Angie a Bílá Lilie IV

Probudila jsem se zalitá potem. Já a pot! Kde jsem ho vzala? Vždyť hned při vstupu do hostitele všechny jeho životní funkce zpomalím pětsetkrát! Ale to je jedno. Cítila jsem Angie, byla zmatená a vyděšená z toho snu, cítila oprávněný hněv nad tím, že nerozumí. Jasně jsem věděla, co teď přijde za otázku… „Co-to-bylo?“ vyslovila pomalu a zřetelně, jakoby říkala: Nepokoušej se mi lhát! To jí to opravdu musím říct? Už jsem se připravovala na nejhorší, když mnou problesklo: Hej! A proč bych se jí jako měla svěřovat?! „Jen sen,“ šeptla jsem proto přísným tónem, ona ale nepřestala: „Tak to teda ne. Buď mi řekneš, co to sakra bylo, anebo,“ „Anebo co?!“ usadila jsem jí hněvivě. Angie ztichla. Konečně, říkala jsem si, jenže to mělo háček- jakoby ztichla navždy. Cítila jsem, jak si myslí: Potvora jedna! Parazit! Ale já se jí zbavím! Něco už vymyslím! Je to MOJE tělo, a JÁ si s ním budu dělat, co budu ctít!
Její nenávist vůči mně začala narůstat, až se octla na nejvyšším bodě. Už jí nezajímalo, jestli jí slyším, uraženě mě proklínala dál a dál, až jsem se rozhodla si jí udobřit: „Ten sen se opravdu stal. Bylo to v mém sedmém životě.“ Ticho. „Tehdy jsem se seznámila s jedním…“ „Mě to nezajímá!!!“ obořila se na mě, cítila jsem ale, jak v ní zahořela touha dozvědět se víc. Vzdychla jsem, jako že to vzdávám, uvelebila se ve svém krytu a nechala nás usnout. Naschvál jsem uvolnila tok svých myšlenek a dovolila snu, aby pokračoval…
„La’fa!“ křikla jsem smluvený signál a statný muž za mými zády se dal do pohybu. Společně jsme odráželi nepřátele tak, že se nám žádný nedostal k tělu, jen sem tam došlo k blízkému kontaktu, a tehdy jsme osobu zuřivě jakýmkoli způsobem zamordovali dřív, než by nám stačila něco udělat. Prostupovali jsme řadami křižáků, všichni na nás zvedali své zbraně, jakoby se celá místnost soustředila jenom na nás dva. Z toho mě ale vyvedl další jeho výkřik, zněl již opravdu blízko: „Lilith!“ Zrychleně jsem usekla několik cizích částí těla a s prohozeným: „Grusente!“ jsem se vymrštila do vzduchu. Po pár saltech a vrutech jsem stejně jako můj společník skončila nohama na velké dřevěné lavici dřív, než kdokoliv stihl vytáhnout luk. Naše meče teď směřovaly dolů na hlavy vojáků, které se staly snadným cílem. V rychlosti jsem odložila meč zpět do pochvy, až jsem jím málem zajela do svého masa, a vzala někomu halapartnu. Se zdviženou rukojetí nad sebou jsem pak lehce a rychle probodávala hlavu za hlavou, smysly upjaty k jeho hlasu. „Silverio!“ zařvala jsem a svůj výkřik zesílila trochou kouzla, takže se mi za chvíli opět ozval: Byl jen pár metrů nalevo, v obležení samých důstojníků.
Vojáci vyskočili na náš stůl a začali se nebezpečně přibližovat, druzí připravili luky a zamířili je přímo na nás. Koutkem oka jsem spatřila Silveria, jak z posledních sil odráží další a další zběsilé výpady těch nejlepších křižáků. S vědomím, že magií musím šetřit jsem uvolnila trochu energie do halapartny a poslala ji do vojáků takovou silou, že probodla snad osm mužů. „Pallah?“ hlesla jsem na muže, k němuž jsme byly přitisknuta zády, a on, Leon se jmenoval, přikývl. Jak vyplývalo z našeho dohodnutého bojového signálu, přesouvali jsme se víc a víc na kraj stolu, já se soustředila na to, aby zůstal stát. Až v poslední chvíli Leon vyskočil a vší silou dupl na desku, takže pár desítek vojáků na druhé straně vyletělo do vzduchu; my se jenom sklouzli na zem.
