UKÁZKA: Jantarový dalekohled

Nová kniha: Jantarový dalekohled
Datum: 31.7.2003 Zdroj: Mladá fronta DNES Rubrika: Léto 2003 Strana: 06 

Ukázky z fantasy bestselleru pro děti, který ale čte i hodně dospělých


Letní čtení


Vážení čtenáři, přinášíme vám první pokračování čtení z evropského
bestselleru Jantarový dalekohled, který napsal britský spisovatel Philip
Pullman. Jantarový dalekohled je závěrečná část trilogie His Dark Materials,
a Pullman právě za tuhle část získal předloni Whitbreadovu cenu, což je
vysoké britské literární ocenění. Na Jantarovém dalekohledu je zajímavé to,
že to byla vůbec první knížka pro děti, která tuto cenu získala. Umístila se
mimochodem před Harrym Potterem. Kritiky je vysoko ceněna a patří do oblasti
takzvané fantasy literatury.


Z temnoty vyběhl malý chlapec, polekaný i plný naděje, a šeptal znovu a
znovu: "Lyro... Lyro... Lyro..." Za ním stály další postavy, ještě
nejasnější než on, a dokonce ještě tišší. Zdálo se, že patří do stejné
společnosti a ke stejnému druhu, neměly však viditelné tváře a slyšitelné
hlasy. Ani jeho hlas nikdy nebyl silnější než šepot, tvář měl zastíněnou a
rozmazanou jako něco napůl zapomenutého. "Lyro... Lyro..." Kde se to
nacházeli? Na ohromné pláni nezasvítil z ocelově temné oblohy ani paprsek
světla a obzor ve všech směrech zakrývala mlha. Zem byla holá, udusaná
tlakem milionů nohou, i když ty nohy vážily méně než peříčka; proto to musel
být čas samotný, který ji udusal jako mlat, i když čas na tom místě
neplynul. Takhle to muselo být. Tohle byl ten nejvzdálenější kraj a poslední
ze všech světů. "Lyro..." Proč se tam ocitli? Byli uvězněni. Někdo spáchal
nějaký zločin, i když nikdo nevěděl, o jaký zločin se jednalo, kdo ho
spáchal, nebo jaká autorita vynesla rozsudek. Proč ten malý chlapec volal
Lyřino jméno? Doufal. Co byli zač? Duchové. A Lyra se jich nemohla dotknout,
ať se jakkoliv snažila. Její zmatené ruce jimi pronikaly a malý chlapec tam
pořád stál a prosil. "Rogere," řekla, ale její hlas zněl jako pouhý šepot,
"ach, Rogere, kde jsi? Co je to za místo?" Odpověděl: "Je to svět mrtvých,
Lyro. Nevím, co mám dělat, nevím, jestli tu zůstanu navěky, a nevím, jestli
jsem se dopustil špatných skutků, protože jsem se snažil být dobrý, ale je
mi to odporné, jsem z toho všeho vyděšený, je mi to odporné..." A Lyra
řekla: "Já..."


KAPITOLA DRUHÁ


Balthamos a Baruch Když jakýsi duch mě míjel, chlupy se mi zježily po
těle... - Kniha Jobova - "Buďte zticha," prohlásil Will. "Jen buďte zticha.
Nerušte mne." Bylo to těsně poté, co někdo odvedl Lyru, těsně poté, co Will
sešel z horského vrcholu, těsně poté, co víla zabila jeho otce. Will rozžal
malou plechovou lampičku, kterou vytáhl z otcova rance. Použil k tomu suché
zápalky, které u ní nalezl, přikrčil se pod skalním převisem a otevřel Lyřin
batůžek. Hmatal uvnitř zdravou rukou a nalezl těžký alethiometr, obtočený
sametem. Leskl se ve světle lampičky a Will ho pozdvihl ke dvěma postavám,
které stály vedle něj, postavám, které se samy nazývaly anděly. "Dokážete ho
číst?" zeptal se. "Ne," odpověděl hlas. "Pojď s námi. Musíš jít. Ihned pojď
za lordem Asrielem." "Kdo vás přiměl, abyste sledovali mého otce? Říkali
jste, že nevěděl o tom, že ho sledujete. On to však věděl," prohlásil Will
vášnivě. "Řekl mi, že vás mám očekávat. Věděl víc, než jste se domnívali.
Kdo vás poslal?" "Nikdo nás neposlal. Jen my sami," zazněl hlas. "Chceme
sloužit lordu Asrielovi. A ten mrtvý muž - co chtěl on, abys udělal s
nožem?" To přinutilo Willa zaváhat. "Řekl mi, že ho mám odnést lordu
Asrielovi," odpověděl. "Tak pojď s námi." "Ne. Ne dříve, než najdu Lyru."
Ovinul alethiometr sametem a vložil ho do svého batohu. Zapnul batoh a
přehodil si přes sebe otcův těžký plášť, aby se chránil před deštěm. Pak se
skrčil a upřeně hleděl na ty dva stíny. "Říkáte mi pravdu?" zeptal se.
"Ano." "Jste tedy silnější než lidé, nebo slabší?" "Slabší. Vy máte
skutečnou tkáň, my ne. Přesto s námi musíš jít." "Ne. Pokud jsem silnější,
musíte mne poslouchat. Mimo to mám nůž. Takže vám přikazuji: pomozte mi
najít Lyru. Nezáleží mi na tom, jak dlouho to bude trvat, nejdřív ji najdu a
potom půjdu za lordem Asrielem." Obě postavy se na chvilku odmlčely. Pak
odpluly dál a hovořily spolu, i když Will nezaslechl nic z toho, co říkaly.
