Angie a Bílá Lilie II

Procházela jsem vesnicí. Z oken zuhelnatělých základů chaloupek vycházely úzké pramínky dýmu, ze slaměných střech zbyly jenom trámy. Na hnědé zemi se válely kotlíky, vyhořelé pochodně, ve spěchu odhozené věci, jichž se farmáři zbavili, když zjistili, že jsou útočníci příliš rychlí, a těla. Vzduch byl nasáklý pachem kouře, dokonale jsem v něm rozeznávala spálené dřevo, hnijící lidské tkáně a dokonce jsem zachytila zlomek vůně již vychladlého telecího. Ten obraz byl strašně depresivní a tak jsem radši zaslepila hostitelku, byla by snad zešílela. Poté jsem vešla do jedné ze zřícenin, věděla jsem, že zde Angie bydlela: ohořelé stěny uvnitř zadržely dým, přes který jsem spatřila dvě těla, jedno pomalu rozseknuté vedví a druhé se šípem v zádech.

Cítila jsem se divně, věděla jsem, že s démonem něco je, netušila jsem ale, co se děje venku. Byla jsem smutná a zarmoucená ze smrti rodičů. Svou matku jsem milovala, vždy jsem jí pomáhala s vařením a ona mi na oplátku šila hezké šaty a splétala dlouhé kaštanové vlasy do copánků. Uvnitř sebe jsem tiše plakala, plakala, a přesto mi jediná slza nestekla po tváři… Už nikdy neuvidím svého otce. Byl pruďas a pil, ale zajišťoval rodinu. Už nepohladím po vrásčité tváři svou maminku, která na mě byla tolik hrdá a neustále mi hledala manžela, a které vadilo, že jsem chodívala s Rayilem na lov a učila se od něho samostatnosti. Rayil. Vyrobil pro mě luk, když jsem byla ještě malá, ale matka mi ho zabavila s tím, že bych si vypíchla oko. Tenkrát chytl mlynářovic chlapce za límec u košile a vytáhl ho několik stop vysoko, protože mě shodil do kaluže, a že byl mlynář tuze vlivná osoba. Daroval mi malou stříbrnou dýku, tajně k patnáctinám, aby se to maminka ani otec nedozvěděli. Však jsem o ní radši nikomu neříkala a střežila si ten tenký zvlněný kousek stříbra s kamennou rukojetí, jako by to byla svátost. Rayil ji tehdy koupil na půlnočním trhu a říkal, že ji vyrobili sami elfové: Na kameni byly vyryty znaky, jež nikdo nemohl přečíst, ale stejně jsem si myslela, že to o elfech byla lež. Vždyť kdo dnes spatří opravdového elfa! Dýku jsem si ukryla do vydlabané tajné skrýše v nohách postele, určitě tam ještě je…
Najednou jsem otevřela oči, tedy, Lilia mi otevřela oči. Stála jsem na malém paloučku několik kroků za vesnicí, tam, kde z mladé trávy jakoby vyrůstá několik kamenů. Některé jsou malé a černé, jiné honosně křemenové a na prvním z nich je napsáno: Zde spí Leatif, první z rodu Molnistů. Byla jsem na hřbitově. Najednou jsem se otočila na dvě díry, čerstvě vykopané jámy před sebou; cítila jsem únavu, jako bych je vykopala já sama. Pak jsem pohlédla na… Svou matku. Ležela tam, zády nahoru. Pamatovala jsem si, jak odcházela od okna zamíchat polévku, když jím proletěl šíp a zasáhl přímo mezi lopatky… „Matko!“ Rozplakala jsem se a klesla k jejímu tělu. Lilia asi odstranila šíp, aby ji mohla pohřbít. Otočila jsem ji a v její tváři spatřila tutéž hrůzu, kterou jsem si pamatovala, než padla na zem. Procházely mnou vlny pláče, držela jsem maminku za ruku jako malé dítě a po tváři mi stékaly v plném proudu slzy, něco mě ale vyrušilo. Lilia se ozvala, sic beze slov, jenom pocitem, že chce mé rodiče pohřbít a to pokud možno před svítáním. Políbila jsem matčinu ruku a zvedla se, abych vykonala svou povinnost.

