Angie a Bílá Lilie VIII

Ráno bylo neobvykle chladné. Jenom pár mužů postávalo u brány a snažilo se nevnímat mráz, jež zbavoval jejich údy citu. Zahlédla jsem Rayila, jak si dýchá na ztuhlé prsty tak, aby to ostatní neviděli, vypadalo by to jako projev slabošství. Zůstala jsem ve stínu jedné z hradeb. Budu je v klidu sledovat, podle toho, že se sešli u brány na severu totiž usuzuji, že půjdou lesem. Přes den si hezky odpočinu a v noci je dohoním, a to půjdu na své míry vycházkovým tempem...
Vyrazili hned, jak k nim došel kapitán Rohn a prohodil s nimi pár slov, což bylo nečekaně brzo, hodinu před svítáním. No tohle bude zábava, pomyslela jsem si. Vyčerpanost ze včerejšího piva byla ta tam, teď jsem se zajímala o to, jak dlouho to zpropadené slunce zůstane za obzorem. Nehodlala jsem nic riskovat, vyhlédla jsem si místo na hradbě, jež nebylo střežené a nepozorovaně jsem hradby přeskočila. Kdo by mě byl zahlédl, protřel by si oči a řekl by leda tak „To byl ale divný pták,“ protože kdo kdy viděl člověka skákat tolik stop vysoko takovou rychlostí, že z něj byla pouze rozmazaná šmouha...
Rychlý běh mi vydržel jenom pár mil, kde byla cesta ještě udržovaná a široká, že by jí projel celý vůz; poté mne zradila únava. Ze všech sil jsem se snažila vykopat dost hlubokou jámu, abych se do ní pohodlně vešla, ne jako minule, kdy slunce vyšlo příliš brzy a já se musela celý den choulit v miniaturní prohlubni pod stromem. „Ah, já se tady budu dřít jako upocený dělník,“ zavrčela jsem, ale s to větší vervou jsem se pustila do práce. Byl to zvláštní pocit únavy, když jsem se nepotila, neoddychovala jsem jako pes a neměla jsem žízeň. Uvědomila jsem si, že mi připadá zvláštní, že postrádám lidské pocity. Lidské vady.
Bezmyšlenkovitě jsem nasbírala větve a listí a přikryla jsem se tak akorát včas. Země byla mrazivě studená, ale mně to nevadilo. Ať si Angie co chce říká, já mám chlad ráda…
Prošli kolem mě asi hodinu po rozednění. Nebude těžké je najít.

Zpropadená Lilia. Zpropadená. Nezajímá mě... Snažila jsem se trucovat, ale s ní to ani nepohnulo. Anebo to nedala najevo. Chvílemi se mi podaří otevřít oči a tehdy spatřím nějaký obraz, který mi nic neříká. Už nevím, kolik dní uběhlo od doby, kdy jsem uviděla Rayila. I když u nás se to počítá na noci. Asi jí odpustím, sice už nevím co, ale odpustím jí. To ticho už se nedá vydržet.
„Omlouvám se,“ začala jsem, na upíří hrdost se musí opatrně. Téměř jsem zapomněla mluvit. „Co?“ zastavila se, překvapenost jejího hlasu, mého hlasu, NAŠEHO hlasu mě trochu pobavila. „Omlouvám se. Všechno dobrý?“ zopakovala jsem. Usmála se, ne uvnitř, opravdu se usmála: „Jo.“
„A kam vlastně jdeme?“ zeptala jsem se po chvíli. Vím, že to bylo hloupé, když jsme zrovna byly schouleny ve studené zemi, ale vážně mě to zajímalo. „Sleduji Rayila a družinu na cestě za upíry,“ odpověděla stroze. V duchu jsem přikývla. Nechtějte po upírovi něco vysvětlovat. Sám vám to řekne, někdy. Pokud bude chtít.
Po několika dnech, vyplněných chůzí a spánkem, jsme stanuly před otevřeným jeskynním vchodem. Hned tam jsme zahlédly mrtvé tělo jednoho z družiníků. „Nečekala jsem, že budou tak hloupí a vtrhnou do jeskyně bez rozmyslu. Oni snad vážně nevěřili, že to jsou upíři...“ Pronesla rychle Lilia a s obavami, načež se rozeběhla útlou kamennou chodbou v obavách, že už je pozdě. „Idioti...Jít na ně v noci...“ šeptala sama pro sebe, když narážela na další mrtvá těla. Tři patřila lidem, pouhé jedno upírovi.
Nějak instinktivně jsem Liliu vedla chodbami, neboť jsme obě usoudili, že Rayila najdeme ve Velkém sálu. A našli.

