptal se Marka.
„Jak to mám vědět? Udělám pro to všechno, víc ti nemůžu říct.“
„Dobudeš Bellis, zabiješ Frederika a pak se vrátíš, vyrveš Dexeterovi korunu a pozvedneš z prachu zašlou slávu Montrey?“
Marcus zůstal stát na cestičce, ohromený a bez dechu. Tohle bylo na ránu mečem. Neskutečné obvinění
mohla smýt jen krev, ale Bastien si nejspíš neuvědomoval dosah svých slov. „Kdo to řekl?“ zeptal se hluše.„Otec, ten den kdy s ním Frederik poprvé mluvil o Bellisu. Bylo to přesně takhle, pamatuju si to.“ Zdvihl k Markovi bezelstné oči.
Teď pochopil nenávist, kterou k němu zmrzačený stařec choval, myslel že to je kvůli ní.....Najednou se potřeboval hájit. „Já...nikdy bych...přísahal jsem....“
„Ty nechceš být králem?“ Proč nebyl zticha! Dávné sny a touhy, které Marcus pohřbil kdesi v nejposlednějším koutě svého srdce. Všechno se vrátilo, stejně na to myslel pořád. Ten starý mizera mu viděl až do žaludku.
Neodpověděl. „Co bys chtěl?“ „Nevím.....prachy, jako každej......mazej spát!“ Chlapec stál proti němu s napjatým výrazem v úzkém obličeji. „Strašně moc nechci aby tě zabili.“ řekl tiše.Všechno do sebe zapadlo. Musel se usmát, ušklíbl se a otevřel dveře do baráku. „Já se o sebe dokážu postarat, tak už zmiz!“

Stál venku na trávníku tak dlouho, až mu noční rosa promáčela boty.
Vrátíš se a vyrveš Dexeterovi korunu.....
Krev v Markových žilách byla modřejší než krev krále Dexetera a celé té bandy jeho zrzavých bratranců, ke které patřil i Frederik. Samozvanci na trůnech. Věděl o něm všechno, znal všechny jeho slabiny i přednosti,
zatímco Dexeter o něm nevěděl nic. Kdo by si všímal obyčejného gardisty, i když byl jeden z nejlepších.
Pozvedneš z prachu zašlou slávu Montrey....
Kdysi se jmenovalo Monte Roi, Hora králů a byla to bašta vládců toho drsného kraje. Teď to bylo jen jméno a neznamenalo nic. Jako on, taky neznamenal nic. Jeho pradědové nosili znaky královské moci.
Jak by se asi tvářil Lorain de Montrey, kdyby spatřil nejmladšího syna v čele armády, před hradbami své polorozpadlé pevnosti. Ani by ho nepoznal, po šestnácti letech, sotva by mu otevřel brány dokořán, možná už se dávno uchlastal k smrti. Otec. Nedokázal si vybavit jeho podobu.....Srovnal by to hnízdo se zemí!
Vešel do místnosti.
Ustlali si na zemi blízko ohniště, Frederik, s rozcuchanou změtí rezavých vlasů, neznatelně chrápal.
Nepotřeboval ho. Borgovi muži stejně poslouchali jen jeho....vždycky vyhraje ten, kdo udeří první. Proč čekat až do Bellisu.....vlastně to ani nebyla přísaha.
Dokud nás smrt nerozdělí.
Bastien usnul na rozložené houni, s rukama stisknutýma do pěstí vedle hlavy, jako dítě.
Nepotřeboval taky nějakého budoucího mstitele za svými zády.

Meč zůstal ležet na stole,tak jak ho tam položil. Leskl se v měsíčním světle, chladný a dokonalý.
Zbraň hodná krále.
Král.
Nikdy nechtěl nic jiného. Potichu za sebou zavřel.