"Elita"

    Základna KL-23, pouštní oblast Moodare, 12. 7. 3023, 8.20 a.m.
    
    „Madam…“ začala kadet Allicia Woodová, ale byla okamžitě přerušena ženou v šedozelené uniformě.
    „Nemohu zde strpět taková selhání disciplíny a morálky, Woodová. Okamžitě si sbalte, odvezou vás kadet Sandbergová a kapitán Tigeová,“ utla jakékoli námitky plukovník Catherine S. Jensennová. Její obvyklý neproniknutelný a přísný výraz se přitom ani na vteřinu nezměnil. To já se tak dobře jako naše velitelka ovládnout nedokázala. Bylo mi smutno, že odchází, ale na druhou stranu bude alespoň na chvíli částečně v bezpečí před Encoriany. Jen jsem doufala, že ji za ten prohřešek nepostaví před vojenský soud. Měla přece vynikající výsledky jak při cvičeních, tak i v těch několika bojových situacích, který jsme spolu absolvovaly.
    Na jedné akci dokonce zachránila mě i celou jednotku před krvavým masakrem. Několik týdnů po nástupu na základnu KL-23 jsme se vydaly na průzkum ruin starého opevnění v severní části Salgeru. Mělo to být pouhé cvičení, ovšem strašlivě se zvrhlo díky skvěle ukrytému encorianskému plasmovému dělu. Kdyby tenkrát spolu se seržantem Sallisgrayovou nevyhodila do vzduchu štítový generátor, který chránil střílejícího Encoriana, byla by celá jednotka rozprášena ještě dříve, než by mohla zasáhnout do situace. Ve skutečnosti jsme ze začátku ani nevěděly, odkud na nás střílí. Tak dokonale byla past ukryta…
    V tom byli Encoriané nedostižní. Uměli by schovat dvanáctimetrovýho bitevního falcona v budově hlavního velitelství v Gastonburry, aniž by si toho všiml třeba jen jediný z tamních oficírů… Mimochodem… to dělo, jak jsem se později dozvěděla, ukradli tři týdny před tím z vojenské základny Grawes-7, která byla vzdálená téměř dvě stě mil...
    Tak si Encoriané sháněli zásoby… Kradli jídlo, munici, zbraně a někdy unášeli i lidi. Vše, co měli a používali, ukradli jiným a jejich největší síla tkvěla v jejich počtu a pohyblivosti. Vlastnostem, které se kdysi považovaly za přežitek, ovšem v dnešní době, kdy oni ohrožovali samotnou Zemi, se opět dostávaly do módy. Země jimi byla napadena už před deseti lety a od té doby s nimi byla Federace nezávislých světů, ve zkratce FNS, ke které jsme patřili, v otevřené válce.
    Rozloučení s Alli bylo překvapivě krátké, ale vřelé. Na závěr jsme se objaly a já ji popřála mnoho štěstí. Na ubikacích mne později v noci trápily strašlivé noční můry a předtuchy a ráno jsem se probouzela s pocitem, který nevěstil nic dobrého. Ten den jsem procházela základnou a přemýšlela, jaké to tady bude bez Alli. Snad se má dobře, napadlo mě. Náhle jsem uslyšela někoho říkat větu, na kterou do konce života nezapomenu: „Sestřelili Patnáctku nad Midllecrayským kaňonem. Právě nám to hlásili z hlídkové věže z Potomacu!“
    Patnáctku? V té přeci letěla Alli! Následný šílený trysk směrem ke zpravodajské místnosti jsem vnímala jen mlhavě a skoro jsem cestou srazila plukovníka Jensennovou. Se svým obvyklým výrazem se na mne podívala a tiše prohodila: „Je mi to strašně líto, Leeová, už je nemohli zachránit. Cobra byla na padrť, už když u ní přistál záchranný Falcon z Grawesu-7. Nebyli tam už ani útočníci…“ Beze slova se otočila a odešla.
