Koalice rozumu

Slovníček a rejstřík

Cunt ………………………… základní kov slitiny používané Elfi a Džiny na výrobu zbroje

Hank ………………………… časová jednotka odpovídající dvacetině dne, zhruba tedy jedné hodině a 10-ti minutám.

Kaliener …….……………… Starý Elfský král. Legendy říkají, že odešel na jih, za moře. Společně s Džinem Gaminem měli postavit obrovský Chrám Útěchy, který ale doposud nikdo nespatřil a dnes se již většina obyvatel Red Dragonu domnívá, že jde jen o legendu.

Klimra ……………………… malá hospůdka ( u nás by se jednalo o tzv. „pajzl“)

Kniha věků ………………… Prastará kronika Elfů. Jsou zde zápisy starší než samotné lidstvo, kniha pamatuje svět jako celek – nerozdělený vodami oceánů. Popisuje zakázanou magii, kterou používají Nekromanté a další potencionálně nebezpečná kouzla a dávné poznatky Elfů a Džinů.

Lesta …..…………………… Drobný útvar, něco jako knížectví, či hrabství.

Mana ………………………… Vzácný prvek, silně umocňující magii.

Ment ………………………… Počet kusů. Jeden Ment je 15 kusů čehokoliv.

Moudří …...………………… Džini a Elfi - nesmrtelné národy. Vypráví se, že ti nejstarší Elfi a Džini se vyznali se ve všech tajemstvích země, vody, vzduchu, rostlin a zvířat.

RedDragon ………………… Pozorným návštěvníkům netřeba vysvětlovat J, a pro ostatní - jedná se o zemi.

Tind ………………………… časová jednotka srovnatelná s cca 40-ti vteřinami

Zan ………………………… Délková jednotka, v Red Dragonu běžně používaná. Pro porovnání, jeden náš metr odpovídá zhruba dvěma Zanům.

Koalice Rozumu

        … a vyšli raději ven. klimra „U Kohouta“ nebyla tím pravým místem pro odpočinek po takové cestě. „Svět se mění, že Glimme?“ vyslovil Calagel po dvou tindech otázku, která visela ve vzduchu nad celou družinou.

         A měl pravdu    – bohužel. Svět se postupně dostává do područí lidské rasy, lidé jako národ začínají převládat nad většinu ostatních, a snaží se ovládat vše. Lidská zvídavost postupně přerůstá v drzost, a jejich původní touha po vědění se stává tím nebezpečnější světu, čím více toho lidstvo ví. Moudří již za všechna ta staletí lidstvu předali vše co bylo dobré vědět, ale zamítli jim předat poznání Vysokého učení. Elfi a Džini věděli příliš dobře, jak snadno se dá člověk zlákat ke zlu, a se znalostmi, které Moudří opatrovali by lidstvo dokázalo zahubit svět!

Původně z nezadržitelné zvídavosti se někteří lidé spojili s vládci temna, protože chtěli poznat více, než jim bylo dáno. A zlo si skrze ně našlo cestu na svět. V této rozpolcené době, kdy Red Dragonem zmítala nejistota, jsme zastihli na cestě na jih tři poutníky… 

        „Hmm…“ odvětil spíše sám pro sebe Glimmer Graul, kterému již velmi dlouho nikdo neřekl celým jménem.  Místo něho se ozval podrážděně LaMatrel, Elf, který si zemi Red Dragonu zamiloval, jako nikdo z jeho, či jiného lidu, a jako si ji nikdo již zamilovat nemůže. „Ano, ale bohužel k horšímu!“, odsekl a pokračoval: „Proč Tvůj lid nepochopí, že znalosti jsou více než moc? Proč si myslíte, že Kaliener Vám nepůjčil Knihu Věků?, proč…“ - „DOST !!!“, přerušil jej Glimm, „Myslím, že právě podobné hádky se staly důvodem k našemu odchodu na jih.“ Ani on nebyl nadšen nadcházející zkázou Red Dragonu, ale byl to právě on, kdo se rozhodl jej opustit a nabídl přátelům společnou cestu na jih. Calagel, potomek krále Horských Lestů se cítil vůči Elfovi provinile.

