Dokud nás smrt nerozdělí - II.

Temně rudé slunce zapadlo za hradbami Bellisu a nad dobytým městem se pomalu snášela noc. Záblesky ohňů a černé stíny rozvalin, kaluže zaschlé krve na schodištích domů, páchnoucí spáleniště. Němí svědkové děsu a zmaru mlčky přihlíželi, jak stovky Borgových žoldnéřů, zpitých těžkým vínem a zabíjením, rabovaly pokořené město.
Ještě včera mohlo doufat. Stáli nad skácenou branou knížecího paláce a jejich muži ho pročesávali od klenutých sklepení až po střechu. „Nemáš moc času, všichni šílí po krvi, musíš se rozhodnout!“ Přešlapující Frederik se v rozpacích kousal do rtu. Obsadit město a vládnout, nebo ho vyrabovat a odtáhnout pryč? Horečně přemýšlel, představa moudrého vládce, milovaného svým lidem, rychle vzala za své. „Budou tě nenávidět a budou se tě snažit zabít, nikdy tě nebudou uznávat. Borga se chce vrátit domů, zůstane ti pár lidí, jak dlouho myslíš, že se tady udržíš?“ Nepřesvědčil ho, žoldáci vlekli na nádvoří zajatce, několik se jich ukrývalo ve sklepích, obyčejní sluhové, doufající že přežijí v bezpečí úkrytu hrůzné chvíle. Pár ubrečených ženských mezi nimi jen rozdmychalo vášně. „Dělej!“ vybuchl Marcus. „Když nevíš, tak si hoď mincí, není to snad stejně jedno?“ Stříbrný orel vyražený na denáru rozhodl krutě. „Zabte je a vypalte to hnízdo!!“ Zdivočelý řev potvrdil Markova slova, jiskra naděje zhasla.

Marcus procházel úzkou uličkou, všude se válely kusy rozštípaného nábytku a zničeného šatstva, vyházeného z vytlučených oken, vylámané dveře domů a za nimi krev a někde i mrtvá těla, nařídil je všechny naházet do stoky, ale nijak zvlášť se nestaral o plnění svých rozkazů, za pár dní odtáhnou pryč a Bellis bude jen město duchů. Měl by sebou hodit, než to tak bude doopravdy.
Zaslechl za sebou tiché kroky, zapadl do výklenku a bleskově se otočil, Bastienovy hnědé oči na něj mrkaly ze tmy. „Co je to za nápady, takhle se plížit, mohlo bejt po tobě. Hele, nejsem zrovna v klidu, dávej si trochu pozor.“ „Bál jsem se, že bys mě poslal pryč.“ „To taky udělám.“ „Nemůžu jít sám, je tma, něco se mi stane, vezmi mě sebou!“ Nechtělo se mu s ním vracet, nakonec... proč vlastně ne, ať vidí co je to život. Bastien k němu obrátil tázavý obličej. „Kam jdeme, řekni?“ Trochu se usmál. „Hledat poklad.“
Neměl ani tušení jak blízko byl smrti, milosrdně rychlé, jediný úder ostrého meče a ani by se nevzbudil.
Tu temnou noc ve vyvražděné vesnici kráčel Marcus ztichlým lesem a na obzoru spatřil bílou hradba Bellisu, svítila do tmy, na dosah ruky. Byl by blázen, kdyby je teď zabil, i Frederik měl svoje věrné muže a rozkol mezi vojskem bylo to poslední co potřeboval, potom se vždycky najde příležitost.
Teď na to ale vůbec nemyslel.

Bělavé zdi měšťanských domů, očouzené kouřem a s propálenými střechami, vstoupili dovnitř vyraženými dveřmi, opatrně se rozhlédl ve ztemnělé chodbě. Za silnými zdmi domu skoro nebyl slyšet ten řev, kolísavý a vlezlý, neměnná kulisa všeho dění, šlo to už trochu na nervy.
