Stín osudu…

Cesty osudu se ubírají různými směry.
Proplétají se pouští i oázami,
některé vedou v blízkosti druhé,
jiné se vzdalují.
Ale nakonec se všechny střetnou,
neboť směřují ke stejnému konci…
Syllius
První prorok Iovův



„U Iova!“ Šplhal jsem tak rychle, jak jsem jen dokázal, stále výš a výš, s prsty odřenými do krve od ostrých výčnělků bělavého kamene. Drolil se pod mýma tápajícíma nohama a s rachotem padal do hloubky, na zkroucená, šedivě slizká těla pouštních zabijáků, schopných plivat svůj jed do vzdálenosti mnoha jardenů. Vzduchem se ozvalo pronikavé zasyčení, proud jedu zasáhl skalní výstupek a kámen se změnil v bublající hmotu, v mžiku se roztekl a proudem se řinul po horké skále. Zelený, škvířící se rosol v ní vyhlodal úzkou stružku. Nečekal jsem už na nic, z posledních sil se odrazil na vrchol a prchal po hladké skalní plošině do bezpečí. Bezpečí.........
Nebylo mi přáno, nepřízeň bohů mě provázela na každém kroku.. Krátký šíp proletěl nad mou hlavou s varovným zahvízdnutím a zakrslé černé stíny se míhaly mezi skalami a kamením. Padl jsem k zemi, přitiskl se ke skále a zarudlýma očima, pálícíma od žáru slunce i stékajícího potu, hledal stezku, která by mi umožnila uniknout. Marně. Ocitl jsem se v pasti. Cesta zpět byla cestou do podsvětí. Za zády jsem měl jistou smrt. Před sebou něco, o čem jsem nevěděl téměř nic.
Černí Sinhatové z Beghirské pouště. Kdysi byli kmenem, jehož příslušníci –malého vzrůstu- se živili lovem stád, která zbloudila příliš daleko od oáz. Nikdo neví, co bylo příčinou jejich záhadného pozvířečtění. Vždycky jsem si myslel, že zkazky o nich jsou jen povídačky. Plížili se ke mě mezi skalami s nesrozumitelným brebentěním a svižně přeskakovali z kamene na kámen, jako ochočené opice v zahradě Tairiho paláce v Artonu. Zvířecí bojovníci nijak krotcí nebyli. Šípy zasvištěly vzduchem a bylo jich mnoho. Dobrá stovka rozšklebených černých tváří s blýskajícíma očima, vyholené lebky s rudým tetováním se v žáru blyštily potem. Ozdoby z vybělených kostí se jim houpaly zavěšené na šlachovitých hrdlech a pažích. Sahali mi sotva k loktům. Obklopili mě ze všech stran, se zlověstnými výkřiky proti mě napřahovali svá kopí s kostěnými hroty. Chraptivá slova, vyrážená v neznámé řeči zněla jako urážky a horká krev se ve mě zpěnila. Neprodám svou kůži jen tak lacino.
