Právo pod jeřabinami

"Tak, Felixi, budem se muset rozloučit." volá na mě můj starý kamarád Komín. Rozčilen vstanu ze stínu pavlače a mžourám do sluníčka: "Počkej, Komíne, tos mi neřek, že mě opustíš?!"

"Nejsem pro tebe žádnej ‚Komín'! Tak si mi říkej na Zemi. Tady jedině ‚Slavný kouzelník a dobrodruh Dannyson'."

"No tak dobře, proslulý kouzelníku…"

"Jenom ty se pořád zatvrzele menuješ Felix, místo toho, aby sis též vymyslel jméno vhodné do tohohle světa."

"Když už jsem jednou Felix, tak pro všechny. ‚Pan právní zástupce Felix' náhodou nezní tak špatně."

"Mýlíš se, je to tu strašně nezvyklý a nápadný."

"Furt máš něco proti, kouzelníku. A proč mě chceš tomuhle cizímu světu nechat napospas?"

"Zaprvý sis to přál a zadruhý já sem nejedu jen tak na rekreaci, jako ty, nýbrž na tajnou konferenci mágů. A vůbec pojď dolů za pantátou."

S tou rekreací to ctěný pan kouzelník trochu přepísk. Ale abyste rozuměli, budu vám to vyprávět pěkně od začátku. Tato kniha volně navazuje na mé vyprávění s názvem Fyzikální olympiáda. Komín mi nabídl, že by mě někdy vzal do světa, kde ještě platí všechna kouzla a naopak fyzikální zákony jsou teprve v plenkách. Není to prý vůbec složité, protože se dá kouzly zařídit, abychom naším tříměsíčním výletem zameškali na Zemi jeden pouhopouhý den. Teď se tedy nacházím v Květinkovém království na planetě Alifaně. Jedno mocné kouzlo zajišťuje aby místní řeč mi byla známa coby mateřská. Mým ubytovatelem je pan Sebastian Proruch, místní podnikatel s dřevem, kterýžto vlastní asi 20 polesí, 4 pily, 1 plavební kanál a několik skladů a povoznictví. Mou maličkost trpí v malém pokojíku v podkroví svého stavení. Statek je to velký, spíš něco mezi zámečkem a tvrzí, slouží tu jeden čeledín a dvě děvečky. Pan Proruch není šlechtic naopak začínal jako živnostník, když po otci zdědil pilu. Se vzrůstající poptávkou po dřevě se pilná práce a investice začaly vyplácet. Nyní je jeho podnik druhý největší v Květinkovém království. Skromný člověk chudého původu dvacet let jen tvrdě pracoval, teprve v pětatřicíti si našel ženu a založil rodinu. Ačkoliv už brzo bude padesátník, svými pokrokovými názory bych ho řadil spíš k mladým revolucionářům.

Pan Proruch mě neživí jen tak pronic zanic. Já mám za to pro něj pracovat. Mám mu dělat právního zástupce u soudu. Jak to Komína napadlo a proč jsem to vlastně já vzal, to je mi skutečně záhadou. Přece já, student gymnázia, mám chabé potuchy sotva o českém právu, natož o cizozemském. Nicméně leží tu přede mnou tři knihy, tlusté asi čtyři palce každá, a z těch se mám místním zákonům spravedlnosti učiti.

S jednou bichlí, sotva jí udržim v podpaží, vyrážim ven. Proklouzl jsem kolem pily a šinu si to dál proti proudu plavebního kanálu. Cestou potkám jednoho pracovníka, který dlouhým bidlem odštouchává uvízlé klády. Skáču přes kanál na druhou stranu, ale ouvej. Tíha knihy je opravdu větší než jsem čekal. Jednu nohu mám vykoupanou až do pasu. Před lesem se dávám do prava a běžim do kopce. Udýchaný jsem se připlazil na vrcholek. Je tu nádherný výhled na celý kraj. Vidět je až do Kvítku - hlavního města květinkového království. Nad vysokou trávou létají motýli. Na vršíčku stálo pár stromů. Jeřabiny na nich se vyzývavě usmívaly. Natáhl jsem ruku na první svazeček, ochutnal, ale khržžžž! Kyselé jak šťovík. "Tohle asi nebude jedlý druh," řekl jsem si. Jenže stín láká i bez ohledu na chuť jeřabin. Podíval jsem se do koruny stromu, skrz níž prosvítalo slunce a řek sem si, že tohle romantické prostředí je přesně ten klid, který potřebuju k učení. Švitořiví ptáčci mi přitakali.

Právo nebylo vskutku nezajímavé, právě naopak, avšak mé myšlenky šly jinam. Do knihy mi vlezlo sluníčko sedmitečné, a to zkázu dokonalo. "Tys tomu dala, potvoro," vyčítám mu a beru ho na prst, "naprostý úpadek mravů. Teď si tu s tebou hraju, myslim na … bůhví koho … místo abych se učil to … tsschch … ‚Květinkový právo'!" Beruška udělala frrr, asi se jí mě zželelo. Houby, Felixe se ještě nikomu nezželelo. Když vtom jsem něco zaslech…!

Znělo to jako … ano, dívčí smích. Rozhlédnu se napravo, nalevo, za sebe, ale nikde nic.

Mávnu nad tím rukou. Jenže teď znovu. Vstanu a prohlédnu, jestli se někdo neschovává v trávě, nebo na kraji lesa. Nikdo tam není. Rozrušeně zalehnu na knihu. Oči sice letí pilně po řádkách, ale hlava myslí … myslí na ženské(!)

