Konec školy,
první příběh o toulavé čarodějce


    Gilwen se posadila na nepohodlnou židli z borového dřeva poněkud více ztěžka, než bývalo u této mladičké dívky normální. Příčina dozajista tkvěla v reakci spolužáků na její předchozí poznámku o smysluplnosti Přísahy Umbařanů, což nebylo u potomků zdejší honorace příliš oblíbené téma. Oni své posměšky a výtky sice skrývali a napovrch pronikly pouze u těch nejméně nadaných, ale Gilwen cítila veškeré poznámky jako trny bodané do jejího nedospělého těla. Sklonila hlavu k lavici, aby se vyhnula nepříjemnému pohledu mistra Knotana. Jeho pohled jí byl nepříjemný zvláště proto, že mu nedokázala porozumět, nedokázala vyluštit onu mnohoznačnou směs pocitů, kterou mistr Knotan vysílal.
    "Už zase provokuje, já bych ji," ozvalo se ze zadních lavic, leč vyzyvatel svou větu nedokončil umlčen Knotanovým přísným pohledem. Gilwenina mysl však dokončení nepotřebovala, zauvažovala nad vhodnou odpovědí, přičemž se myšlenky točily kolem dlouhé dýky ukryté pod sukní. Na kouzlo, které by opovážlivce umlčelo na dost dlouho, tedy dle Gilweniných představ na vždycky, si zatím před plnou učebnou netroufala.
    Pro uklidnění a srovnání myšlenek se Gilweniny ruce dotkly tmavohnědé kožené čelenky, která společně s delšími vlasy barvy dozrálého kaštanu zakrývala něžně zašpičatělé uši, jediný zatím viditelný příznak elfího původu kromobyčejně krásné dívky. Napjala sluch, aby přiblížila odzvánění druhé hodiny popolední, době konce ranního vyučování. Místo toužebně očekávaného odbíjení zaslechla hodně vzdálené výkřiky a nářky. Zaměřila tím směrem i své vnitřní smysly a téměř ihned ucítila žár hořících domů, nářky umírajících a zvířecí skřeky rozvášněných útočníků. Zaslechla i temné svištění katapultových střel.
    Zděsila se, ale zatím to nedala na sobě znát. Její předchozí poznámka měla přímo věštecký dar. Přicházel útok od Temného pána podporovaný zradou porobených domorodců. Podle Knotanova výrazu nebyla jediná, kdo si uvědomil, co se děje. Nemuseli čekat dlouho. První salvy z katapultů zasáhly budovu školy za pár okamžiků. Vybuchující střely zasáhly Jižní věž. Bylo to nepříjemně blízko Gilweniny třídy, která se nacházela v podkroví budovy na jižní straně.
    Ostatní studenti si až nyní uvědomili pravý stav věcí. Nikdo z nich nevěděl, co dělat. To ovšem nevěděl ani nikdo z mistrů a představených školy, jak o tom svědčily mlčící zvony. Kdosi začal hystericky naříkat. Gilwen po něm zapátrala pohledem, sama překvapena kolik odvahy a síly pomoci má. Další zásah vyvolal otřes, který zlomil jeden z menších nosných trámů. Jeho menší část se začala rychle sesouvat dolů, přímo na Gilwen. Nestačila reagovat na nebezpečí, o kterém neměla ponětí. Otočila se a viděla jak jí vlastním tělem zaštítil jeden student sedící vedle. Trám mu projel hrudníkem bez nesnází, ale pak se zastavil. Jeho hlava se zvrátila dozadu a on se v posledním okamžiku rychle končícího života usmál. Toto gesto Gilwen šokovalo, ani si nevšimla jak jeho krev kane na její bříško a stéká dolu.
    Dala se na útěk ze třídy v šoku z minulých událostí, ještě nikdy neviděla nikoho umřít. Ani nezaznamenala konec palby. Prodírala se chodbou plnou sesutých trámů a dalších částí střechy ke dveřím do věže. Cítila kouř. Před mohutnými dveřmi z tmavého dřeva oddělujícími vlastní budovu od Jižní věže, ve které bylo schodiště, trosek patrně ubylo, před samotnými dveřmi vznikla volná prostora. Gilwen šla již klidněji dál. Náhle ji uchopily zezadu čísi ruce a smýkly s ní na zeď. Otočila se proti útočníkovi odhodlána k zoufalé obraně. Útočník v podobě snědého lehce šikmookého domorodce ji přitiskl na zeď, jeho zámysly s mladým děvčetem byly více než zřejmé. Elfčin odpor byl proti mohutnému byť o několik palců menšímu útočníkovi marný. Jeho černá kožená zbroj páchla potem a dotyk vlhkých rukou vyvolával v Gilwen pocity hnusu.