„Tady naši dávno byli,“ řekl Bastien „nic tady nezbylo, všechno zlato je pryč.“ „Kdo mluví o zlatě?“
„Myslel jsem že budeme hledat peníze a šperky......“ „To jsem dělal doteď a mám toho plný zuby, co takhle trochu zábavy? Přemýšlej, když vidíš venku mrtvoly a zajatce, nechybí ti mezi nimi někdo?“
Bastien krčil čelo, „ vojáci, starci, starý báby, těch jsem tam viděl dost, “ na chvíli se zarazil „tys myslel...ženský? Myslíš si že se tady někde schovávají ženský? No a co?“
Musel se opravdu zasmát.„Tak pojď a uvidíš.“
Scházeli dolů po strmých schodech, „Kam schováš nejcennější poklad?“ „Někam pod zem?“ odpověděl chlapec a Marcus přikývl, někdo by možná by nevěděl, kde je má hledat, ale on toho měl za sebou tolik, válečná tažení, naučil se tam dost. Bellis nebyl žádná vyjímka, bylo to všude stejný.
Napřed objevil sklep plný vína, natrpklé a silné, ve voskem zalitých hliněných lahvích, jim rychle stoupalo do hlavy, tmavé prostory osvětlilo mihotavé světlo louče. Poklop byl v rohu, zakrytý rohoží, sjel dolů po strmém žebříku a Bastien mu zhora svítil, krčila se v koutě stočená do klubíčka a její srdceryvné vzlyky byly jen zástěrka, ohnala se proti němu ostrou dýkou, ale snadno jí vykroutil zbraň z ruky, teď už plakala doopravdy, bolestí i ponížením, když ji jeho drsná dlaň zkoumavě přejela po těle.
„Je docela pěkná.“ řekl chlapci „Vezmeme si jí tam nahoru.“
Musela to být bohatá rodina, zbytky přepychu byly vidět i ve vyrabovaném domě, postel se strženými nebesy a
polštáři probodanými noži, ještě držela pohromadě. Agnes na ní ležela s rukama i nohama přivázanýma k pelesti a brzy se přestala zmítat, aby se jí hrubé řemeny tolik nezařezávaly do kůže. Potrhaný oděv se válel na podlaze, šedivý hábit řeholnice by snad pobožného rytíře odradil od smrtelných hříchů, těmhle to bylo jedno. Stáli tam opilí, nazlátlá pleť se leskla v polomatném světle a hořkosladká vůně rozpalovala smysly.
„Usmaž se v pekle!“ pronesla s nenávistí, když jí utáhl pevná pouta. „Ty, radši ztichni, teď už chci slyšet jenom vzdechy!“ „ Bůh všechno vidí.“ řekla mu v slzách. „ Potrestá tě!“ Zacpal jí ústa cárem šedé látky a pořádně se napil z poloprázdné láhve. „Žádnej bůh není, jsou to jenom kecy.“ Vylil jí na břicho zbytek vína, do hlubokého pupku, do kterého jí líbal a rozpálená kůže tála pod rukama. Trochu se mu zamotala hlava. Nechal jí ležet na posteli a za sebou slyšel Bastienův přerývaný dech. „Je tvoje!“ ušklíbl se mu do zarudlého obličeje.
Nemohl se na ně dívat. Urazil hrdlo z další láhve a znovu se napil, odepnul nepohodlný pancíř a odkopl ho do kouta, skoro úplně opilý přistoupil k oknu, požáry na druhé straně města rudě plály do noci. Na obloze se táhly černé mraky a kdesi z dálky byl slyšet rachot blížící se bouře. Nenadálý nápor větru mu vyrval okno z ruky a s prásknutím ho přirazil. Ani to nevnímali. Praskání postele a Bastienovo sténání se mísilo s tlumenými vzlyky. „Dělej, sakra! Skonči to, Bastiene, už nemám chuť čekat.“ Nechal mu ji, mokrou slzami a potem, strhl ze sebe košili, potřeboval ten horký dotek na svém těle, protahovat to do nemožnosti, jak dlouho už nic neměl.
