"Projekt Brainstorm"

    Už jsem o Carmichaelovi slyšela. Byl to prý jeden z nejlepších vývojářů michiganské pobočky „Silent Projects“, což byla dceřinná společnost koncernu „Allia Investment Int.“, který patřil k nadnárodní megakorporaci INDA WORLD SOURCE. Takže, když jsme se dozvěděli, že se zúčastní seminářů třítýdenního školení v „College Centru“ v Deer Valley v horách u Grasstownu, kde měl mít i několik přednášek, byli jsme na něj docela zvědaví…
    Jenže ti, co se s ním setkali, taky tvrdili, že je to takový divný pavouk, s nikým se prý moc nebaví a kdo mu nesedne na první pohled, další šanci nedostane…
    Vedení Allia Investmentu se ho pokoušelo draftovat už delší dobu. A od té doby, co se jim ho před necelým půl rokem podařilo zlanařit (mimochodem prý za velmi podivných okolností) od doposud skvěle prosperující firmy „CapCom“, která po jeho odchodu začala rychle upadat, se úroveň našich produktů zvedla snad o 50%. A to v žádném případě nemohu říct, že by jsme byli nějací neschopní hlupáci. On prostě dokázal najít sebemenší nedostatek kdekoli, kamkoli se jen, byť zběžně, podíval. Zaslechla jsem nejednou, že si programátoři stěžovali, že jim otlouká o hlavu každou pitomost. Jen s poslední betaverzí naší horké novinky, firewallu „Reflecter 2.1“ se museli piplat nejmíň o polovinu času déle než s předchozími, takže release následoval už s dvouměsíčním zpožděním…
    Taky proto mu říkali „Mister Piraňa“, do všeho se zakousl s neuvěřitelným elánem a každého neschopného nebo člověka míň pružného, než se mu zdálo, nechal v Michiganu vyhodit. Mohl, protože šéfové „Silent Projects“ z něho po pár měsících udělali jednoho z top-managerů a nechali mu absolutně volné ruce a neomezenou pravomoc. To samé, co proběhlo v Michiganu, hrozilo teď i nám, protože měl oficiálně převzít po skončení seminářů naši pobočku.
    Přiletěla jsem do Deer Valley spolu s José Martiasem, Duncanem Lewittem a Julií Finchovou na zdejší heliport v neděli pozdě odpoledne. Několik našich už tady bylo a zítra měl dorazit zbytek. Zima sice už pomalu končila, ale jen v nížinách, tady vysoko v horách byly ještě nedotčené závěje bělostného sněhu, jaké člověk ve velkoměstě jen tak nezažije…
    Kromě naší denverské skupiny tady už byli i z Richmondu a Pittsburghu a asi šest lidí z dalších tří měst. „College Center“ bylo supermoderně vybavené školicí středisko, přepychový hotel samé sklo a chromová ocel, schopný vyhovět i těm nejnáročnějším požadavkům. S kapacitou stovky lůžek směle konkuroval i středisku v Millwaukee. Podívala jsem se na číslo karty, kterou mi dali na recepci, měla jsem pokoj ve třetím patře. Když jsem prošla vstupní halou, noblesně dekorovanou mramorovými sloupy a množstvím vzrostlých palem, připadala jsem si jako někde na Řeckých ostrovech. Každý pokoj měl nádhernou výhlídku na zalesněné hory a já se vydržela z terasy dívat snad půl hodiny, báječně to uklidňovalo, alespoň jsem chvíli nemusela myslet na ty změny, co nás všechny čekají příští dny. Byla jsem docela unavená, tak jsem si šla asi na dvě hodinky lehnout, protože jsme byli domluvení, že se večer sejdeme v Havajském baru u promítacího sálu v přízemí.
    Bylo asi sedm večer, když jsem se rozhodla jít, naposledy jsem zkontrolovala svůj zevnějšek ve velikém nástěnném zrcadle. Bylo třeba jen zastrčit jeden neposlušný pramínek sytě kaštanových vlasů, což bylo dědictví po mých irských předcích, zpátky za ucho a bylo hotovo. Julia, milá, bezprostřední, dlouhovlasá plavovláska, měla se mnou na starosti propagaci a byla ubytovaná v pokoji s číslem 15, hned naproti mně. Musela být už také přichystaná, protože vykoukla ven hned, jak jsem zaklepala na její dveře, připravená jít na večeři. Vypadala odpočatě a svěže, ale to ona vždycky. Na rozdíl ode mne... Cestou do baru mi nadšeně vykládala, jak miluje hory a jak se sem hrozně těšila. Já už tady jednou byla, takže mně to nevyvedlo tolik z míry jako ji.
