|
Tma zahalila tichý pokoj jak
něžný závoj zapomnění.
Já v peřinách se choulím tiše
však do smíchu mi příliš není.
Sen milosrdný ke mně vchází
a moje duše okřeje.
Já ještě sebou lehce házím
když se snem vklouzne naděje.
Přes louku sluncem pozlacenou
se ke mně blížíš s úsměvem.
A já chci být zas tvojí ženou.
Tak do náruče své mne vem.
Ten sen je krásný, něžný, milý
když prožívat smím každou chvíli
v tvém náručí a objetí …
.. a probouzím se s dojetím.
Kde jsi má lásko, sne můj krásný
kam zmizel slunný šťastný den?
Zas v posteli se sama choulím
a marně hledám krásný sen.
|