Poslední zaklínadlo

Na osamělém ostrohu skály vybíhající z lesa stála štíhlá věž. Byla zhotovena prastarým uměním a budila dojem majestátnosti a moci. „výborné místo pro sídlo čaroděje,“ pomyslel si Arwin vzhlížeje od knihy. Vyrušil ho hluk venku. Hluk, který nevěstil nic dobrého. Vstal, aby se podíval z okna, co se venku děje, ale jakmile pohlédl k patě věže, zamrazilo ho, neboť u paty jeho věže byl shromážděn ozbrojený dav. Co mu chtějí, daně zaplatil a přece sedlákům pomohl, když tlupa skřetů zaútočila na jejich vesnici a on je kouzly obrátil na útěk. Sešel tedy do prvního patra, pro jistotu vyvolal kolem sebe ochranný štít a otevřel dveře na balkón. Sotva vyšel ven, davem zašumělo a do popředí vystoupil statný muž v uniformě královského posla, Zvedl svitek a četl: „Ve jménu Vertigerixe , z milosti boží krále Kilmenu, nechť vyslechnou všichni toto prohlášení. Protože v naší zemi usídlili se bytosti, kteréí užívají moc poskytnutou jim samotným ďáblem a oddávají se jí v rozporu se všemi zákony všemohoucího Arkanise, Přikazujeme, aby byly všichni ,kteří mají co do činění s temnými čarami, byli postaveni před soud a bude-li jim prokázána vina, nechť jsou vydáni napospas plamenům očistným. Všichni , kteří jsou obviněni, a kteří se nepodrobí budou považováni za viné z crime mageas.“ Posel dočetl a zasunul si svitek za opasek. Poté pokračoval: „Z pravomoci svěřené mě Bohem, králem a lidem se tě dotazuji. Vydáš se soudu dobrovolně, nebo o tvé vině není třeba dále pochybovat ?“ „Vydat se vám .., abych skončil u zmanipulovaného soudu jako chudák Neokritus,“ zareagoval výsměšně čaroděj, otočil se a zavřel za sebou dveře balkónu. Slyšel jenom volání davu: „rouhání, upalte ho, na hranici s ním,“ jenž se nesly zezdola, a slábli, jak čaroděj stoupal po schodech nahoru. Najednou bylo slyšet i něco jiného, rytmické bušení. „Blázni, snaží se vyrazit bránu, která je zajištěna jedním z nejsilnějších známých zaklínadel,“pomyslel si Arwin a usmál se, protože ho vždycky pobavilo, jak jsou prostí lidé naivní. Za chvíli bušení ustalo a se soumrakem se dav neochotně odebral pryč. Druhý den přesně v poledne Arwina přerušilo v obědě praskot dveří a dupot mnoha nohou po schodech nahoru. „Jak to ti prosťáčci proboha dokázali? Jak zlomili kouzlo?“ pokládal si čaroděj jednu otázku za druhou, ale z delších úvah ho vyrušil praskot dveří do jeho pracovny. Arwin sáhl po své holi a otočil se k nim zrovna ve chvíli, kdy skrz ně vbíhali první dva ozbrojenci. Přepočítali se, neboť Arwin k nim upjal svou vůli, z jeho hole vylétl proud smrtící energie a mrštil jimi na zeď. Oba se zhroutili na zem jako hadrové panenky. Další odvážlivci trochu zakolísali, ale o okamžik později se hrnuli do místnosti, aby naplnili královu vůli. Arwinovy se povedlo využít oné chviličky a kulový blesk vletěl do chodby a odrážeje se od stěn vymetl chodbu od nezvaných hostů. Náhle odnikud přilétla šipka a zabořila se čaroději do zad. Zpoza stínu se vynořila postava v kápi, sklonila se k umírajícímu a vytrhla mu z ochabující ruky hůl. „A konečně tvá moc.......“ začala vítězoslavně recitovat přebírací formuli a zarazila se, protože smrtelně raněnému čarodějovy se podařilo pootočit svou hlavu k němu a zašeptat „Fir Artan mata“ , jeho oči naposledy zazářili a zdobenou hůl obklopilo Arwinovo poslední kouzlo. „…bude Má,“ stihl ještě doříct Khartan , a pak se jeho tělo v oslepující záři proměnilo ve spálenou kostru , která se zhroutila vedle mrtvého čaroděje. Základy věže se otřásly a pak se celá věž s hlasitým lomozem zhroutila a pohřbila oba čaroděje i mrtvé vesničany. Jen hromada sutin připomínala poslední místo odpočinku.