    Už zdálky jsem slyšela našeho Josého, měl portugalské předky a dost ohnivou letoru, vše, co měl na srdci, měl snad ještě dříve na jazyku a tak se dost často s někým pohádal. Už na nás mávali, ať si jdeme přisednout ke stolu v jednom z rohových boxů. Bavili jsme se nejdřív o zítřejším programu, pak se debata zvrhla v pustou kritiku Carmichaelových metod, což jsme pochopitelně museli patřičně zapít…
    Nějak jsme to přehnali a když mě ráno probudilo pípání budíku, docela mně třeštila hlava a ani osvěžující sprcha mi moc nepomohla. Možná to bylo také z přemíry kyslíku, na který jsem nebyla zvyklá a to jsem měla celý den strávit na přednáškovém sále s klimatizací, která mi nedělala dobře, ach jo… Nedalo se nic dělat, bylo by hloupé přijít pozdě, tak jsem se nakonec přemohla, přehodila nohy přes okraj lůžka a šla se dát jakž takž do kupy. Když jsem pak dole na snídani zahlédla Juliu, Duncana a Josého, bylo mi na první pohled jasné, že na tom nejsou o nic líp než já...
    Myslela jsem si, že Carmichael bude mít minimálně akademickou čtvrthodinku zpoždění, ale mýlila jsem se. Když jsme došli do malého přednáškového sálu číslo 2, který byl rezervovaný jen pro školení naší firmy „Silent Projects“, už tam na nás čekal… V Denveru za námi sice osobně ještě nebyl, ale z několika videokonferencí jsme již měli možnost udělat si obrázek. Ne piraňa, ale žralok… Nedivila jsem, že na staré pány ve vedení udělal dojem, vypadal na to, že by je spolkl i s kravatami jako malinu.
    No, staré pány, to jsem trochu přeháněla, viceprezidentovi Jimovi Hawkinsovi bylo necelých padesát a předsedovi dozorčí rady Kenethu Robardsovi dokonce sotva čtyřicet. Ale vzhledem k tomu, že většině programátorů bylo kolem dvacítky, maximálně pětatřicet, viděli jsme je z úplně jiné perspektivy, i když mně samotné bylo už devětadvacet…
    Posadili jsme se do pohodlných křesel a trochu nedůvěřivě ho sledovali na pódiu, které mu bylo evidentně příliš malé, podle toho, jak se vždycky rozeběhl, než si uvědomil, že už musí zase brzdit...
    Věděli jsme, že mu je třiatřicet let a ač měl na sobě perfektně ušitý, evidentně drahý tmavý oblek, nějak tam nepatřil, ačkoliv měl téměř půlrok na to, aby vpadl do role. Procházel se po tmavě modrém koberci zvláštním houpavým krokem. Jako bývalý mariňák... Vůbec mi připomínal spíš bodyguarda pro prominenty… měl dobře šest a půl stopy a sako s lehkými vycpávkami nenápadně zdůrazňovalo široká ramena. Bylo téměř jisté, že hodně večerů určitě tráví někde v nějakém luxusním fitcentru. Husté, tmavě hnědé vlasy měl pečlivě sestříhané a lehce tmavomodrý odstín hladce oholených tvářích a brady prozrazoval jižanský původ.
     „Jsem Tom Carmichael, jak už všichni dobře víte a doufám, že spolu budeme dobře vycházet…“ oslovil nás zvučným hlasem, nepřipouštějícím odpor. Jako kdyby byl zvyklý velet? Nesmysl… Měl to být jen řadový vývojář, který se vypracoval na úplnou špičku. Duncan do mě neznatelně strčil loktem s poznámkou: „Kdyby ne, tak nás nechá vyházet a bude si všechno dělat sám“ zakřenil se. Cukly mi koutky úst, ale já si škleb musela odpustit, protože na mně bylo na rozdíl od Duncana vidět, jen jsem si smetla neexistující smítko z kalhot mého béžového kostýmku. Duncan byl hubený, vytáhlý programátor s evidentně indiánskými rysy, který se chlubil, že jeho praděd byl dokonce slavným náčelníkem Cherokeeů, Ohnivým buvolem. Věčně si něco prozpěvoval a své černé vlasy, padající mu až na ramena, nosil svázané koženým řemínkem s nějakým vyřezávaným talismanem, prý na znamení úcty k tradicím...
