Brána bohů II

     Druhý den byl v práci nervózní, odvolal několik schůzek a neustále pozoroval minutovou ručičku na svých hodinkách. V hlavě měl zmatek a netěšil se na nic jiného, než na klid domova s šálkem hořké kávy a hromadou času, tolik potřebného k tomu, aby si změť myšlenek alespoň částečně urovnal. Nakonec odešel stejně o hodinu dřív. Věděl, že si to může ve svém postavení dovolit, aniž by se mu dostalo nějaké výtky.

     Doma přede dveřmi ho zastavil Peter. Richard okamžitě věděl, o co mu jde. Mávl rukou směrem ke garáži s tím, ať si půjčí co chce, a rychle za sebou zavřel dveře. Peter jenom zakroutil hlavou, ale vyhlídka na pěkný večerní výlet v terénním Jeepu Srangler X mu nedovolila o divném chování pana Richarda dále přemýšlet.
Richard zamířil do kuchyně a poprosil Mary o silnou kávu a něco sladkého. Potom vyběhl nahoru do podkroví a s očekáváním nakoukl do svého salónku. Vše bylo přesně tak, jak to včera, či spíše dnes k ránu, opustil. Černá věž dávala bílému králi nekompromisní mat. Richard se vrátil do šatny, svlékl se a šel se umýt. V koupelně strávil poměrně dlouhou dobu. Oholený, čistý a poměrně svěží se akorát potkal na chodbě s Mary, která mu nesla jeho oblíbenou kávu a jablkový závin. Richard jí s úsměvem poděkoval, vzal si od ní tác s moučníkem, termosku s kávou a dál si vše odnesl sám. Mary opět přepnula všechny telefony a dala se do uklízení.

     Richard se pohodlně usadil v pohovce u jídelního stolku, nalil si kávu a ukrojil závin. Konečně klid. Dlouho pozoroval šachovnici a vzpomínal si postupně na vše, co včera zažil. Asi po hodině intenzivního soustředění se dostal až k okamžiku, kdy dostal strach a začal si vybavovat šachovnici.

     "Škoda", pomyslel si, "mohl jsem tam ještě chvilku pobýt, nebylo to špatné a na pocit stavu bez těla bych si časem určitě také zvykl. Ale všechno přišlo tak rychle a nečekaně."

     Nakonec s potěšením konstatoval, že je moc dobře, že na světě ještě existují věci, které ho skutečně dokáží překvapit. A skutečný strach také už dlouho nezažil. Uměl se bát asi tak, jako když normální člověk prožívá strach o figurku, které hrozí vyhození ze hry. Ale včera to byl strach skutečný. To znamená, že stav který zažil musel být skutečný také a podle míry děsu, snad ještě skutečnější než svět kolem něj. Toto zjištění ho naplnilo uspokojením. Když v klidu dojedl, chystal se odejít za svými, dnes zanedbanými povinnostmi. Zrak mu však znovu padl na šachovnici.

     "Že bych už dnes rozehrál další partii?"

     Nikdy se mu ještě nestalo, aby hned druhý den po zakončené hře, rozehrával novou. Chuť na hru byla větší, než zarytý zvyk a tak nakonec přisedl k hracímu stolku. Rozestavil figurky, natočil stolek bílými k sobě a zavřel oči. Věděl, že mu na začátku hry budou všechny kombinace připadat důvěrně známé, ale nevadilo mu to. Začátek je potřebný proto, aby mohl následovat ten dobrodružný čas mezi ním a koncem. To věděl. Pár hlubokých nádechů a soustředění.

     To co následovalo ho opět překvapilo. Místo očekávaných kójí, zde stály dvě brány. Za jednou z nich čekaly známé prostory plné pokojíků s kombinacemi a druhá skrývala včerejší tajemství. Richard ji okamžitě poznal a pochopil, že má možnost vyzkoušet vše znovu. Ta hra se mu začínala líbit. Bez váhání vstoupil. A tak podruhé překročil práh brány bohů.