Buch (!) a přímo do knihy mi spad svazeček jeřabin. Zlostně jsem si ho celý strčil do huby. Už jsem byl připraven vyplivnout, jenže ejhle! Ono je to sladké!!! Podíval jsem se nahoru a v koruně sedělo děvčátko a hlasitě se smálo.

"Ono je to sladké…" zopakoval jsem si nahlas. Děvčátko se smálo ještě víc. Nebylo to děvčátko, nýbrž dívka. Tipoval bych jí … hmm … tak třináct. Měla dlouhé zrzavé vlasy, lehce zvlněné a veselý obličejíček. Na větvi seděla tak elegantně, že ač jsem byl hned pod ní, nemohl jsem v jejích dlouhých bílých šatech zbloudit pohledem až někam na neslušná místa.

"Samozřejmě, že je to sladké, když je to ode mě." odpověděla její ústa celá červená od jeřabin.

"A jsou ty tvé jařabiny taky z tohohle stromu?" ptám se jí. Její očka sebevědomě blýskla. "Samozřejmě, jenže je pohladila kouzelná ruka."

"Hele, holčičko, s kým mám vůbec tu čest?"

"S místní vílou, chlapečku."

"Nejsem chlapeček!"

"To vím, právníku. Studente práv!"

"Jak to víla ví?"

"Je kouzelná."

"A co ta víla umí?"

"Číst lidem z mysli a všechno o nich vědět.."

"A co ví víla o mě?" zeptal jsem se a chtěl tu sebevědomou potvůrku nachytat.

"Že pocházíš zdaleka. Na to ani nepotřebuji kouzel, protože je to jasné, když neznáš místní víly…"

"A co dál?"

"Že bydlíš na statku u pilaře Prorucha,…"

"A dál?"

"…že se kamarádíš s kouzelníkem,…"

"Hmmm!" skutečně jsem se nestačil divit, jak je to bystrá.

"…a že si spad do kanálu a že … budeš mít k večeři jelita."

"Dobré, dobré!" pokýval jsem uznale hlavou. "A jak se jmenuji?" (To už určitě zabere..! Cha!)

"Felix!" zazněla blesková odpověď.

"Správně!" to už jsem nevydržel. "A jak se jmenuje ten člověk támhle u kanálu?"

"Bořek z krmelce!" prohlásila vesele.

Ta holčička se mi zalíbila. Nechal jsem právo právem a hbitě jsem se vyhoupl na strom.

Vylezl jsem vysoko do koruny, na protější větev a zadíval se do hlubokých modrých očí té místní víly. Musím přiznat, že sem fakt věřil, že je kouzelná. "Ty se menuješ Otylka." zkusil jsem prohlásit stejně sebevědomě, jako ta malá dáma. Ale samozřejmě jsem neměl naději uhádnout správně. "Otylka…" a při pohledu na její štíhlé tělíčko jsem se musel uchechtnout.

"Ano, jsem Otýlie. Ale říkej mi ‚Otěnko', právníku. :-)))"

"Otítko - kotítko." plácnul jsem. "Koťátko. Ty jseš koťátko."

"Náhodou, já už jsem velká víla, víš!" a zamračila se. "A jak si tak přišel na mé jméno?"

"Poslal mi zprávu můj přítel kouzelník. Přes proxy servery skrz hypertextové centrály rychlostí sto kilobajtů za sekundu." Internet byl jediné, na co jsem si v rychlosti vzpomněl a čemu nemohla ta víla rozumět.

Přesto hrdě prohlásila: "Samozřejmě!"

Stoupl jsem si a natáhl ruku až na vršek stromu. Utrhl jsem si jeřabin a … vskutku, byly sladké. Nenápadně jsem si upoupl jednu kuličku i ze svazečku, na který nesvítilo slunce - kyselá a trpká(!) Pojalo mě zvláštní podezření… "Hej, a jak se jmenuje ten můj přítel kouzelník?"

"Demis!" prohlásila bystře.

"Špatně!" chtěl jsem jí zchladit, "jmenuje se Dannyson!"

"Vždyť jsem říkala Dannyson!" nenechá se zviklat dívka.

"Ne, říklas ‚Demis!" vedu si svou.

"Špatně si mi romuměl, právníku," odsekla. Pak se podívala do slunce. Ulekla se, ladně seskočila ze stromu a pádila z kopce dolů do vesnice.

"Houby kouzelná víla, normální holka to je! A umí špehovat." Seskočil jsem též a běžel za ní. Zatím si mě nevšimla, tak jsem se na kraji vesnice, která je asi kilometr od statku, zastavil. Víla vběhla do jednoho stavení. "Alenko, tak už jsi doma." ozval se hlas, zřejmě její maminky.

"Tak Alenka! Mě, zkušeného džentlmena, si bude nějaká holčička vodit za nos(!) Počkej ty ještě uvidíš, Otylko!!! :-|"

Byl už skoro večer, tak jsem se vrátil pro knihu a sešup zpátky ke statku.. Něco mi však nedalo a já se ještě musel vrátit. V kanále již končilo plavení a pracovník odstrkoval bidlem poslední klády k pile. "Hej, dobrej večír!" ptám se ho, "jak ti říkají?"

"Bořek!" odpověděl nevrle.

"Bořek z krmelce?"

"Jo, to je přezdívka. A co má bejt?"

"Nic, já jen tak …"

Ta malá žába měla pravdu, mrška. K večeři byly jelita a starý dědeček povídal: "Ty sou tak dobrý, že je škoda, že je nemůže mít taky Demisan."
A já musel celou noc myslet na tu malou vílu... :)