Schoulená na boku si tiskla rozvázané ruce k tělu, snad aby zadržela slastný pocit, pomalu opadával a na stehnech jí zasychal tenký proužek krve. Dorazil načatou láhev, udýchaný a zmalátnělý a vytáhl jí roubík z úst.
Už neplakala. Obrátila k němu oči s dlouhými řasami, zelené jako smaragd.
„Zamiloval jsem se,“ řekl ochraptěle, „udělám z tebe královnu. Budeš čekat v paláci z mramoru, až se budu vracet z bitev. Tělo ti otrokyně natřou olejem z růží, aby ve mě vzbudilo touhu....Pojď ke mě!“
Bastien se probral, předtím tam skoro usnul, vyšel ven do chodby, omámený a zpitý, chtěl by se vymočit, ale nešlo to, vyčerpaně se posadil na studenou zem. Blesk rozčísl oblohu a ostrý úder hromu následoval hned za ním. Sinalé světlo osvítilo stěny a Agnesin pohled padl na vysoký kříž, visící na zdi přímo proti ní. Umučená tvář Krista pod trnovou korunou. Krvavá stigmata na probodených nohou. Srdce v ní zkamenělo. Bože! Jak odčiní svou vinu? V hábitu jeptišky slíbila čistotu. Nevěsta Kristova, před jeho tváří propadla hříchu, jak mohla připustit ten okamžik slasti! Prokletá navždy. Dopotácela se kolem Marka k oknu a rozrazila ho dokořán.
Skočila dolů než mohl natáhnout ruku.
Zkroucené tělo leželo na kamenech a z rány na hlavě vytékala krev.„Proč to udělala?“ vydechl zmateně Bastien, „Přece už pak neplakala, ona....“ nemohl najít ta slova. „Já nevím, kdo se má vyznat v ženskejch?“
„Vzal bys ji sebou? Jako svou ženu, víš jak jsi říkal.......“ „Co......co jsem říkal?“ nechápavě se k němu otočil na nejistých nohou. „Copak nevidíš, že jsem úplně vožralej? Pojď, zmizíme odsud!“

Blesk udeřil do chrámové věže, ozářil modrým světlem vyvražděné město, děsivý rachot hromu dozněl a za ním se z nebe snesl příval deště. Rozběhli se pod nízké podloubí aby mu unikli a nepromáčel je až na kůži. Studená voda natekla Markovi za košili. Zapomněl v tom baráku pancíř, nechal ho ležet v koutě, když seběhli dolů, aby se pokusili jí zachránit život a už se pro něj nevrátil. Bylo mu to jedno, stejně za nic nestál, na boku byl prasklý a snýtovaný, zítra si sežene něco lepšího.

Čekali pod podloubím až přestane pršet, do půlnoci už asi příliš času nezbývalo, nedokázal to odhadnout. Na druhé straně ulice se něco hnulo, ze tmy vynořily tři tmavé stíny a Marcus sáhl po meči. Takoví vždycky přežijí, poslední z posledních, nejubožejší spodina, jindy živořící ve svých stokách, teď vylézali pod rouškou noci jako krysy, přiživující se ve vypleněných domech.
Vypadali nebezpečně, když si teď mohli snadno opatřit zbraně, otrhaní a páchnoucí, přízračné tváře se zčernalými zuby, plížili se k nim ztichlou ulicí.