     Rázem se ocitl v již známém prostoru svého spícího vesmíru, jak si ho pro sebe označil. Ihned se přesvědčil o tom, že opět nemá tělo.

     "Jen klid", uklidňoval se. "To už znáš."

     Chvilku mu ještě trvalo než zahnal i poslední stopy již se vkrádajícího strachu. Když se mu to podařilo, dostavil se pocit uvolnění. Zjistil, že existence těla, nejen že není důležitá, ale je spíš přítěží. Hlasitě se zasmál. Zvuk jeho hlasu na chvilku zaplnil celý tento podivuhodný vesmír. Nebyl to však ten hlas, který byl zvyklý slyšet, když mluvil. Nepodobal se ani smíchu, i když ten v něm byl patrný. Richard se již dostatečně obrnil, proti jakýmkoliv projevům bázně.

     "Tak tedy zvuk."

     První probuzená věc v tomto podivuhodném světě. Na chvilku se ocitl doma. Byla neděle a maminka ho již v osm hodin budila na ranní mši. Před devátou stál umytý a čilý v kostele. Držel se za ruce svých rodičů. Moc dobře nechápal tento zvyk brzkého nedělního vstávání, ale patřil k tomu, co si představil, když se řeklo doma. Na druhou stranu měl rád tu chvilku naprostého ticha, těsně před tím, než vstoupil kněz. V tu chvíli se cítil v bezpečí.... Netušil, kde se vzpomínka vynořila, jen ji zaregistroval, jak prošla kolem. Byla však milá a on začal propadat sentimentu. Snažil se ji proto znovu vyvolat. ...Opět se objevil kněz. Něco četl ze svaté knihy. Malý Richard mu moc dobře nerozuměl, avšak cítil vzrůstající napětí. Slova dostala konkrétní podobu, již jasně slyšel...a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. I řekl Bůh: Buď světlo! A bylo světlo. Poslední slova silné vzpomínky bezděky vyřkl také.

     A bylo světlo. A Richard byl bůh. Přijal toto zjištění naprosto chladně. Kdesi v hlubinách jeho nitra byl tento fakt již dávno uložen. Teď jen vyplaval na povrch. Ano, do teď bylo všechno jen snem. Od nynějška začíná skutečný život. Z ničeho nic však dostal chuť se do toho starého, známého snu vrátit. Bylo toho přeci jenom příliš a on cítil, že začíná postrádat jistoty, které mu normální svět poskytoval. Jeho práce, šachy a blíží se přece dušičky! Musí na hřbitov donést květiny rodičům! Prostor se opět roztočil a on seděl znovu v důvěrně známé židli svého šachového království. Samovolně si utřel pot z čela a s pocitem úlevy si nalil zbytek kávy. Musel si přiznat, že těch věcí, které ho mohou vyvést z míry je podstatně více, než si byl ještě nedávno ochoten připustit.

     V práci si byl nucen vzít dovolenou. Nemohl se soustředit na řešení úkolů, které mu klienti předkládali. Pan Owens se sice trošku podivoval, ale dobře věděl, že Richard hodně pracoval a má tudíž nárok na chvilku odpočinku. Ostatně týden není až zas tak moc. Popřál mu pěknou dovolenou a kvapně se rozloučil, neboť na jeho konferenčním stolku již asi pět minut vyzváněl telefon. Richard si tentokrát cestu domů vychutnal. Jel zvolna, pouštěl chodce na přechodu a předháněl se v řidičské galantnosti. Ještě se ve městě zastavil v cukrárně, kde si dal punčový zákusek a - jak jinak - kávu. Zavře se doma, Mary se o něj bude starat a on si odpočine. Bude mít dost času na to všechno si v hlavě urovnat a pak se odpočatý vrátí do práce. Dva dny se vydržel nečině povalovat doma s knihou, kávou a množstvím dobrých jídel, kterými ho zahrnovala pozorná Mary. Cítil se skutečně odpočatý a dobře naladěný. Teď bude mít dostatek sil, aby si mohl dovolit postavit se problémům tváří v tvář. Zítra to dokáže.

