Věříš?

Jen sledovat ubohost světa, který plyne kolem nás jako voda v rozbouřené řece…nic nedělat,jen se dívat, jak všechno v životě stojí za houby a dýchat prohnilý vzduch hrůzné nevědomosti…myslet si,že můžu, když nemůžu vůbec nic, myslet si,že vím, když nemám ani potuchy o tom,co se kolem děje…mít pocit,že někam patřím, že jsem součástí něčeho vyššího, než může kdokoliv pochopit, a pak se jenom rozplynout v prázdnotě ničeho, toho ničeho, co jsme považovali za svět, vesmír, prostor, když nic jiného než prostor neexistuje. Jde jen o to vytvořit si iluzi bytí, života, duší…nic většího než pár molekul v prostoru, které se jednoho dne vymkly chaosu z kontroly a navzdory všem pravidlům a zákonům se rozhodly, že budou víc. Ne-vlastně, že budou samy myslet a pak si budou myslet, že jsou něco víc. Dívat se, jak plyne čas, nebo co to vlastně je, a myslet si,že myslím. O to tu jde. O to jde ve všech světech, protože nic jiného se nikdy neděje ani dít nebude. Jen čas plyne, přesně jako svět, jako ta řeka, co strhává pod hladinu všechno, úplně všechno, i myšlenky, zvuky, pohyb a za sebou zanechává opět jen zrcadlově klidnou hladinu, na které nikdo nepozná, co všechno už stihla za svou nikdy nezačínající ani nekončící existenci pohltit…Tam, na dně té řeky, se nalézá úplně všechno, čemu jsi kdy věřil,cos považoval za samozřejmé, a co už nikdy nikdo neuvidí, neuslyší ani neucítí prostě proto, že to nikdy nebylo. Člověk má pocit, že věci v jeho životě jsou podřízeny pravidlům, že existence přece musí mít nějaký, byť sebechatrnější řád. Že by omyl?Myslíš si, že vidíš kruh, a nakonec zjistíš, že je to jen čára, která nikdy neskončí. Snaž se, jak chceš, ale konec nenajdeš. A všechna pravidla jdou najednou do háje. Myslíš si, že vesmír nekončí…a hups, co to je? Najednou to nejde dál, copak se asi skrývá za tou tlustou zdí? Dozvím se to někdy?Asi těžko, když tahle zeď vlastně vůbec neexistuje…Můžu se jen dotýkat šimrajícího proudu paprsků a molekul, které víří kolem mě, vykreslují siluetu těla, které bych chtěla mít. Uvolnit se, vypustit všechny složitě vykonstruované a vytvořené myšlenky do éteru a doufat, že je jiná éterická bytost zachytí a stane se z ní člověk, jakým ona touží býti.Někdo přece musí pokračovat, když já končím,ne?Někdo, kdo věří, kdo je hluboce přesvědčen o tom, že tohle všechno je, že to prostě doopravdy funguje a není to žádný výmysl zmatku, který nestihl být včas zničen. A pak přijde opět něco nového, čistého, co bude po jistý čas důvěřovat onomu krásnému přeludu, zvanému svět. A tak bude všechno zase o trochu krásnější a dokonalejší. Alespoň pro ty, kteří tomu všemu věří. Ty tomu věříš?