Nakonec se opět přiblížily a Will uslyšel: "Tak dobře. Děláš chybu, ale
nedáváš nám na výběr. Pomůžeme ti to dítě najít." Will se snažil proniknout
zrakem temnotu a spatřit je zřetelněji, ale déšť mu stékal do očí. "Pojďte
blíž, abych vás viděl," řekl. Přiblížili se k němu, ale připadalo mu, že je
vidí ještě nejasněji. "Uvidím vás lépe za denního světla?" "Ne, hůře.
Nepatříme mezi vysoce postavené anděly." "No, jestli vás nedokážu spatřit
já, tak vás neuvidí ani nikdo jiný a můžete zůstat skrytí. Běžte a zkuste
zjistit, kam Lyra zmizela. Určitě nemůže být daleko. Byla tu nějaká žena -
ona bude s ní - žena, která ji odvedla. Jděte a hledejte. Pak se vraťte a
řekněte mi, co jste zjistili." Andělé se vznesli do rozbouřeného povětří a
zmizeli. Will ucítil, jak na něho dopadla velká tíha a smutek. Nezbývalo mu
moc sil ani předtím, než bojoval se svým otcem, a teď byl téměř vyřízený.
Vše, co chtěl, bylo zavřít unavené oči, bolavé pláčem. Přetáhl si plášť přes
hlavu, přitiskl si batoh k hrudi a v okamžiku usnul.
------------------------------------------------------------
Nikde není, ozval se hlas. Will ho uslyšel v hlubinách spánku a snažil se
probudit. Nakonec (trvalo to skoro minutu, v tak hlubokém nevědomí byl) se
mu podařilo otevřít oči do zářivého rána. "Kde jsi?" zeptal se. "Vedle
tebe," odpověděl anděl. "Tady." Slunce právě vyšlo. Skály, lišejníky a mechy
ostře a jasně zářily v ranním svitu, ale žádnou postavu nikde neviděl.
"Říkal jsem, že v denním světle bude obtížnější nás spatřit," pokračoval
hlas. "Nejlépe nás uvidíš v polosvětle, za soumraku nebo úsvitu, o něco hůře
v temnotě a nejméně za slunečního svitu. S mým společníkem jsme hledali na
úbočí hory a neobjevili jsme ani ženu, ani dítě. Ale nachází se tam jezero s
modrou vodou, u kterého musela tábořit. Je tam nějaký mrtvý muž a víla
vysátá Přízraky." "Mrtvý muž? Jak vypadá?" "Mezi šedesátkou a sedmdesátkou,
tělnatý, s hladkou pokožkou a stříbřitě šedými vlasy. Oblečený do drahých
šatů. V jeho blízkosti bylo slabě cítit těžkou voňavku." "Sir Charles,"
prohlásil Will. "To je on. Paní Coulterová ho musela zabít. No, tohle je
alespoň dobrá zpráva." "Zanechala stopy. Můj společník se po nich vydal a
vrátí se, až zjistí, kam odešla. Já zůstanu s tebou." Will se postavil a
rozhlédl se. Bouře vyčistila vzduch a ráno bylo svěží a jasné. O to větší
bolest mu způsoboval pohled kolem - protože nablízku ležela těla několika
víl, které ho s Lyrou doprovázely až do chvíle, kdy se setkal se svým otcem.
Černé vrány s ostrými zobáky už jedné z nich trhaly tvář a Will spatřil
většího ptáka kroužícího ve výšce, jako kdyby si vyhlížel nejbohatší
hostinu. Will postupně pohlédl na všechna těla, ale žádné z nich nepatřilo
Serafině Pekkale, královně vílího klanu, která se s Lyrou zvláště přátelila.
Pak si vzpomněl: neopustila je náhle kvůli jiné záležitosti nedlouho před
večerem? Takže mohla být dosud naživu. Ta myšlenka ho povzbudila a zkoumal
obzor, zda nespatří nějakou známku její přítomnosti. Ve všech směrech, kam
pohlédl, však neobjevil nic jiného než modrou oblohu a ostré skály. "Kde
jsi?" zeptal se anděla. "Vedle tebe," zazněl hlas, "jako vždy." Will pohlédl
vlevo, odkud hlas přicházel, ale nic nespatřil. "Takže tě nikdo neuvidí.
Nemůže tě někdo uslyšet, tak jako já?" "Ne, pokud budu šeptat," odpověděl
anděl kousavě. "Jak se jmenuješ? Máte jména?" "Ano, máme. Jmenuji se
Balthamos. Můj společník je Baruch." Will uvažoval, co má dělat. Pokud si
zvolíte jednu možnost z mnoha, ostatní pohasnou jako svíce, jako kdyby nikdy
neexistovaly. V tomto okamžiku měl Will na výběr cokoliv, ale ponechávat si
všechny možnosti znamenalo nedělat nic. Přece jen si musel zvolit.
"Sestoupíme opět z hory," prohlásil, "a půjdeme k jezeru. Může tam být něco,
co se mi může hodit. A kromě toho začínám mít žízeň. Vydám se směrem, jakým
si myslím, že jezero leží, a ty mě můžeš navádět, pokud půjdu špatně."