Skoro se mu zdálo, že vystřízlivěl. Držel si je od těla, hrot meče opisoval kruhy se zlověstným svištěním a jejich, jako břitva ostré nože, jim neposkytovaly žádnou výhodu. Vrhli se na něho naráz, ale on bleskově změnil dráhu meče a jeden z nich zaječel, zhroutil se k zemi a na rtech se mu objevila krvavá pěna. Na chvíli couvli a ve svitu blesků se jejich vyzáblé obličeje šklebily do noci. Vyrazil ze tmy, v tom úzkém prostoru nikdo neměl šanci, zakrvácená dlažba klouzala pod nohama. Dva byli mrtví. Třetí se belhal pryč chvatně směšnými skoky, táhl za sebou rozťatou nohu s bolestným skučením, bylo to jen pár kroků. Rudá krev vystříkla z proříznutého hrdla a muž se svezl k zemi. Marcus si otřel do jeho hadrů svůj zkrvavený meč.
Bastien se skrčil u promočené zdi a ve zpocené ruce svíral dýku, připravenou k boji. Poprvé....dnes bylo všechno poprvé...nedýchal napětím. Hlavu měl rozpálenou vypitým vínem a nohy jako z olova.
Nečekal, že je tam ještě jeden.Vrhl se na něj z nízké zídky, srazil ho na zem a dlouhý nůž se kmitl nad jeho hlavou, zděšeně vykřikl a snad instinktivně mu vrazil čepel dýky do propadlého břicha až po rukojeť.
Nůž narazil o zem vedle jeho hlavy, škubající se tělo na něj těžce padlo a kostnaté prsty mu sevřely hrdlo ve smrtelné křeči. Začal se dusit a zoufale se zmítal, zaslechl ostré zahvízdnutí a stisk najednou povolil.
Sinalá hlava se zkřivenými rysy se kutálela po zmáčené dlažbě. Proud tmavé krve mu stříkl přímo do tváře.
Klečel pak u kaluže a horečně ji ze sebe smýval, dokud ho Marcus nechytil za límec a nepostavil ho na nohy.
„To stačí!“ Bastien se skoro bázlivě ohlédl po torzu těla, už nehnutě ležícím na dláždění. „Dostal si ho.“ řekl Marcus, „Ne ...já ne,to ty,... byl by mě zabil...“ chlapec bez výrazu zíral před sebe.
„Nesmysl, bylo po něm, patří tobě.“ Usmál se na něj a Bastien se tiše díval na své ruce. Vypadaly celé od krve.
„Udělal jsi to skvěle, budeš dobrej.“ Poprvé....Najednou si připadal jako král. „Jako ty?“ „Lepší!“ Marcus se tvářil pobaveně. „Jdeme spát, dneska už toho bylo dost.“
Bastien udělal krok, noha mu uklouzla v krvavé louži a najednou ho prudká křeč v břiše donutila si sednout na bobek. „Bolí mě břicho,“ vyhrkl „musím....“ rozběhl se za roh do tmavého kouta.
„Počkám na tebe.“ S úsměškem se opřel o studenou zeď.

Gavin ve zmáčeném plášti šel přes dlážděné náměstí, pomalu přestávalo pršet. Zahlédl Marka, jak postává u nízkého podloubí, poznal ho na dálku a zatajil se mu dech.Nikde kolem nebyla živá duše. Stál tam na první pohled zpitý pod obraz, v promočené košili přilepené na tělo.Tmavé vlasy mu spadly do tváře, odhodil si je z čela.
Uviděl ho a sáhl po meči. „To jsi ty.“ řekl pak lhostejně, jen mávl rukou a odvrátil se od něj. Náraz ho odhodil do tmavého kouta, nechápavě zíral na dvojitý šíp, který mu trčel z těla, dusil se vlastní krví a z náměstí slyšel vzdalující se dupot Gavinových bot. „Ten mizernej hajzl, přece ho dostal. Nechápal, jak se to mohlo stát. Gavin patřil k Borgovým lidem, chtěl by vědět co mu slíbil, aby se nechal koupit, když Borgovi muži všichni stáli za Markem. Co mu Frederik mohl nabídnout, všichni se tady brodili zlatem. Bylo to jedno.
