Vzdálená světla Ilnath-Myru"...II

    
    „Hej, počkej ty, lesní opice! Chci s tebou mluvit!“ zaslechl za sebou Valdar rozzlobený hlas. Patřil královu synovi Gulbarovi. Elf pootočil hlavu, posvítil si na něj loučí a zahlédl trpaslíka, celého brunátného rozčilením, jak sbíhá z úzké římsy na široké, kamenné stupně, vedoucí ke královským stájím. Všude byl klid a tma, dlouho po půlnoci šlo spát i veškeré služebnictvo, jen hlídky byly na svých místech. Zde však žádné ani neměly být...
    Gulbar musel být opilý, to Valdar zjistil, už než k němu došel. Táhlo z něho pivo a silná kořalka tak silně, že se elfovi na dálku zvedal žaludek. Sám nevypil ani kapku. Nejraději by nedotkl ničeho z jejich jídel. Byly všechna tak kořeněná, spoustu tučného masa, zalévaného mořem piva a medoviny. Nemohl zůstat ani ve své komnatě, měl pocit, že se tam udusí…
    Nemohl ty tupé hlavy ani vystát. Jen s největším vypětím sil přežil nudnou hostinu a ubohý pokus trpaslíků o zábavu. A to se měl nazítří účastnit celodenních jednání a zajistit elfům podporu trpasličích vojsk. Šílenost! Třeštila mu hlava, jakoby mu do ní bušilo několik kovářů… Unaven si třel tepající spánky a došel k úzkému průzoru, zvenčí krytém masivními okenicemi. Ani dokořán otevřený ale příliš nepomohla. Takže se vydal ven, chtěl dojít až na vnější hradby, aby na nádvoří zahlédl kousek volného nočního nebe. Pak ho napadlo, že by se mohl zajít podívat do stájí, jak se postarali o jeho čtyřletého hřebce, vzácné a ušlechtilé zvíře z chovu Pána „Větrných démonů“…
    Valdar ani teď neodložil svou zbroj, pod matnou modročernou ocelí chráničů ramen, paží a hrudního pancíře se kovově leskla kroužková košile, sahající mu až téměř ke kolenům. Svůj luk a meč ale nechal v komnatě, kde měl přespat. Nepředpokládal, že se trpaslíci o něco pokusí, takže byl ozbrojený pouze svou dlouhou dýkou a nebezpečně ostrými hroty, nanýtovanými na ramenních chráničích…
    Ani tady však neměl klid. Ten mizerný králův bastard si ho dovolil sledovat?
    Zastavil se a odplivl si Gulbarovi k nohám…
    „Zmizni skřete, s tebou já jednat nebudu, možná až vystřízlivíš…“ opovržlivě ucedil.
    Trpaslíkovu reakci ale značně podcenil. Nebyl tak opilý, jak předstíral a bleskurychle se na elfa vrhl, vzduchem zasvištěla jeho těžká sekera, jen několik coulů od Valdarovy hlavy. Ten uhnul jen tak tak…
    „Zabiju tě, ty slizký červe, nikdy vám přístup k Hadím soutěskám neumožníme!“ zavrčel přitom Gulbar. Valdar opatrně ucouvl, dýkou kontrovat válečné sekeře nemohl.