Využili jsme momentu překvapení a rozeběhli se k Silveriovi. Já však utíkala rychleji, než bojová logika dovolovala, nechala jsem Leona kroky za sebou a s rozeběhem zaútočila na jednoho z nejvyšších důstojníků. Můj meč mu projel zády skrz páteř a žaludek a ukázal se na druhé straně těla, několik čísel před Silveriem. Musela jsem vynaložit hodně síly, abych vytáhla svou oblíbenou zbraň z vojákova těla, ještě jsem ji totiž potřebovala. To už se k nám probojoval Leon. Silverio křičel: „Risont! Risont!“ a ani já, ani Leon a ještě onen bojovník, kterého jsem spatřila naposledy před deseti minutami, Ryss, jsme si mysleli, že si dělá legraci. Vždyť na tak silné kouzlo nemáme dost síly! Vykryla jsem další útoky a pobila několik vojáků, než jsem si to rozmyslela. „Alte!“
Na můj povel jsme se všichni čtyři semkli dohromady. „Risont.“ Opakoval Silverio. Leon začal chroptět něco barbarsky, Silverio si přeříkával latinskou formuli a Ryss se úpěnlivě zadíval na svůj meč. Já jenom zavřela oči a uvolnila všechnu magii, již jsem ve svém nitru našla, myslí mi proplouvala věta: „Jestli to bude trvat déle, zabijí nás. Rychle, rychle…“ Konečně se kolem nás objevilo temné silové pole a z něj počala vylézat fialovočerná chapadla… Měla jsem zavřené oči, ale přesně jsem věděla, jak kouzlo probíhá- chapadla procházela vojáky a ti ve smrtelných křečích padaly k zemi, desítky po desítkách, stovky po stovkách...
Konečně jsem se odvážila otevřít oči. Silverio nás pobízel ke spěchu, a tak jsem přeskakovala mrtvá těla ve snaze nedívat se jim do očí co nejrychleji. Probíhali jsme podzemní chodbou, v nose mě pálil puch splašků, které sem lidé s oblibou vyhazovali. „Ztratili jsme Ludvíka,“ zavrčel Leon. Po chvíli jsem si tu informaci uvědomila. Ludvík byl krajanem, vždy nás s úsměvem provázel po Praze, všemi těmi modře nasvícenými ulicemi. Byl hrdý na své město, jehož lid ho právě přivedl do záhuby. Podle mě převzal spoustu pocitů od svého mladičkého hostitele, a to ho činilo…Roztomilým. Měla jsem ho ráda. „A Jochs?“ snažila jsem se, aby se mi netřásl hlas, a málem jsem se pozvracela, když jsem otevřela pusu. Odpovědí mi bylo zaryté mlčení. „Před hodinou svítalo,“ ozval se zepředu Silverio, „Měli bychom se probořit do jednoho z domů a vyčkat na setmění.“ „Budou nás hledat,“ hlesla jsem a vzápětí jsem se prudce zastavila. Nad našimi hlavami se procházelo několik stráží. Všichni jsme nastražili své očarované uši, a hned jsme rozeznali, jak se tříčlenná hlídka zastavila u postávajícího vojáka: „Ti netvoři se ještě nenašli?“ „Nevím. Zatím popravujeme vzbouřence.“
Pokračovali jsme v tichosti. Pach stále sílil a já už skoro nemohla dýchat, když se Silverio zastavil. „Tam,“ ukázal na malý otvor v chodbičce, jejíž účel nikdo nezná, zřejmě šlo o záchrannou cestu ze sálu. „Leone.“ Statný muž s bujnou hřívou zrzavých vlasů, která vážně připomínala lví hřívu, kývl a rozeběhl se proti otvoru. Ztrouchnivělé trámy hned povolily a my prohlédli do malé místnosti: Zřejmě kuchyň, vybavená jen tím nejnutnějším, a řádně prosluněná…Světlem! Všichni jsme si zakryli oči a uskočili do chodby slunečním paprskům. Po chvíli Ryss napnul svou mysl a okenice se pomalu píď po pídi zavřely. „Díky,“ vzdychla jsem, poklepala ho po rameni a vstoupila jsem. Leon byl lehce zasažen, ale říkal, že to nic není.