    "Nechte ji být, vy hnusný člověče," zazněl silný hlas mistra Knotana působící svou uhlazeností značně nepatřičně. Jižan se úšklebkem ohlédl po slabochovi, který mluví jako ty zatracené věci, jimž někdo říká knihy. Nazelenalý blesk vylétl z mistrových natažených paží a naneštěstí těsně minul šilhavou hlavu. Z té se vydral jakýsi vítězný křik a snědý domorodec vrhl kopí zatím opřené o stěnu. Provedl to rychle, ale ne dost, protože Knotan stihl vyslat další blesk a tentokrát se nemýlil. Odporný obličej násilníkův se seškvařil na uhel a tělo se zhroutilo ke Gilweniným nohám. Avšak i kopí zasáhlo určený cíl. Knotanův černobílý mistrovský oděv třísnily krůpěje krve řinoucí se z velké rány na hrudi.
    Gilwen zachytila jeho sklouzávající tělo a opatrně ho složila na zem. O životě svědčili jen oči a přerývavý dech. Jeho bolestí zkřivené rty něco šeptaly, aby jim porozuměla sklonila se k jeho hlavě: "Gilwen musíš utéct...dostat se pryč, přinést zprávu do Gondoru, ale hlavně mus...," na mistrově čele perlil pot. Přesto se snažil pokračovat: "Tví rodiče byly...musíš...ty jsi...podzemní chodba z Jižní v... do příst...vem si..balíček je..v mém kab...inetu..pospí..sbohem Gilwen." Poslední slova spíš tušila, než slyšela. Jeho hlava se bezmocně zvrátila dozadu, život již opustil tělo. Zatlačila víčka a sama se rozplakala, hlas se jí třásl jako nikdy před tím když selhávajícím hlasem pronesla: "Pomstím vás mistře Knotane. Sbohem." Shýbla se, aby jej nakonec nesměle políbila na oněmělé rty.
    Tento pohyb jí zachránil život. Na zátylku cítila závan vzduchu způsobený šipkou z kuše. Mrazivě chladné oči zaznamenaly dalšího jižanského vojáka stojícího v otevřených dveřích. Horečnou rychlostí znovu nabíjel. Gilwen ho předešla. Překvapivě plynulým pohybem nahmátla rukojeť své dýky a švihem ji poslala do jižanova hrdla. První zabití provázel zvláštní a rozporuplný pocit, ale rozhodně jí nebyl ani zdaleka tak nepříjemný jako pocit ztráty dvou blízkých osob. Naposled se pohledem rozloučila s mistrem, cípem černobílého pláště osušila své oříškově hnědé oči a zahalila jím obličej.
    Překročila násilníkovu mrtvolu a došla k tělu ve dveřích. Skryta v jejich stínu obhlédla schodiště v obou směrech. Dýku vyndanou z hrdla vojáka s kuší otřela o jeho kožený kabátec a ukryla pod svou sukni, až nyní si všimla krvavých skvrn. Svou výzbroj doplnila o jeho kuši s toulcem šípů a po krátké úvaze i o pásek s malou šavlí. Na krátkých světlemodrých šatech bez rukávů se široké černé pásy kůže vyjímaly poněkud zvláštně. S kuší připravenou k okamžité střelbě opatrně sešla dvě poschodí na patro, kde měl kabinet mistr Knotan.
    Dveře vedoucí na chodbu ve vlastní budově ležely na zemi, vyvráceny výbuchem. Gilwen uviděla vojáka v černé zbroji na poslední chvíli, ale stihla se schovat za zárubeň. Voják nic neviděl. Nenápadně obhlídla situaci. Na celé chodbě stáli jen dva vojáci, každý na jednom konci. Gilwen potichu odložila kuš na podlahu a do levé ruky uchopila kamenný odštěpek z poškozené zdi. V pravé ruce držela dlouhou dýku. Kamínek hodila vysokým obloukem za vojáka opřeného o zeď. Ten se otočil za hlukem způsobeným dopadem kamínku na zem. Gilwen nepostřehnutelně rychle přikročila zezadu k černě oděnému jižanovi. Dýku vbodla do mezery v kožené zbroji v místě, kde měl ledvinu. Zpoza něj vzala jeho kuš, zamířila a vystřelila. Druhý voják se skácel, aniž by o něčem věděl.
