Derek

"

Mlha se vpíjela do probouzejícího se jitra, slunce líně vykouklo zpoza hory, snad zvažujíc, nemá-li se ještě na chvilku pohroužit do slastného spánku. Pak už ale lechtalo hřejivými paprsky další a další svahy, louky, pastviny i s nekonečnými houfci ovcí, pastýře halící se do houní i jejich psy tetelící se u pohasínajících ohňů, jež budou doutnat, dokud je strážci stád nerozfoukají a neuvaří si čaj.
Derek, schovaný pod keři, otevřel oči. Krůpěje rosy se třpytily na lístcích a větévkách, co chvíli hrozilo, že se mu nejedna přesune na čelo. Vysoukal se z potrhaného pláště, do kterého se předtím v návalu noční zimy zabalil a vykoukl z křoví. Zcuchané vlasy mu padaly do obličeje. Klopýtajíc o kořeny se dopotácel k potoční tůňce, klekl na břeh, hlavu potopil pod průzračnou hladinu a chvíli zůstal nehnutě. Ledová voda ho řezala do tváří. Došel mu dech, vynořil se a nadechl se tak prudce, až se zajíkl. Když se vracel k místu, kde nocoval, mžoural do slunka skrz koruny stromů. Není divu, že šlápl do bláta. Podíval se na své boty. Klubal se mu z nich palec, bude potřebovat nové. To znamená peníze. A to znamená… práci. Pro sebe se zašklebil. Už dost bylo potulování na vlastní pěst.
Napůl sklouzal, sešel a seběhl dolů z příkrého svahu na cestu. Byla to známá a dost frekventovaná obchodní stezka, z čehož vyplýval jak zvýšený zájem banditů, tak vyšší počet hostinců. Tam se poptá. Sílící slunce se mu opíralo do zad a krátce po tom, co mu zasvítilo do očí, uviděl střechu hospody. Usmál se a trochu zvolnil - netřeba spěchat.
Prošel otevřenými vraty na prostorný dvůr. Mísilo se tu štěbetání drůbeže, řehtání a dupot koní ve stájích s povykem a smíchem děveček. Zamířil kolem studny do stavení. Za dveřmi našel těsnou předsíň, po jedné straně schodiště ztrácející se v šeru, po druhé přivřené dveře. Na hospodu tu bylo nějak moc ticho… Vlastně není divu. Všichni odjíždí brzy ráno a další přijedou až skoro za tmy. Nakoukl dovnitř. Nikdo tam nebyl. Usedl tedy za jednu z lavic, předtím z ní však pečlivě smetl všechny zbytky od včerejšího večera. Byl by tu usnul, kdyby ho z rozjímání nevytrhl hospodský: „Co si račte přát mladý pane? Pivo, polévku?“
„Jo, dám si.“
„A co že tak sám, co že tak časně?“
„Co by, jsem tu, ne?“
„Ó jistě, jistě, bude to tu hned, jen chvilku strpení…“ Odkulil se do kuchyně a kupodivu jak slíbil, byl rychle zase zpět i s miskou polévky a skývou chleba. Až nezvykle rychle, na to, že ho tu čekal jen mladík v otrhané režné košili. Položil všechno na stůl a když Derek pozvedl korbel ke rtům, spustil: „Odpust mi mou smělost, vzácný pane, ale peníze, peníze máš pane?“
„Bez peněz do hospody nelez, to se přece říká, ne? A já jsem tady.“
„Ráčej mi odpustit, pane, ale doba je zlá, doba je zlá…nechtěl jsem tě nějak urazit, to né.“
„Budiž ti odpuštěno,“ odvětil s úsměvem, nehodlal si kazit náladu, natož mužíka obrátit proti sobě. „Pověz mi radši, nocují tu kupecké karavany často?“ Nemohl si dovolit zůstat příliš dlouho. „Toť vskutku pravda, měly by se začít sjíždět během chvíle, asi bych měl jít dohlídnout do kuchyně. Vždyť víš, čeládka je líná a lajdácká. Kdybys chtěl dolít nebo něco potřeboval, stačí zavolat,“ zahlaholil ještě přes rameno, než odsupěl pryč.
Když dojedl, opřel se zády o stěnu a čekal. Přemýšlel, jestli je stále vhodná doba na to, aby obchodníci najímali po cestě plné lupičů neznámé lidi jako doprovod. Dospěl k závěru že ano, protože místní se najímají vždycky. Sice většinou na krátkou dobu, ale to bylo přesně to, co potřeboval. Dostat zaplaceno za cestu do jiného kraje. Navíc se pravidelně stávalo, že vůdci karavan podcenili bezpečnost stezky a jednoduše dostali strach. Zatímco si tak přemýšlel, zešeřilo se a někdo podpálil dříví v krbu. Asi po hodince dalšího bádání zaslechl zvuk kopyt, oddechování unavených koní, výkřiky rozkazů a netrpělivé handrkování. Za chvilku vrazil do hospody zarostlý a špinavý chlap. „Hoj, jak se vede?“zahlaholil na pozdrav. „Jde to,“opáčil Derek, mírně zaskočen cizincovou přímostí. „Poslyš, právě jsme dorazili s důležitým obchodním nákladem a v posledním městě nám naneštěstí zběhlo pár strážců. Pokud tu na nikoho nečekáš, nechceš se přidat?“
„To jste jim slíbili málo zaplatit, či co?“
„Co na tom záleží? Tobě dám čtyři zlatky, když s námi pojedeš do Rendu. To je nejbližší město na východ odsud.“
„Jedu s vámi. A kde leží Rend to vím. Co vezem?“
„Odjíždíme, jakmile napojí koně. Někoho pro tebe pošlu.“ Otázku však nechal nezodpovězenou. Dostat přes dvojnásobek obvyklé výplaty navíc za tak krátkou cestu by bylo víc než lákavé, ale právě proto že neznal důvod takového chování se zdráhal přijmout. Naléhavá prázdnota v jeho měšci ho nakonec stejně přiměla kývnout.
Po chvilce dovnitř vběhl nevelký chlapík. „Tak co, jedeš?“ „Jedu.“ „Vem si věci a poď. Už je za tebe zaplaceno. Pak se s toužebným pohledem k pípě uvolnil. Ani nevíš, jak rád bych se tu zdržel. Ale velitel je nějak nabručenej, hrozil nám zmlácením holí a nezaplacením. Holt je to pes. Ale co to tu kecám, poď už!“ Jako by si konečně uvědomil, že nedělá právě nejlepší reklamu.
„Co máš na starosti?“ Zeptal se v poklusu na dvůr Derek. „Já? Já sem kočí,“ odvětil hrdě. Derek se vskrytu duše zaradoval. Mluvka, co si příliš nedává pozor na jazyk. A navíc – nově najatí se zřídka dávali jinam než ke středu karavany a tam je vždycky i vůz. Nerad cestoval, hlavně když pořádně nevěděl s kým a s čím.