Něco ho zvedlo do výšky a praštilo s ním o kamenou dlažbu, všechny kosti v těle mu praskly a jako ostré jehly se mu zabodly zevnitř do masa. Nacpal si do úst chvějící se ruku, aby nezařval bolestí a pak si uvědomil že se nehnul z místa, byla to jenom křeč. Opakovala se znovu a znovu. Bastien se vrátil ze tmy a stál tam vylekaný a bledý. „Přivedu pomoc....“ vydechl zděšeně. „Nikam nechoď, všude se potlouká chátra, zůstaň tady! Ulom ten šíp, prorazíš ho na druhou stranu!“ Potřeboval mluvit aby zapomněl na bolest, ale slova ji jen násobila. Bastien svíral šíp v zakrvácených dlaních, prudce s ním škubl a šíp se zlomil a hrot narazil na kost. Nedalo se to snášet. „Nemůžu..nejde to...“ Z očí mu tekly proudy slz. „Nemá to cenu.“ Díval se na krev, která mu vytékala z rány, černá a páchnoucí, zkusil se pohnout, ale nohy měl zmrtvělé a bez citu. Stejně už mu nikdo nepomůže. „V botě mám dýku, takový bodlo. Doraž mě Bastiene, kurva, už to nemůžu vydržet!“ „Prosím ne ...nemůžu.“ „Ani svýho psa bys nenechal takhle pojít.“ Prsty s ulámanými nehty zaryl do studeného kamene.“ „Jdi radši do kláštera, nebo budeš jednou taky takhle chcípat, sám a... “ „Nejsi sám, jsem tady s tebou.“ vzlykl chlapec. „Ohnivá brána.“ řekl tiše Marcus.„Vidíš ji, tam na konci...., jdou si pro mě.“ Bastien se otočil, ale viděl jen černou tmu. Zoufale se rozplakal. „Neřvi, sakra.“ řekl Marcus, teklo mu z nosu a míchalo se to se slzami a krví z rozkousaných rtů.
„Proč ne?“ vykřikl chlapec.„Umírá mi přítel! Nebo ti nestojím za to, abych pro tebe plakal?“ Zkusil se usmát a obejmul ho rukou kolem krku. Nevěřil že by to mohlo ještě víc bolet. „Přítel,“ ten bastard Frederik se taky tvářil jako přítel, najednou zapomněl, že ho chtěl kdy zabít. „vždycky jsi jím byl.“
„Vždycky budu!“ řekl Bastien, „ Až za hrob!“
„Za hrob.“ Tiše se usmál, nevěděl, jak víc by mohl Frederika ranit.
Držel ho kolem krku a druhou si opřel o jeho hlavu. „Za hrob? Tak půjdeš se mnou!“ Tiše to křuplo
a chlapcovo tělo se bezvládně svezlo na zem. Ohnivá brána se pomalu otvírala.
Na konci podloubí se ozývaly hlasy. „Našli jsme je,....... tady jsou výsosti,...... rychle,sežeňte někdo felčara..“
Frederik, v nádherném rudém plášti skočil z koně a tvář měl bílou jako smrt. „Kdo to byl! Kdo to udělal?“ vykřikl zděšeně, z kaluží krve stoupal nasládlý pach, Bastienovy zakrvácené šaty, pohled mu padl na ulomený šíp. „Ty nevíš? Poslal jsi na mě vraha a máš tu drzost se mi vysmívat do očí? Vytrhl bych ti srdce z těla, kdybych se mohl zvednout. Ta svině Gavin, nic ti to neříká, ještě mi prozraď, kolik jsi mu slíbil, na kolik si ceníš mojí hlavu, zkurvenej bastarde!“
V záchvatu vzteku zapomněl na bolest, ale ta se mu rychle připomněla zpátky. „Kdo ti to řekl?“ vydechl Frederik, žal mu rozdíral srdce na kusy. Vyslechl to a zavřel oči. „Jak jsi mu mohl věřit, Bastien, pořád si něco vymýšlel. Byl zpitomnělý minesengry a povídačkami o hrdinech. Přece jsi mu to neuvěřil?“
Frederik se svezl na kolena. Vytrhl dýku z opasku, sevřel ji za ostří a zdvihl ji před sebe. Z pořezaných dlaní mu stékala krev. „Nikdy bych tě nedal zabít! Dobyl jsi pro mě město plné zlata, nikdy bych nenašel nikoho lepšího, zahrnul bych tě bohatstvím. Přísahám Marku, na jeho hlavu! “ oči mu sklouzly na mrtvého bratra.„Bránil jsi ho svým vlastním tělem.“ Hlas se mu zlomil.