Uvnitř hořela bitka, v níž měli upíři zjevně navrch. Přestože se zbývajících šest bojovníků bilo jako tygr, proti čtyřem vycvičeným upírům neměli šanci. Měli štěstí, napadlo mě, většina bojovníků byla asi rabovat nějakou vesnici. Ale to už padl první z šesti.
Využila jsem překvapení a s rozeběhem jsem se vrhla na toho s červeným pruhem okolo pasu, znamením velitele. Byl dvakrát větší než jeho protivník, který byl uctivě rád, že něco odvedlo obrovu pozornost. Jelikož muži právě hrozilo setnutí hlavy velkým obouručním mečem, nezabývala jsem se tasením toho svého a normálně jsem mu skočila na záda. Což asi byla chyba.
Upír sebou párkrát zatřásl a nakonec mne vzal za límec lněné košile, co jsem měla pod plátěno-koženo-kovově vyztuženou vestou, a přehodil mne přes svá záda na bojovníčka. To, že jsem nespadla na tvrdou zem mi tak trochu pomohlo se hned vzpamatovat a tasit meč. S obrem byl věru těžký souboj- každou seberychlejší ránu vykryl a ještě mne porážel svou sílou a pádností. Když mne dostal na lopatky, vycenil své odporně žluté zuby ve vítězném úsměvu a hrozivě se napřáhl svým mečem. Tehdy mne napadla jedna stará zlodějská finta- kotrmelcem vzad jsem se vyhla ráně, jež roztříštila kamennou dlažbu, a odrazem od jeho vlastního zaklesnutého meče jsem vyskočila do úrovně jeho očí. Pak se jenom stačilo ze všech sil napřáhnout a seknout po nepřítelově krku...
Meč se mi zasekl přesně u upírovy páteře. Ten se pokusil zavřeštět, ale vyšla z toho jenom směsice bublání a chrchlání. Opřela jsem nohy o jeho hruď a zapřela jsem se do meče, jež tak vyletěl z upírova stále stojícího těla a oba nás odhodil na zem. Na ústech jsem pocítila jeho nechutně vlahou krev.
S dalším výkřikem odešli hned dva družiníci najednou. Dřív, než jsem si to vlastně uvědomila, spočinul na mne hněv jejich vraha. Upír, pravý opak mého minulého soupeře, štíhlý, rychlý a hbitý a pohledný se úkosem podíval na druhovo znetvořené tělo a poté na mne. Hned na to jsem měla co dělat se záplavou jeho výpadů, hnaných nezměrnou nenávistí a touhou po pomstě. Brzy si vzal na pomoc dvě dýky- to už jsem se rozhodla zaútočit, neboť překvapením z jeho útoku jsem se sotva kryla. Soustředila jsem se na jeho pohyby a začala jsem je kopírovat, to je dobrá metoda pro zmatení nepřítele od mnichů z Východu. V prvním nestřeženém okamžiku jsem se mu pokusila dýky vytrhnout. Ah, stříbro! Přes palčivou bolest jsem mu přece dýky sebrala, jejich ostří jsem však měla hluboko v dlaních. Hned nato jsem několika ranami poslala útočníka k zemi a poslala mu jeho dýky zpět.
Zahlédla jsem Rayila, bojoval ještě s jedním svým přítelem proti třetímu upírovi, poslední muž pak právě bodal do upírova zčásti mrtvého těla. Muž, kapitán, zabil čtvrtého a potom se vrhnul na mě. Stihla jsem zaznamenat nespokojený výraz Matky sedící na svém trůnu, než mne zasypaly výpady lehkého dlouhého meče kapitána Rohna. Vykryla jsem, co se dalo, přesto jsem schytala pár středně těžkých ran do pasu a stehna. Zablokovala jsem svým mečem ten jeho a vytáhla jsem mu z opasku obyčejnou dýku, již jsem mu přiložila na hrdlo: „Bojuji s vámi, kapitáne Rohne.“ Muž vytřeštil oči a znovu si prohlédl mé vyceněné tesáky...
Vyrušil nás útočný pokřik, to Rayil přišel o svého druha a rozeběhl se přímo na Matku, vědom si, jak důležitou roli pro upíry sehrává. „Rayile!“ vykřikla jsem, ale cestu mi znemožnil poslední z upírů, přes dlouhý boj se dvěma muži mel stále dost síly na další. „Rayile!!!“ Přes nepřítele, který neotálel s útokem, jsem na bratra neviděla. Bezmyšlenkovitě jsem odrazila meč, Rayil není můj bratr! Ale přesto, mám ho ráda, možná, možná ho i miluji...



...A začíná se nám tu rýsovat Liliina citlivá tvářička. Avšak co se stane s Rayilem? Jaký to pocit stísnění, že příští díl už bude poslední... Vaše Angie