Brána bohů - díl první

     Richard Meyer byl obchodní makléř v jedné z bank v Torontu. Třiatřicátý rok mu klepal na dveře a již léta byl ve finančních kruzích uznávaným odborníkem a obávaným protivníkem. Po řediteli mu náleželo v bance největší platové ohodnocení a pan Owens dobře věděl, že je to dobře investovaný kapitál. Richard se již dávno mohl postavit na vlastní nohy, neměl by o klienty nouzi, ale nějak měl rád ten shon, jež každý den mohl pozorovat z prosklené místnosti své kanceláře. Rád zašel se spolupracovníky na polední sendvič s kávou a dělaly mu dobře i obdivné pohledy i nezakryté podlézání některých z nich.
     Byl to skutečně nadaný a bohatý muž. Vlastnil veliký dům ve vilové čtvrti, kde zaměstnával služebnou, zahradníka, údržbáře a soukromého automechanika. Mimo jiné mu totiž říkalo pane i šest automobilů. K domu náležel ohromný pozemek s krásnou zahradou a velikým plaveckým bazénem. Za všechny tyto, a mnohé další, vymoženosti vděčil své dobře utajované schopnosti dokonalé plastické představivosti. Už od malička díky ní vynikal ve hře v šachy. Neměl pro sebe soupeře a tak většinou hrával sám se sebou. Tím se velice bavil, protože vydržel hrát jednu partii i několik let.
     Jeho život byl jinak docela klidný a obyčejný, občas nějaký ten večírek, nějaká známost - žádná mu nevydržela dlouho - dovolená s přáteli. Tu trávil nejraději v zimě na horách. Byl totiž vášnivý lyžař. O přátele neměl nouzi. Všechny večírky s společné dovolené vždy všem platil se vším komfortem a tím nejlepším z jídla i pití. Bavil se v skrytu tím, jak může pomocí peněz manipulovat s lidmi, avšak nikdy jim to nedával najevo. Byla to soukromá hra, ostatně jako všechny jeho skutečné city, nálady, sny a představy. Nikdo toho o jeho životě moc nevěděl, při konverzaci s ostatními vždy jen vtipkoval, nikdy snad neřekl slovo vážně. Někomu by se to mohlo zdát divné, ale okruh jeho známých nebyl z těch, který by přemýšlel o něčem jiném, než o práci, penězích a radostech, které si za ně mohou pořídit.
     Možná právě proto, že celý života bral pouze jako hru, kterou je potřeba hrát s úsměvem a s nadhledem, se mohl stát bohem.

     Jednoho odpoledne se Richard vracel domů z právě úspěšně ukončeného jednání, za které mu pan Owens připsal na jeho účet dalších 150 000 dolarů.
      "Richarde, jak vy to jenom děláte, že vaše prognózy jsou tak přesné, cožpak vidíte do budoucnosti?" Žertoval ředitel.
     "Ne", odvětil Richard, "jen se podívám klientovi na ponožky a zeptám se ho, co měl k snídani. Dál už je to všechno jasné."
     Pan Owens se zasmál, nic jiného se od Richarda snad ani čekat nedalo. Následovalo pozvání na večírek, které Richard zdvořile odmítl. Již od rána ho pronásledovala až chorobná chuť na pokračování v partii šachu, kterou měl rozehranou již šestým rokem. Byla to zatím jeho nejdelší partie, kterou se sebou hrál. Cestou dokonce několikrát překročil maximální povolenou rychlost, což se při jízdě městem nestávalo často. Klíče od svého modrého Bugatti EB118 předal mechanikovi s přáním dobrého odpoledne a spěchal do šachového salónku. Peter - tak se onen automechanik jmenoval - auto prohlédl, zavezl do garáže a klíčky od vozu dal na své místo. Měl pan Richarda rád. Práce u něj byla pohodová a výborně placená. Pan Richard mu nadto ještě půjčoval některé ze svých vozů na projížďky. Peter totiž také miloval dobrá auta, ale ty co vlastnil pan Richard, by si nemohl ani se svým velmi dobrým platem dovolit. Ohromoval v nich pak své přítelkyně a známé. Jednou se mu podařilo nabourat Richardova Jaguara. Bál se mu to přiznat, ale protože byl poctivý, hned mu večer volal. Pan Richard se však jen zajímal, jestli Peter nikomu neublížil. Pak mu řekl ať najde nějaký dobrý a rychlý servis a hned ať při té příležitosti přestříkají auto na modro. Té černé, že už měl stejně dost. Nikdy mu nevyčinil a když se ho Peter dlouho poté neopovažoval požádat o zapůjčení některého z aut, sám mu nabídku učinil se slovy.
     "Cožpak se ti už nelíbí moji miláčkové, že se netoužíš v žádném z nich projet?..."
Ano, Peter měl pana Richarda skutečně rád.