    Nikým nerušena došla ke dveřím Knotanova kabinetu. Bylo zamčeno a Gilwen měla dost rozumu, aby se nepokusila odemknout kouzlem. Nic dalšího ji nenapadlo a tak se rychlým krokem vrátila na schodiště. Sebrala kuš a vystoupala až k chodbě zavalené troskami střechy. Tady kouře značně přibylo, přestože v nižších patrech zatím cítit nebyl. S krajním odporem prohledávala kapsy Knotanova pláště až nalezla tři podlouhlé klíče spojené zlatým kroužkem. Někde vzadu začaly probleskovat plameny. Elfí dívka se spěšně vydala zpátky ke kabinetu, ale spěch nesnížil její opatrnost. Naštěstí se další nebezpečí v podobě vojáků v černém nevyskytlo. S klíči nepředstavovaly dveře žádný problém a Gilwen vstoupila do mistrova kabinetu.
    Gilweniny oči za léta jejího pobytu v Umbaru uvykl mnohému, leč kontrast mistrova kabinetu ji přesto udivil. Na první pohled se zdál přeplněn a v nepořádku. Druhým pohledem se první část potvrdila, ale stohy knih a popsaných pergamenů přeci jenom jevily určitý systém, byť myšlení smrtelníka nekonečně cizí. Místnost plná připomínek Knotanova života a vědomí jeho smrti ji daly pocítit smutek nad touto ztrátou. Instinktivně ji lákala uzavřená police vysoko nad mistrovým stolem. Natáhla k ní ruku a dotkla se zručně vyřezané ozdoby z březového dřeva. Dvířka se otevřela a za nimi dívka uviděla protáhlý balíček pečlivě převázaný konopným provazem. Sundala jej a podívala se na pečeť, která jistila uzel. V stříbrolesklém kovu pečeti byl vyražen povědomý znak živězeleného bukového listu obepnutého korunkou spletenou ze zlatých a bronzových listů. Tuto pečeť nesly i dopisy, které nepříliš často dostávali její rodiče odněkud zdaleka.
    Položila na pečeť dva prsty a, jak to viděla u své matky, pronesla své jméno. Kovová placička sklouzla stranou a zůstala viset na stříbrném řetízku. Gilwen si pečeť zavěsila na krk a uschovala ji pod látku šatů. Opatrně rozbalila balíček zvědava na jeho obsah. Pod několika vrstvami plátna se objevil kožený bič. Gilwen jej připjala na opasek vedle šavle, ale nevěděla jestli jí bude nějak užitečný, protože s ním neuměla zacházet. Jedinou další věcí, která upoutala její pozornost, byl černý plášť nedbale přehozený přes opěradlo křesla. Gilwen si jej zkusila obléknout. Padl ji velmi dobře. Nechala si jej a navlékla si dlouhou kápi, aby skryla obličej. Zalitovala, že zde nevisí zrcadlo. S kuší v ruce se vydala na schodiště.
    Na schodišti kouř nejen cítila, nýbrž i viděla, či přesněji pro něj neviděla příliš daleko. Kouř ji nevadil, alespoň zůstane více méně neviditelnou pro oči nepřátel. Zády ke stěně sestupovala níž a níž, až se dostala do sklepa. Schodiště končilo v chodbě s několika dveřmi. V podzemí již kouř nestěžoval dýchání a maskování černé postavy převzala tma. Jediné světlo přicházelo z vyšších pater schodiště a i to oslabil kouř. Přesto rozeznala výrazně širší středový sloup, než viděla předtím. Zaklepala na vlhké kameny okovaným koncem kuše. Zvuk prozradil velkou dutinu. Přendala zbraň do levé ruky a pravačkou ohledávala kamennou stěnu. Podařilo se jí nalézt obrysy tajných dveří i klíčovou dírku. Vyzkoušela mistrovy klíče.