Do Šarkanových koulí, Isdar není z těch, kdo se zaleknou přesily. Vyrazil jsem kupředu, uchopil napřažené kopí za ratiště a prudkým pohybem jsem ho vyrval z ruky jeho majiteli, v příští vteřině mu jeho bývalá zbraň trčela z vyhublého břicha. Zavřískl a zhroutil se k zemi v kaluži krve, vytrhl jsem mu kopí z těla a obrátil ho proti ostatním. Divoký pokřik zesílil, zahlédl jsem jak se několik, těch Iovem zatracených zmetků, rozběhlo k masívu nad námi. Pokoušel jsem se ustoupit na volné prostranství, ale ostatní naráz zaútočili, s jekotem a nebezpečnými výpady. Oháněl jsem se kopím ze všech sil a jeho krví zbrocený hrot mi klestil cestu mezi nimi. Přesto mi nepřálo štěstí, potupená kočka si vybírala svou daň. Nad sebou jsem zahlédl stín. Široká síť se mihla vzduchem a dopadla na mou hlavu a ramena, vrhli se k provazům a prudce zatáhli, síť se zadrhla. S rukama přitaženýma k tělu jsem už neměl příliš možností k obraně, kopance a kletby, kterými jsem kolem sebe nešetřil, utnula prudká rána do hlavy…
Probral jsem se na podivném místě. Skalní město, obydlí té zakrslé zvířecí rasy, bylo vytesáno v masívu šedivého kamene. Měl jsem je, uvězněn v dřevěné kleci z pevných tyčí, zavěšené ve výšce na primitivním kladkostroji, před sebou jako na dlani. Dole se hemžily černé postavičky, slabý vánek ke mě přinášel hrdelní hlasy mužů a vřeštění žen. Vláčeli kusy pokroucených dřevin a skládali je na hromadu vedle ohniště, v těsné blízkosti otesaného kůlu, zaraženého v zemi uprostřed jakéhosi náměstí. Pobíhali kolem, chvílemi se jejich zraky otáčely ke mě a hrozivé posunky mě nenechaly dlouho přemýšlet o tom, co se chystá. Rychle jsem se posadil v houpající se kleci a zadíval se dolů. Prokletí skrčci, aby je Šejtan sežehl svým plamenem! Chtějí mě buď obětovat nějakému, bezpochyby lidské krve lačnému, božstvu a nebo sníst. Nebo obojí…
***

Chodbou zazněly kroky. Jejich původce přenášel váhu na levou nohu a těžce funěl při pouhém pomyšlení, že musí snášet hmotnost svého zavalitého těla. Možná kdyby pocítil strach z těchto zdí a sílu mříží, které berou svobodu i naději, třeba by pochopil význam slova ‘utrpení‘…
Schoulil jsem se do temného rohu. Cela byla bez oken a i přes temnotu, která mi již dlouho byla chladnou milenkou, jsem cítil, že nejsem sám.
„Ghéééware!…“ pod protější stěnou mě sledovala zarudlá bělma.
„Nechej mě na pokoji!“ zaskučel jsem a skryl tvář do dlaní. Oči se nesouhlasně zavřely.
„Nééééé… Ghéééware! Ty mě musssíšš násssledovat…“ zasyčel, v zašlé zbroji oděný, nemrtvý se zbytky tváře, stále ještě napůl visícími, na rozťaté lebce.
„Ty tady nejsi!!! Nejsi skutečný!!! Táhni ode mě…“ zavřeštěl jsem hystericky, sáhl po dřevěné misce a mrštil jí o stěnu. Oči vyhasly. Opět mě spolkla samota a po nártech mi přeběhla krysa.
Hlava mi duněla, jako džbán sršní. Proč? Proč já? Měl jsem ženu… a děti… proč? Co se s nimi stalo? Prázdné místo v mé paměti se ne a ne zaplnit. Má mysl se zmítala démony. Viděl jsem je. Cítil jsem pach hřbitova nebo síry. Slyšel jsem jejich odporné hlasy, ale…
Kým jsem byl předtím?… Vojákem?… Snad rytířem…. Ano! Rytířem! Byl jsem… v cizině? Ale co jsem dělal na severu?… Má žena plakala, když… když… odjížděl jsem. Nebo ne? Nevím… její tvář byla plná ostrých rysů… ne! Byla jemná. Jako tvář mé nejmladší dcery… měl jsem vůbec dceru?… všechno je tak daleko… daleko…
„Vězni!!! Utekli z cel! Pomoc! Zastavt…“ ječel strážný dokud ho jeden z uprchlíků neumlčel přesnou ranou do týla…
„Ghééééwarééé…“
***

Vstoupila jsem. Obklopovaly mě vysoké stěny krápníkové jeskyně, po nichž se míhaly odlesky rudé záře. Na vlhkém stropě se sbíhala voda a za doprovodu hlasitého pleskání kapek stékala na podlahu. Těžký vzduch v podzemí byl prosycen všudypřítomným pachem hniloby.
