Královský lazaret 1

Prolog

Královský lazaret stál na rozhraní chudinské čtvrti a Vesenských zahrad. Sotva to však bylo místo, které by panovník poctil svou návštěvou. Vlastně kterýkoli šlechtic či zámožnější občan. Ti si pozývali ranhojiče do svých domovů v honosnějších městských čtvrtích Kamenného města, jak se nazývala zástavba za Zahradami a řekou Vesenou. Lazaret byl zřízen královskou kanceláří po častých stížnostech privilegovaných občanů. Afektovaně osočovali velitele městských stráží z neschopnosti. Ačkoli žila veškerá chudina za řekou a všechny mosty i přístaviště hlídali stráže, nacházeli si ubožáci decimovaní morovými nákazami cestu na dohled spořádaných občanů. A což teprve smrad hnijícího masa, jenž s nimi zamořoval ulice. S rozmáhající se nákazou byla jejich drzost stále větší. Nakonec bylo velitelem místní posádky císařské legie, generálem Regou, doporučeno postavení lazaretu. V duchu přísloví, že stínem legionářova přání je jeho meč, byla nakonec  stará zchátralá barabizna, ve které již ani pamětníci nepoznávali amfiteátr, věnována cechu lazebníků. Chudina se skutečně přestala drze brodit přes řeku. Jejich zanedbané a páchnoucí existence udeřili do očí a nosu již jen nepravidelné strážní hlídky.

S vrcholícím jarem rozkvetly Vesenské zahrady růžovými květy divokých višní. Navečer se vítr pravidelně obracel k jihu a našel si cestu hojnými škvírami rozpadající se lazaretní střechy. Svěží lechtivá vůně na čas přebila pachy krve a hniloby. Tehdy se i ti na smrt unavení natahovali tvářemi výše ze svých lůžek. Milosrdný dech přírody je  konejšil lépe, že kterýkoli ranhojič. Snad až do předvčerejšího dne, kdy přišel Cizinec. Objevil se v okamžiku, kdy celé okolí naplnil nelidský řev ubožáka, jemuž amputovali nohu. Bez jakéhokoli utišujícího prostředku ulevoval nešťastník bolesti jen silou svých hlasivek. Ptáci v zahradách nervózně poposedávali ve větvích a řada z nich zauvažovala o lepším a klidnějším místě pro svou siestu. V momentě, kdy se rozhodli k činu, řev ustal. Nebožák již více nečerpal ze své bolesti. Naopak,  pocítil teplo a všeobjímající klid. Sálal z dlaně muže, jehož siluetu přes zamlžený zrak stěží rozeznával. Cizinec stál s potemnělým a soustředěným výrazem nad operačním stolem. Téměř neznatelně pokynul zpocenému ranhojiči, aby amputaci dokončil. A pak ještě mnohokrát toho i dalšího dne. Zůstal a trpělivě konejšil, dokud  se s prvními hvězdami neobrátil vítr k jihu a nepřevzal jeho práci. Pak si sedl a vyprávěl o lásce, milosti a všem, co plnilo jeho srdce, a čeho neubylo, i když naplnilo srdce všech, kteří mu naslouchali. Ráno, když všichni usmíření ještě pokojně spali, odešel směrem do zahrad. A krátce po tom přišli legionáři, odvedli ty, co byli schopni výslechu a ostatní pobili.

Kapitola 1

Corum Rega byl jedním z nejproslulejších  generálů císařských legií. Před třemi lety velel Velkému východnímu tažení, během něhož s pouhými dvěma legiemi obsadil království Davii a Rotar. „ Je to fenomenální úspěch!“ Prohlásil tenkrát císař. „Důkaz absolutní převahy, požehnání bohů a nezlomné vůle našeho národa vítězit.“ Rega vše viděl mnohem střízlivěji. Byl znám jako geniální stratég a vyjednavač, ale také jako člověk náchylný k přejímání zvyků té které země, v níž pobýval. Spal s černými otrokyněmi, zlé jazyky u dvora dodávali, že občas i s černými otroky, koupal se každý den a dokonce hovořil o chudině a domorodcích jako o lidech. Naštěstí mu to nebránilo je ve vyšším zájmu masakrovat.

