Pohádka o Zakletém hradu

„Miriam!“ ozvalo se kamennou chodbou, ženský výkřik se odrazil od stěn nejméně natřikrát. Dívka v honosných, volánky zdobených šatech se překvapeně otočila. „Miriam,“ zopakovala Diane, které se ve večerní róbě chvátalo nelehce. „Ty nepůjdeš na oslavu? Chystali jsme ji týdny!“ Poslední větu vyřkla téměř zoufale. Miriam sklonila hlavu, a jak upřela smutný pohled na zem, zvlněné ebenově hnědé vlasy jí spadly do očí. „Půjdu,“ prohlásila tiše a otočila se ke své matce zády, „Za chvíli.“
Houslová melodie se rozlinula sálem plným jemného očekávání. Obkroužila taneční parket, prolétla až do rohů místnosti a pomalu vystoupala k bohatě štukovanému stropu. Slunce již dávno zapadlo, přesto však byly přes obrovská francouzská okna zataženy masivní vínově rudé závěsy. Široké sukně tančících dam se mírně nadzvedly při otočce, aby opět dopadly se vší svou nevinnou tíhou, již způsobovaly kovové konstrukce. Přesto držely šlechtičny na pudrem zakrytém obličeji radostný úsměv, jediný prudký pohled k zemi by totiž znamenal ohrožení pečlivě vyčesané paruky. Ve vysokých dveřích se objevila mladá dívka, dcera paní domu. Zkušené dámy ihned poznaly, že na její mladistvé tváři nebylo známky líčení, dokonce že i vlasy jsou pravé. V tmavě zelených šatech s rudými mašlemi vypadala Ebenová kráska, jak jí s oblibou říkalo služebnictvo, i přes pestrost barev smutně a zklamaně. Způsobovaly to její oči, oči, které se rozlétly po místnosti, jakoby hledaly svého zachránce.
Miriam nesnášela tyhle “hostiny,“ jak jim říkal Carlos, o pár let starší bratr. Oněch třiatřicet kilo, co si před chvílí oblékla ve své komnatě, ji ani tolik nevadilo, jako zkoumavé a žárlivé pohledy “vyšší společnosti.“ „Zase se nudíš, Miri?“ ozvalo se za ní, Carlos přišel a nabídl jí rámě. Přijala, jít sama celým sálem až ke stolu své rodiny by bylo morálně nevhodné. „Však já se brzy začnu bavit, znáš mě.“ Mladé šlechtičny, na které se nedostalo při prvním tanci a kolem kterých procházela, se závistivě ušklíbly.
Jen co dosedla a vyměnila si s matkou letmé pohledy, už byl u ní jeden mladý muž. „Smím prosit?“ uklonil se trochu ženským způsobem, rudě nalíčené tváře na bílé napudrované tváři tomu zrovna moc nepomáhaly. Miriam se v duchu zakřenila nad tím “zjevením,“ což byl název oblíbený u její nejmladší sestry, ano, teď by ho byla použila. Navenek se však polichoceně usmála a podala mu svou malou ručku s porcelánovou pletí. Ta jeho se kupodivu od její moc nelišila…
Mladík nebyl tak nezkušený, jak vypadal. Tančil výborně, s dívčí ladností, přišlo jí opět na mysl, ke konci skladby dokonce prohodil dvojsmyslnou poznámku.Hned čtvrtý tanec si pro ni přišel znovu a potom už se jí po zbytek večera takřka nepustil. Dvě hodiny před půlnocí ji vyzval na “procházku zámeckou zahradou.“
„Žijeme ve stereotypu,“ zakončil své povýšenecké vyprávění, při kterém Miriam málem usínala. Jean se jmenoval. „Toto je mé nejoblíbenější místo v naší zahradě,“ ukázala na lavičku pod starým skloněným stromem. Bez vyzvání se posadila, připravena na závěr jeho svádění. Usmál se tak sebevědomě, že jí ovládla další vlna zhnusení. Přisedl si okamžitě, až moc rychle. „Bavili jsme se o tom, jak odolávat stereotypu,“ hlesla Miriam medovým hlasem. V očích mu zajiskřily ohníčky chtíče, když se opřel o opěradlo, aby si byli blíž. „Jistě, znám jeden způsob…“ ovanul ji jeho horký dech, kupodivu ale nemířil na její rty. Horlivě přitiskl dlaně na její ňadra, v očích mu bylo vidět, jak se na tento okamžik celý večer těšil. Miriam obrátila oči v sloup, výborně, alespoň její účes zůstane neporušen.
„Ach…Milady,“ vyrazil ze sebe a Miriam se v duchu rozesmála- byl tak vedle, že si ani nevzpomněl na její jméno. A bylo jasné, co chtěl tím vzdechem naznačit, zabral se totiž zdoláváním toho kvanta látky, kterému se říká sukně. Drobnými prstíky mu počala rozepínat nastříbřenou vestu, poté odhrnula bělostný límeček košile. Zatímco se stále soustředil na její spodničku, šeptala mu vášnivá slovíčka a hladila ho po hrudi bez jediného chloupku.
Naklonila se nad krk a kousla.