        Ano, právě jeho otec a mladší bratr zneužili své moci a spojili se přes skřety s mocným pánem Nemrtvých. Dali mu k dispozici obrovské prostory, chráněné ze severu mořem, ze západu horami a z ostatních stran Vysokou hradbou. Odtud již dlouho pochází největší zlo, a sem se schází všichni skřeti - doposud zalezlí ve svých děrách, černí mágové, ale i potulní zlodějíčci vidící zde příležitost ke zbohatnutí. Hradby jsou vysoké sedm zanů a ve dne v noci zde stojí stráž – člověk, skřet, či nekromant… O tom, co se děje v bývalých Horských lestech (dnes Hvozdech Noci), nikdo nemluví. Lidé mimo ně to neví a osoby žijící tam to říci nechtějí. Jediné co je po Red Dragonu známé, je fakt, že každou noc skřeti vyráží na lov, a  lovnou zvěří jsou lidé. Oproti starým válkám mezi skřety a ostatními obyvateli Red Dragonu je však nezabíjí, ale zaživa unášejí…

        „Nemohu se Ti za svůj lid omlouvat, LaMatreli. Neznám totiž žádnou omluvu. Ale to, že jsem zde, je důvod aby jsi se ke mně choval jinak než k obyvatelům Nočních Hvozdů. Cítím se stejně jako Ty…“ Do debaty se vložil Glimm a urovnal možnou rozepři jinak dobrých přátel. Všichni tři se znali již dlouho, alespoň z lidského hlediska vnímání času. Glimmer Graul, LaMatrel i Calagel  byli po dlouhém rozmýšlení odhodláni opustit zemi Red Dragonu, a přes jižní moře odplout do bájné země Zelené Hvězdy, do země, kde údajně stojí Chrám útěchy. Cestou od staré klimry v Limedově, hraničního městečka lesta Kamaron, měli dojít zhruba po jednom hanku do mnohem útulnějšího prostředí. Když cesta prudce zatáčela doleva, ozval se LaMatrel: „Svět se opravdu hroutí…“, jen tak si stáhl ze zad luk a šíp. Jen tak si se zbraní pohrával, a čím dál tím víc poostával za Glimmem a Calagelem. Jen tak, jakoby ze cviku natáhl proti Calagelovi šíp a - vystřelil…

        „Proboha, co se děje?!“ vykřikl Calagel, naprosto najednou s Glimmem vytáhl svůj meč, a ostře se rozhlédl kolem sebe. Šíp mu prolétl mezi tělem a rukou, a zalétl kamsi do křoví. Glimmerův cuntský meč, vykovaný z 12-ti kovů země (šest z nich znají jen Džini a Elfi), jakoby zpíval tichou melodii, která postupně ustávala. To znamenalo, že v jejich blízkosti byl skřet, který se nyní rychle vzdaloval. „Podívej se do křoví před sebe“, řekl mu LaMatrel. Calagel nahlédl do nedalekého křoviska v zatáčce, a uviděl umírajícího skřeta s šípem v hrdle. Šedozelená kreatura, jakoby s ještěří kůží, zde byla, oproti všem jejich zvykům, sama. Alespoň nyní. „Je zde opravdu čím dál více nebezpečno, když skřeti klidně prochází Red Dragonem o samotě. Jsou každým týdnem drzejší.“ řekl Calagel a zasunul meč do pochvy. „A to jsme jen několik dní od jižní části Red Dragonu.“ dodal Calagel. Glimm se podíval LaMatrelovi do očí. „Jak jsem o něm věděl? Viděl jsem jak se pohybují lístky toho keře proti směru větru, a za nimi probleskovali dva zelenkavé body. Takové oči mají v noci jen skřeti.“ Řekl mu LaMatrel. Glimmer se nemusel LaMatrela ptát slovy, znali se již několik věků a rozuměli si téměř beze slov. Několik věků… Calagel byl vlastně jejich nejmladším přítelem, i když se znali spolu přes třicet let. Glimmer i LaMatrel byli u Calagelových 1. narozenin, a scházeli se u vládce Horských Lestů pravidelně, dokud tento dříve zásadový a oddaný muž nepropadl touze po moci a věčnému zlu.

        Nikdo z nich asi nezapomene na ono jaro, kdy se vraceli z jedné Hobitské  lesty, kde byli přivítat dle starých Elfských rituálů novou rostlinu. V Krákorovské lestě se totiž objevil nový druh keře, a sešly se zde zástupci všech Elfů z Red Dragonu, aby jej viděli na vlastní oči, a aby se dohodli na elfském jméně pro tuto rostlinku. Bylo tomu tak vždy, již celé věky. Neexistovali dva elfové v celé zemi Red Dragonu, kteří by jedné rostlině řekli dvěma názvy.