V posledních měsících byla Regova popularita na ústupu. Jednak se odmítl natrvalo usídlit v hlavním městě Neheně, dal přednost Rotaru a přípravě dalšího tažení, jednak mu na severu vyvstala silná konkurence v osobě generála Neva. Druhá ze jmenovaných příčin se měla ještě v průběhu následujících událostí posílit poté, co Neva vydal knižně své Severské denníky. „Jak netušené množství sil vyžaduje i od nejsilnějšího z vyvolených prosté vědomí, že ti nemytí barbaři stanují jen dva dny pochodu odtud. Lituji i nejposlednějšího ze svých legionářů, že budou nuceni jim hledět do odporných bledých tváří. Prolití severské krve bude vskutku aktem milosrdenství.“  Nehenu na čas zaplavila Nevamanie.

Regu to však nechávalo klidným. Tak klidným, že si dovolil  hlavnímu štábu sdělit, že východní tažení nebude s jemu dostupnými zdroji možno uskutečnit. K dovršení všeho požádal o přidělení nejméně dvou legií, nejlépe těch ze severu, neboť jsou prověřené v boji a vzhledem k Nevovým velitelských schopnostem přivyklé velkým ztrátám, jež v bojích s odhodlanými východními národy očekává.

Díky císařově prozřetelnosti, se Regovy požadavky podařilo ututlat. Více či méně otevřený střet nejlepších vojenských šiřitelů imperiální moci si nemohlo císařství dovolit. Navíc nikdo dost dobře nechápal, co by mohlo být tak složité na dobití zbývajících východních území. V tichosti byl proto do Rotaru vyslán císařský pověřenec, ctihodný (titul užívaný pro zasloužilé členy nehenské církve) Simus Veba.

Téměř dvouměsíční cestu si Veba skutečně vychutnal. Když  konečně kola jeho vozu zaskřípala na dlažbě Kamenného města, měl za sebou dva záchvaty horečky, při nichž  zhubl dobrých patnáct kilo. Před setkáním z Regou si vyžádal týden na zotavenou. Týden plný drobného i většího politikaření rotarské šlechty. Všeobecně se věřilo, je Veba přijel nastolit nové pořádky.

****

Rega si za svou residenci vybral palác na břehu řeky Veseny. Okna jeho pracovny mu poskytovala výhled na protější břeh, hýřící jarní krásou Vesenských zahrad. Už dva dny se však snažil dohlédnou za ně, do míst, kde tušil chátrající lazaret. Každou chvíli čekal pověřencův příchod. Snažil se na delikátní setkání co nejlépe připravit. Psychicky to nebyl problém, pokud si definitivně zvolil strategii, šel velmi jistě a odhodlaně za svým. Problém byl najít způsob, jak  Vebu bezpečně zlikvidovat, kdyby se z něj vyklubal zatvrzelý a omezený hlupák. Titul ctihodný Regu rozhodně znepokojoval.

Konečně se jedno z křídel mohutných vstupních dveří otevřelo a gardista ohlásil Vebův příchod.

„Vítejte ctihodný Vebo,“ přivítal Rega hosta, aniž doplnil slova úklonou.

„Generále..“ Veba byl viditelně rozladěn. Pokud ho generál vítal takto chladně, jedině to jeho práci stíží.

Rega gestem naznačil, aby se posadili ke stolu. Nechal připravit jen drobné pohoštění. Trochu ovoce a lehké víno. „Doufám, že je vám již lépe, zdejší mastičkáři mají s horskou horečkou bohaté zkušenosti.“ Pokračoval generál tónem, který o skutečném zájmu rozhodně nevypovídal. Ostatně si Vebovi potíže dokázal představit. Sám se horečkou při tažení na Rotar nakazil. Pokud ho snad něco zajímalo pak to, jestli se nenakazili ve stejné vesnici za průsmykem Helsta, nebo dokonce ve stejné posteli.