    Velmi mně to vzalo… Ta přátelská, laskavá a veselá Alli. Ani jsem ale neměla čas nad Alli truchlit, protože zároveň se zprávou o její smrti přišel vzápětí od zpravodajů nový rozkaz z velitelství: rozkaz k přijmutí nových jednotek, ustupujících z Grawesu-7! Jejich obrana byla zdecimována obrovskou přesilou Encorianů, kteří roztříštili tamní síly jako by to nebyl výkvět pozemských válečníků a techniky. Zdálo se, že Encoriané naprosto změnili bojovou taktiku. Místo jednotlivých a roztroušených nájezdů a záškodnické činnosti vrhli na bojiště všechny své síly. Marně jsem si namáhala hlavu, co mohlo takový obrat způsobit. Pak ovšem na nějaké přebytečné myšlenky nezbýval čas. Musely jsme zmobilizovat celou základnu a sestěhovat se dohromady, abychom uvolnily místa pro raněné.
    První přepravní béčka, doprovázená průzkumnými Krysami, dorazila za dvanáct hodin…
    Celá základna ožila horečnou činností, jak jsme neustále přijímali raněné spolu se zachráněnými bojovými letouny, vrtulníky, obrněnými transportéry a ostatním vybavením, jež ustupující brali s sebou.
    Dle rozkazu plukovníka Jensennové jsem pomáhala řídit transport zraněných z náklaďáků na narychlo zbudované provizorní ošetřovny. Ačkoliv jsem nebyla žádný nováček, dělalo se mi při pohledu na ta zmrzačená a popálená těla špatně od žaludku, na to si asi nikdy nezvyknu…
    V jedné z mála chvilek klidu, kdy nebylo zapotřebí přemisťovat raněné, mi probleskla hlavou myšlenka na Alli, jak se zavazadlem v ruce nastupuje do útočné Cobry, která ji měla v relativním bezpečí přepravit na hlavní velitelství v Gastonburry... S ní měla mít největší šanci, že se dostane domů živá a její doprovod bezpečně zpět… Až ke schůdkům ji doprovázel dlouhý pohled madam Jensennové, která se navzdory svému velkému zaneprázdnění přišla podívat na neslavný odjezd jednoho z nejlepších kadetů základny. Zakrývala jsem svoje pohnutí, jak nejlépe to šlo, protože jsem si byla vědoma toho, že mě také pozoruje. Naposledy jsme si zamávaly a potom… potom... odešla... navždy. Kdyby tady zůstala… ne, velitelku jsem vinit nemohla, udělala jen to, co musela. Ale na smrt se nikdy nemůžeme dostatečně připravit…
    Základna KL-23 v pouštní oblasti Moodare byla výcvikové středisko speciálních jednotek, které zde byly připravovány pro boj s agresory. Byla nechvalně známa jedněmi z nejtvrdších podmínek a střetů na Zemi. A na tuto přípravnou základnu jsem byla s mou čerstvou hodností kapitána přidělena k zásobovacímu oddílu, spolu s Alli, která také měla být už brzy povýšena. Byly tady samé ženy, protože směrnice z vrchního velení nepovolovaly umístění osob stejného pohlaví na jednu základnu, i když se jednalo o výcvikový tábor. Madam Jensennová byla známa svými nekompromisními názory na muže a kritikou velení. Byla přesvědčena, že se ženy hodí k akcím v týlu nepřítele stejně tak dobře, jako muži. Její tábor byl nejlepší, ona sama měla vynikající výsledky v celé své vojenské kariéře u přepadových komand. Každá z nás si považovala za velikou čest, pokud ji plukovník Jensennová přijala do svých jednotek...