Teprve když už několik minut scházel skalnatým svahem, kterým nevedly žádné
pěšiny, uvědomil si Will, že ho ruka nebolí. Ve skutečnosti na své zranění
nepomyslel od chvíle, co se probudil. Zastavil se a pohlédl na hrubou látku,
kterou otec ovinul zranění po skončení jejich záp asu. Látka byla nasáklá
mastí, kterou otec nanesl, ale nespatřil žádné stopy krve. Po neustálém
krvácení, které ho pronásledovalo od chvíle, kdy ztratil prsty, to bylo
natolik vítané, až ucítil, jak mu srdce poskočilo radostí. Zkusmo pohnul
prsty. Pravda, rány dosud bolely, ale byla to jiná bolest: ne ta hluboká z
předchozího dne, která z něj vysávala život, ale slabší, tlumenější pocit.
Zdálo se, že se zranění hojí. Jeho otec to dokázal. Vílí kouzla selhala, ale
otec ho vyléčil. Rozradostněn se pustil ze svahu dolů.
------------------------------------------------------------
Než dospěl k malému modrému jezírku, vyžádalo si to tři hodiny a několik
slov, která ho vedla k cíli. V okamžiku, kdy k němu dorazil, už umíral žízní
a v pražícím slunci byl plášť těžký a žhavý. Když ho však svlékl, postrádal
jeho ochranu, protože ho pálily holé paže a krk. Odhodil plášť i batoh a
několik posledních yardů k vodě doběhl, padl na tvář a polykal jeden mrazivý
doušek za druhým. Voda byla tak chladná, až ho rozbolely zuby a hlava.
Jakmile utišil žízeň, posadil se a rozhlédl. Minulého dne nebyl v takovém
stavu, aby si povšiml různých věcí, ale teď jasněji viděl intenzivní
zbarvení vody a slyšel ze všech stran pronikavé zvuky hmyzu. "Balthame?"
"Jsem tu stále." "Kde je ten mrtvý muž?" "Za tou vysokou skálou vpravo od
tebe." "Jsou nablízku nějaké Přízraky?" "Ne, žádné." Will zvedl svůj batoh a
plášť a vydal se po okraji jezera ke skále, na kterou ho Balthamos
upozornil. Za ní byl vybudován malý tábor s pěti či šesti stany a vyhaslými
ohništi. Will sestupoval ostražitě pro případ, že by byl ještě někdo naživu
a skrýval se. Vládlo tu však naprosté ticho, jen nepatrně narušované vrzáním
hmyzu. Stany stály nehybně, voda byla klidná a z místa, kde pil, se dosud
pomalu šířily jemné vlnky. Blízko jeho boty se kmitlo něco zeleného, takže
se lekl, ale byla to jen ještěrka. Stany byly zhotoveny z maskovacího
materiálu, a tím nápadněji vynikaly na pozadí fádně červených skal. Will se
podíval do prvního stanu a zjistil, že je prázdný. Stejně tak druhý, ale ve
třetím nalezl něco cenného: jídelní misku a krabičku zápalek. Našel také
pruh nějaké tmavé hmoty, dlouhý a široký jako jeho předloktí. Nejdříve se
domníval, že jde o kůži, ale na slunečním světle jasně rozeznal, že to je
sušené maso. No, vždyť má nůž. Odřízl tenký plátek a shledal, že je tuhé a
mírně slané, ale velmi chutné. Uložil maso a zápalky společně s jídelní
miskou do batohu a prohledal ostatní stany, ale zjistil, že jsou prázdné.
Největší stan si nechal nakonec. "V něm je ten mrtvý muž?" otázal se do
prázdna. "Ano," odpověděl Balthamos. "Byl otráven." Will opatrně obešel
stan, aby se dostal ke vchodu obrácenému k jezeru. Vedle převržené plátěné
židle leželo rozvalené tělo muže, který byl ve Willově světě znám jako sir
Charles Latrom a v Lyřině jako lord Boreal, muže, který Lyře ukradl
alethiometr. Ta krádež pak přivedla Willa k dokonalému noži. Sir Charles byl
pokrytecký, nečestný a mocný, a teď byl mrtvý. Tvář měl nepříjemně zkřivenou
a Will se na ni nechtěl dívat, ale krátký pohled do stanu mu prozradil, že
je tam spousta věcí, které se můžou hodit. Proto opatrně překročil tělo, aby
se mohl podívat zblízka. Jeho otec, voják a cestovatel, by věděl přesně, co
má vzít. Will musel hádat. Vzal malé zvětšovací sklo v kovovém pouzdře,
protože ho mohl použít k rozdělávání ohně a ušetřit zápalky, cívku pevného
motouzu, láhev na vodu zhotovenou z nějaké slitiny, mnohem lehčí než láhev z
kozí kůže, kterou nesl, a malý plechový šálek, malé brýle, roličku zlatých
mincí zabalených v papíru, silnou jako mužský palec, lékárničku, tablety na
čištění vody, balíček kávy, tři balíčky slisovaného sušeného ovoce, balíček
ovesných sušenek, šest peprmintových tyčinek Kendal, krabičku rybářských
háčků a nylonový vlasec. Nakonec vzal i zápisník, několik tužek a malou
elektrickou svítilnu. Vše zabalil do svého batohu, odřízl další plátek masa,
naplnil si žaludek a pak i láhev vodou z jezera a řekl Balthamovi: "Domníváš
se, že potřebuji ještě něco jiného?" "Neškodila by trocha rozumu," dostalo
se mu odpovědi. "Trocha schopnosti poznat moudrost, mít k ní větší úctu a
poslouchat ji." "Jsi moudrý?" "Mnohem moudřejší než ty." "Tak dobře,
uvidíme, to nemohu posoudit. Jsi muž? Mluvíš jako muž." "Baruch byl muž. Já
ne. Teď je z něj anděl." "Takže..." Will přestal s tím, čím se zabýval, tedy
s přerovnáváním svého batohu tak, aby měl nejtěžší předměty vespod, a
pokusil se anděla spatřit. Nic však neviděl. "Takže to byl muž," pokračoval,
"a pak... Stávají se lidé anděly, když zemřou? K tomu dochází?" "Ne vždy.
