"Ve znamení Legie mrtvých"...2/3

„Povíš mi, Vento, proč jsi sloužil tomu prokletému čaroději? Vím, že musíš být jeden ze Sinjáhů, tak proč jsi mu pomáhal zatracovat nevinné lidské duše?“ chtěla jsem po něm se svou odzbrojující upřímností vědět. Maličko povytáhl tmavé, dokonale tvarované obočí a lehounce se mu zachvělo chřípí, ale jinak na sobě nedal znát, že ho moje všetečná otázka překvapila… Viděla jsem na něm, že mi nehodlá lhát... ale chvíli přemýšlel… asi, kolik a co mi může říct. Nespustila jsem z něj během té doby oči, nikdy jsem takového člověka ještě neviděla, ovšem, on už nebyl člověk … Už když poprvé sesedl z koně, bylo vidět, jak je vysoký, vyšší než Rawi i než býval můj otec a dosud jsem viděla jen prastaré čaroděje, kteří většinou připomínali vyschlé mumie, protože jim přestalo záležet na fyzickém těle, takže mne překvapilo, že Ventovi nemohlo být víc než třicet let… Ačkoli byl nepochybně několik set let starý, navzdory stříbrným vlasům měl tvář mladou, bez vrásek a stařeckých skvrn...
Než promluvil, protáhl si trochu své dlouhé nohy, navlečené v kožených nohavicích a černých ohrnovacích botách, již předtím si sejmul stříbrné plátové brnění, takže zůstal jen v kroužkové košili a šedé, nikterak zdobené tunice… Ačkoliv to byl oděv pro rytíře a dobyvatele, on se v tom pohyboval s elegancí a nenuceným půvabem tanečníka. Měla jsem dost špinavých a hrubých mužů, kteří se kolem nás pohybovali, takže jsem z něho byla celá pryč… ačkoliv se mně Sekáč snažil vštípit do hlavy spoustu věcí a jedna z nich byla: nikomu nedůvěřovat. Jak jsem tedy mohla věřit právě takhle věkovitému čarodějovi? Mohla… Bylo mi to jedno, od prvního okamžiku mně to k němu nezadržitelně táhlo, jako noční můru k smrtícímu plameni, ačkoli jsem věděla, že se stejně tak spálím…
„Ano, jsem Sinjáh, jak už víš, ačkoli ti tyto vědomosti neměly být nikdy přístupné, Zrzko a Serpenta jsem musel až donedávna poslouchat a konat pro něj vše, co mi přikázal…“ zamumlal nepříliš zřetelně.
„Až donedávna?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Při poslední své cestě do vašeho světa jsem pochopil, že se snaží získat nějakou věc, pro něho nesmírně cennou, nějaký vzácný artefakt, možná zbraň. Zatím jsem nepřišel na to, co hledá a ty s tím nepochybně souvisíš, protože jsem tě měl přivést“ odtušil a promnul si přitom štíhlé prsty, které měl propletené s prsty druhé ruky na ostře vystupujících kloubech. „Kdyby tě našel i s tím artefaktem, mohl by provést to, co má v úmyslu a to by rozhodně nebylo nic dobrého, to mi věř, proto jsem odmítl rozkaz vykonat…“ v rozporu s posledními chmurnými slovy se na mne krátce a povzbudivě pousmál.
„A jak k nám cestujete?“ nedalo mi.
„Obyčejně necestujeme, Zrzko… ale teď… vždy, když mně Serpente potřeboval, přivolal mne skrz Aureusovu bránu…“ vysvětlil Vento.
„Jsi přece zasvěcený do nejvyššího stupně učení Akésh, nemůže ti takhle poroučet!“ vykřikla jsem, nadmíru rozhořčená ohavnými praktikami toho starého nekromanta.
„Víš, teď už se nemohu vracet na Zem jako hmotný člověk kdy a jak bych chtěl, ale jen, když mi někdo otevře z druhé strany bránu. V mé sféře „Settimo razzo“, tedy Sedmého paprsku, se cosi přihodilo... Stvůry a pekelní démoni z podsvětí pronikli přes Siang-shanovy pečeťě světla, chopily se moci a přebývání tam se teď rovná velikému utrpení, i pro nás…“ svěsil hlavu, jakoby nesl příliš velké břímě neúnosně dlouho.
„Sinjáhové prý neměli zájem vracet se na Zem“ podívala jsem se na něj tázavě.
„To jsem si myslel také, ale poté co se tam ujal vlády naprostý chaos a zkáza, vyhledával jsem každou příležitost, moci tady mezi Vámi chvíli pobýt. Mýlil jsem se, když jsem si myslel, že jsem dosáhl všeho, po čem jsem toužil…“
„Můžete se přece proti němu společnými silami postavit?“ napadlo mne.
