|
Uprostřed květu sladkého mládí
povídám světu, co mi tu vadí.
S drzostí opice a šklebem rebela
popudím velice hlavu, co křičela.
Na oko člověk, však v nitru zvíře
říká si o vděk, kdo krčí se v díře.
Postrádá sílu, by protestu vznes,
a přikládá k dílu svou ruku, však ne dnes.
Je lepší být vzadu, když někdo láteří,
a nehledat vadu na tom, co vytvoří
někdo, kdo sebe prohlásil autoritou.
I myšlenky slabé nazývat pluralitou.
Jít cestou snadnější s nejmenším odporem,
pak v koutě konejšit svůj protest se vzdorem.
Sic člověk vystoupí až k výškám nebeským,
však jednou prohloupí, až ztratí i svůj stín.
Tak pochopte páni mou drzost bez studu,
však stydět se za ni já nikdy nebudu.
Bez kritiky k světu bych brzy dožila
a čichala květů z podzemí umrlá.
|