Sběratelé

Tom se probudil, ale ještě nechtěl otevírat oči, jen si uvědomoval, že je vzhůru. Zasnil se. Vzpomněl si na minulou noc a včerejší večer, který byl jeden z nejkrásnějších v poslední době. Už už se natahoval, aby jí obejmul, když tu náhle zjistil, že postel vedle něho je prázdná. Co víc. Byla perfektně ustlaná a celý byt vyzařoval zvláštní ticho, které mu v danou chvíli přišlo nepřirozené. Až později začal vnímat i nepříjemný pocit spojený s klidem v bytě, protože naprosto odporoval zmatku v jeho mysli. Zoufale chtěl vědět, co se děje. Zmizela. Žena, jíž miloval celou duší a každou myšlenkou byla pryč. Chtělo se mu plakat. Křičet. Pochopit. Náhle zahlédl malou bílou obálku, opřenou o Její hrnek na kávu. Nervózními prsty ji otevřel. Když dočetl, přál si jen zemřít. Opustila ho. Nic nevysvětlila. Strávil s ní dva nejbáječnější roky svého života a teď ho bezdůvodně opouští! Proč? Provedl něco? Je za tím snad někdo jiný? Proč si s ním alespoň nepromluvila? Otočil na druhou stranu dopisu. Zkameněl. Už vůbec ničemu nerozuměl. Rozhodl se. Najde ji. Nesmí se zabít za žádnou cenu! Nezáleželo mu už na ničem. Věděl jediné. Ona musí žít. Třeba bez něj, jen když bude šťastná. Vrhl se po telefonu. Nikdo z přátel nic netušil. Zbývalo jen zavolat k rodičům. Nesouhlasila by. S rodiči nikdy neměla dobrý vztah. Vídali se málo. V poslední době skoro vůbec. Odhodlal se a vytočil dávno nepoužívané číslo. “Dobrý den, tady je Tom, přítel vaší dcery, nevíte, kde by mohla být?” začal nesměle. “Ovšem, poslala nám dopis, víc bych od ní ani nečekala; ale doufám, že si nemyslí, že za ní poběžíme a budeme ji prosit jako malé dítě!” odsekla nevraživě matka. “Víte aspoň, kde je?” zeptal se ještě Tom. “Na nějaké Klinice, prý pro sebevrahy, takový nesmysl, pošlu vám adresu, jestli na tom trváte!” “Budu vám vděčný, nashle” řekl skoro radostně, protože se těšil, že rozhovor už končí. Místo pozdravu se ozvalo jen prudké břinknutí telefonního sluchátka. Plakala, až skoro neviděla na cestu, pevně rozhodnutá opustit nejen život, ale i svět, který ji obklopoval. Nic ji už nezajímalo. Vše bylo jako v oparu, zbytečné, nejisté, zmatené. Jen smrt se jí zdála dostatečně smysluplná. Konečně. Zahlédla vývěsní štít Kliniky. Po příjezdové cestě přijela ke starobyle vyhlížejícímu sídlu, obklopenému rozlehlým parkem. Tak krásné místo. Téměř se nehodí zde zemřít. O čem to ksakru přemýšlím, takhle se přeci nedá žít. Musím se koncentrovat. Alespoň na smrt se ve svém životě musím soustředit. Náhle se cítila silná a její tvář vyzařovala zdánlivý klid. Rázně vykročila k domu. Přivítal ji manželský pár neurčitého věku. Velmi příjemně na ni zapůsobili. Milí, usměvaví lidé. Přesto pořád myslela na důvod, proč sem přijela. Smrt. Uzavření života a vyřízení nezbytných záležitostí. Prudce zavrtěla hlavou. Nechci na to myslet. Alespoň zatím. Drobná majitelka Kliniky ji za milého švitoření zavedla do jejího pokoje. “No, drahoušku, doufám, že se vám tu bude líbit, a že poslední dny života strávíte pokud možno příjemně.” Zmínka o blížící se smrti jí v koutku duše byla velmi nevhod, ale nahlas neřekla nic. Během poklidného dne se seznámila s ostatními “pacienty” Kliniky, na nic nemyslela, a proto vyzařovala spokojenost. U večeře dostala program a určitý návod, co všechno by v nadcházející době měla udělat. V noci nemohla spát. Vzpomínala na Toma a včerejšek. Snad nejednám správně. Když nic jiného, měla jsem být upřímná. Tomovi to zlomí srdce. Měl něco