        Tenkráte odešel s LaMatrelem i Calagel, a  doprovázel je i Glimmer. Ten chtěl vidět jaké bude mít nový keř květy, vůni a zda bude pro Red Dragon přínosem, či naopak. Samotná cesta do Krákorova nebyla nějakou klidnou procházkou, ale spíše bitvou o možnost projití každým hvozdem. Každá z 16-ti bitev, které musela tato trojka onoho jara vést se ale ani zdaleka nevyrovnala překvapení po jejich návratu. Brány Horských Lestů byly nezvykle toho večera uzavřeny a po hradbách se procházela skřetí stráž. Trojka se skryla za blízkou skalkou a rozhodovali se co dále udělají. Calagel navrhl plán útoku, z celé trojky znal hradby nejlépe a Glimmer s LaMatrelem již dávno věděli, že jednoho dne z něho bude nejznámější vojevůdce tohoto věku.

        „Až se objeví, nesmíte je zranit hlavně ne mého syna“ ozvalo se náhle z hradební strážní věže. I když hlas byl jakýsi hlubší, a méně lidský než býval, Calagel ihned poznal svého otce a to mu vyrazilo dech. Jako ve snu předstoupil před hradby, zavolal na otce a dlouho spolu rozmlouvali u pootevřené brány. Rozhovor těchto dvou mužů královské krve zůstal všem utajen. Náhle se však vládce otočil do strážnice a zavolal: „Chyťte ho a hoďte do vyschlé studny. A vzadu za skalou jsou další dva! Buď přijdou k rozumu, nebo tam zůstanou navždy!“ Ze strážnice se vyhrnuli dva menty skřetů. Calagel ihned tasil meč, a v tom okamžiku padli dva nejbližší skřeti, s elfskými šípy v hrudích. Calagel stihl vážně zranit jednoho dalšího, a jednoho probodnout, když se mu po boku objevil Glimmer. „STÁT !!!“ Zvolal mocným a hlubokým hlasem. Skřeti se na okamžik skutečně zarazili. I když Džiny spatřil na vlastní oči jen málokterý z nich, osoba stojící před nimi je nenechala na pochybách. Téměř pět zanů vysoká mohutná postava s bledou pletí, zahalená do šedočerného pláště s kapucí přes hlavu a držící běžně nevídaný obrovský meč, matně modrošedé barvy, byla sama o sobě důvodem k zaražení zbrklého skřetího útoku. To, že se jednalo o Džina si uvědomili skřeti ve stejném okamžiku, kdy Glimm zvedl dvouruční meč nad hlavu a kolem jeho osoby se objevila světélkující aura vzácné many. Skřetí zaváhání bylo však jen krátké, a ihned se znovu slepě rozběhli na Calagela. Glimmerův meč rozsekl dva skřety najednou, a zároveň vzduchem zasvištěly další šípy. O počátku boje uběhly tři, čtyři tindy, a na zemi již ležel dobrý ment skřetích těl. Ze strážnice se ozvalo zatroubení rohu. Znamení pro skřetí hlídky v celém okolí hradeb. LaMatrel již nestál za svými přáteli s lukem, ale po jejich boku a statečně pomáhal odrážet útoky skřetů. „Slyším dusot mnoha dalších…!“ zvolal a odrazil meč který téměř zasáhl Calagelovo rameno. Glimm se na něho podíval, odstoupil z kraje boje, bleskurychle schoval meč, zvedl paže, a zvolal: „KALGMNRRAG SA MA NE GIROU !!!“ V ten okamžik, se brána s lomozem přibouchla, a mohla být otevřena jen magií, či po vyprchání Glimmova kouzla. V jejím středu zahynuli další dva skřeti, a s posledními deseti venku byla trojice vyřízena téměř ihned. Několik skřetů se pokusili bránu otevřít, či vylomit, ale po nárazu do brány vzpláli jasným bleděmodrým plamenem.

        Nyní se skřeti začali hromadit na hradbách, a zasypávali prostory před hradbami svými šípy. Calagel s Glimmem a LaMatrelem unikli v posledním okamžiku zpět za skálu. „Pojďme na východ, odpočineme si u mého lidu a zjistíme co se vlastně stalo a co bude dál“ Řekl LaMatrel, a Calagel s Glimmem nic nenamítali. Rychlou chůzí se ponořili do Modrého lesa a postupně vyrazili do východní říše Red Dragonu.