    „Zbláznil jsi se, skrčku? Zalez zpět do té své díry, než se doopravdy rozzlobím“ odfrkl si, stále nevěříc tomu, že si na něj trpaslík dovolil zaútočit. Jenže následovaly další útoky, které elf vykrýval jen díky své mrštnosti a rychlosti. Začalo mu jít o život…Musel rychle vymyslet taktiku, jak se dostat trpaslíkovi na tělo. Zblízka snad bude mít větší šanci. Zatím se mu podařilo Gulbara jen několikrát škrábnout…
    Celý zápas ze svého úkrytu pozoroval jeden ze skřetů, mladý Hruuf. Skrčený na římse se neodvážil ani pohnout. Neměl tady vůbec být. Když viděl, jak kolem sebe ti dva krouží a jak řinčí čepele, dostal hrozný strach, že ho tady někdo objeví. Odplížil se proto jako zpráskaný pes po čtyřech na konec římsy, aby odtamtud zmizel do nitra hradu… Neviděl už, jak byl elf donucen ustupovat před běsnícím trpaslíkem tak dlouho, až zády narazil do kamenné stěny. Hlavou, nekrytou žádnou helmou, se udeřil o vystouplý kámen, zatmělo se mu před očima a trochu se zapotácel. Toho Gulbar okamžitě využil, strašlivou ranou sekerou mu vyrazil dýku z ruky, odhodil již nepotřebnou zbraň a začal elfa škrtit. Tomu samovolně vylétly ruce k hrdlu a pokoušel se je odtáhnout. Jakoby však chtěl pohnout celou horou…
     Gulbar nepovolil, ani když mu elfovy ruce drásaly zarostlou tvář, ani když do něho bušil ze všech sil. Jen se mu smál a zesiloval stisk, až Valdar začal chroptět. Ztrácel vědomí a poslední, co si uvědomoval bylo, že ho přemohl opovrhovaný trpaslík… Králův syn držel tak dlouho svůj stisk, dokud cítil poslední záchvěvy elfova těla, pak ho pustil a sehnul se pro svou sekeru. Valdar se sesul k zemi a zůstal bezvládně ležet. Krev, řinoucí se z rozraženého temene, pozvolna tekla tenkým pramínkem po posledním schodu až pod trpaslíkovy škorně. Ten do ní nevšímavě šlápl, aby překročil bezvládné tělo a odešel směrem k východní strážní věži… S hřejivým zadostiučiněním se cestou ušklíbl pod vousy, dostal, co mu patřilo, arogantní pes…
    
    Nastalo šedivé, chladné ráno… Hned v prvních chvílích ho ale narušilo vyděšené ječení.
    „To je Gulbar! U všech Ulmových rohů! Rychle, pojďte sem!“ Zazněly spěšné kroky a zanedlouho se hradem rozlehl zoufalý pláč a srdceryvný nářek.
    „To je králův syn! Je mrtvý! Někdo zavolal komořího, aby uvědomil krále. Rozespalý Dwalin pospíchal, jak nejrychleji mohl, přemýšleje cestou o tom, co mu Hirsu řekl. Že jeho syn, jeho jediný syn Gulbar je mrtvý? To musel být strašný omyl! Když se však sklonil nad jeho tělem, došla mu hrozná pravda. Gulbar ležel v kaluži krve, ruce a nohy směšně rozhozené do stran. Hlavu, na které mu ještě seděla přilbice, měl rozpolcenou vlastní sekerou, která se válela opodál.
    „Gulbare! Synu můj…“ zlomil se mu hlas. Pak spatřil cosi, co Gulbarovi prosvítalo mezi prsty. Opatrně je rozevřel a vyprostil z nich jakýsi amulet. Jemná elfí práce. To přece už viděl. Měl ho na krku syn lorda Eldira, Valdar!
    „Já toho elfa viděl, můj králi“ pronesl do chvíle ticha gruf, který do té chvíle mlčel jako zařezaný.
    „Koho jsi viděl? Mluv!...“ zatřásl s ním zuřivě král. Skřet se nervózně zavrtěl:
    „Já viděl… viděl jsem, jak spolu bojovali. Váš syn a ten elf, co vedl to poselstvo. Chtěl Vašeho syna zabít. Určitě. Byl úplně vztekem bez sebe a vrhal se na ubohého Gulbara jako šílený…“ koktal, nezvyklý tak blízké králově přítomnosti.