„Nemůžeme, Zrzko, on jediný může otevřít bránu do vašeho světa, on jediný je tak mocný, aby udržel démony podsvětí za branou v naší sféře a nevpustil je sem…“ zašeptal. „Myslím, že on má něco společného s prolomením všech sedmi posvátných Siang-shanových pečetí, on nikdy nechtěl být jedním z nás, služebníkem čistého světla. Vždy chtěl ovládnout vše živé tady u Vás na zemi. Netuším, co provádí s bránou, ale cítím, že mi násilně ubírá magické síly, kdykoli jí projdu. To, abych se tady nemohl obrátit proti němu…“ odplivl si znechuceně a dal mi najevo, že už se nemám ptát…
No co, zítra bude taky den, řekla jsem si a přivítala Rawiho pomoc při zařizování provizorního přístřešku a lůžka.
Druhý den časně ráno jsem se vzbudila a zjistila, že Rawi asi bděl celou noc, natolik Sinjáhovi nedůvěřoval a díky tomu vypadal jako šedivý medvěd, napadený smečkou zdivočelých psů. Celý rozcuchaný, s nateklými víčky a brunátnými tvářemi, věděla jsem ale, že si o něj nemusím dělat starost. Nebylo by to poprvé, kdy za nás oba držel hlídku až do svítání. Vento už také vstal a šel najít vodu, abychom mohli doplnit zásoby v našich vacích…
Když Sekáč sedlal koně, něco ho při pohledu na drahocennou čarodějovu výstroj napadlo:
„Nemáme ani pár měďáků, čaroději, chtěl jsem na hradě získat práci a jídlo…“ vyzývavě na přicházejícího Sinjáha zavrčel. Čaroděj ani nemrkl, ani se nepozastavil nad jeho neuctivým tónem a hodil po něm dlouhým obloukem naditý měšec, podle povzbudivého cinkání plný stříbrňáků, který Rawi obratně zachytil. Vida, konečně se alespoň lépe najíme…
Takže naším cílem byl Ciento, malý hrádek s vesnicí asi půl dne odsud, kde jsme mohli za Ventovy stříbrňáky koupit vše potřebné. Když jsem tam dojeli, chtěla jsem tam zůstat alespoň jednu noc, pořádně se vyspat ve veliké, pohodlné posteli ve zdejší krčmě… Ale Vento mi to nedovolil, prý musíme okamžitě odsud, Serpentovi špehové nespí a jedou po našich stopách ve dne v noci… Tak jsem s Rawim zašla k místnímu kováři, kde si vybral nové brnění a pro mě nechal upravit odloženou zbroj po synovi jednoho z lidí cientského hraběte, která mu již byla malá. Pak koupil ještě jednoho koně pro mě a měch dobrého červeného vína, abychom si trochu přilepšili k chlebovým plackám, sušenému masu a zvěřině. Poté jsme pokračovali tak dlouho, dokud bylo vidět na krok...
Po večeři jsme ulehli kolem ohně ke spaní, kromě Sekáče, který chtěl držet první hlídku. Tmavý les byl nepřirozeně tichý, nikde se nic ani nehnulo, když Sekáč náhle zaslechl zařehtání svého koně, grošáka, kterého mu Vento daroval. Hřebec začal frkat a nervózně tancovat… Ale Rawi nikde nic neviděl, až v posledním okamžiku zahlédl zkřivenou ohavnou tvář a ucítil smrdutý dech toho stvoření. Ale to se mu již dlouhé tesáky netvorovy zaryly do ramene a on se na něho obořil svou stříbrnou sekyrou, vydávaje přitom ze sebe varovný výkřik…
„Zrzkóóó…!“
Tím nás vzbudil a zachránil nám tak život... Prozatím…Skrz koruny stromů jsme díky jasnému svitu hvězd na noční obloze zahlédli několik stvoření, která ze všeho nejvíc připomínala odpudivé opičí bůžky s kožnatými křídly. To určitě Serpente vyvolal své služebníky na tento svět…
Ventovi jedna ze stvůr roztrhla kůži na spánku a krev mu zalila levé oko, zahlédl proto až na poslední chvíli, jak mi jeden z křídlatců rozerval pařátem zbroj a oděv a úderem ohromné tlapy mne srazil k zemi. Než bych se stačila zvednout, rozpáral by mně svými drápy, tak se mu vrhl k nohám a sekl po něm vší silou. Zespodu vedená rána zasáhla démonovu tlapu a téměř ji oddělila od zbytku těla. Rozzuřená opice se mu chystala zasadit další ze svých zdrcujících ran, ale bez pravé tlapy nebyla tak obratná a trochu se zapotácela…