        To vše se stalo před dvěma lety. Nyní prohlédli zabitého skřeta, a našli cosi zvláštního. Skřet měl pod vestou zvláštní kovovou placku, jakoby nějaké označení. „Myslím, že je to znak nějakého postavení, Glimme“ řekl Calagel. LaMatrel mu to vyvracel, protože skřeti nikdy neměli své nadřízené. Nežili ve společenstvích jeden nad druhým. Alespoň ne doposud… „Ale já se obávám, že Calagel má pravdu, LaMatreli. Ten odznak vypovídá jen tímto směrem, nikam jinam. Myslím, že je to opravdu odznak jisté hodnosti“. „Ale… to.. by znamenalo, že skřety někdo, nebo NĚCO sjednotilo… Nebo myslíš, že se sami dopracovali k nějaké hierarchii ?“ zeptal se Glimmera LaMatrel. „Ano je dost možné, že objevili něco, co jim dalo sílu a nutnost se sjednotit…“ a chtěl pokračovat v myšlence, ale skočil mu do řeči Calagel: „Potom je dobře že opouštíme Red Dragona! Proti Hvozdům noci a sjednoceným skřetům se nedá bojovat!“

        „Pojďme raději spát,“ řekl Glimmer, „ráno je moudřejší společník k rozhodování. Ne noc a stíny…“ Calagel rád Glimmovu nabídku přijal. Již dvě noci nespal, a cesta trvající tři dny, není opravdu žádná procházka. „Beru si první hlídku, Glimme. Vystřídáš mě po třech hancích ?“ Zeptal se LaMatrel a Glimmer odkývl, že ano.

        Měsíc jen tak matně probleskoval skrz mraky a hvězdy již také moc nesvítily. Ani ne po půl hanku Glimmer LaMatrela navštívil na hlídce: „Nemohu usnout, jdi si odpočinout tedy Ty. Hlídku si beru já, a vzbudím Tě když bude třeba.“  Glimmer si zapálil dýmku z kostí jedné prastaré ryby, a slastně natáhl. Dostal ji kdysi od rybářů u jižního břehu. Vždy když ji zapaloval, uvědomoval si jedinečnost lidské rasy. Ani samotní Elfi nebyli takoví jako lidé. Možná že jednou, až lidský národ bude tak starý jako národ Elfů, budou i moudří jako Elfi. Potom budou těmi nejlepšími bytostmi na světě.  Dýmka, hořela tuto noc mockrát, Glimm bděl celou noc. Stále přemýšlel o Calagelových slovech „…Potom je dobře že opouštíme Red Dragona…, …sjednoceným skřetům…, nedá bojovat…“ Kdyby si jen vzpomněl, kde tato slova již slyšel… musí to být velmi dlouho…

        Ráno bylo na obloze opakem noci. Nebe čisté, bez mraků, slunce se zrovna začalo šplhat na oblohu, když se vzbudil Calagel: „Předpokládám, že jsi zase celou noc nespal Glimme, že jo?“. Věděl to. Znal Glimma dobře, a také to, že jej nevzbudili na hlídku tomu nasvědčovalo. V tu chvíli se vzbudil i LaMatrel, prohlídl si Glimma, mrkl na Calagela a zeptal se: „Nechceš se s námi podělit o Tvé myšlenky? Na co jsi přišel, Glimme?“ Glimmer se pomalu postavil, přehodil si plášť přes pravý bok, podíval se na oba své přátele a rozvážně promluvil: „Udělal jsem obrovskou chybu…“ V tu chvíli LaMatrel již tušil co přijde, nevěděl to, ale tak nějak to cítil. Již v noci, když Glimmer přebíral hlídku u něho postřehl drobnou dávku nejistoty. Calagel se zpříma postavil, a snažil se přijít na to, co tím Glimm myslí. Náhle to poznal, ta myšlenka se mu vrývala do hlavy čím dál neúprosněji, a Glimmův výmluvný pohled zpět, přes lány polí, a lesů byl naprosto jasnou odpovědí. Calagel i LaMatrel to pochopili v jeden okamžik, v jeden okamžik se podívali na sebe, setkali se očima a vyslovili myšlenku, která jim bránila soustředit se na cokoliv jiného – „Ty nechceš opustit Red Dragona ?!?!“

        Vycházející slunce je již zastihlo v kroužku, v sedě. Glimmer vyprávěl svůj příběh, příběh starší, než všechny stromy světa, starší než někteří Elfi. V době kdy, Glimm teprve začínal poznávat magii, žil v Red Dragonu starý džin, známý po Red Dragonu jako Cunt Gauvell. Dokázal více než mnohý jiný jeho národa, a i když byl svými přáteli považován spíše za mrzutého samotáře, stal se známým díky objevení nové rudy, z které se dnes složitým procesem, a při vysokých teplotách získává kov, který Elfi a Džini přidávají do slitiny používané na zbraně a zbroj. Nikdo neuměl tomuto kovu přiřadit jméno, ale po smrti Gauvella byl kov byl pojmenován jako „Cunt“. Glimmer byl svědkem a žákem zvláštních Gauvellových magií, zvláštních odstínů kouzel, která dnes dokáže jen hrstka džinů. Gauvell dokázal za minimálního přispění many vyšlechtit, a během jednoho tindu provést taková kouzla, na která jiní potřebovali až pětinásobek many a třetinu hanku. Kdo důvěřoval Gauvellovi, mohl při jeho vyprávěních opravdu zbohatnout.