     Vstal brzy ráno a z okna ložnice pozoroval rodící se den. Nálada byla výtečná, mysl čirá a vyrovnaná. Tohle byl Richard, na jakého byl zvyklý. Richard hráč. Richard který věděl, že ustoupit ze hry, kterou mu život nabídl, by byla prohra. Když dokázal být tolik let, tím kým byl, dokáže být i bohem. Pravda, je to sice hra poněkud většího kalibru, ale on dobrovolně přijímá její pravidla. Může se z ní přeci kdykoliv vrátit, jako z každé hry. Když slunko vystrčilo své první paprsky na začínající den, Richard Meyer se stal již po třetí bohem.

     Světlo ho přivítalo v jeho vesmíru, svým teplým jasem. Richard byl spokojen se svým dílem. Bylo to jeho dílo, to mu nikdo neupře. Chvíli přemýšlel co dál...viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první. Tak tedy učinil, aby dílo boží bylo svého stvořitele hodno. Jde to snadno. Pravidla hry mu připadají jasná. Tak dál, rychle, ať to má nějaký spád.... i řekl Bůh: Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod. Učinil klenbu a oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou. A stalo se tak. klenbu nazval Bůh nebem. Byl večer a bylo jitro, den druhý. Všechno to tu už dávno bylo, to si Richard uvědomoval, on to jen probouzel z beztvarého klidu. Zároveň však cítil, že život je tomu vdechován jeho duší, jeho životem. Je však bůh a jeho povinností je tento vesmír probudit k projevenému životu. Musí hrát, je na tahu...i řekl Bůh: Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaž se souš. Začínal cítit únavu. Usadil se tedy na břehu mrtvého moře a pozoroval jeho nehybnou hladinu. Cítil v sobě své dílo, stávalo se neodvratně jeho součástí. Vytvořit nebe, nevyžadovalo víc, než ve svém vesmíru spící nebe najít a v sobě jeho život. V tu chvíli se kouskem své bytosti nebem stal. Přistihl se, že má tendenci stát se nebem celý, stát se svým stvořením. Zvláště, když vytvářel vody, to bylo velmi silné. Jaká by to byla úleva splynout s vodou, jenom být...Ne, to nesmí. On je bůh, on tvoří! Je už opravdu vyčerpaný. Úsilí, které musel vyvinout k tomu, aby vábení vody odolal, ho stálo mnoho sil, ale bůh přeci nemůže cítit slabost! Zvedl se a vznesl se nad vody. ..Bůh také řekl: Zazelenej se země zelení: bylinami,které se rozmnožují semeny, a ovocným stromovým rozmanitého druhu, které ne zemi ponese plody se semeny. A stalo se tak. Richard se nevyhnutelně stával zelení. Cítil dech rostlin, jejich bytí v harmonii. Jeho vědomí se pozvolna přetvářelo ve vědomí bylin a stromů. Ten klid, ten mír. Bude jen růst a poslouží tak ke splnění záměru svého stvořitele.

     "Já jsem přeci stvořitel, já nemohu být jen svým dílem, komu bych sloužil. Ne! Richarde prohráváš, vrať se zpět."

     Opět seděl na břehu moře, tentokrát však obklopen zelení. Kolem byl život. Byl však nesmírně vysílený. Tenhle tah byl málem jeho posledním. Viděl však, že je to dobré. Byl večer a bylo jitro, den třetí. Únava ho začala přemáhat. Chce spát, ale ví, že bůh nemůže spát. Richard už nechtěl být bohem. Chce domů, do postele, odpočívat...

     Mary ho večer našla spícího na zemi. Nebyl opilý, to věděla, snad proto otázka, proč spal pan Richard na zemi, nenechala ten večer usnout ji.