Ani ne většinou... Velmi zřídka." "Kdy tedy byl naživu?" "Asi tak před
čtyřmi tisíci lety. Já jsem mnohem starší." "A žil v mém světě? Nebo v
Lyřině? Nebo v tomhle?" "Ve tvém. Ale existují miliardy světů. To víš." "Ale
jak se lidé stávají anděly?" "Jaký mají smysl takové metafyzické úvahy?"
"Prostě to chci vědět." "Raději se drž svého úkolu. Vydrancoval jsi majetek
toho mrtvého muže a máš všechny hračky, které potřebuješ, aby tě udržely
naživu. Můžeme teď pokračovat v cestě?" "Až budu vědět, kterou cestou se mám
dát." "Ať se vydáš jakoukoliv cestou, Baruch nás najde." "V tom případě nás
najde, i když zůstaneme tady. Mám ještě několik úkolů." Will se posadil na
místo, odkud neviděl tělo sira Charlese, a snědl tři čtverečky z tyčinky
Kendal. Bylo úžasné, jak osvěžený a posílený se cítil, když ho jídlo začalo
vyživovat. Pak opět pohlédl na alethiometr. Všech šestatřicet obrázků
malovaných na slonovině bylo naprosto jasných: nebylo pochyb, že tenhle
představuje dítě, tenhle loutku, tenhle pecen chleba a tak dál. Bylo však
nejasné, co symboly znamenají. "Jak je Lyra četla?" zeptal se Balthama. "Je
docela možné, že to předstírala. Ti, kteří tyhle přístroje používají,
studovali mnoho let, a i v takových případech jim rozumí jen pomocí mnoha
příruček." "Nepředstírala to. Opravdu ho četla. Řekla mi věci, které se
nemohla jiným způsobem dozvědět." "V tom případě tě ujišťuji, že je to pro
mne právě taková záhada," prohlásil anděl. Když Will hleděl na alethiometr,
vzpomněl si na něco, co řekla Lyra o jeho čtení: něco o stavu mysli, ve
kterém musela být, aby to dokázala. Jemu na druhé straně podobný stav
pomáhal vycítit jemnosti stříbrné čepele.
------------------------------------------------------------
Pocítil zvědavost, vytáhl nůž a vyřízl malé okno před místem, kde seděl.
Neviděl jím nic než modrý vzduch, ale dole, hluboko dole, se nacházela
krajina se stromy a poli: nepochybně jeho vlastní svět. Takže hory ve
zdejším světě neodpovídaly horám v jeho světě. Uzavřel okno a poprvé k tomu
použil levou ruku. Jaké potěšení, moci ji opět používat! Pak ho něco napadlo
tak náhle, že to pocítil jako elektrický šok. Pokud existují miliardy světů,
proč nůž otevírá okna jen mezi tímhle světem a jeho vlastním? Jistě by se
měl prořezat do libovolného z nich. Znovu pozvedl nůž, nechal mysl vplout na
samou špičku čepele, tak jak mu to poradil Giacomo Paradisi, dokud se jeho
vědomí neusídlilo přímo mezi atomy a necítil ve vzduchu každou drobnou
překážku a vlnku. Místo toho, aby řezal hned, jak pocítil první mírný odpor,
jako to dělal obvykle, nechal nůž, aby se přesunul na další a další. Bylo to
jako sledovat řadu stehů a přitom tisknout tak jemně, aby se žádný z nich
nepoškodil. "Co to provádíš?" zeptal se hlas z prázdnoty a přivolal ho zpět.
"Zkoumám," odpověděl Will. "Buď zticha a drž se stranou. Jestli se přiblížíš
k noži, pořežeš se, a když tě nevidím, nemůžu se ti vyhnout." Balthamos
neurčitým zvukem vyjádřil nespokojenost. Will znovu pozvedl nůž a nahmatával
jemná zastavení a zaváhání. Existovalo jich daleko víc, než si myslel. A jak
je vyhmatával, aniž by se musel okamžitě prořezat, zjistil, že mají různé
vlastnosti: jedno bylo tvrdé a výrazné, druhé nejasné, třetí klouzavé,
čtvrté křehké a chatrné... Ale mezi všemi těmi překážkami byly i takové,
které vycítil snadněji než ostatní. Přestože už dopředu znal odpověď, jednu
prořízl, aby si byl jist. Opět se jednalo o jeho vlastní svět. Znovu ho
uzavřel a nahmatával špičkou nože překážku odlišných vlastností. Nalezl
jednu, která byla pružná a kladla odpor, a nechal nůž, aby si našel cestu na
druhou stranu. A opravdu! Svět, který spatřil novým oknem, nebyl jeho
vlastní: země tu byla blíže a krajinu netvořily zelená pole a živé ploty,
ale zvlněné pouštní duny. Zavřel okno a otevřel jiné: vzduch zamořený kouřem
nad průmyslovým městem a řada zasmušilých dělníků, kteří se plahočili do
továrny. Také ho uzavřel a vrátil se do svého těla. Pociťoval mírnou závrať.