Derek koně neměl. Spěchali, jít podél vozu by jistě nestačil, vyskočil tedy na kozlík k tomu malému vozkovi. „Rád tě zase vidím. Ani jsem se nestihl představit. Mé jméno je Likas.“
„A moje Derek.“ Nezavládla ani chvilka napjatého ticha, jak by se dalo čekat od dvou neznámých lidí. Chlapík byl vážně ukecanej. „Víš, já už s nima jezdim hodně dlouho, ale že by někoho nabrali takhle rychle… Kupec není zrovna dvakrát důvěřivej a velitel stráží taky ne, to si piš. Asi nevypadáš moc podezřele,“ uchechtl se. „I když, ani se jim nedivim. Já v takový situaci… Jedeme z Hakdu, tam jsme vezli hlavně koření. Ve městě jsme zůstali tak nejmíň měsíc, a to je hodně dlouho, normálně většinou všechno prodáme na hlavním trhu nebo paláci někomu z velkonákupčích, vysmlouváme další zboží a hned se zas jede. Ale teď ne. Dal rozhlásit, že od týhle chvíle se budem všichni sházet v pátek dvě hodiny před soumrakem na rohu zadního tržiště, to je kus od východní brány, připraveni okamžitě se odklidit s kupcem z města. Kdo tam nebude, ten má smůlu a nejede, kdybychom se náhodou vydali zas na cesty. Aby si lidi udržel, dal rozhlásit, že v okamžik odjezdu dá každýmu zlatku za každej tejden čekání. To je docela slušný. Stejně jich dobrá třetina zběhla. To víš, nevydržíme dlouho na jednom místě. Pak najednou na sraz přišel posel, ať koukáme zejtra všichni bejt u menhiru, co je hned za městem. Zakázal nám jít společně, měli jsme dorazit nejvíc po třech. Všem to připadlo nanejvýš divný, takže svou stezkou se rozutekli další. Určitě si dovedeš představit, jak jsme se divili, když na místě stál jen jeden vůz a kupec sám seděl v sedle a ačkoliv nás bylo na jeden povoz až moc, prohlásil, že cestou se ještě pokusíme přibrat další. Pak nás hnal takřka bez zastávky až sem.“
„Taky mi přišlo strašně divný, že nemáte vozů víc. Nikdo neví proč to všechno? Nikdo neví, co vezete?“
„Leda šéf a jinak snad jiná živá duše. Sám jde jednou za čas zkontrolovat, jestli je náklad furt na svým místě.“
Pak přestal Likase vnímat. Nenabízí se moc možností, čím by mohl tajemný náklad být. Buď něco, v tajnosti nakoupeného a asi dost cenného a žádaného, o co má zájem i někdo jiný, už tuší kde se ta věc nalézá a proto se to musí převézt a předat v ještě větší tajnosti. Nebo je to sice cenná věc, ale kradená. V to se mu však příliš věřit nechtělo. Každý kupec je pravda tak trochu zloděj, ale ještě pořád není mimo zákon. A stavět se cíleně mimo něj? Blbost. Peněz vydělávají dost, ne, ke kradení tu moc důvodů není.