Pracovaly mlčky, Angie dala na tělo své matky luční kvítí, než ho zasypala hlínou. Na otce položila střepy hliněné nádoby. Mlčenlivě jsem ji chlácholila, jen jí dodávala energii, zejména při nechutném přenášení otcova těla. Asi o hodinu později přibyly na paloučku další dva kameny: první, šedý, kde bylo vyryto: Spi, Minoro, s vědomím, žes dobrou matkou i chotí byla. A na druhém, černavém: Tu odpočívá Giavi Tescro, otec rodiny. Angie držela ve špinavých rukou malou kytici kopretin, až je pokropily její slzy, než je konečně dala do hlíny přesně na vrcholek kopečku hlíny.
Pak se jednoduše otočila a odešla do lesa. Nechala jsem ji polospát, převzala si vládu nad jejím tělem a vytvořila kryt. Jeskyně nikde nebyla, tak jsem vyhloubila v kořenech jednoho stromu jámu tak akorát pro sebe, kopání už jsem měla opravdu dost, a přikryla ji větvemi. Usnula jsem těsně před svítáním, dostatečně chráněna slunečních paprsků. Zdály se mi Angiiny sny.

„Angie!“ volala matka po vesnici, já se ale nemohla ozvat, sic jsem ji slyšela. Byla jsem s bratrem v lese a přímo před námi se pásl nádherný srnec. „ANGIE!“ zaburácela náhle matka tak, že srnec ustrašeně vyskočil a rozeběhl se směrem k nám. „Rayile,“ hlesla jsem, ten vytáhl svůj oštěp a napřímil proti běžícímu zvířeti- zemřelo ve vteřině. Vyjekla jsem a vyskočila z keřů, měla jsem na tváři kapku jeho krve.
„Mami!“ konečně jsem se rozkřikla. Matka se ohlédla a spatřila dvanáctiletou dívku a osmnáctiletého chlapce, jak vychází ze stínu stromů a na zádech nesou velký klacek, k němuž je za nohy přivázán statný srnec. Šťastně se k nim rozeběhla. „Nádhera! Rayile, ty jsi skvělý!“ a její zlobení vystřídalo štěstí. Smála se, zapomněla na můj přestupek, a prohlížela mrtvé zvíře. „Kde je otec?“ zeptal se Rayil, natěšen, jak se mu pochlubí. „Ah, šel s kamarády. Do hospody.“

Něco mě probudilo. Kolem mého úkrytu někdo procházel. Muž, ne voják, mladší, váha okolo dvaceti kyddů. Lehké boty, kožené kalhoty, rychlý dech, to bude Rayil. Co tady sakra ještě dělá?! Měl to už dávno sbalit! Poznala jsem, že je světlo, tak něco po poledni. Angie spala, nechtěla se probudit ze snu, kde je všechno jinak…Proto jsem nechala oči zavřené. V tichosti jsem vytvářela sedativa tlumící její bolest a poslouchala jsem okolí.

„Otče, ne!“ padl pohlavek a já spadla na zem. „Kolikrát jsem ti to říkal?! Ještě jednou u tebe najdu třeba jediný měďák, do smrti na to nezapomeneš! Člověk si tu odříká aby měli co do huby a oni kradou!“ hřímal otec a sliny mu odskakovaly od strništěm porostlých úst. „Ale otče, dala mi je maminka! Byla to odměna, směla jsem si za to koupit látku na živůtek!“ plakala jsem, otec se však ještě více rozzuřil. „Co na mě řveš?! Já tě zmlátím, že tě nikdo nepozná!“ křikl a kopl mě do nohy. „A s tou si to ještě vyřídím!“ štěkl naposledy a zamířil do kuchyňky za matkou.
„Angie?“ hlesl něžně Rayil a klekl si přede mě . Bylo mu teprve dvacet, a už měl okolo očí vrásky z neustálých starostí. Dal by se považovat za živitele rodiny, pomyslela jsem si, ale o tom by otec nechtěl ani slyšet. Vždyť kdyby nelovil zvěř a ryby a nevypomáhal s tesařskými pracemi, nebyli by přežili loňskou zimu. Otec by se byl rozhodl zbavit se jednoho krku a zavedl by mě daleko do lesa, toho by byl schopen. Rayil se lehce dotkl mé brady a nadzvedl ji, takže se mu ukázala tvář zkropená slzami a zdobená velkou podlitinou. Vzdychl a objal mě. Kdyby mohl, byl by si to již s otcem dávno vyřídil, všichni jsme ale věděli, že by ho mohl vyhnat z domu a on by pak nemohl obě Tescrovy bránit při potržkách. Kéž by umřel, pomyslela jsem si tehdy poprvé, Kéž by umřel ...