     Richard se probral nad ránem. Únavou nemohl ani chodit. Nějak se dopravil do postele a svlékl si šaty. S úlevou se uvědomil, že má dovolenou a opět usnul. Vzbudil se až k večeru. První co spatřil, když otevřel oči, byla ustaraná tvář Mary.

     "Není vám zle, pane Richarde?" Zeptala se tiše.

     Richard se usmál a zakroutil hlavo

      "Ne, není. Jen jsem včera hrál tu nejtěžší partii svého života. Nemusíte se o mně obávat, jsem docela v pořádku."

     Potom ještě požádal o něco k snědku a k pití. V obličeji jeho oddané služebné se objevila nesmírná úleva. Ihned běžela do kuchyně ohřát jídlo, které už měla dávno připravené. Po cestě si broukala nějakou písničku.

     Richard se pro jistotu podíval do elektronického diáře na datum. Ano, ještě mu zbývají tři dny volna. To bude tak akorát stačit na to, aby se vzpamatoval. Snědl chutnou večeři a s ujištěním, že je mu skutečně dobře, poslal Mary domů. Ještě dlouho ležel jen tak v posteli, puštěnou hudbu, a přemýšlel o svém včerejším dobrodružství. Ta hra ho děsila a přitahovala zároveň. Než usnul věděl, že to nevzdá

     Zbytek dovolené již trávil v klidu a pracovně. Jeden den si vyjel s Peterem na kulečník, kde náramně zrelaxoval. Dokázal již zase s přehledem řešit složité finanční případy, které zanedbal. Alespoň se přesvědčil, že skutečně pokaždé, když začne vědomě používat své geniální schopnosti, vždy se nejprve objeví dvě brány. Jedna s jeho vesmírem, jedna s možnostmi řešení úloh, které zadá. Vstoupil tedy do tě s řešeními a nerušeně se věnoval pátrání po optimálním výsledku. I to mu přinášelo osvěžení a pomáhalo si nové poznatky z minulých dnů zařadit mezi ty staré. Byl čím dál tím veselejší a šťastnější. Jeho dobrá nálada byla nakažlivá, a tak nedlouho po jeho návratu do zaměstnání všichni kolegové hýřili vtipem a vymýšleli různé přátelské darebnosti.

     Jednoho dne odpočíval Richard po obědě ve své kanceláři. Byl trochu unavený a tak na něj padla dřímota. Ve stavu polobdění uslyšel moře. Šumění vln ho vtahovalo hlouběji do spánku. Ten spánek byl však vědomý. Richard si uvědomoval, že spí, nechal se však unášet dál. A už ho i viděl. Rozlehlé, nekonečné a krásné. Všude kolem pak mohutné stromoví, rozkvetlé louky. To vše se zralými plody, rozličných podob a zajisté i vybraných chutí. Právě když se chtěl podívat na oblohu, vstoupila do místnosti jeho sekretářka. okamžitě se probudil. Zbytek dne již nestál za mnoho. Naštěstí byl však už pátek. Musí, musí se jít podívat za svým mořem, za svými stromy, za svým stvořením. Byl krásný a chladný zimní večer: Měsíc hlídal ve své plné velikosti svět a Richard Meyer po čtvrté překročil práh brány bohů.

     Padl na něj klid a mír. Doma, konečně zase doma. Už se zde ani trochu nebojí. Tady je to skutečně skutečné. Tady je tím, kým je. Vzpomněl si na svůj zážitek z kanceláře a podíval se na nebe. Usmál se. ...i řekl Bůh: Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci! Budou na znamení časů, dnů a let. Ta světla ať jsou na nebeské klenbě, aby svítila na zemi.