udělat. Zachmuřila se. V nočním stolku našla balení velmi silných prášků na spaní, jaké vídávala před lety u matky. Tehdy se jí za ně vysmívala. Nyní sama zoufale toužila spát. Ačkoli se jí trochu třásly ruce strachem, dva si vzala a za chvíli už klidně oddychovala. Ráno se cítila otupělá, ale silná káva ji postavila zase na nohy. Mimoděk si vzpomněla na hrnek, který měla u Toma a u něhož mu nechala dopis na rozloučenou. Bylo jí do pláče. Co tu vlastně dělám? Znovu cítila, jak je vše zamlžené a zmatené. Má-li být život takové utrpení a bolest, raději zemřít! Vybavilo se jí pár veršů z Hamleta: Žít nebo nežít - to je, oč tu běží. Zda je to ducha důstojnější snášet, střely a šípy rozkacené sudby, či proti moři běd se chopit zbraně a skoncovat je vzpourou. Zemřít - spát, nic víc a vědět, že tím spánkem skončí to srdce bolení, ta sterá strast jež patří k tělu, to by byla meta žádoucí nade všechno. Zemřít - spát... Jak jen je to dál? Tisíckrát opakované verše si náhle nemohla vybavit. Ze zamyšlení ji vytrhla postarší žena, bydlící vedle ní. “Slečno Sáro, máte prý jít do haly, někdo se s vám chce rozloučit.” “A nevíte kdo?” Odpověď nedostala. Mechanicky sešla po schodech, a vůbec si nevšimla Toma, který byl onou záhadnou návštěvou. Uviděla ho pozdě, takže už nemohla odejít. Nasadila nevraživý obličej, ačkoli v prvním okamžiku cítila radost, že ji hledal a že ho zase vidí. “Myslela jsem, že jsi četl můj dopis, a žes pochopil...” nedokončila, protože jí vpadl do řeči. “To ano, a právě proto jsem tady. Vůbec ničemu nerozumím a neodjedu, dokud mi to aspoň nevysvětlíš a nenecháš toho nesmyslu.” “Tady nemůžeš zůstat, to, to nejde, odjeď a nech mě být.” “Už jsem mluvil s madame Rosou a ona souhlasí.” “Ne, chci, abys odešel” řekla, otočila se a rychlým krokem opustila halu. “Nebojte se, umoudří se, musí, nemá už tolik času” chlácholila ho vtíravě majitelka, které všichni říkali madame Rose. “Promiňte, půjdu si vybalit” její slova Toma rozčilovala, ostatně jako celá Klinika. I on dostal u večeře rozpis, ale připadal mu natolik směšný, že ho jen ledabyle složil a strčil do kapsy. Nemohl usnout. Na večeři nepřišla. Po tom, co si odpoledne prohlédl dům i park se v něm usídlil pocit odporu a částečně i zášti, který obcházel tímto místem. Nebyl a ani nechtěl být klidný a vyrovnaný, jak ho stále nabádala madame Rose. Myšlenky se mu honily v hlavě, aniž by chápal proč. Proboha, jak to, že v nočním stolku mají prášky na spaní! Patří to snad k “servisu”, zhrozil se, když je splachoval do záchodu. Co tu vlastně dělám? Přijel jsem sem a působím směšně! Jako don Quijote! Namlouvám si, že chci vysvětlení, ale je to jen záminka. Rozešla se se mnou a já nemám právo tu být. Právo, jsem vážně kašpar! Začínám mluvit jako právník! Zlobil se sám na sebe, na Sáru, na madame, na celou bláznivou Kliniku i všechny nespokojence, kteří nemají nic lepšího na práci než plánovat vlastní smrt. Po probdělé noci nevnímal ani ruch v jídelně ani nepřítomnost Sáry. Ovšem madame Rose myslela na všechno i za všechny. “Slečno Sáro, pojďte snídat, buďte rozumná.” naléhala na ni přede dveřmi do jejího pokoje. “Nemám hlad.” vždyť jsem jak rozmazlené dítě, Sára se zlobila sama na sebe. “Od včerejšího oběda jsem vás neviděla jíst, takhle nesmíte...” “Nesmím? Jsem tu z vlastní vůle a se svým životem naložím podle svého, a jestli se vám něco nelíbí, mohu klidně odjet” Sára se rozčílila, aniž uvážila hloubku svých slov. “Počkejte madam Roso, omlouvám