Poznala jsem, když slunce zapadlo a nedbala jsem, že Angie ještě spí, rychle jsem se vyhrabala s rozhodnutím, že dnes dojdu co nejdál. Po pár minutách rychlé chůze jsem ucítila magii- nedaleko, vyzařovali ji jistě démoni. Rozhodla jsem se to prověřit dřív, než mě ucítí oni sami. Bleskově se jsem kryla za kmeny stromů a přibližovala se až s lidskou zvědavostí. Než jsem je spatřila, zjistila jsem, že jde o dva upíry a jednoho člověka. Rayil byl už v koncích, nemohl běžet dál a upíři si ho naháněli jako myš, než jsem se jim neukázala. Udiveně koukli na mladou dívku ve špinavé sukni a spodním nátělníku, který jakž takž zakrýval to nejnutnější. Popřemýšlela jsem a nakonec jsem se rozhodla, že Angie nechám tam, kde je. Rayil se na mě udiveně podíval,v očích měl zmatek a sotva popadal dech.
Nestačila jsem říct jediné slovo, a už se ti burani rozhodli mě zabít. Oháněla jsem se po prvním drápy, poté jsem mu vzala meč a usekla mu hlavu, to ho zbrzdí, řekla jsem si. Druhý už byl silnější, několikrát mě udeřil a dokonce mě odhodil, až kmen stromu zaduněl, jak jsem do něj narazila. Naštvala jsem se a vytáhla z boty něco lesklého. Zrychleným během jsem se k němu zezadu připlížila a zabodla mu uzoučkou, zvlněnou stříbrnou dýku do krku. Pak jsem ho nechala vykrvácet.
„Angie?“ šeptal ustrašeně Rayil. „Hmm?“ odpověděla jsem mu, nehodlala jsem mu teď nic vysvětlovat. Radši si budu hrát na jeho sestru. „Seš-seš to ty?“ zakoktal a opřel se o ruce, aby vstal. V tu chvíli se také ze země zvedlo bezhlavé tělo a s podivným chrčením pozvedlo svou sekyru. Místo, kde dříve byla hlava, pokrýval nějaký sliz, který se od něj odlepoval s každým nekontrolovaným pohybem. Hodila jsem dýku příliš pozdě, sekerka již letěla vzduchem a zasáhla Rayila do ramene. Ten s překvapeným výkřikem šel zpátky k zemi a já si jen řekla: „No, tohle Angie asi nepotěší.“

„Angie, okamžitě sem pojď!“ křičel výhružně otec přes celou náves, zrovna jsem si vybírala látku na slíbený živůtek. Poplašeně jsem vzhlédla a spatřila ho, jak ke mně pospíchá. Srazil přitom jednu ženu, ale na nic nedbal, prostě ke mně doběhl a chytil mě za ruku: „Co jsem ti říkal?!“ okřikl mě rozzuřeně a táhl mě směrem domů. Nezmohla jsem se na odpor, trhl mnou tak silně, že mi šedá látka vyklouzla z ruky a dopadla na zaprášenou zem. „Angie?“ v davu jsem spatřila bratrovu tvář. „Rayile,“ ozvala jsem se mu naléhavě, ale otec nepovolil ani na jeho domlouvání.
„Rayile...“