„Děkuji, je to  mnohem lepší. Snad i díky těm roztomilým dívenkám, co jste mi poslal zahřívat postel.“

„Lidské teplo je na zahřátí nejlepší.“ Vysvětloval Rega s mírným úsměvem. Nebyl to projev porozumění, spíše pobavení nad tím, jak Veba při slově lidské pokrčil nos. O lidskosti domorodců zřejmě nebyl přesvědčen. Dobře, pomyslel si Rega. To pomůže. „Pokud byste snad měl dojem, že se váš stav zhoršuje, dejte vědět. Rád vám nějaké pošlu.“

Veba kvitoval mírnou úklonou. Předvedením trochy zhýralosti by si snad mohl generála  získat. Přirozenou autoritou asi těžko. Tou disponoval jeho protivník. S nechutí si musel připustit, že musí bojovat s instinktivní snahou se v křesle krčit.

„Snad bychom mohli přejít k důvodu, pro který mě sem císař poslal.“ Rozhodl se Veba dále věc nezdržoval. Nemělo by to smysl.

První povzbudivá věc, pomyslel si Rega. „Poslouchám vás.“

„Váš list císaře poněkud zaskočil. Očekával, že mu oznámíte datum zahájení tažení a místo toho požadujete další legie. A to bez dalšího vysvětlení.“

„Císař snad nedůvěřuje mému úsudku, ctihodný Vebo?“ zeptal se naoko lhostejným tónem generál. V očích mu však na okamžik zažehly malé plaménky. Rega samozřejmě císařovu reakci očekával. Vlastně někoho ve Vebově postavení v Rotaru potřeboval. Zda i samotného Vebu se teprve ukáže.

„Samozřejmě že císařova důvěra je neotřesena, generále. Ovšem nějaké.., nechci říkat vysvětlení, spíše podrobnosti, císaři jistě přísluší. „

„Nějaké podrobnosti.., my dva snad máme hovořit o podrobnostech?“ Rega předstíral mírné pobavení. Dal si záležet, aby bylo vidět, že opravdu jen předstírá.

Veba si nemohl dovolit pokračovat dál tímto směrem. Nechat si zavřít všechny cesty, jak položit potřebné otázky. „Drahý generále, jistěže nemám záměr jakkoli vás zatěžovat. Ovšem alespoň otázku severních legií bude třeba podrobněji…“

„Tak severní legie?!“ přerušil ho generál.

„Proč zrovna ty, jako politický tah to snad nemyslíte vážně?“

Generálův pohled ztvrdl, v očích mu zajiskřilo. Veba přerušil nádech. „Zacházíte daleko, ctihodný Vebo!“

„Proč nesestavíte legie ze zdejších zdrojů?!“ rozhodl se Veba neustupovat.

„Ze stejného důvodu, proč nezahájím tažení jen se těmi svými.“

Veba se zamyslel. Sledoval svůj dech, než se trochu zklidnil. Generál vstal ze židle a přešel k oknu. Ruce sepjal za zády a zahleděl se k Vesenským zahradám.. Veba zůstal sedět. „Měl jsem za to, že problém s těmi odbojnými domorodci je pod kontrolou?“ zeptal se pátravě.

Regovi uniklo slabé posměšné „che“. „Na této straně hranic jistě, ctihodný Vebo. A to ještě za cenu neprodyšného uzavření hranic s východem.“

„Nedovedu si představit, že by nějací primitivové pro vás mohly znamenat problém.“

Generál Vebovi naznačil, aby jej následoval k oknu. „Vidíte ty krásné zahrady vyslanče, krásný, oku lahodící pohled. Víte co je za nimi?“

„Nejspíše divočina.“

„Dá se to tak říci. Je tam chudinská čtvrť. Třikrát rozlehlejší než Kamenné město. Hezky schovaná před zraky privilegovaných.“

„Jak se sluší a patří.“ Komentoval Veba. „Je přeci zřejmé, že je tu chamraď třeba držet z dohledu.“ „Vidíte v tom snad nějaký problém?“ otázal se Veba po krátké pauze.

