|
Už zase čmářu do bloku,
písmenka zpívaj do kroku,
v pochodu dupou cestičkou rázně
a mně se nechce dneska psát vážně.
Tak zahraj mi, Jarku, tu svoji veselou,
já probudím v sobě i radost nesmělou
a řvát budu, zpívat na celý dům,
ať každý ví, že život je šum.
Šum, který hvízdá v hlavě ti dlouze,
jednou že utichne a pak zbyde pouze...
Co vlastně zbyde, až šum se utiší?
Peklo? Či ráj? Nicota nejtišší?
Proč mě to napadá tak najednou zhola?
Snad stále dítě jsem – snad alespoň zpola.
Ale i mně stále utíkaj vteřiny,
já dneska slavila poslední náctiny.
|