     A stalo se tak. Učinil tedy Bůh dvě světla: větší světlo, aby vládlo ve dne, a menší světlo, aby vládlo v noci: učinil i hvězdy. Bůh je umístil na nebeskou klenbu, aby oddělovala světlo od tmy. Viděl, že je to dobré. Byl večer a bylo jitro, den čtvrtý. V Richardově srdci se rozhostila bezbřehá radost. Slzy jeho neviditelných očí solily oceány, které svým šuměním oslavovaly stvořitele. ... i řekl Bůh: Hemžete se vody živočišnou havětí a létavci létejte nad zemí pod nebeskou klenbou! Richardova duše se roztrhla na tisíce malých kousků a každý z nich se vydal na svou svobodnou cestu životem ve vlastní podobě. Richard se stal delfíny, tuleni, žraloky, chobotnicemi, krabi, medúzami. Cítil svou lásku, kterou dal vodám a radoval se ze života v nich. Vyhlížel i na lesy a hory z povětří v podobách nespočetného ptactva, motýlů a dalších létavců. Jeho dílo dostávalo svého významu v podobě svobodného života. Pozoroval a hodnotil své dílo očima svých dětí. Těšil se s nimi z jejich volnosti a oslavoval ji tancem pohybu. Viděl, že je to dobré. Stáhl své vědomí zpět k sobě. Částečky jeho duše však zůstaly v životech jeho mláďat. Jako bůh byl skutečně velký, nekonečný ... a požehnal jim: Ploďte a množte se a naplňte vody v mořích. Létavci nechť se množí na zemi. Byl večer a bylo jitro, den pátý. Richard zcela propadl kouzlu tvoření. Cítil v sobě volání dalších a dalších životů, kterým měl povinnost a moc udělit svobodu podoby. ...i řekl Bůh: Vydej země rozmanité druhy živočichů, dobytek, plazy a rozmanité druhy zemské zvěře. Opět se jeho duše rozlétla na mnoho částí a opět každá z nich oživila skrytou podobu některého z živočichů. Velkolepý tanec na oslavu života se opakoval v celé své kráse a jedinečnosti. Richard oslavoval své dílo i v tom nejnepatrnějším tvorečku se stejnou měrou citu a lásky. Měl pocit, že kolem zatím ubíhají roky, ba celá desetiletí. Nic však nemělo právo přerušovat tyto chvíle naplnění. Ani on - bůh. Tak až když byl i ten poslední z tvorů pozdraven svým Otcem, viděl, že je to dobré. Jeho štěstí kalila snad jen nepředstavitelná únava. Únava, jakou by žádný z lidí nebyl schopen unést. Richard však přerostl úděl lidí. Ne však natolik, aby dokázal smazat všechny jejich slabosti. Tušil, že kdyby dokázal svou lidskou slabost přetavit a proměnit v božskou sílu, upadl by do zapomnění svého lidství a již nikdy by se nemohl vrátit zpět. Zpět do snu, který mu připadal sice ubohý ve srovnání se skutečností jeho božství, ale pořád se ho nebyl ochoten vzdát na dobro, pro blaho svého stvoření. A tak se ještě naposledy rozhlédl, objal svá dítka a začal se pomalu vracet zpět. Doma se umyl a šel spát. K usínání mu hrál orchestr delfíního sboru. Již teď se Richardovi stýskalo. S myšlenkou na štěstí všech bytostí, kterým daroval život, překročil práh bohyně spánku.