To už se k němu blížila další a Sekáč rychle pochopil, že musí pro Venta získat čas. Zaútočil proto na toho opičího démona a svou sekyrou se mu podařilo mu rozpárat břicho. Stvoření příšerně zavřísklo a padlo na zem, kde se během chvilky změnila v černou břečku, která se do země beze zbytku vsákla. Jakmile Rawi zjistil, že jdou zabít, nic ho nemohlo zadržet a netrvalo dlouho a s vydatnou Sinjáhovou pomocí byly všechny mrtvé a zpátky v pekle… Naštěstí jsme tedy tentokrát vyvázli životem, ale k naší smůle nám utekli všichni koně, vyděšení k smrti. Zase po svých, ach jo…
„Musíme zpět, k vašemu hradu, Zrzko, tam poprvé Serpente zaútočil, tam bude řešení…“ překvapil nás Sinjáh s návrhem další cesty, ačkoli byla hluboká noc. Měl zvláštní orientační smysl, vůbec jsme nebloudili a brzy dorazili k další vesnici, kde jsme si museli opatřit nové koně. Vento velmi litoval ztráty svého nádherného šedáka, vesničané nemohli jeho přání v žádném případě vyjít vstříc, tak se musel spokojit s tříletou, nevzhlednou, ale silnou hnědkou… Za tři dny jsme dojeli k lesu, který jsem nějak nepoznávala, za kterým už byl podle Venta náš cíl, trosky hradu di Torrinů…
„Proč jsi tady nezůstal, Vento?“ zeptal se cestou Rawi Sinjáha. Poté, co mi Vento zachránil život, na něj začal přece jen pohlížet trochu smířlivěji.
„Rány, způsobené pozemskými zbraněmi se mi zde nemohly zhojit, což jsem připisoval také Serpentově temné magii. Musel jsem se chtě nechtě vracet, abych se vyléčil a nabral nové síly…“ odpověděl Vento na otázku, kterou jsem mu chtěla položit i já. Mezi jinými věcmi mě zajímalo i to, co si o mně myslí, zdálo se, že ve mně vidí jen nedospělou holku, ačkoliv jsem už slyšela, jak se otec domlouval s jedním rytířem o mém zasnoubení, to není spravedlivé…
„To se tedy můžete vracet bez Serpentovy pomoci?“ chtěla jsem se ještě ujistit.
„Ano, vracet se můžeme, jak chceme, většinou po nějakém těžkém boji…“ utrousil nepříliš nadšeně.
Když jsme se ještě v noci blížili ke spáleništi, Vento začal propátrávat každou píď zbořeniště a hromady sutin a popela. Po dlouhých hodinách bezvýsledného pátrání se zdálo, že něco našel, kousek za starou kovárnou… zůstal tam stát, jakoby vrostl do zčernalé země. Když jsem se po něm udiveně podívala, zamumlal nezřetelně, jakoby v transu: „vyvolený…prastarých...velké utrpení…“ Když jsem k němu popošla a dotkla se jeho ramene, oklepal se a probral. „Zkus najít vchod, Zrzko, někde tady musí být vchod“ dodal již srozumitelněji.
Netrvalo dlouho a skutečně jsem našla téměř zasypaný, letitými křovinami zarostlý vchod do malé svatyně, na první pohled zasvěcené neznámému bohovi. Když jsem přelezla nakupené balvany a odhrnula závěsy pavučin, stanula jsem v nevelké, kruhové místnosti s jakýmsi primitivním oltářem uprostřed. Rozhlédla se, ale neviděla nic znepokojivého, jen zvláštní lampy na vysokých podstavcích pravidelně rozestavěné podél zdi a otvor při podlaze, který vedl do další jeskyně. Byl jen tak široký, abych mohla prolézt, ale pak jsem se již mohla opět pohodlně postavit. Nebylo tam nic pozoruhodného, přesto jsem cítila nesmírnou sílu, která odtamtud vyzařovala, vypadalo to na příbytek nějakého poustevníka nebo svatého muže. V hrubě přitesané přírodní jeskyni byla pouze hromádka zetlelého listí a něčeho, co už se nedalo určit. Tak jsem zamířila přímo tam a nalezla pod tím vším v překvapivě dobře zachovalé kůži zabalený jakýsi meč. Protože tam už nic jiného nebylo, vylezla jsem zase zpět na cestu a předala úlovek Ventovi...
