Paradox života

Paradox života: Wu-Feng seděl na barokní židli ve své vile a meditoval, přemýšlel a rozjímal. Za tu dobu, co zde žil, 35 let, si postavil vilu a zřídil ji ve stylu menšího barokního zámečku. Dokonalý výkon, zvláště zde v Kambodži. Wu-Fengovi bylo 75 let, vystudoval Karlovu univerzitu v Praze, obor medicína. Nyní, ve svých letech, byl na sebe neobyčejně hrdý, na to, co dokázal jak za války proti Japoncům, tak jako lékař v rozvrácené Kambodži. Peníze na svou vilu získal jako odměnu za své výzkumy v oblasti rakoviny a zhoubných nádorů. Ale teď? Je rok 1975 a ten šílenec Pol-Pot právě systematicky vyhlazuje národ a prohlašuje, že má lidi rád! Wu-Feng vstal a podíval se na leták, co mu ležel na stolku: „Hledá se vykořisťovatel a buržoust Wu-Feng. Odměna: Vyznamenání z rukou soudruha Kar-Gina.“ „Pche, myslel jsem, že mne ocení na víc. Musím jim skutečně něco udělat … třeba napsat nějaké hesla proti Pol-Potovi na zeď nebo ukrást ze skladu hrst rýže a jsem si jist, že bych byl oceněn na víc.“ Chvíli ještě zlostně pohlížel na leták a potom ho rozzuřeně vhodil do krbu. Náhle zadrnčel zvonek, jediný technický prvek v tomto pseudozámečku. „No jo, už jdu,“ zakřičel Wu-Feng a vyrazil ke dveřím. „Kdopak to asi je? Že by nějaký pacient? Takhle ráno? No, však uvidíme.“ Jakmile otevřel dveře pochopil okamžitě, že tohle nebudou pacienti. Ti nemají samopaly, ruční granáty a odznaky Rudých khmerů. „Dobrý den pánové! Račte si přát?“ Wu-Feng potlačil svou nenávist k Rudým khmerům a použil ten nejvybranější evropský kompliment, jaký znal, doufaje, že zabere.„Brej dědku, hledáme ňákýho Wu-Fenga, je to prej vykořisťovatel, zločinec …áá… jo a taky buržoust, máme ho vodvízt do Citadely.“ Kompliment nezabral. Wu-Feng si uvědomil, že zde stojí před skupinou tupohlavců, kteří by ty své zbraně nedokázali ani použít, ale pro jistotu se rozhodl neklást odpor. „ Já jsem Wu-Feng, pánové, a chci vědět proč se mám dostavit do Citadely. Jejich vůdce, asi dvacetiletý mladík, který na něj hleděl a usilovně se snažil vymyslet nějakou rozumnou větu, nakonec prohlásil: „Jo, vemte si svoje …ehm… lékařský… no.. tentononc..věci a léky a my vás vodvezeme do Citadely, protože si to soudruh Kar-Gin přeje.“ „Předpokládám, že auto jste nechali dole u potoka a odnesete tam mé lékařské nástroje a léky.“ Mladík zakýval hlavou a řekl: „Jasně, ty vaše krámy vám tam vodneseme, ale auto jsme hodily až k té vaší vile.“ „AHA, a jak jste se dostali přes plot!?“ „Normálka, dyk to tak těžký nebylo, prostě jsme tím plotem projeli.“ „Cože!!!? Vy jste “projeli“ mým drátěným plotem na můj privátní pozemek!!?“ Wu-Feng se rozzuřil tak, že už neviděl žádné samopaly a ruční granáty, prostě vzal hrábě a přetáhl jimi každého z nich, jednoho po druhém. Fakt, že 75ti letý stařík zmlátí hráběmi pět po zuby ozbrojených Rudých khmerů a při tom zůstane naživu ho poněkud vyvedl z rovnováhy. Vůdce těch mladíků, soudruh San-Tijan, se spolu s ostatními bezmocně válel na zemi a prosil o smilování, je prý ženatý a má pět dětí. „No jasně a já jsem Pol-Potův mazlíček.“ Wu-Feng se na ně díval a začal se o ně přirozeně lékařsky strachovat. Všechny dokonale vyřídil a dva z nich byli navíc v bezvědomí. Ostatní odhodili zbraně a zvedli ruce na znamení, že se vzdávají. Tak zajal stařík pět po zuby ozbrojených mladíků. „No, no, pane San-Tijane máte zlomenou ruku, klíční kost, dvě žebra a když nepočítám několik šrámů a modřin, tak ještě natržený stehenní sval. Takže se ani nepokoušejte hýbat, jinak pocítíte bolest.“ „Vy jste napadl veřejného činitele, to vás musím zatknout a popravit.“ Wu-Feng se na něj mile usmál a rozhodl se, že dá těmhle mladíkům takové politické školení jaké ještě nezažili. „Ale to asi nepůjde pane San-Tijane, jak vidíte, tak jste neozbrojení a já mám hrábě.