     Víkend uplynul pokojně a Richard většinu času trávil v posteli. Byl skutečně nelidsky unavený. Naštěstí Mary měla volno. Jeho kruhy pod očima by ji asi klidnou nenechaly. Jeho očích jakoby se stav těla netýkal. Zářilo z nich štěstí. V pondělí ráno, když služebná přicházela, mohla ho vidět, jak před dveřmi své rezidence krmí zatoulaného psa. Pes vypadal hrozivě. Mary se ho bála. Richard ho však hladil po jeho mohutné šíji a něco mu říkal. Pes dojedl a vzhlédl k němu. Byl to smutný psí pohled. Byla v něm však naděje. Tu nemohla Mary nevidět. Nakonec se otočil a odběhl neznámo kam. Mary, která doposud stála za brankou, kde celý výjev mohl sledovat z bezpečí, vytáhla klíče a vstoupila dovnitř. Richard ji vyrazil v ústrety. Pomohl ji s těžkou nákupní taškou, nasedl do auta a odjel do práce. V zaměstnání probíhalo vše jako vždy. Jen polední sendvič snědl Richard o samotě ve své kanceláři. Ke spokojenosti svého šéfa uzavřel další výhodnou smlouvu, ale ani se nedošel domluvit na výplatě honorářč. S úderem páté hodiny odjížděl domů. Další dny se pak nesly ve stejném duchu. Kolegové si nemohli vysvětlit jeho samotářské nálady a pravidelné odchody domů a tak se po bance začalo šeptat, že v tom musí být nějaká žena. Richard se to brzy doslechl. Přišlo mu to však docela vhod. Všichni si ho dobírali a tak je v jejich iluzích nechával. Práci odváděl jako vždy perfektní. Když však již podruhé nepřišel podepsat a dohodnout výši odměny za další hotový případ, pan Owens si neodpustil udělat několik narážek, jejichž záměrem bylo zjistit něco konkrétnějšího. Richard se však jen usmíval a jeho odpovědi akorát ještě víc podněcovaly fantazii tazatele...

     Mary se zatím musela vyrovnávat s novou skutečností, kterou se staly pravidelné návštěvy jejich domu různými zatoulanými zvířaty a obzvláště vysoký výskyt ptactva na jejich pozemku. Tento fakt samozřejmě zaregistroval i Peter. Mnohokrát viděl Richarda jak krmí či ošetřuje nějakou zvěř. O svá auta nejevil také pražádný zájem. Peter byl však momentálně příliš zaměstnán svým novým děvčetem, než aby měl čas na nějaké přemýšlení o příčinách tohoto dění. Navrch bohatí musí mít vždycky něco extra. Mary naopak strávila mnoho času nad zjišťováním důvodů těchto neobvyklých návštěv. Časem začala vše přičítat Richardově osamělosti, kterou zvířata musela cítit. S tímto prostým konstatováním se spokojila. Jelikož to byla žena cituplná, nový koníček jejího pána se jí zamlouval. Přestala se bát i těch nejhůře vyhlížejících psů a pomáhala s péčí o ně. S oblibou pozorovala jak si pan Richard se všemi těmi tvory rozumí. Ani ptáci před ním nevzlétli, jen se vyhýbali jeho krokům. Z Richarda v těchto chvílích přímo prýštilo štěstí. To bylo pro Mary to úplně nejdůležitější a jeho radost se stávala i její radostí.

     Zima utekla a přišlo jaro. S ním začalo zvěře v okolí Richardova domu ubývat. Potravu mohla najít i venku, jelikož už nebyla skrytá pod nánosy sněhu. Jen ptáci pokaždé ráno vítali Richarda svým zpěvem. A když nějaký ze psů, či koček utržil někde ránu, také s ní přišel. Mary byla vždy připravená a ochotná pomoci. Richard se však stával čím dál tím zasněnějším, že i Peter utrousil již několik poznámek o tom, kdy že jim přivede představit svou lásku. Zatím však Richard každý večer v sobě hýčkal své stvoření, které už nebylo možno přehlížet ani v pravé poledne v rušné práci. Slyšel neustále ptačí zpěv, šum moře a větru, písně kosatek a delfínů ho večer uspávaly a troubení losů ráno probouzelo. Začínal však pociťovat, že je svému stvoření něco dlužen. Tento pocit nedokázal a snad tenkrát už ani nechtěl potlačit. Proto o svátek velikonoční již po páté odešel do svého světa naplnit vůli osudu.