Rozhlédla jsem se po úzké chodbě. Pochodně vrhaly na zdi dlouhé stíny a moje bosá chodidla se bořila s mlaskavými zvuky do zvlhlého mechu, jenž pokrýval v husté vrstvě celou zem. Pevně jsem stiskla magickou hůl z černého dřeva. Její horní konec, v němž byl vsazen zdroj síly a světla, nebroušený modrý krystal, krátce zazářil…
S chrčením vyrazil proti mně! Jeho ostré drápy se mihly blízko mé tváře, ale stačila jsem útok vykrýt holí. Vyměnila jsem si s ním několik rychlých úderů a hned na to se dvakrát vší silou ohnala po jiném útočníkovi, který se mě snažil překvapit zezadu. Okovaným koncem tyče se mi podařilo rozrazit mu lebku. Kost, pod řídkými slepenci vlasů, praskla a bradavičnaté stvoření zmizelo ve temnotách jeskyně.
Na šíji jsem ucítila horký dech. Shrbená zrůda, které jedovaté sliny nazelenalými pramínky stékaly z tlamy, se vrhla po mém pravém boku.
„Scharustathost!“ vykřikla jsem. Rychlé gesto -jedno z těch obtížných- vzápětí vyvolalo výbuch jasného plamene, zapálil suché maso na útočící bytosti a proměnil ji tak v hromadu kostí a kouřícího popela. Ze stínů vzešli další protivníci. Obklíčili mě. Skrčila jsem se, prvnímu Adhianovi podrazila svou holí nohy, ale dva další bleskurychle zaplnili prázdné místo. Vymrštila jsem se a hbitým přemetem unikla z jejich sevření. Znovu jsem vykřikla magickou formuli. Tentokrát se oba útočníci na místě proměnili v kámen.
Pátravým pohledem jsem sklouzla k rohu skalního průchodu. Srazila jsem holí dalšího Adhina a rozběhla se středem sálu až k protilehlé stěně. Za svými zády slyšela dupot jejich kroků. Otočila jsem se a zdvihla hůl, za mnou se mihl stín. Z tmavé škvíry ve skále vyrazilo vyzáblé stvoření a ostrými zuby mi prokouslo stehno. Prudká bolest mě přinutila vykřiknout, má zbraň mi vypadla z rukou, zaduněla mezi kamením a zmizela pod nohama blížících se tvorů. Zraněná noha se mi podlomila. Sklouzla jsem na kolena a ve slábnoucí záři krystalu jsem bezmocně přihlížela hře světla a stínu v pokřivených obličejích útočících kreatur. Prohlížely si mě prázdnýma očima, skoro jakoby u mne hledaly sebemenší náznak strachu. Rozevřely čelisti a.......
Otevřela jsem oči. Iluze se rozplynuly. Do místnosti vešel Rethor a roztáhl závěsy. Sálem prostoupilo světlo a koberec zalil sytý odstín poledního slunce. Klečela jsem na podlaze a snažila se popadnout dech. Už jsem si nevšímala zacelujících se šrámů z boje, jež se mi zavíraly doslova před očima.
„Odpuste, má paní, že Vás ruším z výcviku,“ začal sluha omluvně „ale ‘Řád šestého smyslu‘ si žádá Vaší přítomnost…“
***

Jmenuju se Regonard. Regonard ab Ibran ab Silvan da Greayn. Kdybyste mě potkali pozdě večer u hradeb Sirmy, tohodle zatracenýho mrňavýho města, ukrytýho za dunama písku v srdci Beghirský poutě, možná byste se otočili za mým usmoleným plátěm a okopanejma botama a pomysleli si: ‘U Iova, co je to za vandráka?‘
Strážce s prorezavělou přilbou a poďobaným ksichtem, kterej vylezl z kamennýho přístěnku vedle zavřený brány, si to myslel taky. Hrábl po halapartně, co se válela v koutě a její špičatej konec otočil proti mě.