    Přednáška trvala asi tři hodiny, během nichž udělal tři krátké přestávky. Ale než jsme se stačili před polednem rozejít na oběd, naznačil, že s námi chce něco projednat.
    „Nejdřív chci mluvit s Chrissem Taggertym“ zaznělo rozzlobeně a ztichlou posluchárnou práskl jeho hlas jako bič.
    „Co mi řeknete o té zpackané fúzi s Lexou? Bude nás to stát nemalé výdaje, abychom se pokusili alespoň trochu eliminovat ty velmi nevýhodné podmínky!“ ucedil mezi zuby Carmichael.
    „Ta fúze s Lexa Industries byla bezpodmínečně nutná, pane Carmichael… Pokud by se spojili s „Igijakamou“, byla by to pro nás mnohem větší ztráta“ ohradil se náhle nervózní Chriss. Moc přesvědčivě to ale bohužel neznělo.
    Carmichael pohrdavě mávl rukou, jakoby mu do ucha bzučela moucha: „Vy jste vůbec nepochopil, oč tady běží, Vás naše společnost nemůže potřebovat. Dnešek je Váš poslední den u „Silent Projects“ dodal jedním tónem, jakoby si objednával dezert. Překvapený Chriss jen zamrkal a jakoby omráčen udělal krok vzad.
    Ten chlap nemá vůbec svědomí, blesklo mi hlavou, ta přezdívka „Piraňa“ mu tedy sedí dokonale. Věděla jsem, že Chriss má v poslední době nějaké problémy a několik posledních věcí se mu příliš nepovedlo, ovšem řešit to takhle kategoricky? Bez špetky soucitu?
    Chriss zrudl, prudce se nadechl a já čekala, co mu řekne. Ale nakonec se s Carmichaelem jen změřili očima a na jeho nenávistný pohled jen tak nezapomenu… otočil se a práskl za sebou dveřmi. No, páni… Už jsem moc těšila, až přijdu na řadu i já.
    Pak Carmichael kývl na Skokana, tedy na Jamese…
    „S Vaší prací jsem celkem spokojený, potřebuji vyjasnit jen jednu věc“ začal.
    „Myslíte určitě Tektron, pane…“ vzhlédl k němu James tázavě. Byl o celou hlavu menší než já a Carmichael se nad ním hrozivě tyčil jak nedobytná pevnost. Ale jeho by na kolena nedostalo ani deset takových pevností, tím jsem si byla jistá.
    „Přesně… Ty komunikační protokoly pro Tektron musí být funkční do dvou týdnů, Jamesi. Zaslechl jsem, že to nějak vázne?“ zkoumavě se na něj podíval, jakoby mu chtěl ty protokoly vytáhnout z mozku.
    „To byly jen maličkosti, pane, děláme na tom v jednom kuse“ zašklebil se na něj James přátelsky a jeho neuvěřitelně modré oči se na Carmichaela zářivě usmály. To byl celý on, snažil by se rozesmát i grizzlyho, co by mu chtěl ukousnout ruku i s půlkou obličeje.
    „Takže nebudou problémy s termínem?“
    „Ne pane, uděláme, co budeme moci…“ bez jediné stopy zaváhání odpověděl James. Viděla jsem, že si z Pirani vůbec nic nedělal, on byl vždycky v pohodě. I teď se lehce pohupoval na špičkách, jeho jen stěží formální oblečení a na ježka ostříhaná, divoce rozcuchaná blonďatá kštice dávaly každému jasně najevo, co mu můžou. Jeho krédo znělo: „Nějak bylo, nějak bude“. Navíc on byl opravdu dobrý, zapadl by do jakéhokoli kolektivu a firmy, nejen svými vtípky, které nezapomněl přibalit téměř ke každému mailu, který jsme od něj dostali. Na Jamese byl spoleh, když ne on, tak to většinou nebyl schopný stvořit ani nikdo jiný.
    „Tím jsem si jistý, Jamesi“ ucedil Carmichael odměřeně. Pak zaregistroval mně, nemohla jsem se tomu vyhnout, tak ať už to mám za sebou…
    James mě představil jako šéfku oddělení sales-promotion denverské pobočky.
    „Susan, těší mně, že Vás osobně poznávám...“ stisk jeho ruky byl pevný, pohled přímý a skoro vyzývavý. Jako by byl rovnou připravený k zápasu. Copak jsme byli banda nějakých nezvedených děcek?