     Kromě tohoto střediska tu však byla i zásobovací stanice a předsunutá hlídka z Grawesu-7, jež měla monitorovat pohyb Encorianů v oblasti. A právě jeden z členů hlídky, nějaký Santori, byl příčinou Alliina odchodu. Přes přísný zákaz, sbližovat se s muži, se Alli neubránila náklonnosti k tomu chlapíkovi a jejich schůzky nezůstaly bez povšimnutí. I když jsem ji opakovaně varovala, nedala si ho vymluvit ze srdce a nakonec to celé provalilo. Nejsmutnější na tom bylo, že Santori dál zůstal na KL-23 a jediná Alli musela odejít. On se své kariéry nechtěl vzdát a na rozdíl od ní dostal na výběr…
     KL-23 nebyla sice veliká, ale byla přinejmenším stejně dobře opevněná a připravená k obraně jako kterákoli ze základen této drsné pustiny. Encoriané totiž s oblibou unášeli Pozemšťany a lidé členům těch přepadových oddílům říkali „slídiči“. A na frontě se poslední dobou začaly objevovat známky po strašlivě zmutovaných lidech, měli být „upraveni“ nějakou ďábelskou genetickou manipulací těch stvůr. Vše naznačovalo, že tyto nové jednotky byly dětmi unesených lidí, ale podle krátkosti konfliktu museli dospět již za pouhou třetinu času, jež k tomu potřebují lidé… Co s ukořistěnými zajatci ty zrůdy prováděly, nikdo přesně nevěděl. Encoriané nebyli nijak zvlášť technicky vyspělí a zatím se zdálo, že vše co mají, je koupené nebo ukradené. Jediné v čem vynikali, bylo bio-genetické inženýrství, vlastně bylo s podivem, že se vůbec dokázali přemisťovat z planety na planetu…
    Teď se ukáže, jak dlouho se dokážeme ubránit my… Měla jsem neodbytný pocit, že celá ta hromada betonu, plastu a titanu nás neochrání déle než dětský hrad z papíru…
    Zajímalo mě, co stačili zachránit ze zbraní a výstroje, tak jsem se přitočila k vykládání jednoho z obrovských Leviatanů, což byla transportní vznášedla o neuvěřitelné tonáži. Čím déle jsem se dívala, tím více mne jímal pocit zoufalství. Posádka z Grawesu-7 byla vybavena mnohem, mnohem lépe než ta naše ubohá výcviková základnička. Obcházela jsem lehké terénní Spidery a těžce obrněné transportéry ZT28, které dokázaly naložit osmadvacet výsadkářů s plnou výstrojí a nikdo jim prostě jinak neřekl než zétéčka. Poprvé jsem na vlastní oči viděla i elegantní útočné letouny řady Raptor a RPGéčka s extra citlivým termo zaměřováním, přezdívané něžně Světluška…
    Jestli s tímhle vybavením nedokázali odolat útoku Encorianů… Jakou pak máme naději my?
    
    Základna KL-23, poušťní oblast Moodare, 16.07.3023 8.30 p.m.
     Byli tady…
     Před námi byly jednotky Encorianů, až kam jsme dohlédli. Věděli jsme o nich, ale nikdo z průzkumu nám nestačil říct, kolik jich je. Zalili planinu před pevností jako moře kobylek úrodnou plantáž. Jak už jsem naznačila, jejich hlavní a nepopiratelnou předností bylo obrovské množství, čehož ve svých „mravenčích“ válkách dokázali patřičně využít…
     Nikdo na Zemi nevěděl, proč nás tenkrát napadli, nebyli jsem s nimi nikdy v žádném konfliktu… Zanedlouho jsem pochopila, jak se asi cítily jednotky na základně Grawes-7, byli všude, se svou kůží nepříliš citlivou na plameny. Jeden ze způsobů, jak se dali spolehlivě oddělat, byla přesná trefa do oka nebo čenichu z pulsní pětadvacítky. Ale zkuste se té ještěrce s hrubým a vrásčitým ksichtem trefit přesně tam, kam je třeba, když ta jejich plesnivá odporná kůže tvořila téměř jeden velký záhyb … Ještě že ti jejich řadoví pěšáci bojovali téměř bez zbroje… Jo, pak na ně platil taky třeba přátelský pozdrav ze Světlušky. Jenže to bychom těch raket, granátů a ostatního střeliva potřebovali tolik, že jsme si to ani nedokázali představit…
     Spoustu jsme jich smetli kobercovými nálety a soustředěnou palbou z Falconů a Raptorů. Jenže jich neubývalo… Ani nevím jak, ale najednou jsem se ocitla daleko za pobořenými zdmi KL-23, kde jsem za sebou nechala naše mrtvé a trosky kdysi pyšné zdánlivě neporazitelné armády.