se, já už jdu snídat.” “No, já věděla, že se umoudříte, my to s vámi přeci myslíme dobře” Podřídila se. Nakonec jsou jediní, kdo je ke mě hodný. Tom... I on na mě býval hodný. Ale já... O čem to zas přemýšlíš, huso hloupá! Chodila na společné debaty, poslouchala všechna trápení i prazvláštní důvody pro sebevraždu ostatních “pacientů”. S Tomem nemluvila. Vyhýbala se mu. Částečně se vyhýbal i on jí. Ani nevěděl proč, jen ji zatím nechtěl příliš omezovat. Doufal, že po pár dnech sama zjistí, že žít je mnohem lepší, a že na smrt je času dost. Ale....nic se nestalo. Oba pomalu přivykali zdánlivě jednoduchému životu na Klinice. Minul den. Minul týden. Sára se krůček po krůčku měnila. Tom propadal beznaději. Jeho plán nevyšel. Nevyšel. Nevyšel. Nevyšel? Ty blázne, úplně si to zpackal. Zlobil se sám na sebe. Nechal jsem ji tu napospas těm šílencům! Přejde ji to, ovšem, ale nejdřív tak v hrobě. Tome, Tome, přestaň se už konečně zabývat takovými myšlenkami! Miluju ji? Jistě, že ji miluju. Tak fajn, dám se do toho. Musí to skončit. Jednou pro vždy. Začal hledat. Vyptával se klientů. Pátral po informacích o Klinice. Den co den trávil hodiny a hodiny ve zdejší knihovně a na internetu. Bezúspěšně. Chodil na sezení, pečlivě poslouchal, zapisoval si tajně poznámky. Vedl si deník. Byl velmi opatrný. Potlačoval vztek, který se v něm uhnízdil, při každém rozhovoru s madame Rosou. Neměl ji rád. Něco se mu na ní nelíbilo. Nevěděl proč. Ale svých pocitů se nemohl zbavil. Jejího manžela bylo vidět jen málo, ale ona.... Byla všude. Při každém sezení. Při každé snídani. U každého rozhovoru. Nechápal, jak to všechno stihne. Stále usměvavá, milá, s falešným úsměvem na rtech. Možná jí křivdím. Sledoval ji. Stal se jejím stínem. Pozoroval každičký pochyb i nejnepratrnější gesto. Míval pocit, že stárne rychleji. Vrásky se rapidně prohlubovaly, ale nic víc. Své zjištění považoval za nesmyslné, a proto mu nevěnoval dál pozornost. Nic víc neobjevil. Vůbec nic. Žádná stopa. Ani náznak. Žádná nesrovnalost nebo podvod. Dny plynuly. Jednoho rána přišla zpráva o smrti jednoho muže, který byl dlouho pacientem Kliniky. A tehdy ji si jako obvykle prohlédl. Vrásky vymizely. Je to vůbec možné? Upřeně si ji prohlížel. Ne. Je to tak. Zmizely. Zmenšili se. “Ale copak Tome, že si mě tolik prohlížíte” zeptala se madame. “Pro, prosím? Já já jen tak, že vám to dnes moc sluší” vzpamatoval se Tom. “Ó děkuji pěkně.” zasmála se. Nenápadně ji sledoval. Ohlédla se, když vešla do kanceláře. Dobrá, nedělá se to, ale.... “Mám strach drahý, víš, naše věc je v ohrožení. Dnes ráno mluvila znovu o odjezdu. A ten chlap by mohl všechno ještě pokazit. Pořád po ní kouká. Co budeme dělat?” “Rose, miláčku, vím, jak moc je pro nás důležitá, neboj, v nejhorším případě se o Něj postaráme.” “Nechci nikomu ublížit” namítla Rose manželovi. “Ale pokud by měl zkazit náš plán, víš, co by se stalo s námi.” “Nemluv tak, umírají oni, my ne.” hlas se jí při té myšlence třásl, ačkoli se snažila ovládat. “Ovšem, zlato, my neumřeme. Ona zůstane” vždycky nám to přeci vyšlo. Sám sebe uklidňoval, protože začal stárnout rychleji než kdy předtím. “Ještě, že včera zemřel ten ožrala, cítím se mnohem lépe, ale potřebujeme ji. A budeme ji mít.” Proboha, o čem to mluví? Rychle se odtamtud ztratil. Chtějí ji. Proč? Uteče. Jenže, co bude se Sárou? Mají ji skoro v hrsti. Dobrovolně se mnou nepůjde. Unesu ji. Ale když to udělám jinak, vyjde to. Musí. Možná ji ještě stihnu v jídelně. “Dobré