    Zámek šel otevřít ztěžka, ale po chvilce zápolení se dveře otevřely. Za nimi panovala naprostá temnota, kam nepronikal odnikud ani paprsek světla. Gilwen se soustředila. Natáhla pravou ruku před sebe, pozvedla ji, otočila dlaní vzhůru a rozevřela prsty. Z dlaně vylétla malá kulička čirého světla a na pokyn čarující elfí slečny se zvětšila. Měkké světlo ozářilo v dosahu několika sáhů vše kromě Gilwen. Opatrně vrátila ruku k tělu. Malé vykouzlené slunce se nepohnulo. V jeho světle viděla žebřík klesající mnoho stop dolů, konec tonul ve tmě. Upustila kuši na zem a oběma rukama se zachytila postranních tyčí. Pořádně se vylekala, když ruce na vlhkém kovu sklouzly k nejbližší příčce. Rychlým nádechem se uklidnila a velmi opatrně přešlápla oběma nohama na příčky žebříku.
    Zapřemýšlela, jak za sebou zavřít, ale na nic nepřišla. Její problém vyřešil mírný průvan. Dveře se zabouchly a shodily kuš do hlubiny. Začala šplhat dolu, světélko ji následovalo. Sestup trval mnoho minut a Gilwen začala cítit únavu, navíc ji zábly ruce a nohy, které se dotýkaly ledově studeného kovu. Sice vrcholila zima, ale ta se na povrchu projevovala spíše krátkým dnem a častějším deštíkem, než výrazným poklesem teplot. V lehkých plátěných botech ji bolela chodidla otlačená tvrdým kovem. Naštěstí žebřík skončil dříve, než se mohla únava spojená s bolestí stát při špatném našlápnutí osudnou.
    Stanula v mírně rozšířeném konci chodby kam ústila i žebříková šachta. Vedle žebříku ohrazovala spuštěná mříž vchod do jiné, menší chodby, která vedla přímo na sever pod Severní věž a pod další domy Gondořanů. Hlavní chodba dva sáhy široká a tři vysoká směřovala na západ. Gilwen naslouchala u mříže a ozvěna jí donesla nepřátelské hlasy umbarských domorodců promíchané se štěkotem skřetů. Museli se dostat do podzemní chodby v některém z domů. Poohlédla se po kuši, ale ta ležela rozlomena na několik částí v koutě.
    Rychlou chůzí vyrazila tunelem na západ, aniž by přesně věděla, kam může dojít. Sluníčko jí provázelo dvě stopy nad její hlavou a osvětlovalo rozlehlý prostor. Po stranách si všimla držáků s pochodněmi, ale nezapálila je. Pod stropem objevila v pravidelných rozestupech rozmístěné kovové rozpěry. Stěny tvořily velké hrubě otesané kameny spojené navlhlou maltou. Na některých místech stěn a podlahy se rozrostla podivná plíseň či lišejník, která po osvícení dlouho světélkovala. V části chodby, kterou Gilwen již prošla, vytvářela nazelenalá světélka zajímavé a strašidelné obrazce. Gilwen se pohled na ně líbil.
    Gilwen postupovala pomalu, protože musela na kluzké podlaze opatrně našlapovat a cítila rostoucí únavu. Zastavila se, aby nabrala dech. Ovanul jí chlad pronikající až do morku kostí, nic takového ještě nepocítila. Přemýšlela, jestli má strach. V chodbě před ní se cosi pohnulo. Lekla se. Stále se to přibližovalo. Asi to rostlo. Pomalu začala rozeznávat obrysy. Rozeznala dvě lidské nebo elfí postavy, zatím příliš malé, ale rostoucí. Postavy se zastavily několik sáhů před ní, magické světlo prosvítalo skrz. Byly jí povědomé. Málem vykřikla čistou hrůzou a náhlá slabost ji přinutila opřít se o zeď. Přišel za ní otec s matkou, jako duchové ...
    Klepala se zimou, ale čelo jí zrosil pot. Lapala po dechu. Rodiče se tvářili vážně a smutně, Gilwen věděla, že zemřeli. Z hrdla se jí vydral bolestivý sten. Matka mlčela a tvářila se nepřítomně, otec na ní pohlédl a objal ji kolem ramen. Sklonil hlavu k zemi, asi přemýšlel. Zvedl hlavu ke své Gilwenince, zhluboka se nadechl, rána na hrudi se znatelně rozšířila. Gilwen zachvátila vlna lítosti, její oči zaplavily slzy a podlomila se jí kolena. Hlas milovaného otce zněl suše a vážně: "Gilwen, musíš se dostat do Gondoru a varovat knížete, ukaž mu pečeť, on bude vědět, kam má tě poslat. Najdeš u něj svitek, který Ti objasní mnoho otázek. Pokračuj až k místu, kde chodbu kříží široká trubka. Tam odpočítej deset kroků na západ. Jižní zeď je slabá a za ní vede kanalizace k pláži a dál už si musíš poradit sama. Ulmo Tě provázej, sbohem princezno Gilwen z Mor Iauru."