    Byla jsem zvyklá se mužům koukat minimálně do očí, málokterý byl vyšší než já, měla jsem je tak alespoň jakoby pod kontrolou. Jenže když jsem se chtěla podívat na Carmichaela, musela jsem pro změnu nepatrně zaklonit hlavu já, sice jen trochu, ale přece… To se mi moc nelíbilo, budu muset vymyslet jinou strategii, jak si ho nepustit k tělu a naučit se s ním vycházet více méně po dobrém…
    „Vaše marketingová studie z třetího čísla letošního „Financialu“ vůbec nebyla špatná“ pronesl medově, jako když másla ukrajuje. Kdybych před malou chviličkou neviděla, jak zametl s Chrissem, možná bych si pomyslela, že ta pověst o něm přehání. Jenže on vzápětí pokračoval:
    „Ale globálně Vaše koncepce už tak zcela neodpovídá naší nové strategii a zamýšleným trhům, budete muset od základu změnit principy propagace našich produktů, hlavně v asijských zemích… „ prohodil zase jakoby mimochodem.
    „Nebylo naším cílem zaměřovat se i na asijské trhy, Mr.Carmichael, ta koncepce naprosto odpovídá představám vedení firmy podle posledních požadavků trhu“ nechtěla jsem se nechat vytočit jeho přístupem.
    „Představám vedení? Co se mi to zkoušíte namluvit, Susan, nikdo Vás nebude vodit za ruku. Vaše práce se má řídit potřebami a přáními klientů!“ skoro vyštěkl. „Vy jste tady od toho, aby jste předkládala a realizovala nápady, jak naše produkty dostat k co největšímu počtu zákazníků!“ dodal se semknutými rty a takovým výhrůžným výrazem, jakoby chtěl někoho praštit… Asi je to fakt šílenec, blesklo mi hlavou. Jak chce s námi spolupracovat, když se od samého začátku chová takhle?
    Pozorovala jsem upřeně jeho umíněně vystrčenou bradu s malým dolíčkem uprostřed, to bylo taky to jediné, co na něm bylo sympatické. Z pod tmavého obočí mě studovaly pronikavé oči, navzdory hřejivé, čokoládově hnědé barvě, chladné jako led. Měl je schované za elegantními skly se zlatou obroučkou (určitě nebyly ani náhodou dioptrické, na to bych se vsadila) a docela mu ladily s masivními Omegami, které vykukovaly zpod bělostných manžet. Prostě pan „Dokonalý“… V osmahlé tváři s ostře řezanými rysy mu nepatrně cuklo, když si uvědomil, že se ho tím snažím vyvést z míry. Ale ovládal se docela dobře, jinak na sobě nedal najevo vůbec nic. Kdybych nestudovala psychologii tolik let jako svého koníčka, pravděpodobně bych tomu nepřikládala vůbec žádný význam, pokud bych si toho vůbec všimla.
    „Mé návrhy zvýšily obrat minimálně o dvacet sedm procent za poslední rok“ blýskla jsem po něm vzápětí očima.
    „Jistě, viděl jsem Váš rating. Jenže to nestačí, pokud… nedořekl, protože mu do toho zapípal jeho komunikátor. Byla to docela pěkná miniaturní hračka, P800 od Sony Ericssonu, což byl tuším zatím jejich poslední model, ale já už pěkně dlouho dávala konzervativně přednost Nokii. Letmo se podíval na volajícího, pak krátce zase na mně a po tváři mu přeběhl jakýsi stín, jakoby byl něčím zaskočen…
    „Pokud chcete i nadále zůstat u naší společnosti, musí se prodej dramaticky zvýšit. Budete na tom muset rychle zapracovat a to myslím opravdu „hodně“ rychle... Není důvod, abychom tady živili začátečníky a neschopné břídily. Uvidíme se zítra v deset“ zakončil spěšně svůj proslov, obrátil se na patě a odešel, nevšímaje si zaražených pohledů několika vývojářů a managerů z naší pobočky, kteří vše slyšeli. Pokrčila jsem rameny a kysele se ušklíbla, teď jsem si zrovna nemohla dovolit ztratit práci a hledat jinou. Ne teď, když splácím hypotéku na dům…
    
    Tak a je to, zalovila jsem v jiných vodách… Chcete vědět, jak to bude dál? Co se tam stane? Tak jen pište, pište své komentáře :-))) nebo na Ellinor