“ San-Tijan sebou při slově hrábě viditelně zaškubal a zděšeně se na Wu-Fenga podíval. Ten ho nadzvedl z operačního stolu a podal mu jeho uniformu a boty se slovy: „Pane San-Tijane, bude to chtít tak dva měsíce v klidu ležet v suchu a teple s minimem zaměstnání, a také se musíme domluvit na dvouměsíční rehabilitaci.“ „Co? Jaké léčení? Ne! Já mám rozkazy, já vás musím vodvýzt do Citadely, takže…ááááuuuu.“ San-Tijan se zapotácel a zhroutil se na zem, Wu-Feng ho odnesl na lůžko do vedlejší místnosti, kam už umístil ostatní. „Takže, jak jsem řekl pane San-Tijane, alespoň měsíc ležet v teple a suchu.“ Pro sebe ještě dodal: „Za asistence morfia,“ a vpíchl San-Tijanovi do žíly trochu morfia. „Tak to by bylo,“ pronesl, když přelétl očima po spící místnosti. Potom se začal hned převlékat do pracovního, musel ještě opravit plot, dát do pořádku záhony orchidejí před domem, které přejelo to jejich auto, vyprat jim uniformy, vyčistit zbraně a navíc přichystat večeři. „Alespoň mám na to celý den, tamti spí díky morfiu jako….jako…beránci? Ne, to rozhodně ne … berani!“ Skončil až v deset večer a hned se šel podívat na “pacienty“, ale před tím se samozřejmě umyl a převlékl do lékařského “obleku“. Když vešel do místnosti, kam je umístil, pohlédlo na něj pět párů očí plných strachu, které pátraly, zda nemá u sebe náhodou hrábě. „Dobrý večer pánové, jak se máte? Kdo má nějaké problémy?“ Nastala “minuta ticha“. Po chvíli San-Tijan, který pocítil potřebu se jako velitel k tomu za všechny vyjádřit, řekl velice opatrně: „No, po pravdě řečeno, jsme poněkud /snažil se mluvit spisovně/… no zkrátka máme hlad.“ Wu-Feng se usmál. „Ale zajisté, co si račte přát? Máme hovězí vývar s nudlemi a indické kari s rýží.“ Nechápavě na něj hleděli. „Ochutnáte a zjistíte, že je to nejlepší jídlo, jaké jste kdy jedli. Po výborné večeři s výborným pitím se všichni uložili do postele. Ráno, hned po snídani, která bylo opět v duchu vyšší společenské vrstvy, se ozval zvonek. Za dveřmi stál Kar-Gin, osobní tajemník Pol-Pota, v životní formě. „Co je s mými muži?“ „Dobrý den, jmenuji se Wu-Feng, těší mě že Vás poznávám. Vaši muži jsou po snídani, pane Kar-Gine, jsou těžce zranění…. a tak mě napadá…kde jste parkoval?“ „Před plotem, umím číst. A co se jim stalo?“ „Parkovali mi na trávníku,“ pomyslel si Wu-Feng. „Dostali se ve vesnické hospodě do rvačky a těžce to odnesli, odvezl jsem je k sobě a všechno mi řekli.“ „AHA.“ Kar-Gin veden Wu-Fengem došel až do místnosti, kde leželi příslušníci jeho osobních jednotek. San-Tijan vyrazil z postele, aby pozdravil svého nadřízeného. Přitom se udeřil do zlomené ruky, zařval bolestí a sesul se na podlahu. „Do postele,“ vyštěkl Wu-Feng a vyvedl Kar-Gina z místnosti. „Pane Kar-Gine nechcete se mnou hovořit raději v mé pracovně?“ „Zajisté.“ Kar-Gin ho následoval do pracovny. „Dáte si něco k pití pane Kar-Gine? Máme whiskey, sherry, vodku a mnoho dalšího kvalitního alkoholu.“ „Dám si whiskey s ledem, soudruhu.“ „Tak za prvé, já nejsem váš soudruh a za druhé, co ode mne chcete?“ Kar-Gin se napil whiskey a řekl: „Krucinál člověče, potřebujeme lékaře pro soudruha Pol-Pota, protože ten náš furt nemůže přijít na to, co mu je.“ Wu-Feng několikrát překvapeně otevřel a zase zavřel ústa a nasucho polkl: „Já buržoust a vykořisťovatel mám léčit … Pol-Pota?“ „Klídek dědo, to byl jen prostředek, aby vás lidi hledali, koneckonců, kdo nevykořisťuje?“ Kar-Gin několikrát významně zamrkal na Wu-Fenga. „S tím kapitalismem atd. , to jsou žvásty pro mladý a blbý, jako je San-Tijan a spol. , my vlastně jen vládnem a trochu kradem, a když uzdravíte Pol-Pota, tak vám tu vaši vilu necháme, dáme vám důchod, povolení cestovat a ještě něco navrch.“ Wu-Feng byl těžce šokován.