„Nikoli. Problém je v tom, že na východě nic takového k vidění není.“

„Co prosím?“

Rega opět naznačil, aby si šli sednout. Klidně se napil vína a pokračoval teprve po tom, co mu z patra odezněla jemná kořeněná příchuť. „Je naším zvykem nepoužívat vlastní jména jiných národů. Podmaníme si je a až poté je pojmenujeme podle svého.“ Odmlčel se.

„To je samozřejmé. Těžko lze považovat ty primitivní struktury za státy.“ Veba opět přikrčil nos, velmi čitelné gesto pro kohokoli.

„Země za východní hranicí je výjimkou. A možná ne jedinou.“

„Jak že?“

„Stojíme proti civilizaci.“ Pronesl s důrazem generál.

„SKANDÁLNÍ!“ vykřikl Veba. „TO přeci nemyslíte vážně! Vy, šiřitel civilizace!“ pokračoval zvýšeným hlasem.

„Skandální snad, ale skutečné.“ Generál zůstával zdánlivě klidný. Hluboko uvnitř měl chuť svého oponenta jedinou ranou poslat do světa předků. Řvát mu do obličeje se ještě nikdo neodvážil.

Veba cítil, že se nutně potřebuje uklidnit. Císař mu dal jasně najevo, že Regu potřebuje. Muže, který v jeho přítomnosti klidně pronáší nejhorší rouhačské řeči. Sám by ho za ně dal pověsit. Místo toho bude muset toho blázna zachraňovat.

Všechno tohle Rega bez problému četl ve Vebově rozrušené tváři. Vstal a přistoupil k protější stěně. Rozhrnul okrasné závěsy a odkryl tak nástěnnou mapu. Znázorňovala celou východní část kontinentu až k moři. Úplně vlevo malý kousek Neheny, pak nížinné oblasti Kirpy napájené řekami z hornaté Davie, hraniční hory, na jejichž Rotarské straně pramenila řeka Vesena. Zhruba třetinu šíře mapy směrem na východ vyplňovala zelená plocha, značící nepodmaněná území. Vebu mapa ihned zaujala. Podobných znázornění imperiálních držav již viděl mnoho, na žádné však neměla zelená území jméno. Na žádné nebyla zelená území vyvedena do stejných podrobností jako impérium, včetně názvů měst, toků řek a pásů pohoří. Veba došel pomalu k mapě a překvapeně na ni zíral.

„Myslíte, že jsem tady za dva roky nedělal nic jiného, než usměrňoval domorodce, vyslanče?“ položil spíše řečnickou otázku Rega. „Připravit tažení znamená zjistit co nejvíce o opoziční síle. Mé zjištění, které si nyní tak těžko chcete připustit, zrálo velice dlouho.“

„Ale jak jste…“ drmolil Veba, zatímco přejížděl nevěřícným prstem po mapě.

„Jak jsem získal tak podrobné informace o Reburii?“ zaznělo nahlas poprvé jméno východní země. „Poslal jsem mnoho výzvědných skupit. Reburie má velmi staré kořeny. Starší než Nehena. Má písmo, kroniky s pět set let starými záznamy, mapy. A to vše veřejně přístupné ve velké knihovně v hlavním městě.“

Vebův výraz byl ještě zděšenější. „Drahý Vebo,“ pokračoval generál, “snad si nemyslíte, že bych nazval cizí národ civilizovaným jen tak.“ Generál přešel k oknu a opět se zahleděl směrem do zahrad. „Říkal jsem, že na východě něco takového neuvidíte. Oddělené chudáky od šlechty a privilegovaných. Není to však tím, že by byla šlechta a vladař primitivní jako oni. Spíše naopak. Jejich chudí jsou více…. lidmi.“ 

„Vy to rouhačské uspořádání snad ještě obdivuje, generále?!“ ozval se Veba. Jeho tón už nebyl tak afektovaný. Spíše znechuceně káravý.