     Dlouho, dlouho se vítal se svým stvořením. Prostoupil celým vesmírem, všemi planetami, nebem, vodami, časem který zde plynul, vším živým ve vodách, ve vzduchu i na zemi. To proto, aby mohl najít to, co chybělo. ...i řekl Bůh: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi. Vyhledal v hlubinách vesmíru látku, ze které utvořil tělo, a pak dal život člověku. Stál na zemi a se zájmem si prohlížel své dílo. Byl bůh a byl v člověku. Shledal, že je vše v pořádků a vystoupil na nebesa odkud pravil ...hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm. Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu. A stalo se tak. Bůh viděl, že všechno co učinil je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý. Člověk poklekl a přijal požehnání. Děkoval svému stvořiteli ve svém srdci a Richard ucítil pouto soucitu. Odkudsi z dálky k němu však dolehlo volání naplněné zoufalstvím. Bylo čím dál tím silnější. Stahovalo Richarda někam pryč. Poslední, čeho si mohl všimnout, byly slzy v očích svého právě narozeného dítěte.

----------------

     Někdo mu otíral čelo mokrým kapesníkem a prosil.

     "Pane Richarde vstávejte, vzbuďte se. Vy nesmíte umřít!"

     Ten někdo byla Mary. Richardovi chvilku trvalo nežli si uvědomil, co se vlastně děje. Pak otevřel oči. Nad ním stála uplakaná Mary

     "Neplačte Mary, vždyť se nic neděje, jen jsem asi usnul. Včera jsem dlouho do noci pracoval. "

     Pohled do tváře své dobré služky ho ubezpečil, že výmluva se neujme

     "Pane Richarde, spící člověk normálně dýchá a tepe mu srdce. Vy jste prakticky nedýchal a srdíčko jsem také neslyšela. Že mě hloupou to hned nenapadlo. Źádná milenka, všechny ty vaše zasněné pohledy, ta vaše melancholie. Pane Richarde, vy jste nemocný a moc dobře to víte ..a mně jste nic neřekl."

     "Jednou, jednou vám to milá Mary všechno vysvětlím. Věřím, že vy jediná mne můžete uvěřit a pochopit. Teď mi prosím dojděte pro něco k snědku a k pití. Já se dojdu umýt. A zavolejte panu Owensovi, že dnes nepřijdu, že jsem nemocen. Vy se však nemusíte bát - jsem zdráv, opravdu."

     Richard byl zamyšlený. Vůbec mu nepřipadalo, že by mohl být včera tak dlouho ve svém vesmíru. Nikdy předtím to nezažil. Nejprve se vždy dostavil strach, později únava, která ho vždy včas přenesla nazpět. Včera nic, žádná vzpomínka, žádná únava, nic. A to co říkala Mary, - že prý skoro nedýchal. Ta hra mu pomaličku začínala přerůstat přes hlavu. Jeho dítě včera plakalo, když odcházel. Uvědomoval si, že nese zodpovědnost za to, co vytvořil. Mary však také plakala, když myslela, že umírá. Měla ho ráda jako vlastního syna. Nemůže ji nechávat pořád v nejistotě, ale ani své stvoření již nesmí opustit. Realita obou existencí se v jeho mysli stala naprosto vyváženou. Žádná nebyla ani víc ani míň skutečná. Richard si to uvědomoval. Kam ale patří? Kde je jeho skutečné místo? Žít na dvou židlích se nedá moc dlouho. Nevěděl. Ještě do nedávna si myslel, že se svým hráčským založením dokáže zvládnout vše. Stačil mu vždy jen čas na načerpání sil. Teď ale pochopil, že jedna věc se hrát nedá. Taky na ní předtím nikdy skutečně nenarazil Považoval ji za pouhou hru poblázněných romantiků a rozbouřených nezvládnutých citů. Byla to láska, skutečná láska, která se neohlíží na to, odkud kam míří, ani na ty, které zasahuje. Hlava na ní nestačí, a to co za ni normálně člověk držící se za srdce považuje, je jen jejím nedokonalým, ubohým stínem. Přišla hned dvakrát a zachování existence jedné vylučovalo existenci druhé. Byl vděčný za nález něčeho, co ho evidentně přesahovalo a dávala skutečný smysl každému předmětu, každé chvilce a všemu tomu, čemu se říká život. Zároveň byl však zoufalý. Zoufalý nad svou neschopností najít optimální řešení svého problému. Kdyby tak mohl být dvakrát. Celý zbytek dne přemýšlel. Vyzkoušel i svou šachovou taktiku, ale kóje s možnými řešeními se vůbec neobjevily. Jako by snad žádné řešení ani neexistovalo. Až když večer unavený usínal, přišlo. Richard se snažil uvěřit tomu, že je to skutečně ono. Bylo logické, stvoření přece ještě nebylo ukončeno. Až ho dokoná, musí přijít den sedmý, den odpočinku. Musí stvořit ženu. Ta naplní lásku jeho dítěte.