    „Kde je ten elf? Kde je Valdar, okamžitě ho najděte a přiveďte“ rozkázal Dwalin třesoucím se hlasem. Stráže se rozeběhly hradem, všechny jednotky v nejvyšší pohotovosti. Ale ani po dlouhém hledání ho nikde nenašly. Nebyl ani v komnatách zbývajících elfů, ani ve stájích, nikde po něm nebyla ani stopa…
    Žádný z deseti poslů neunikl pomstychtivým trpaslíkům… Byli obklíčeni a pochytáni jako zdivočelá zvířata, dřív, než jim kdokoli sdělil, z čeho jsou obviněni. Pravda byla, že se sami po krátkém odporu vzdali. Mohli by sice způsobit značné krveprolití, než by byli přemoženi, ale byli vyslanci svého krále a takový incident by současné situaci vůbec neprospěl. Odvedli je do sklepení, kde jim společnost dělal jen jeden zbrojnoš, který vůbec netušil, čemu den předtím unikl. Se stoickým klidem se usadili na slámě a vyměňovali si jen kradmé pohledy… Tragédie otřásla se všemi obyvateli skalního hradu, který rázem vypadal jako po vymření. Sloužící i pomocní skřeti se ploužili chodbami jako bez života, nezazněl jediný hlasitý tón, nikdo se ani nezasmál.
    
    Nechali je tam hnít celé dva dny, než dva strážní přišli pro Eladriel… Sám král ji ušetřil, nechal odvést nahoru, hlídat v její komnatě a vzkázal jí, že s ní chce mluvit. V přísném soukromí…
    „Paní… paní…“ zatahal Eladriel za rukáv jakýsi gruf. Ani ho neslyšela vejít, byl tichý jako kočka. Jak se dostal přes stráže?
    „Co otravuješ, skřete!“ odbyla ho mávnutím ruky
    „Jsem Hruuf, má paní, vy mne neznáte… to málokdo… chtěl jsem vám něco důležitýho říct“
    opatrně zašeptal gruf.
    „K věci, skřete, nemám na tebe zrovna náladu!“ vyštěkla na něho.
    „Hned, hned, vzácná paní… mohu doufat v alespoň maličkatou odměnu, když to bude opravdu důležitý?“ zaleskla se mu chtivě očka.
    „Uvidíme…tak ven s tím!“ vybídla ho netrpělivě Eladriel.
    „Možná vím něco o Valdarovi…“ pochlubil se skřet.
    „O Valdarovi?“ zaskočená elfka překvapeně polkla.
    „Ano, o Valdarovi, má paní. Zaslechl jsem Mellinu, dceru našeho nejvyššího komořího Hirsua, jak o něm mluví se svou služebnou…“ úlisně zašeptal gruf.
    „Pověz mi všechno, skřete…“ zaujalo Eladriel.
    „Prosím, ne tak nahlas, paní… Není toho moc. Setkala se s ním prý hned po večerní hostině. Prý se na ni ale ani pořádně nepodíval, nezdvořile ji odmítl a navíc těžce a nevybíravě urazil. Utekla od něho s pláčem, velmi rozhněvaná a doslova šílejíc vzteky. Nakonec poslala pro pomocníka dvorního čaroděje a ještě předtím pro jednoho z Halwinových mužů…“ vysypal ze sebe důležitě se tvářící skřet, drbajíc si při tom hojící se ránu na levé ruce, kam ho před nedávnem kousl kuchařův pes. Kuchař se pak divil, proč psa nemůže nikde najít a nepřibíhá na zavolání…
    „Kdo je Halwin?“ netušila Eladriel.
    „Králův nejvyšší komoří ho pověřuje špinavými pracemi všeho druhu…“ spiklenecky zamrkal na Eladriel Hruuf.
    „Všechna světla Ilmyrova“ povzdechla si Eladriel. Na tom mohlo něco být. Ta zatracená Valdarova pýcha! Nesčetněkrát mu radila, aby zbytečně nerozdmychával ženskou žárlivost. Že lásku od nenávisti dělí jen vlasové ostří… Přes to, že teprve nedávno dospěl mezi muže, vyzařovalo z něho tak silné osobní kouzlo, že mu bezhlavě podléhaly i chladné elfky. Jak asi potom musel zapůsobit na vznětlivou trpasličí dívku? Všechny milovaly hluboký a tajuplně zádumčivý pohled jeho temně šedých očí v hubené, podlouhlé tváři, orámované dlouhými prameny vlasů. Byly jako její, černé, hladké a hedvábně lesklé jako havraní křídla... Žádná se nemohla nabažit doteků jeho štíhlých, k zbláznění obratných prstů a vášnivého objetí chlapecky pružného těla…
    Jenže on je jen využíval. Byla to jen hra. Jeho duše byla stejně tak divoká a svobodomyslná jako nezkrocených koní, které si sám jezdil vybírat až k Pánovi „Větrných démonů“, který patřil k elfům z Ledových plání. Nebyly mu dost dobré ani vznešené a urozené elfky, takže si dovedla živě představit, jak citlivě asi odkopl roztouženou trpaslici…
    „A ještě něco paní… říkala také něco o tom, že ona ví, že Valdar je jeden ze Strážců „Ilmyrovy pečetě“. A že ví o někom, koho by to mohlo převelice zajímat……“ mlel dál skřet a pozorně sledoval Eladrielinu reakci.