„Svým způsobem ano, po vojenské stránce určitě.“

„Jak prosím?“

„Pojďte se raději zase posadit. Odpověď bude poněkud dlouhá.“

„Doufám, že i dostatečně ospravedlňující přehnané závěry!“

Regu ani na okamžik nenapadlo, že by se měl komukoli ospravedlňovat. Přesto se rozhodl Vebova slova přejít a pokračovat. „Z vyprávění místních domorodců a několika kronik jsme zjistili, že Reburie vedla již několik větších válek. Převážně v přímořské oblasti. Při té poslední na ně zaútočila spojená vojska hned tří sousedních zemí. Takové síle mohla Reburijská armáda odolat dost těžko. V poslední chvíli se ale mezi chudinou, vy by jste řekl chamradí, objevilo několik lidových vůdců, kteří shromáždili domorodé oddíly a zásadním způsobem napomohli vítězství Reburie.“

„To mi připadá nepravděpodobné. Od kdy nějakého žebráka zajímá, kdo mu vládne. Odkdy žebrák ovládá meč.“

„Nehenský žebráky jistě ne,“ odpověděl dosti jízlivě generál. „V případě Reburie je však rozhodující původ jejich poddaných. Jejich předkové pocházejí z několika tradičně spřátelených kmenů. Zatímco kmeny z jiných oblastí byli jejich odvěcí nepřátelé.“

„Takže přece jen primitivizmus. Obyčejné vyřizování účtů, nikoli loajalita.“ Komentoval spokojeně Veba.

„Do této chvíle ano. Ovšem v důsledcích nikoli. Za své hrdinství a mnohé oběti byla reburijskému plebu přiznána jistá práva.“

„Jako například?“ zeptal se s obavami vyslanec.

„V prvé řadě byli vzati pod zákon, s právem na soud a obhajobu.“

Veba začínal rudnout v obličeji. Rega však ještě nezkončil.

„Dále právo naučit se číst, účastnit se náboženských obřadů v kterémkoli chrámu a v neposlední řadě vlastnit meč.“

„Něco tak perverzního přece nemůže být pravda!“

„Mám to potvrzeno. Zatímco při předešlém boji málokterý domorodec ovládal  válečné umění, dnes je téměř v každém domě nějaká funkční zbraň. A zkušenosti s jejím ovládáním se předávají z otce na syna.“

„Jak může být jejich šlechta tak pošetilá, to je, to je sebevražda.“

„Ani ne, získali si skutečnou loajalitu. A rostoucí sebevědomí poddaných ji nijak neoslabilo. Jak jsem říkal, z vojenského hlediska je to pozoruhodný systém. Kdybych měl proti sobě jen stálou reburijskou armádu, stál bych teď u východního pobřeží. Takto proti mým legiím stojí celá východní populace. Jejich podmanění by si vyžádalo většinu vojenských zdrojů císařství.“

„Když je tomu tak, proč jste žádal jen o dvě legie. A proč odmítáte využít Rotarské síly?“

„Valná část rotarského lidu má stejné kořeny jako Reburiané. Nedosáhli sice stejného pokroku ve svém postavení, ale začínají o něm snít. Nepokoje provázející obsazení Rotaru nebyly ničím jiným než začátkem lidového povstání. Podchytili jsme to ovšem včas a dostatečně rychle znemožnili jakýkoli kontakt s vnějškem.“

„A co nepokoje z minulého roku?“ ujišťoval se Veba.

„Ty souvisely z morovou nákazou. Nebojte se, situaci důkladně sledujeme.“

„Dobrá tedy, ale proč nepožadujete celou severní armádu. Za této situace by vám jistě pomohl i generál Neva..“

„Kdepak ctihodný Vebo, ten kašpar by mi tu nebyl co platný. Budou stačit jen dvě jeho legie.“

„Netuším, z čeho pramení vaše zášť vůči Nevovi, ale i když pomineme jeho osobu, bez jeho šesti legii se neobejdete.“

„Mám jistý plán, vyslanče. A pro jeho uskutečnění  nepotřebuji ani šest legii, ani Nevu, ale naopak podporu muže, jako jste vy.“

„Jak prosím?“

„My dva se, ctihodný Vebo, zapíšeme do dějin jako géniové válečné strategie.“