Doslova mi ho vytrhl z rukou, vytřepal z koženého obalu a začal ho studovat. Na denním světle jsme si mohli nalezenou zbraň prohlédnout lépe. Meč byl ukut ze zvláštní oceli namodralé barvy, asi tři stopy dlouhou, štíhlou čepel měl z jedné strany pokrytou jasně čitelným, mně neznámým písmem v podobě čárek a roztodivných znaků, které stále slabounce pableskovalo. Jílec vypadal jako z horského křišťálu a byl zakončený nádhernou, mléčně bílou perlou nevídané velikosti, když s ním ale Vento uhodil o kámen, nebylo na něm znát ani škrábnutí. Rukojeť byla potažená hladkou, perlově zbarvenou kůží neznámého zvířete, která kupodivu v ruce neklouzala, naopak seděla jako ulitá…
Náš nález vzbudil Sekáčovu pozornost, když ale zjistil, že se nejedná o sekyru, jeho zájem zase rychle pohasl, sedl si na vyvrácený pahýl velké jabloně a pozoroval nás s pochybovačným úsměškem…
Ventovi se po delší době podařilo vyluštit nápis, který přeložil zhruba takto: „Světlo mé je temnoty zhouba… Cesta má je krví zkrápěná, toliko však válečníků z čistého světla zrozených…“ Překvapeně vydechl a spíše pro sebe si poznamenal: „To snad není možné… to musí být Siang-shanův Vymítač temnoty“ Tázavě jsem se na něj zadívala, ta jména mi vůbec nic neříkala, tak se po krátké chvilce uvolil mi prozradit jeho tajemství: „Siang-shan byl khitájský mág, největší učenec všech dob, on založil učení Akésh, to jako první pronikl do sedmé sféry, ten meč není jen tak nějaká zbraň, je to také jeden z posledních dvou klíčů ke všem sedmi sférám…“
Cosi mne nutilo, abych ho také uchopila do dlaní. Cítila jsem pak, jak mi rukojeť přilnula ke kůži, jakoby s ní úplně splynula. Na prastaré čepeli vyryté písmo zářilo více než před chvílí a já měla důvěrně známý pocit, jako bych ten meč měla už hodně dlouho…
Byl dokonale vyvážený a když jsem s ním chtěla rozseknout silnou větev, čepel se ani nezachvěla, projela dřevem jako vzduchem a hladce jej rozťala v půli, stejně se mi vedlo, když jsem to zopakovala se zbytky své zbroje. Jako by byl ukován pro mě, protože když to samé chtěl zopakovat Rawi, písmo pohaslo a meč hlasitě a zvonivě zavibroval, jakoby na protest…
Možná to byl nějaký signál nebo poslední kapka božské trpělivosti, protože hned poté oblohu proťaly ohnivé blesky a mnohonásobně rozčísly zčernalou zem kolem nás. Následovala je dunivá zahřmění a zpoza ruin se vynořil děsivý přízrak… „U vševidoucí Ranit“! uniklo mi. Vypadal jako obrovský ohnivý had, přesto kupodivu jakoby lidských tvarů. Nebyl ozbrojen, pokud jsem nepočítala dlouhé šavlovité drápy, které mu jako ty nejostřejší čepele vyčnívaly z nestvůrných tlap… Byl celý pokrytý matnými, temně rudými šupinami ve tvaru půlmandlových štítů, které vypadaly jako vytesané ze ztuhlé lávy, v tlamě se mu mezi dvanáctipalcovými tesáky komíhal rozeklaný dlouhý jazyk, neustále sršící jiskrami, kterým si olizoval šeredný čenich. V hadí tváři mu blýskaly zlatožluté zřítelnice a hlasitě syčel jako stovky hadů dohromady… musel vylézt ze středu samotného pekla!
„Dostihl nás jeden ze Serpentových nejkrutějších démonů, hadí Dharka…“ zašeptal překvapeně Vento. „Při Erlikově vousu!“ odplivl si Rawi…
Co bylo zvláštní a nepochopitelné… čekala bych, že od něho půjde šílený žár, ale naopak, přelila se přes nás mrazivá vlna a tak prudce se ochladilo, až nám začaly stoupat bělavé obláčky páry od úst a zvlhlé řemení a pláště se pokryly jinovatkou. To ale nezabránilo Sekáčovi v tom, aby na Dharku okamžitě nezaútočil…


Máte-li chuť, podělte se se mnou o svůj názor, ráda je uvítám. Jenom na vás záleží, jestli budu mít chuť psát dál :-))): Ellinor