Živý sen ve dne

Done Diego krásný koně máš, sedíš ve své haciendě smutný a sám, slunce už skoro zapadlo, koně jsou neklidní, pobíhají sem a tam, já se opírám o jejich ohradu, a dívám se na tu nezpoutanou sílu. Oči mi září jako kabalerům, co právě s křikem vyběhli ze stájí. Křičí, smějí se, mávají na mě, honí koně po ohradě a nasazují jim sedla. Všichni víme co se chystá, naše malá noční jízda. Malá noční jízda veselých kabalerů rozjařených tequilou, malá noční jízda na svátek mrtvých. Přeskočila jsem ohradu a vyškrábala se na koně, vyjeli jsme. Veselí kabalerové mávají klobouky, pohánějí koně, pískají... Jedeme městem plným masek, městem křepčících lidí, pro tuto noc proměněných v příšery, kolem nás prochází zástupy kajícných kápí a na každém rohu se rozdává umrlčí cukroví. Sladké cukrové lebky. Všichni míříme jedním směrem. Sešli jsme se na hřbitově. Na hřbitově rozsvíceném svícemi, ve větru vlají barevné stuhy, všude jsou rozsypány náruče květin, vůně jasmínových keřů se mísí s vůní tequily, a masky v opojení tančí kolem hrobů. Je tu veselo a šťastno, přišli jsme navštívit své mrtvé, kteří dík této chvíli zůstávají stále s námi, a ve skrytu duše doufáme, že si nás s sebou nevezmou.