    Gilwen se pokusila své rodiče ještě naposledy obejmout, ale nahmatala jen vzduch. Náhlý a rychlý pohyb ji rozproudil krev, přestože ještě byla ochromena nekonečným žalem nad ztrátou svých nejbližších. Musela použít všechnu svou vůli, aby se přinutila obnovit světélko v původní velikosti. Až na nevýslovný smutek a žal byla její mysl prázdná. Její nohy vyrazily vpřed více méně samy od sebe. Jak dlouho šla, než cestu křížila široká kameninová trubka, nevěděla. Pocit prázdnoty tížil jako těžké závaží. Musela usednout, aby si vzpomněla na otcova slova. Světélko skomíralo a těch deset kroků odpočítávala prakticky potmě.
    I deset kroků od trubky se jí zeď zdála stejná jako všude předtím. Přiložila na ní špičaté ucho nedbaje slizkého světélkujícího porostu. Uslyšela tekoucí vodu. Zatlačila na stěnu, ale nic se nestalo. Odstoupila, pozvedla ruce nad hlavu a začala odříkávat magická slova, jak ji přišla na mysl. Po skončení zaklínání prudce ukázala oběma rukama na zeď. Rudozlatý záblesk ji na okamžik oslepil. Světélko zmizelo úplně. Absolutní vládu tmy narušovaly jen slabě žhnoucí zbytky spálené plísně. Gilwen to stačilo. Znovu zatlačila a stále nic. Na další kouzlo neměla sil. Tasila šavli a začala s ní sekat do zdi. Výsledkem byly jen přibývající zuby na ostří zbraně, bolest Gilweniných paží a velký rámus.
    Zničenou čepel odhodila kamsi pryč. Zkusila do nenáviděné stěny kopnout. Zdálo se, že jeden kámen povolil. Pokus dvakrát zopakovala, jenže viditelný efekt se nedostavil. Vzpomněla si na bič a uvažovala, k čemu by mohl být dobrý. Vedena náhlou inspirací se podívala vzhůru. Nad ohořelou plochou viděla jednu z rozporek. Přehodila bič okolo tyče a rozhoupala se. S využitím celé své váhy konečně dosáhla kýženého úspěchu. Jeden kámen se propadl do temnoty za zdí, za nepatrný okamžik se ozvalo šplouchnutí. Podobným způsobem uvolnila několik dalších kamenů, až byl otvor dostatečně velký pro její útlou postavu. S krajním vypětím sil obnovila slabounké světélko.
    Protáhnout se otvorem představovalo jen malý problém i pro vyčerpanou elfí dívku. Přestože lezla velmi opatrně, uklouzla na příkrém svahu a klouzala, pomalu, ale jistě, k rychle tekoucí vodě. Snahy o udržení se na drolivém povrchu vyšly naprázdno. Ledová náruč vodní hladiny sevřela dívčino mladé tělo. Gilwen musela napnout všechny svaly, aby udržela hlavu nad vodou. Nakonec splývala s proudem neznámo kam. Naštěstí ji mrazivá voda nedala usnout. Kdesi před ní zablikalo ohnivé světélko pochodně a za chvíli zaslechla i hlasy, skřetí hlasy. Když ji proud donesl až k nim, potopila se pod hladinu a zůstala tam, dokud dokázala zadržovat dech.
    Chlad a voda překryly čichové vjemy zápachu, takže nepříliš dobrovolná plavba stokou nebyla nesnesitelná. Pod hladinu musela několikrát, proto málem přeslechla hluboký hřmot padající vody na místě, kde stoka vyvěrala z podzemí. K nepříjemnosti přispěla i tříčlenná hlídka skřetích vojáků. Gilwen nemohla riskovat pád do hlubiny obklopena masami vody. Elfka s pomocí biče dospěla ke břehu v bezpečné vzdálenosti před hlídkou. Vylezla na úzký břeh před zraky skřetů ji kryla mírná zatáčka a hlavně tma. Počkala, aby z ní přestala crčet voda, tím získala dostatek času na promyšlení akce proti skřetím vojákům. Vytváření plánu přerušila sama hlídka, která se vydala na prohlídku hlouběji do podzemí.