ráno Sáro” “Bylo, děkuji, co tu pořád děláš, nenudíš se?” Sára setrvávala v nepřátelském tónu. “Ani trochu, máš odpoledne čas, potřeboval bych si s tebou nutně promluvit.” “Nevím, ale nejspíš ne.” “To se tolik bojíš si popovídat?” věděl, že neodmítne, znal ji příliš dobře. “Nebojím! Řekni kdy a kde.” “Ve tři u fontány v parku, víš kde....” “Ovšemže vím, kde to je a teď mě omluv, mám program.” “Už se moc těším” chtěl ji políbit na tvář, jako kdysi, ale vyhnula se mu. “Tak ve tři.” Podle svého plánu šel na sezení a snažil se vypadat klidně. Přesto nebyl schopen vnímat. Myšlenkami byl daleko. Uslyšel Sářin hlas, který zněl jakoby z velké dálky. “Nemám šťastný život. Vztahy s rodinou veškeré žádné, úspěchy nijaké...” ”To myslíš vážně?” “Celý život je jen fraška. Rodina mě nemá ráda a já k nim také nic zvláštního necítím, no a pak ses objevil ty, a i když to nerada přiznávám, pomohl jsi mi a....” “Proč si mě opustila, měl jsem pocit, že nám to klapalo, vůbec tomu nerozumím.” “Stalo se toho příliš. Nedá se to nijak napravit.” “O čem to mluvíš, nerozumím ti?” “Jsem mnohem horší než tušíš.” “Myslíš, že lidé jsou jen dobří nebo špatní? Pojď, odjedeme odsud a já ti slibuju, že všechno bude zase jako .” “Už nikdy se to nemůže spravit, nechápeš to a já nevím, jestli chci, abys to pochopil.” “Ty přede mnou něco skrýváš? Proč si mi neřekneš?” “Vidíš, to je to. Nikdy jsi mi nenaslouchal, viděl si jen sebe. Tolerovala jsem to. Myslela jsem, že tě miluju, ale pak...” Měl toho pokrk. Nechtěl už nic slyšet. Zvedl se a odcházel. Ve zlosti přehlédl Sářin zoufalý pohled i nedokončenou větu. Co se jí stalo? Něco mu tají. Proč? Uvědomuje si, jak moc mi ubližuje? Tušíš vůbec o co jí jde, té přesladké dámě s falešným úsměvem? Klid. Odpoledne jí všechno řeknu, odjedeme a za pár týdnů se tomu společně zasmějeme. Zlost ho pomalu přešla a pak už zbývalo jen čekat. Proč nejde? Kde vězí? Zazněl gong ohlašující oběd. Ale ovšem, málem bych byl zapomněl. Vždyť v jednu hodinu se obědvá. Možná bych měl taky něco sníst. Jenže, co když se potom mineme? Zůstanu. Zbývaly dvě hodiny. Netrpělivě obcházel kolem fontány. Minula půlhodina. Čas se vlekl. Konečně se přiblížila třetí. Přišla včas. “Jsem tu z jediného důvodu, chtěla bych ti říct něco velmi důležitého.” “To já taky, musíš hned odjet, hrozí ti veliké nebezpečí.” “Nerozumíš mi. Tak jako tak tady zůstanu, ale myslím, že máš právo vědět proč. Až se to dovíš, určitě budeš chtít odjet sám.” “Odjedeme dnes večer. Oba. Tví takzvaní dobrodinci, kteří ti chtějí pomoci jsou obyčejní podvodníci. Umřeš, jestli dnes neodjedeme. Víš, co se skrývá za přívětivou maskou madame? Povím ti to. Když umřeš, ona i ten její povedený manžel budou žít déle. Neumím ti to vysvětlit, ale je to tak. Musíš mi věřit. Prosím. Hledal jsem. Našel jsem důkazy. Mají desítky rodných listů. Klinik, jako je tahle, už měli spoustu. Dopoledne jsem vyslechl jejich rozhovor. Svou smrtí jim prodloužíš život. Už mi věříš? Odjeď prosím. Kvůli mě. Kvůli sobě.” “O čem to ksakru mluvíš? Zbláznil si se?! To nedává žádný smysl.” “Poslouchej, prosím, od včerejška, co umřel ten muž, je mladší, vypadá tak. Chtějí, abys zemřela. Brzo. Potřebují tě. Stárnou, čím dál rychleji. Musí získat tvůj život. Chápeš?” Málem se rozplakala. Ne. Uvažuj. Soustřeď se. Mysli. Nemůžeš žít. Potom, co se stalo, na to prostě nemáš právo. Jak si vůbec dovoluješ podívat se mu do očí? “Je tu jedna věc, o které jsem ti neřekla....” Přerušilo ji jemné