Poprvé si uvědomil část skutečné moci nože a položil ho velmi opatrně před
sebe na kámen. "Chceš tu zůstat celý den?" zeptal se Balthamos. "Přemýšlím.
Můžeš se snadno přemisťovat z jednoho světa do druhého jen v případě, že je
úroveň země ve stejné výšce. A možná existují místa, kde to tak je, a možná
právě tam dochází k mnoha prořezáním... A musíš vědět, jak špičkou rozeznat
svůj svět, jinak se nemusíš nikdy vrátit. Zabloudíš navždy." "Opravdu? Ale
mohli bychom..." "A musíš vědět, který svět má zem ve stejné úrovni, jinak
by nemělo smysl okno otevírat," pokračoval Will, stejně tak pro sebe jako
pro anděla. "Takže to není tak snadné, jak jsem se domníval. Možná jsme v
Oxfordu a v Cittagazze měli jen štěstí. Ale já jen..." Znovu zvedl nůž.
Stejně tak, jako existoval jasný a jednoznačný pocit, který se ho zmocnil,
když se dotkl bodu otevírajícího se do jeho vlastního světa, existoval i
jiný vjem, kterého se vícekrát dotkl: jakási rezonance, jako když udeříte do
těžkého dřevěného bubnu, i když se samozřejmě dostavil, stejně jako všechny
odlišné pocity, při zcela nepatrném pohybu v prázdnotě. Tady byl. Will to
místo opustil a hmatal jinde: a tam to opět pocítil. Prořezal se na druhou
stranu a přesvědčil se, že jeho předpoklad byl správný. Rezonance znamenala,
že země ve světě, který otevírá, je ve stejném místě jako v tomhle světě.
Zjistil, že se dívá na travnatou horskou louku pod zamračenou oblohou. Na
louce se páslo stádo apatických zvířat - takových zvířat, jaká nikdy předtím
neviděl - tvorů velikosti bizona s širokými rohy, chundelatou modrou srstí a
hřebenem tuhých chlupů, který jim vedl po zádech. Prošel na druhou stranu.
Nejbližší zvíře lhostejně vzhlédlo a opět se pustilo do trávy. Will, který
nechal okno otevřené, nahmatával na louce cizího světa špičkou nože důvěrně
známé překážky a zkoušel je. Ano, dokázal odsud otevřít svůj svět, a nadále
zůstával ve výšce nad farmami a živými ploty. Také snadno dokázal vyhledat
intenzivní rezonanci, která znamenala svět Cittagazze svět, který právě
opustil. S hlubokým ulehčením za sebou Will všechno uzavřel a vrátil se do
tábora u jezera. Teď dokázal najít cestu domů; teď se nemohl ztratit, mohl
se skrývat, když bude potřebovat, a bezpečně se pohybovat. S každým
rozšířením znalostí mu přibývalo sil. Skryl nůž do pochvy u pasu a přehodil
si batoh přes rameno. "No, jsi teď připraven?" ozval se sarkastický hlas.
"Ano. Vysvětlím ti to, jestli chceš, ale nezdá se, že by tě to moc
zajímalo." "Á, pro mne je vše, co podnikáš, zdrojem neustálé fascinace. Na
mně však nezáleží. Co řekneš lidem, kteří sem přicházejí?" Polekaný Will se
rozhlédl. Níž na stezce - mnohem níž - objevil řadu cestovatelů se soumary,
kteří vytrvale stoupali k jezeru. Ještě ho nespatřili, ale pokud by zůstal
tam, kde se nacházel, brzy by ho objevili. Will zdvihl otcův plášť, který
pověsil přes skálu na slunci. Teď, když byl suchý, vážil mnohem méně. Will
se rozhlédl: nebylo tu nic jiného, co by mohl odnést. "Vydejme se dál,"
řekl. Rád by si vyměnil obvaz, ale to mohlo počkat. Vyrazil po břehu jezera,
pryč od cestovatelů, a anděl, v čistém ovzduší neviditelný, ho následoval
------------------------------------------------------------
Mnohem později toho dne sestoupili z obnažených hor na ostroh, zarostlý
trávou a trpasličími rododendrony. Will toužil po odpočinku a rozhodl se, že
se brzy zastaví. Od anděla toho moc neslyšel. Čas od času Balthamos
prohlásil: "Tudy ne" nebo "Támhle vlevo je snazší cesta" a on jeho rady
přijal; ve skutečnosti však šel jen kvůli pohybu a proto, aby si udržel
odstup od těch cestovatelů, protože dokud se druhý anděl nevrátí s dalšími
zprávami, mohl Will klidně zůstat tam, kde byli. Teď, když zapadalo slunce,
se mu zdálo, že svého společníka vidí. Ve světle jako by se chvěly obrysy
lidské postavy a vzduch uvnitř byl hustší. "Balthame?" ozval se. "Chtěl bych
najít potok. Je tu poblíž nějaký?" "Potok je támhle, v půli svahu,"
odpověděl anděl, "hned nad těmi stromy." "Děkuji," řekl Will. Našel potok,
zhluboka se napil a naplnil také láhev na vodu. Ale dříve než mohl
pokračovat v sestupu k lesíku, Balthamos vykřikl. Will se otočil a spatřil,
jak se obrys anděla vrhá napříč svahem k čemu? Anděl byl vidět pouze jen
jako zákmit pohybu a Will ho dokázal vidět lépe, když na něj nehleděl přímo.