„Stůjte!“ vykřikl chlap na koni stojícím v cestě. Průvod poslušně zabrzdil. „Tak copak to tu máme? Kupecká karavana? Kde jste nechali zbytek? Nebo vás už někdo přepad? Děsně nerad jsem až druhej,“ pokřikoval posměšně. Mezitím se z lesa vynořili další. Vůz i s celým průvodem byl uzavřen v pozvolna stahujícím se kruhu. Strážci položili ruce na jílce mečů, Derek se připravoval v příštím okamžiku seskočit z vozu a servat se s nejbližším lapkou. „No tak, musím to pokaždé opakovat? Peníze, nebo život!“, s těmi slovy se zbojníci vrhli do útoku. Vrchní bandita přiskočil ke kupci, který se vydal srdnatě bránit vstup do vozu. „Uhni!“, zařval lupič. „Jen přes mou mrtvolu!“, dostalo se mu jako odpovědi. „S radostí!“Ozval se zvuk tasených mečů. Zápolící dav ale utichl, ještě než o sebe stihly zazvonit.
„Sionel! Pryč!“, zvolal poplašeně nejmladší bandita. Ostatní, uposlechnuvší jeho varování se uklonili, přestože zatím nebylo patrné komu. Ze stínu stromů vystoupila žena, oděna v temném rouše. Zdvihla ruku. Všichni členové karavany zkameněli. Všichni až na Dereka, který udiveně zíral před sebe.

„Vítej, Dereku. Jsem Sionel, vládkyně tohoto lesa. Nemusíš se bát, tebe v kámen neproměním. Na tom, co provedli, neneseš vinu. Ale jel jsi s nimi a proto tě nemohu nechat jen tak jít. Nechci, abys o mne šířil nějaké klamné zvěsti, už tak mám dost špatnou pověst. Jestli právem či neprávem můžeš časem posoudit sám. Pojedeš se mnou do mého domu. Až si vyslechneš můj příběh, můžeš se svobodně vydat kamkoliv. Pokud budeš chtít. Ale teď mi pomoz. Někde ve voze bude poměrně malá, dřevem vykládaná truhlice. Prosím, přines mi ji. Peněz si nevšímej, patří lapkům. Ušetřili mi práci s nalezením karavany. Za chvíli si pro ně jistě přijdou,“ dodala s úsměvem.

V příštím okamžiku už se ti dva ztráceli v dálce mezi stromy.