„Padej!“ řekl a v jeho hlase nebylo ani za mák zdvořilosti. „Padej vocáď, do města nemá žádná žebrota přístup!“
„Zavři hubu a vodevři bránu!“ řekl jsem otráveně. „Jsem Regonard da Greayn“ půl svýho jména jsem vynechal, bylo moc dlouhý vomílat to furt dokola, jen jsem doufal, že mi to pradědek odpustí. „Přišel jsem do Sirmy na pozvání toho vašeho slavnýho Istam Beje.“ Istam Bej nebyl jen tak někdo a v týhle, bohama zapomenutý prdeli světa, mělo jeho jméno náležitou váhu. Poskoka to trochu vyvedlo z míry, natáhl krk a zíral na mě svejma prasečíma očima. Chvíli usilovně přemejšlel, vypadalo to , že ho myšlení musí pořádně bolet, ale pak se mu křivá huba roztáhla vychytralým úsměvem..
„A kde máš glejt? He? Glejt nebo průvodní dopis? Bez glejtu se můžeš rovnou votočit a táhnout vodkaď si přišel, jestli nechceš abych tě tenhle nabroušenej kus železa pošimral mezi žebrama.“ Glejt jsem samozřejmě neměl, popravdě řečeno, ani Istam Bej neměl o mý existenci nejmenší tušení. Zatím. Přestalo mě to bavit. Pohnul jsem levou rukou, a černá, dlouhá dýka ukovaná ze slitiny many a oceli, s půleným zeleným okem hada, jenž bylo zasazeno v jílci, dýka, kterou jsem měl celou tu dobu skrytou za zády, zasvištěla a její ostří opsalo ve vzduchu dokonalou osmu. Druhou dlaň jsem pozvedl směrem k nebi. Jednoduše jsem zagestikuloval a mezi zářícími prsty se mi zhmotnila levitující zelená kapalina, která divoce pulsovala, skoro jako by žila vlastním životem. Poďobanec uskočil. Upustil kopí a vrhl se ke dveřím strážnice, zabouchl je za sebou a šmíroval za zamřížovaným okýnkem, co se bude dít dál. Po očarované čepeli přeběhla jasná jiskra magie. Rozkopl jsem dveře a vešel dovnitř. Krčil se za dubovou deskou poškrábanýho stolu a v jeho očích jsem viděl strach.
„Vem klíče a otevři, votroku!“ řekl jsem ledově, „Nebo máš chuť prožít zbytek svýho života jako něco slizkýho, s osmnácti nohama, v díře pod kamenem?“
„Zadrž!“ vyjekl vyděšeně. „Nemůžu ti otevřít bránu. Je zamčená od soumraku do úsvitu a nikdo nemá právo do ní vstoupit. I urozený Surian Hag, obchodník s Ramasu, musel rozbít své stany pod hradbami města. Udělej totéž , ó vznešený a vyčkej východu slunce.“ Měl jsem po náladě. Strávit noc na rozpálený zemi v pouti, plný písečnejch blech nebylo zrovna po čem bych toužil…
Na kamenný podlaze stál džbán s pivem, olízl jsem si rozpraskaný rty. Dědek se zatvářil rozmrzele, když jsem ho vrátil prázdnej. Rád bych věděl, jestli mu ten výraz vydržel, když pelášil na svejch osmnácti nohou do škvíry mezi prkny ve zdi. Vypadl jsem ven s klíčema od Sirmyský brány v kapse.

(Tak tohle je nová povídka, odehrávající se ve zbrusu novém fantasy světě, který je plný magie a neopakovatelných tvorů. Snad se Vám bude líbit. Budeme vděční za jakékoliv komentáře a připomínky. Děkujeme! David & Imi… ;o))