Zdálo se však, že se na chvíli zastavil a naslouchal. Pak se vznesl do
vzduchu a rychle klouzal zpátky k Willovi. "Tady," zavolal a z jeho hlasu v
okamžiku zmizel nesouhlas a sarkasmus. "Tudy putoval Baruch! A je tu jedno z
těch oken, téměř neviditelné. Pojď, pojď. Pojď hned." Will ho dychtivě
následoval a zapomněl na únavu. Když dorazil k oknu, spatřil, že se otevírá
do temné krajiny podobné tundře, plošší než hory ve světě Cittăgazze a
chladnější, se zataženou oblohou. Prošel oknem a Balthamos ho okamžitě
následoval. "Jaký to je svět?" zeptal se Will. "Svět té dívky. Tudy prošli
na druhou stranu. Baruch letěl napřed, aby je mohl sledovat." "Jak víš, kde
je? Čteš mu myšlenky?" "Samozřejmě že mu čtu myšlenky. Ať se vydá kamkoliv,
mé srdce ho následuje. Cítíme jako jeden, i když jsme dva." Will se
rozhlédl. Nespatřil žádné známky lidské přítomnosti a vzduch mrazil čím dál
tím víc, jak světlo sláblo. "Nechci tu spát," prohlásil. "Zůstaneme na noc
ve světě Cittăgazze a ráno přejdeme na druhou stranu. Tam za námi je alespoň
dřevo a můžu rozdělat oheň. A teď, když vím, jaký pocit vyvolává její svět,
dokážu ho najít za pomoci nože... Á, Balthame? Můžeš zaujmout nějaký jiný
tvar?" "Proč bych měl chtít něco takového?" "V tomto světě mají lidé
daemony, a když se budu pohybovat bez daemona, budou podezřívaví. Lyra se
mne kvůli tomu zprvu bála. Takže, pokud budeme cestovat jejím světem, budeš
muset předstírat, že jsi můj daemon, a převzít podobu nějakého zvířete.
Třeba ptáka. Tak bys alespoň mohl létat." "Ach, jak únavné." "Můžeš tedy?"
"Mohl bych..." "Tak to udělej, ať se podívám." Postava anděla se jakoby
zahušťovala a stáčela do malého víru v povětří, a pak se do trávy u
Willových nohou snesl kos. "Přeleť mi na rameno," řekl Will. Pták to udělal
a pak promluvil známým kousavým tónem anděla: "Udělám to jen v případě, že
to bude absolutně nezbytné. Je to nevýslovně ponižující." "To je zlé," řekl
Will. "Kdykoliv v tomhle světě spatříme lidi, staneš se ptákem. Nemá smysl
kvůli tomu vyvádět nebo se hádat. Prostě to udělej." Kos mu slétl z ramene a
náhle se rozplynul v povětří. Místo něj se opět objevil anděl, nehybně
stojící v přítmí. Než se vrátili na druhou stranu, Will se rozhlížel kolem
dokola, zkoumal vůni vzduchu a hodnotil svět, ve kterém byla Lyra zajatcem.
"Kde je teď tvůj společník?" "Následuje tu ženu na jih." "V tom případě se
tím směrem vydáme také, ráno.
------------------------------------------------------------
Příštího dne šel Will celé hodiny a nikoho nespatřil. Krajinu převážně
tvořily nevysoké kopce porostlé nízkou vyschlou travou, a kdykoliv se Will
dostal na nějakou vyvýšeninu, rozhlížel se kolem dokola, jestli spatří
známky lidského osídlení, ale žádné neobjevil. Jediným zpestřením v
zaprášené zelenohnědé prázdnotě byla vzdálená skvrna temnější zeleně. Vydal
se k ní, protože mu Balthamos sdělil, že je to les a v něm se nalézá řeka,
která teče na jih. Když bylo slunce ještě vysoko, snažil se Will usnout mezi
několika nízkými keři, ale nepodařilo se mu to ,a protože se už blížil
večer, bolely ho nohy a cítil se unavený. "Postupujeme pomalu," prohlásil
Balthamos kysele. "S tím nemůžu nic udělat," odpověděl Will. "Jestli neumíš
říct nic užitečného, tak raději nemluv vůbec." V době, kdy dorazil k okraji
lesa, stálo slunce nízko a ve vzduchu se vznášela spousta pylu. Bylo ho
tolik, že Will několikrát kýchl. Vyděsil nějakého ptáka, a ten s křikem
vzlétl nedaleko od něj. "Je to první živý tvor, jakého jsem dnes spatřil,"
prohlásil Will. "Kde budeš tábořit?" zeptal se Balthamos. Anděl teď byl
občas vidět v dlouhých stínech stromů. Pokud mohl Will soudit, tvářil se
podrážděně. "Musím se zastavit někde tady," odpověděl Will. "Mohl bys mi
pomoci najít nějaké dobré místo. Slyším potok - zkus ho najít." Anděl
zmizel. Will se dál plahočil nízkými trsy vřesu a brčálu bahenního a přál
si, aby tu byla pěšina, kterou by mohl sledovat. S obavami pozoroval, jak
světlo ubývá: musel si rychle vybrat, kde se zastaví, nebo ho tma přinutí,
aby zůstal na místě bez možnosti volby. "Doleva," ozval se Balthamos na
dosah paže od něj. "Potok a suchý strom na rozdělání ohně. Tudy..." Will šel
za hlasem anděla a brzo nalezl místo, které popisoval. Potok rychle proudil
mezi mechem porostlými kameny a přepadal přes okraj do úzké temné roklinky
pod převislými stromy. Travnatý břeh se táhl kousek proti proudu potoka do
keřů a podrostu. Než si Will dovolil odpočinout, dal se do sbírání dřeva a
po chvíli narazil na kruh začouzených kamenů v trávě, kde si již dříve někdo
jiný rozdělával oheň. Nasbíral hromadu větviček i větších větví a nařezal je
nožem na potřebnou délku. Pak se je pokusil zapálit. Neznal správný postup a
vyplýtval několik zápalek, než se mu podařilo probudit plameny k životu.