zakašlání. “Nerada ruším, ale musím s vámi Tome nutně mluvit. Pojďte se mnou.” “Nemohlo by to počkat? Sára a já večer odjíždíme a.....” “Nepočítej s tím, že bych jela s tebou. Já zůstávám.” Naklonil se k ní, aby ho madame neslyšela. “Sáro, slíbíš mi něco, ano? Běž hned ke mě do pokoje a podívej se do kufru. Pak mi třeba uvěříš. A ještě něco.” “Co by to mělo být?” “Když si nebudeš jistá, neuděláš žádnou hloupost, že ne?” “Žádnou hloupost neudělám, kdy odjedeš?” “Dnes večer mě tady uvidíš naposled.” “Co ode mě chcete?” “Pojďme se projít, můj manžel už na nás čeká.” “Nemám chuť se procházet, chtěl jsem.....kam vlastně jdeme?” “Vzpomínáte, ještě jste neviděl nejkrásnější místo v parku, byla bych moc špatná hostitelka, kdybych vám ho neukázala.” “Co to má být?” začal být nervózní, ale snažil se ovládat. “Starý mlýn, támhle za stromy.” “Proč?” “A proč ne? Á podívejte, už na nás čeká, já sama se tam bojím, proto s námi jde manžel.” “Proč?” “Protože vás to určitě bude zajímat.” Jemně, ale pevně ho vzala podpaží, a od toho okamžiku cítil, že už nemůže odejít. Procházel dávno nefunkčním mlýnem a tvářil se, že se nic neděje. Napůl poslouchal výklad, napůl si dával pozor. “Tome, pojďte sem, to musíte vidět. Vidíte? Tady bývaly sýpky.” “O čem jste mluvil se Sárou?” zeptala se najednou jakoby nic madame Rosa. “Vyprávěl jsem jí příběh manželů, kteří otevírali po celém světě kliniky, nikdo neví, kdy se narodili, jak dlouho už žijí, kam mizí jejich pacienti, ani kam pojedou příště.” Nuceně se usmála. “Taková krásná pohádka” “Spíš noční můra. Slyšel jsem vás ráno a tak vím vše” “Nebuďte směšný. Nerozumíte tomu.” “Proč Sára?” “Protože je mladá, tolik mladá. Je mi líto, že vás opustila, chápu, že to bolí, ale pro nás...” “Vy, kdo vůbec jste? Mám důkazy, určitě budou zajímavé pro příslušné úřady, postarám se....” Zrovna se nakláněli nad hluboko padajícím otvorem, když se ozval výkřik a dopad umlčeného těla. “Drahý Tome, vy už se o nic starat nebudete. Půjdeme miláčku?” “Ovšem, cítím se tu stísněně.” Pomalu odcházeli. Nemuseli spěchat. Drželi se za ruce, jako před lety, když bývali skutečně mladí. Cítili blížící se vítězství. Nikdo jim už nestál v cestě. Nemluvili. Všechno už bylo řečeno. Žádné otázky, žádné pochybnosti. Kráčeli po pěšině v parku a krok za krokem se blížili k domu. Mlýn stál daleko od cesty a tak přeslechli zvuk rychle jedoucího auta. Když přišli na Kliniku, Sára už byla pryč. Odjížděla. Slunce zářilo. V zelené záplavě stromů křičeli ptáci. Svět kolem jásal životem. Sára cítila skutečnou prázdnotu, která ji obklopila potom, co viděla drobnou dámu, jak shodila její štěstí do černé díry. V Tomově pokoji zůstaly všechny důkazy. Jeho věci si odvezla. Proč Tom? Takhle jsem si to nenaplánovala. Plánovala jsem vůbec kdy něco? Zazvonil mobil. Nezvednu to. Proč taky? Jediný člověk, se nímž bych chtěla mluvit, mi už nikdy nezavolá. Pronikavý zvuk telefonu neustával. Nechtěla nic slyšet, ale zároveň nemohla vtíravý zvuk vypnout. Nezvednu to, opakovala si i ve chvíli, kdy se její ruka natahovala po malém přístroji. Bezmyšlenkovitě se představila. “Kde jste tak dlouho mladá dámo, nejdéle do půl hodiny vás tu čekám.” “Kdo je?” “Co tak smutně, kotě?” “Kdo je?” “No přece já, vzpomínáš? Ten večer před pár týdny, myslel jsem, že bychom to mohli někdy zopakovat. Hlavně se mě neptej, proč jsem se tak dlouho neozval. Trvalo mi věčnost něž jsem sehnal tvoje číslo.” Místo odpovědi uslyšel slabé pípnutí. Vypnula telefon.