    „To ještě scházelo…“ uklouzlo elfce a hladké čelo jí na chvíli přeťalo několik ustaraných vrásek. Dostala přetěžký úkol. Jak měla ochránit Valdara a zajistit hladký průběh vyjednávání, když on se chová tak impulsívně a nezodpovědně? Jako… jako nějaký člověk, napadlo ji jediné vhodné přirovnání… Znovu se zadívala na talisman, který zůstal na místě Gulbarovy vraždy. Vtom jí projela tak silná vlna bolesti, že klesla na kolena, dopadla na kamennou zem, krytou jen tenkým koberečkem. Co se to stalo?… zasténala nechápavě.
    „Paní? Co se děje?“ slyšela v dálce tenký, skřípavý hlásek. Nemohla se zvednout a do očí jí vhrkly slzy. Instinktivně přivřela oči a to co spatřila, jí vyrazilo dech…
    Valdar! Přikovaný těžkými, zrezlými řetězy ke kruhům na zdi, v nějaké tmavé kobce. Nedopadal tam ani jeden jediný paprsek světla, viděla ho však tak jasně, jako za bílého dne. Kromě něho tam nikdo jiný nebyl. Jen tak tak se dotýkal špičkami nohou země, tak vysoko měl do krvava odřená zápěstí upnutá do okovů. Svaly na rukou se mu napínaly až k prasknutí a šedavý, nezdravý nádech kůže svědčil o nějaké otravě…
    Byl beze zbroje, polonahý, mezi cáry tuniky prosvítala holá kůže, posetá bezpočtem hlubokých, krvácejících ran. Jakoby ho potrhala smečka vlků… nebo skřetů… Tmavovlasou hlavu těžce svěšenou, mělce dýchal. Dýchal! Byl tedy naživu! Pak se namáhavě narovnal a ona ihned věděla, proč ji volá. Žádal ji o splnění její povinnosti. Celý život ji učili, jak má ulehčit „Quenari“ lordům jejich nesmírně těžký a zodpovědný úkol Strážců. Jen na nich záležel osud celého Ilnath-Myru. A on byl na počátku cesty, nebyl ještě tak silný a zkušený jako jeho otec, kancléř Eldir…
    „Milosrdný Ilmyre!“ Nebyl čas na strach. Musela se vzchopit, být silná. To ji si vybrali jako jednu z mnoha. To jí se dostalo té cti, sloužit Strážcům „Ilmyrovy pečetě“, musela dokázat, že jí byla hodna. Nemohla zklamat ve chvíli, kdy ji potřeboval, kdy byl na pokraji smrti… Předala mu tedy tolik své „min-ang“, své duševní síly, kolik bylo možné, aby se vyčerpáním nezhroutila. S úlevou zaznamenala jeho děkovný pohled a vracející se sílu do bolestí přivřených očí. Rozbitá ústa zkřivil do prchavého úsměvu, jakoby jí naznačoval, aby se o něj nebála. Vzápětí se obraz rozplynul a Valdar byl pryč…
    Kde ho to vězní? Kdo? A proč? Musela jednat rychle. Její energie mu nevydrží na dlouho, vůbec netušila, čím musel a bude muset ještě projít……
    Podaří se jí přemluvit krále Dwalina, aby nechal poslat pro kancléře Eldira? O osudu „Ilmyrovy pečetě“ nemohla rozhodnout sama, ve hře bylo příliš mnoho…
    
    
    

Chcete pokračování? Budu ráda za každý komentář :-))) : Ellinor