|
V zahradě stínů, v zahradě snů,
za branou z cínu, za branou dnů
do oblak vyhlíží přemoudrý kmet,
ve světě zla a lží výhod má nespočet.
On viděl přemnoho a někdy vypráví,
radil se s oblohou o lidském bezpráví,
však pohnout světem neumí ani on,
jen slouží dětem, by slyšely jeho zvon.
Jednou jsem seděla u jeho kořenů,
v uších mi zazněla písnička ze zvonů
a ten strom plakal, v žalosti naříkal,
že prý ho zlákal vánek, co kolem vál.
Prý chtěl by projednou vyskočit lehce,
kořeny nadzdvihnout, kdy se mu zachce,
přeběhnout zahradu za bránu z cínu
a poznat pokladů pohybu, činů.
Pak mluvil chvíli, co všechno vyslyšel,
když měl dost síly a víru v zítřek měl,
že viděl bláznění, milenců polibky,
hádek i smíření vyslyšel přehlídky.
Povídal, že i on chce žíti v pohybech,
kde jeho srdce zvon bít bude, tak i dech,
chtěl by se odlepit od země chladivé
a brány opustit co možná nejdříve.
K čemu prý moudrosti, když hnout se nemůže,
má dřevo bez kosti a kůru bez kůže.
Tak každý, kdo mívá nějaký vzácný dar,
ten poznat toužívá, co nemá, ač je stár.
|