Nejkratší cesta na druhý břeh

Zase stejný den – za okny krásně smaží sluníčko, do oken se dere dusný, horký vzduch a pod okny běsní městská doprava. Tak u toho být nemusím, řeknu si a pozornost obrátím zpět ke svému monitoru. Mám za sebou právě pětadvacet hodin nonstop dřiny. Tedy spíš pět hodin pro skutečné zaměstnání versus dvacet hodin prolízání těch nejpodivnějších webových stránek. Můj nevyspalý mozek si znovu vybavil obrovského 3D démona, jak po mně z jedné takové stránky užuž vztahuje své hnusné pařáty, když najednou šot skončí. Zábava musí být. Ještě jednou si promnu své zarudlé oči, které svítí jako obrazovky (ale o tom nevím) a nechám se unášet vidinou načechraných peřin své postele, zatímco se bezmyšlenkovitě ubírám vstříc domovu. Slastně jsem usrkla horké kávy a posadila se k počítači. Čtyři hodiny spánku by mi měly zase na dva dny stačit. Bez dlouhého váhání jsem vyťukala povědomou adresu a trpělivě si znovu usrkla kávy. Bože, to je rychlost, bezúčelně jsem zacloumala s myší… a vida, pomáhá to (jsem o tom přesvědčená!). Máme to tu – šarlatové pozadí, černé archaicky působící písmo, démonofilní malůvky… Život venku za okny se zdá táák ubohý proti této pestré iluzi jakého si mikrosvěta příšerek, monster, mágů, upírů a podobných výplodů nepochybně chorých myslí. Najednou odkudsi z horního okraje stránky připluje nápis. „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky!“ Prosím?? Dobré, bavím se. Opětovně kliknu na tlačítko „Vstoupit“. „Nepokoušej osud!“ Napoprvé mi to přece žádné problémy nedělalo, tak co se to teď děje? Připadám si jak v béčkovým filmu, nebo hůř, v béčkové povídce! Ták znova, klik-klik-klik! Najednou se prudce ošiju. Jako by mi nějaké ledové pracky objaly hrdlo. Zamračeně se ohlédnu, ale nikde nic. Kašlu na tu pitomou stránku, stejně je to o ničem. Prý „nahlédnutí na druhý břeh“! Lidi, co se vyjadřjou v metaforách, mi můžou políbit… Nemůžu se z té stránky dostat! To už přestává všechno, že jsem se raději pořádně nevyspala! Pořádně dloubnu tlačítko reset do žeber a triumfálně koukám na počítač. Obrazovka zčerná a já najednou v jejím odrazu vidím dlouhou černou siluetu, jíž vévodí černý klobouk posazený do tváře. Strach mi uvízl v krku, tělo zkoprnělo. Nemůžu se hnout a vlastně ani nechci. Postava mi položí ledové ruce na hrdlo a potom mi zašeptá do ucha zvláštním vysokým hlasem jakoby s mnoha echy: „ Vezmu tě na druhý břeh! Komu nestačí nahlédnutí, je zván navždy!“ Neměla jsem žádnou vůli odporovat, vlastně jsem lehce přikývla, zpětně si uvědomujíc svou chybu. Ledová ruka mi sklouzne přes víčka a lehce mi je zavře. Navždy.