Za námi cosi šustlo. Otočila jsem se jako první. „Terezie,“ vydechla jsem s úlevou, Terezie ale byla jiná: Nesmála se, nemračila se, jen na nás koukala skelným pohledem. „Děje se něco?“ zeptala jsem se přátelsky, ona ale dál mlčela. „Někdo nás zradil,“ pustil se do vysvětlování Ryss. „Trmácel se až do Hradu, aby jim řekl o našem plánu a poslal na nás křižáky, kteří se čerstvě vrátili z bitvy. Celé vzbouření bude rozprášeno a šance zbavit se Temné monarchie zmizí navždy.“ Páni, netušila jsem, že má v sobě Ryss tolik poezie. Silverio se přidal: „Terezie, musíš nám říct, kdo to je. Ztratili jsme Ludvíka a Jochse. Nemůžeme si dovolit shromáždit opět všechny vzbouřence, když je mezi nimi zvěd. Terezie, musíš ho odhalit! Přísahej na svého otce, že nám pomůžeš!“ Při této řeči by ledovce roztály. Ale s náctiletou Terezií to ani nepohlo. Při zmínce o jejím mrtvém otci jenom mrkla.
„Můj otec…“ opakovala, v koutcích se jí sbíhaly slzy. „Mého otce zabili jednoho krásného večera. Dva poutníci se u nás zastavili na noc a můj otec je jaksepatří uvítal. Pak ale začali obtěžovat matku…“ Přešla ke koutku na vaření.Pochopili jsme, že nám hodlá vyprávět o něčem, ještě nikomu neřekla. „…A nakonec se vrhli i na něj. Bránil se touhle sekerou,“ po tváři jí stékaly slzy, když uchopila starý, ale stále ostrý kus kovu na topůrku. „Zasekl ji do hlavy jednoho z nich. Přežil. Usekl tomu druhému nohu. Za chvíli mu dorostla. A pak jeho i matku zabili a vysáli jim krev.“
Oči měla podlité krví a plné nenávisti, když opět zvedla hlavu a podívala se na mě. „Já jsem šla na Hrad.“ Její slova byla plna jízlivého vítězství, když se rozmáchla sekerou a zaječela: „JÁ! JÁ! JÁ!!!“ Usekla prvý trám, usekla druhý a přední stěna domu ze slabé dřevotřísky se odlepila. Jak padala na zem, otvírala obrovskou štěrbinu plnou slunce… „Lilith!“ vykřikl Silverio a rozeběhl se ke mně, padla jsem na zem… „Lilith!“ zakryl mé tělo svým, ale už bylo pozdě… „Silverio,“ šeptla jsem a naposledy ho pohladila po bledé kůži, po hnědých delších vlnitých vlasech, které na slunci získaly barvu zlata… Jeho tvář se podvolila tlaku mých prstů a začala se rozpadat, stejně tak já začala pomalu hnít… Sebrala jsem poslední síly a usmála se na něj. I on se usmál, ruce mu klesly a tak na mě nalehl…
Zemřeli jsme v objetí, na rtech úsměv, v duši mír a nekonečnou lásku… „Já si tě najdu Silverio. Miluju tě.“