     Po cestě do horního patra, šachový salónek se nacházel v podkroví a byl z něho překrásný výhled do zahrady, se Richard zastavil v kuchyni. Pozdravil Mary a požádal ji, ať mu večeři přinese nahoru spolu s termoskou kávy, a pak ať ho již nikdo neruší. Mary věděla, že pan Richard bude nahoře dlouho do noci. Při těchto příležitostech přepnula všechny telefony v domě na záznamník a nikoho nevpouštěla dovnitř. Jednou se ji totiž přihodilo, že přiběhl nějaký pán a tvrdil, že musí okamžitě mluvit s Richardem. Mary mu nejprve odpověděla, že pan Richard má velmi důležitou práci a nepřeje si být za žádných okolností rušen, ale když jí ten člověk vysvětlil, že se jedná o transakci za několik miliónů, Mary znejistěla a pozvala ho dál. Druhý den za ní pan Richard přišel, nalil sobě i jí kávu a pak pravil.
     "Pamatujte si milá Mary, žádná věc na světě není důležitější, než právě rozehraná partie šachu. Ani smrt, natož pár hloupých miliónů."
      Pak už pokračoval ve stejném duchu jako vždy, když se s ní bavil. Jak se má, co syn atd. Mary však nebyla schopná souvisle odpovídat. Pak se najednou pan Richard podíval na hodinky, poděkoval za kávu - nikdy nesnídal před odchodem do práce - a odjel. Mary ještě dlouho seděla u studené kávy. Pak rozvážně pokývla hlavou a věděla, že až pan Richard bude opět hrát šachy, už nikdy nikoho do domu nepustí.
     Přinesla mu tedy i tentokrát kávovou termosku s večeří - pan Richard ji nikdy neříkal co bude jíst, nechával výběr vždy na ní. Nemohla si na to dlouho zvyknout, ve dřívějších službách se jí to nikdy nestalo, ale sloužila u pana Richarda již čtvrtý rok a už si to ani nedovedla představit jinak - a popřála mu dobrou noc. Richard poděkoval, přání opětoval a poslal ji domů. Večeři snědl kvapem, vypil šálek kávy a přisedl k šachovému stolku. Stolek stál jen na jedné prostřední noze a byl zařízen tak, aby se po každém tahu otočil o stoosmdesát stupňů. Figurky stály jakoby v očekávání, na tahu byl černý. Richard se několikrát zhluboka nadechl a přenesl pozornost do své hlavy, hluboko pod kořen nosu...

     Je načase vysvětlit pojem, který byl již zmíněn na začátku tohoto příběhu -co je to schopnost plastické představivosti. Každý má nějakou, ale Richard měl již od malička tuto schopnost dokonalou. Nejlépe si ji lze skutečně představit při hře v šachy. Nejprve šlo o to najít v hlavě tu správnou kolonku. Kdysi na to potřeboval dost času a energie, dnes mu stačilo jen několikavteřinové soustředění. Znamenalo to naladit se pouze na hru, vše ostatní odsunou někam, kde to neupoutávalo pozornost. Když se mu to podařilo, stačilo už jen zadat příslušné postavení figurek na šachovnici a mohl se jít procházet. Totiž v tom okamžiku se mu v hlavě objevily jakési buňky, které představovaly možné varianty řešení a možné situace vzniklé po tomto tahu. Stačilo jen vybrat a táhnout. Stolek se otočil a Richard zadal pozici figurek z druhé strany. Všechno se pak opakovalo znovu. Protože po každém otočení stolku musel zadat pozici "soupeřových " figur, musel vždy vymazat kóje ze "svých" tahů. Hra se ta stávala skutečně objektivní, protože v prostoru, který byl schopen obsáhnout svou pozorností, nebylo místo pro vzpomínky na to, jak uvažoval, když hrál se "soupeřovými" figurami.
     Procházky kójemi byly pro Richarda nepředstavitelně vzrušující. Ocital se mimo reálný čas a prostor, v místech ostatním lidem utajených, v místech kde skutečně žil. Neexistovalo zde nic, kromě řady možných řešení s nekonečnou řadou následků. Nevešla se sem nenávist, strach ani smrt. Prostor zde však nebyl prost pocitů, naopak. Z jednoho byl dokonce utkán. Byla to touha, touha po poznání konečného řešení. Když se mu skutečně podařilo zvítězit - každá nedohraná partie byla prohrou - objevila se zvláštní kóje, kterou pro sebe nazýval "bránou osvobození". Když do ní vstoupil upadal vždy do stavu naprostého klidu a blaženosti. Čím byla partie delší a složitější, tím byla delší a intenzivnější doba tohoto stavu. Většinou za něj však ukončovala partii touha právě po tomto stavu. Ta se dostavovala vždy jako reakce na únavu, kterou při hře nevnímal. Jakmile touha po klidu a osvobození přehlušila touhu po poznávání konečného řešení, kóje s možnostmi zmizely a Richard si musel jít odpočinout.
     Úplně stejným způsobem řešil i otázky spojené s obchodními transakcemi. Avšak možností řešení zde bývalo příliš málo a proto najít to správné nebyl problém. Po tak jednoduché "hře" se brána osvobození neobjevovala.