     Pomalu jsem klusala na vrcholek nejbližší písečné duny, přitom mě v botách strašlivě dřel droboučký písek. Jak se mi tam dostal, to tedy nevím, přes spalující výheň mi po zádech stékaly kapky mrazivého potu a byla jsem k smrti vyčerpaná… Jenže následující pohled mi vlil novou krev do žil. Plukovník Jensennová se tam jen s dýkou v ruce bránila dvěma Encorianům a jeden z nich klesl vzápětí na zem, odkud se pomalu skutálel po vršku duny dolů. Ale druhý to do ní ještě stačil napálit dřív, než jsem mohla vystřelit a ona se křečovitě chytila za břicho. Proč nestřílela? Tak teď jsem se alespoň nemusela bát, že bych ji zasáhla. Encorian zaujatý svým protivníkem, který se ještě hýbal, neměl šanci. Dávka z pětadvacítky ho nadzdvihla do vzduchu a jeho slizkými střevy pokropila bojem rozrytý zkrvavený písek.
     A bylo po boji… Pro tuhle chvíli…
    V dohledu už žádný Encorian, když nebudu počítat ty mrtvé a ani základna, pěkně jsme se v zápalu boje oddálili od KL-23. Ale to by asi bylo stejně jedno, stejně tam nezůstal kámen na kameni… Klečela jsem v písku, do kterého se vsakovala krev těžce zraněného plukovníka Jensennové a snažila jsem se jí všemožně ulevit v bolestech. Ovšem kromě trochy zteplalé vody jsem po ruce neměla vůbec nic, encorianští vetřelci mě odřízli od mediků i přístupu ke skladištím…
     „Nebude to lehké, Leeová, ale musíte se s nimi naučit vycházet…“ odkašlala si a po tvářích jí stékaly kapky vody, které rozpouštěly krev a špínu z jejího šrámu na čele.
    Věděla jsem, koho tím myslí. Aby se dostala tak daleko, musela celý život neustále dokazovat, že na to má a být lepší než muži. Proto je neměla příliš ráda. Snažila se nás naučit to samé.
     „Nemluvte madam, snažte se nehýbat…“ prosila jsem ji. Bez ní už nic nebude jako dřív. Nejdřív Alli, pak ona…
     „Neboj se, J.J., ty to zvládneš, jsi moc dobrá, byly jste s Alli moje nejlepší…“ těžce dýchala a na čele se jí tvořily kapky potu, které jsem jí ani nestačila otírat. Ne! Nemůže zemřít! Odepnula jsem poslední světlici na jejím opasku a vystřelila ji. Sice to mohlo přilákat Encorianské vojáky, ale ona by bez pomoci téměř jistě zahynula. A pokud šlo o mě? V tuto bych smrt z rukou nepřítele spíše přivítala. Nemělo smysl se někam plazit, s madam Jensennovou bych se moc daleko nedostala, ani jsem netušila, kam by to mělo být, protože všude kolem nás dvou se rozprostírala nádherná, ale krutá poušť. Zapadající slunce halilo horizont do šarlatově rudého pláště a stíny se přes duny pomalu plazily jako chromí psi. Připadalo mi to jako celá věčnost, než odkudsi zazněl vrčivý kovový zvuk…
    Plukovník během čekání ztratila mnoho krve a spolu s ní i vědomí. Nezbylo mi nic jiného, než zůstat ve střehu. Stále to mohli být Encoriané…
    

Chcete vědět, jak to bude dál? Tak jen pište, pište své komentáře, nebo na: Ellinor