Anděl ho pozoroval, jako kdyby mu docházela trpělivost. Jakmile se oheň
rozhořel, Will snědl dvě žitné sušenky, trochu sušeného masa a tyčinku
Kendal s peprmintovou příchutí a spláchl jídlo několika doušky chladné vody.
Balthamos tiše seděl nablízku a Will se nakonec zeptal: "Budeš mne po celou
dobu pozorovat? Nikam nejdu." "Čekám na Barucha. Brzy se vrátí a pak tě můžu
ignorovat, jestli chceš." "Dáš si něco k jídlu?" Balthamos se trochu pohnul:
byl v pokušení. "Tedy, nevím, jestli vůbec jíš," řekl Will, "ale jestli bys
něco chtěl, zvu tě." "Co je tamto..." zeptal se anděl úzkostlivě a ukazoval
na tyčinku Kendal. "Myslím, že z větší části cukr a peprmint. Vezmi si."
Will odlomil kostičku a natáhl ruku. Balthamos sklonil hlavu a přičichl si.
Pak si kostičku vzal a přitom se lehkými a chlad-nými prsty dotkl Willovy
dlaně. "Myslím, že mě nasytí," prohlásil. "Jeden kousek úplně stačí,
děkuji." Seděl a tiše ukusoval. Will zjistil, že když hledí do ohně a anděla
vidí pouze koutkem oka, má o něm mnohem lepší představu. "Kde je Baruch?"
zeptal se. "Může s tebou hovořit?" "Cítím, že je blízko. Bude tu velmi brzo.
Až se vrátí, můžu si s ním promluvit. Řeč je nejlepší." O necelých deset
minut později jim k uším dolehl tichý tlukot křídel a Balthamos nedočkavě
vstal. V příštím okamžiku se oba andělé objímali a Will, který hleděl do
plamenů, si všiml jejich vzájemné náklonnosti. Více než ná klonnosti: jeden
druhého vášnivě milovali. Baruch se posadil vedle svého společníka a Will
prohrábl oheň, takže se přes ně přenesl oblak kouře. Měl ten účinek, že
ohraničil jejich těla, takže je Will oba mohl poprvé jasně spatřit.
Balthamos byl štíhlý. Úzká křídla měl elegantně složená na zádech a ve tváři
měl výraz, který byl kombinací povýšeného přezírání a něžné, láskyplné
sympatie, jako kdyby miloval všechny věci, pokud by mu jen jeho podstata
dovolila zapomenout na jejich nedostatky. Ale na Baruchovi žádné nedostatky
neviděl, to bylo zjevné. Zdálo se, že Baruch je mladší, jak také Balthamos
říkal, a byl mohutněji stavěný, se sněhobílými a mocnými křídly. Měl
jednodušší povahu: vzhlížel k Balthamovi jako k prameni vší moudrosti, všech
znalostí a potěšení. Will zjistil, že je zaujat a pohnut jejich vzájemnou
láskou. "Zjistil jsi, kde je Lyra?" zeptal se, žhavý po novinkách. "Ano,"
odpověděl Baruch. "Existuje údolí v Himálaji, velmi vysoko, blízko ledovce,
kde led láme světlo do duhové záře. Můžu ti do hlíny nakreslit mapu, aby ses
nemohl splést. Dívka je zaja-tá v jeskyni ukryté mezi stromy a ta žena ji
udržuje ve spánku." "Spí? A ta žena je sama? Nejsou s ní žádní vojáci?"
"Ano, je sama. Ukrývá se." "A Lyra není zraněná?" "Ne, jenom spí a sní.
Ukážu ti, kde jsou." Bledým prstem načrtl Baruch na zem vedle ohniště mapu.
Will si vzal zápisník a přesně ji obkreslil. Znázorňovala ledovec, který měl
zvláštní klikatý tvar a stékal dolů mezi třemi téměř shodnými horskými
vrcholky.