        „Jeden z jeho příběhů se mi vybavil dnes ráno, několik hancích po půlnoci.“ Pokračoval Glimmer ve svém vyprávění. „Příběh pojednává o zániku jedné obrovské říše na druhém konci světa. Říše, která byla dle Gauvellových vyprávění již před tisícem let taková, jako je dnes Red Dragon.“ řekl Glimm, a na okamžik se odmlčel. „Jednou se král uznávaný celou touto říší zaprodal Zlu, a pozvolna ze severu utlačoval lid své říše. Zabíjel sám sobě pro radost, vybíjel vše živé, včetně stromů a keřů, zradil své přátele, které pozval na svůj hrad, a tam je nechal přivázat na jižní zdi, na slunci celé dny a bez jediné kapky vody.“ Glimmer se podíval po svých přátelích. Příběh, ne nepodobný jejich je zaujal více než hodně. „Ve svém šílenství zvolil moudře, dva z nich měli svými schopnostmi možnost jej z trůnu sesadit, kdyby zůstali volni. Král však vsázel na jistotu. Bohužel pro něho, se podařilo právě těmto dvěma uprchnout, když se hamižná stráž pokusila jednomu z nich ukrást vak se zlatem.“ Glimmer se nadechl a pokračoval v příběhu, příběhu dvou rytířů, jediné naději na záchranu velké říše, o těžké cestě na jih, velkých bojích, a vítězstvích. Ale i prohrách a trápení, které rytíře na cestě provázelo. „Chtěl jsem tenkrát po Gauvellovi, aby dopověděl příběh do konce. Řekl mi, že jo to jeden z příběhů, který ještě konec nemá. Tenkrát to bylo jasné, Gauvell byl starý a spoustu příběhů zapomněl, nebo když je vyprávěl znovu, tak je pozměnil a podobně.“ Glimmer zvedl oči k přátelům: „Ten příběh se mi moc líbil, a já neprávem vytkl Gauvellovi, že nezná konec, a že je příběh určitě vylhaný, protože rytíři by z ohrožené země neutíkali. Tenkrát mi řekl, že když konec nezná, je ten příběh o to krásnější. A co se týče mé poznámky k útěku rytířů ze země, řekl: „Představ si, že jsi jeden z nich, a že se příběh odehrává v našem Red Dragonu. Představ si, že to Zlo by byli třeba sjednocení skřeti. Nebylo by to jen a jen moudré rozhodnutí? Nebylo by dobře opustit Red Dragona? Vždyť proti sjednoceným skřetům, se nedá bojovat… Nemusíš odpovídat hned, ale jednou tu odpověď vyřknout musíš.“. Tím tenkrát umlčel mou nevysvětlitelnou zvědavost po konci příběhu.“ Dodal Glimmer.

        „Dnes v noci, po tolika věkách, jsem teprve pochopil, že Gauvell nevyprávěl všechny příběhy, které se staly, ale i Ty které se stanou. Proto u některých neznal konec, a děje jiných příběhů pak po čase měnil.“ Glimmer povstal, vytasil meč, zvedl jej pravou rukou nad hlavu a zvolal:

        „Jsem rozhodnut neopustit Red Dragona, a bránit jej do posledního dechu. Sezvu všechny, kdo sdílí mé nadšení pro tuto zemi, všechny kdo za ni chtějí bojovat. Společně vytvoříme obrovské sdružení Lestů. Sdružení, kterému budou vládnout rytíři, kterému bude vládnout dobro a ROZUM. Tak přísahám já: Glimmer Graul.“

        „Graul…, aul…, aul…“ Odráželo se hlubokým a jasným hlasem od všech vzdálených skal. „A já přísahám, že Red Dragon vyrvu z pařátů zla, a vrátím zpět do rukou do kterých náleží! I za cenu, že zároveň s ním, do nich vložím i své srdce“ zvolal, dřív než dozněla Glimmova ozvěna, Calagel. „I já přísahám, že Red Dragon bude takový, jako jsem jej znal po celý život. A pokud to bude nutné, zaliji půdu sežehlou zlem svou vlastní krví!“ odpřísáhl LaMatrel.

       ... Tak byl položen základní kámen obrovské koalice, sdružení, které mělo pozměnit dávno zapomenutý, a zároveň nikdy nedořečený příběh…