     Tentokrát měla hra rychlý spád, buňky s řešeními se rychle měnily a ubývaly. Před šesti lety, na začátku hry, se jich zdálo na každé straně statisíce. Ale teď by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Pak najednou byla jedna. Richard otevřel oči a černý dal mat. Potom je zase zavřel a čekal. Tento okamžik nezažil již skoro šest let a tak si jej náležitě vychutnával. Čekání na bránu osvobození bylo již také naprostým klidem, ale ještě s vědomím své osobnosti a bez blaženosti. To druhé po překročení prahu brány nastoupilo na místo toho prvního. Netrvalo dlouho a brána se objevila. Vycházelo z ní ještě více světla než jindy. Taky to byl tentokrát dlouhý a těžký boj. Nevyhýbal se v něm těm nejsložitějším a nejtěžším variantám. Richard se už chystal vstoupit do světla blaženosti, když tu se vedle objevila ještě jedna brána. Ta tu nikdy předtím nebyla. To ho zastavilo. Myšlenka na to, co se za ní skrývá, mu nedovolila překročit práh dveří osvobození. Pochopil, že se přes něj nedostane, dokud se této zvědavosti nezbaví. Začal proto svou zvědavost zavrhovat. Nechtělo se mu už nic poznávat, když osvobození stálo přímo před ním. Ale touha po poznání tajemství druhé brány sílila. Čím více se snažil dostat za práh světla, tím silnější byla. Nakonec ho přemohla, přerostla a Richard Meyer v touze po poznání neznámého překročil práh brány bohů.

II

     Nebylo zde nic. I napětí v jeho mysli se někam vytratilo. Ostatně v tuto chvíli si ani moc dobře nepamatoval, jak se sem dostal a co bylo předtím. Nezajímalo ho to. Do duše se mu vkradlo zjištění, že toto je jeho vesmír. Putoval tedy. Rychlost myšlenky byla cestovní rychlostí. Nic však nepotkával. Nebylo zde nic.

     Náhle se zastavil. Něco tu bylo ještě divného. Nebylo tu nic a on přesto cítil, že zde je všechno. Jenom to jaksi spí a čeká na probuzení. Nebyl zde ani Richard Meyer. Respektive on tu byl, ale to co kdysi neodmyslitelně patřilo k němu, totiž jeho tělo, to tu chybělo. Richard se začal cítit trochu nesvůj. Nestávalo se mu to věru často, že by se ocitl někde bez těla a nebyl schopen ho nalézt. Mrtvý nebyl, tím si byl z jakéhosi neznámého důvodu naprosto jist. Nejistota se však začala proměňovat ve strach. Začal tedy usilovně vzpomínat na to, co bylo předtím, než se ocitl tady. V okamžiku, kdy se mu před očima naprosto zřetelně vybavila šachovnice v jeho salónku, se s ním vesmír roztočil jak šílený kolotoč. Pak ucítil ohromný žár v oblasti žaludku. Richard Meyer seděl ve své židli u šachového stolku. Z posledních sil se dopravil do ložnice. Usínal oblečen, obut a se zvláštním mrazením v zádech.