Marcus upíral oči do tmy. Zkřehlými prsty se dotkl Bastienovy dlaně.
Ohnivá brána zela dokořán, vycházely z ní bledé stíny. Zahlédl jednoho, zabil ho kdysi, na schodech Dexeterova hradu. Ten muž hodil koš s jedovatýmu hady Dexeterovi pod nohy, srazil ho tenkrát první ranou, uťatá hlava se válela na schodišti a druhý strážce drtil těžkýma botama syčící hady. Viděl to jako dneska. Otočil se za ním, ale stín už zmizel a přicházeli další, blížily se k němu beze slova. Odporné masky loupající se kůže, nažloutlé oči na něj mrtvě zíraly, příšerné a hnijící, šířily kolem sebe pach smrti.
Tak neskutečná řada, nezdálo se mu možné že jich bylo tolik..
Poslední byla Bastienova tvář. Kývala na něj z cárů šedé mlhy, musí už jít. Chtěl říct „Odpusť mi Frederiku!“
krev se mu zdvihla v hrdle a zadusila jeho slova, setřel ji roztřesenou dlaní a propadl se do temnoty.
Frederik vstal. Strhl si z ramen drahocený plášť, dost velký na to, aby je přikryl oba.
„Ráno je pohřbím......do jednoho hrobu..........s královskými poctami.“
Obrátil se ke svým lidem a jeho kulatá, někdy skoro ještě dětská tvář ztvrdla.
„Přiveďte ke mě Borgu! Hned!!“

Gavin schoval kuši pod plášť, nikdy nepoužíval jinou zbraň, byl příliš slabý na to aby nosil těžký meč nebo sekeru. U srdce ho hřál dobrý pocit. Do smrti bude mít před očima nechápavý výraz toho bastarda, když mu jeho šíp roztrhal střeva. Nikdo nevěděl, že Gavin a Ulvan byli bratři, jen Gavinova matka a Ulvanův otec a ti byli dávno mrtví. Nevěděl to ani Ulvan, nikdy s ním nepromluvil jediné slovo. Gavin ho přesto měl rád, byl rád že má bratra ... potom se musel dívat, jak se jeho odvážný bratr svíjí v bolestech, noha mu zčernala a pak celý obličej, blábolil v horečkách a druhý den zemřel.
Nemusel to dělat. Ten bastard, Marcus de Montrey, nemusel mu zlomit tu nohu, když dobře věděl, co to znamená v otráveném vzduchu z bažin, mohl ho zmlátit anebo rovnou zabít, když už si s ním stejně dělal co chtěl. Nemusel ho nechat pojít tak příšernou smrtí, když se chtěl jenom předvádět. Gavin ho nenáviděl jako ďábla, kvůli němu zůstal na světě sám. Teď byl spokojený. Nikdo ho neviděl a ten pes brzy pojde, možná už jeho tělo ožírají krysy.
Trestné komando vyrazilo z bran paláce.
Gavin zdvihl oči k obloze, Ulvanova tvář se na něj usmívala z nebe, usmál se také.
Neměl zatím tušení, jak brzy se setkají.

KONEC