------------------------------------------------------------
Teď, prohlásil anděl, "půjdeme blíž. Údolí s jeskyní vybíhá z levé strany
ledovce a protéká jím řeka z roztátého ledu. Údolí končí tady..." Načrtl
další mapu. Will ji také obkreslil, a pak třetí. Pokaždé se dostávali blíž,
takže Will cítil, že by dokázal bez problémů najít cestu - za předpokladu,
že by překonal čtyři nebo pět tisíc mil, ležících mezi tundrou a horami. Nůž
byl dobrý k tomu, aby se jím prořezal mezi světy, ale nedokázal vymazat
vzdálenost mezi jednotlivými místy. "Blízko ledovce je svatyně," zakončil
Baruch své vyprávění, "s červenými praporky napůl roztrhanými větrem. A k
jeskyni přináší jídlo mladá dívka. Domnívají se, že žena v jeskyni je
světice, která jim požehná, pokud uspokojí její potřeby." "Opravdu,"
prohlásil Will. "A ona se skrývá... To nechápu. Skrývá se před církví?"
"Vypadá to tak." Will opatrně složil a odklidil mapy. Na kameny na kraji
ohniště postavil plechový hrnek, aby ohřál trochu vody, pak do něj nasypal
něco práškového čaje a zamíchal ho větvičkou. Než hrnek zvedl a napil se,
omotal si ruku kapesníkem. V ohni zapraskala větvička, ozval se nějaký noční
pták. A náhle, bez důvodu, který by Will postřehl, se oba andělé podívali
stejným směrem vzhůru. Sledoval jejich pohled, ale nic neviděl. Jednou
spatřil kočku, jak se zachovala stejně: poplašeně vzhlédla z polospánku a
sledovala něco nebo někoho neviditelného, kdo vkročil do místnosti a přešel
ji. Tenkrát mu z toho přeběhl mráz po zádech, a teď také. "Uhas oheň,"
zašeptal Balthamos. Will zdravou rukou nabral trochu hlíny a zadusil
plameny. Chlad mu okamžitě pronikl do kostí a začal se chvět. Přitáhl si
plášť těsněji k tělu a opět vzhlédl. A teď bylo něco vidět: nahoře mezi
mraky něco zářilo, a nebyl to měsíc. Uslyšel, jak Baruch mumlá: "Vůz? Je to
možné?" "Co to je?" zašeptal Will. Baruch se k němu naklonil blíž a v
odpověď zašeptal: "Vědí, že tu jsme. Našli nás. Wille, vezmi nůž a..." Než
mohl dokončit, něco se zřítilo z oblohy a narazilo do Balthama. Ve zlomku
sekundy po tom Baruch skočil a Balthamos se zmítal, aby si uvolnil křídla.
Tři bojující tvorové se v šeru pohybovali sem a tam jako veliké vosy chycené
v silné pavučině, bez hlesu: vše, co Will slyšel, bylo lámání větviček a
šustění listí, jak spolu zápolili. Nůž nemohl použít, protože se všichni
pohybovali příliš rychle. Místo toho vytáhl z batohu baterku a rozsvítil ji.
Nikdo ze zápasících to neočekával. Útočník vztyčil křídla do výšky,
Balthamos si rukou zakryl zrak a pouze Baruch měl dost duchapřítomnosti, aby
pokračoval. Will teď však mohl spatřit, co je ten nepřítel zač: jiný anděl,
mnohem větší a silnější než oni, kterému Baruch rukou zakrýval ústa.
"Wille," vykřikl pronikavě Balthamos. "Ten nůž - prořezej cestu pryč..." A
ve stejném okamžiku se útočník vytrhl Baruchovi a vykřikl: "Pane regente!
Mám je!" Při jeho zvolání Willovi zazvonilo v hlavě; dosud nikdy neslyšel
takový výkřik. O okamžik později by anděl vyskočil do výše, ale Will upustil
baterku a vrhl se vpřed. Už zabil útesovou příšeru, ale použít nůž na tvora,
jehož postava se podobala člověku, bylo mnohem těžší. Přesto ovinul ohromná
bijící křídla pa-žemi a znovu a znovu sekal nožem do peří, dokud nebyl
vzduch plný vířících bílých vloček. I v náporu vzrušení pamatoval na
Balthamova slova: Vy máte skutečnou tkáň, ale my ne. Lidé byli silnější než
andělé, a byla to pravda: tiskl anděla k zemi. Útočník stále křičel hlasem,
který mu trhal bubínky: "Pane regente! Ke mně, ke mně!" Willovi se podařilo
vzhlédnout a spatřil, jak mraky víří a krouží, a ta záře - něco nesmírného -
postupně sílila, jako by samotné mraky začínaly vyzařovat energii, podobně
jako plaz-ma. Balthamos vykřikl: "Wille - uteč a prořezej se na druhou
stranu, než sem dorazí..." Ale anděl sebou silně zmítal, teď si uvolnil
jedno křídlo a snažil se zvednout ze země, a Will na něm musel viset, nebo
ho úplně pustit. Baruch přiskočil, aby mu pomohl, a tlačil hlavu útočníka
postupně dozadu. "Ne!" vykřikl opět Balthamos. "Ne! Ne!" Vrhl se na Willa,
třásl mu paží, ramenem, rukama. Útočník se znovu snažil křičet, ale Baruch
mu držel ruku přes ústa. Z výšky sem doléhaly silné záchvěvy jako od moh
utného dynama. Byly příliš hluboké, než aby je bylo možné slyšet, přestože
rozechvívaly každý atom vzduchu a rozklepaly Willa až do morku kostí.
"Přichází..." pronesl Balthamos a téměř přitom vzlykal. Will teď zachytil
něco z jeho strachu. "Prosím, prosím, Wille..." Will vzhlédl.
------------------------------------------------------------