     Druhý den ráno poprosil Mary, aby ho v práci omluvila až do konce týdne a celý den ho za žádných okolností nerušila. Bude ve své pracovně a kdyby něco potřeboval, tak ji dá vědět. Slíbil ji ještě, že dnes večer jí všechno vysvětlí. Pak bez snídaně odešel.

     Před polednem tedy po šesté překročil hranice světa normálních smrtelníků, aby naplnil své poslání.

     Jeho prvorozený syn seděl ve stínu stromů a kolem něj bylo spoustu tvorstva. Hráli si všichni pospolu, avšak najednou vše utichlo. Prvorozený vztáhl ruce k nebi a začal zpívat. Vycítil blízkost svého stvořitele. Richard naslouchal písni a jeho srdce se naplňovalo láskou. Dlouho poslouchal, dlouho rozjímal...i řekl Bůh. "Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoci, jemu rovnou. I uvedl na člověka mrákotu, až usnul. vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu. Pak se vydal Richard na pouť svým nitrem, vyhledat pro ni život. V nekonečnu jeho vnitřního světa jej však nenacházel. Když už začínal propadat zoufalství spatřil ho. V ten okamžik byl do něj nemilosrdně vtažen. Bůh zmizel v ženě.

     Jak se objevil zase sám v sobě nevěděl. Na zemi viděl ještě pořád spícího muže. Přicházela k němu žena. Oba dva byli nazí a nestyděli se. Bůh seděl na výšinách a přemýšlel o tom, kdo je ta žena. ..Nepamatoval si odkud přinesl její život a to ho znepokojovalo. Láska a klid který panoval na zemi, ho však ukolébaly. Teprve teď si začal uvědomovat, že splnil svůj úkol. Stvoření je úplné. Může si odpočinout. Když odcházel nemohl nevidět pohledy svých dětí směřující kamsi vzhůru, do nekonečna. Byl si jist, že jsou určeny jemu. Něco tedy ještě stále chybělo.

     Byla přesně půlnoc. Richard se probudil na zemi své pracovny a vedle něj ještě jedno tělo. Byla to Mary. Tak to byla ona, v ní našel život pro stvoření ženy. Ano, vždyť láska přeci nikdy nemůže vyloučit svou vlastní existenci. Vždycky totiž byla jen jedna a on to neviděl. Proto aby pochopil, stalo se, co stát se mělo. Může tedy navždy odejít za svým stvořením, za svou láskou. Když pochopení jednoty prostoupilo celou jeho bytost stal se Richard Meyer Bohem a mohl nastat den sedmý. Stvoření nabylo své dokonalosti.

     Obě těla byla nalezena druhý den ráno, když se automechanik Peter sháněl po Richardovi. Soudní pitva nebyla schopna objasnit příčinu smrti a tak tento případ stále ještě leží v přihrádce s velkým otazníkem na policejní stanici v Torontu. Všichni kdo Richarda Meyera znali, mohli jen kroutit hlavami nad fotografiemi v novinách, které ukazovaly dvě mrtvá těla s úsměvem ve tváři.