    Ten, tam, byly všechny připravené nápady. Skřety zaskočil útok ze tmy na dost dlouho. To Gilwen stačilo. Použít biče v boji se neodvážila a tak přišla ke slovu opět dýka. Tvář prvního skřeta spálila jeho vlastní pochodeň. Silné kopnutí mezi nohy ho nadobro vyřadilo z boje. Druhý neviděl, kdo, nebo co, je napadl a díky proříznutému hrdlu se to již nikdy nedoví. Třetí měl výhodu a stihl ustoupit na stranu. K jeho smůle ustoupil blíž k řece. Rána dýkou jej zasáhla do slabin, což stačilo a poslední skřet skončil v silném proudu. Nad malým vodopádem se nesl jeho smrtelný skřek.
    Gilwen rychle sestoupila po vratkém schodišti až na písčitou pláž. V dálce bylo slyšet mořský příboj. Příjemné předení vln přehlušily výkřiky skřetích velitelů. Někde poblíž zadrnčela tětiva luku. Elfí dívka nečekala, kam dopadne vystřelený šíp. Vyběhla do tmy na pláži a utíkala k moři. Od hradeb se oddělilo několik ohníčků pochodní. Doběhla až k moři, zaváhala, než se vydala doleva, na jih. Po vlhkém písku se znavené Gilwen postupovalo velmi špatně. Navíc náhle uklouzla a sjela do prohlubně. V lehu na zádech bez dechu sledovala, jak poslední hvězdy zhasínají pod přikrývkou z mraků. Doufala, že nastalá tma zabrání skřetům v pronásledování.
    Naneštěstí skřetům stačil svit loučí. Proto se Gilwen zděsila, když spatřila zužující se půlkruh plamínků. Na druhé straně bylo jen širé a prázdné moře. Dívka sevřela pevně rukověť dýky. V druhé ruce držela bič odhodlána neprodat svou kůži lacino, pokud možno neprodat ji vůbec. Stále věřila. Přitiskla se k zemi, snad nevěděli, kde je, a přehlídnou malou černou postavu. Naděje se ukázala lichou, když se proti tmavošedé obloze vynořila temná postava. Čepel širokého meče odrážela přibližující se záři pochodní. Prokřehlá Gilwen vyčerpaná na samý kraj možností tímto leknutím upadla do mdlob.
    Na nepohledné tváři skřetího bojovníka se objevil vítězný škleb. Ten na ní zůstal i v oka mžiknutí, kdy se hlava oddělila od statného těla. Vysoká postava v tmavém plášti s kápí lehce zabránila bezhlavému tělu v pádu na nebohou Gilwen. Pod kápí zářily jasné oči, sinalý přísvit vyzařoval i dlouhý, mírně zahnutý meč. Proti postavě vyskočilo pět dalších skřetů s tasenými šavlemi a v kovovém brnění. Přesto jejich smrt neprovázel žádný hluk. Meč urostlého elfa stínal hlavy bez odporu. Od nyní již sevřeného půlkruhu loučí přišly skřetí posily, ale i ty zemřely elfovou rukou.
    Další skřeti se již na jistou smrt nehnali. Elf rozevřel svůj plášť, sejmul kapuci a vysoko zdvihl svůj meč. Jasným hlasem pronášel slova v jazyce vznešených elfů. To stačilo, aby se skřeti obrátili na útěk. Žádný z nich nenašel odvahu k výstřelu z luku. Elf zakončil několika gesty rukou, kdyby některý ze skřetů sebral odvahu a ohlédl se nic by neviděl. Elf, již opět zabalený v plášti, vzal jemně dívčino tělo do náruče, předtím nalil do jejích úst pár loků z malé kovové lahvice. Gilweniným tělem se rozlilo příjemné teplo a v polospánku objala krk svého zachránce. Na jeho strohé tváři se objevil úsměv, který měl elfí dívku jménem Gilwen, Arvallu, princeznu z Mor Iauru, těšit mnoho dalších století.
    Elf Vallun s Gilwen v náručí vykročil směrem k moři. Po hladině došel až ke své lodi, která ihned vyplula na severozápad, skryta zrakům všech smrtelníků.




Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka 'Jeremius' Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net, 2000 - 2004

http://fantasy-scifi.net/citarna/