Nesmrtelný

1.
Tenkej kužel světla z Jamalovy baterky prořízl tmu, poctivou žulovou dlažební kostku měl připravenou v kapse. Flák ho! Sklo výlohy naprasklo … kopl do něj, až se střepy vysypaly na chodník. Alarm začal řvát, ale na to Jamal sral, než přijedou fízlové bude dávno v trapu. Měl to místo vytypovaný, hlídka se momentálně cpala koblihama na osmnáctý, v Jakově grilu. Vlezl dovnitř a sundal bágl, začal do něj rvát dývídýčka a pornokazety. V kase bylo prd, no jo, malej krám, malej kšeft. Hrábl pro těch pár babek a koukal se zdekovat, byl nejvyšší čas… Opatrně vykoukl roztřískanou výlohou ven a vylezl na ulici, nikde nebyla živá duše. Přehodil si bágl přes rameno a mizel za rohem. Jen udělal krok, zíral do dlouhý hlavně pětačtyřicítky, nebylo pochyb že ostře nabitý.
„Ani se nehni, černej!“
Sakra! Zkusil rychlou kličku, ale ten chlápek nebyl žádná ryba. Nastavil nohu a Jamal se v mžiku válel na podělaným chodníku mezi odpadkama. Kurva! Pažba koltu hvízdla vzduchem, zatmělo se mu před očima…….

Byla to garáž a bylo v ní vedro k zalknutí. Jamal se probral z bezvědomí a zjistil, že je připoutanej želízkama k rezavý trubce od topení. Sakra, sakra, kurva, do hajzlu!!!! Opakoval to pořád dokola, protože ho nenapadlo nic lepšího a mezi tím se rozhlížel kolem sebe, hlava mu třeštila a naprosto nechápal, vo co go. Podíval se líp, naproti ve tmě někdo seděl na židli.
„Hej, kámo, co to má kurva všechno znamenat. Co se to tady ksakru děje? Tak co je s tebou, jseš hluchej, člověče?“ Chlápek mlčel a Jamalovi oči si zvykly na tmu. Kurva! I v tom přítmí viděl stružku zaschlý krve a pořádnou díru v hlavě toho maníka, Jamal nasucho polkl a pak sebou začal házet a pokoušel se vykroutit z pout. Nešlo to ani náhodou, vyflusanej zůstal rezignovaně sedět tam kde byl a pot mu stékal až do slipů. Do háje, potřeboval by panáka, potřeboval by jointa, potřeboval by vocaď vypadnout!!!! Měl chuť začít ječet, ale rozum ho varoval, k ničemu by to nebylo.
Skříííííp, protivnej zvuk, z kterýho naskočila husí kůže a nejenom z toho. Plechový dveře se otevřely……..
„Chci svýho advokáta! Nebyl jsem poučenej o svej právech! Až se tohle dozví státní návladní, pořádně ti to zavaří, kreténe policajtská nemáš právo mě tady držet…..Nemáš právo používat násil…..“ Jamalův ječivej hlas se rozlíhal po garáži.
„Zavři hubu, negře!“ Jamal sklapl. Ústí pětačtyřicítky namířené proti jeho nosu bylo dostatečně pádnej argument. Chlap v baloňáku přišel blíž, mohl být tak stejně velkej jako Jamal. Akorát o hodně starší, o hodně plešatější a bílej.
„Nikdo mě nebude říkat negře!“ měl na jazyku Jamal, ale když viděl záblesk v mužovejch očích, radši mlčel. Byly jako led.
„Myslíš si, že jsem policajt? Omyl blbečku.“ Tak tohle byl průser. Jamal zíral na mrtvolu za stolem a zbledl, jak to jenom černoch dokáže.
„Táhle je můj bágl, vemte si to všechno, je tam dobrý zboží, a hele v kapse mám prachy, vemte si je taky…….nikomu neřeknu, že jsem vás viděl……vážně, můžete mi věřit, jakože se menuju ……“ hlaveň se pohnula a Jamal zavřeštěl. Hlaveň se přiblížila, radši zmlkl.
„Drž hubu, proč jsou všichni černý tak děsně ukecaný? Zavři hubu a nic se ti nestane.“
„A tenhle?“ vydechl Jamal a kývl směrem k mrtvému.
„Prostě nedržel hubu.“ Ušklíbl se plešoun. Vytáhl zpod stolu kufřík a otevřel ho. Jamal překvapeně zíral na svazky bankovek.
„100 000 dolarů!“ řekl chlap. „Můžou být jen tvoje, když budeš rozumnej a uděláš co ti řeknu.“
„A co když ne?“ Plešatec poodešel a otevřel velký pětisetlitrový mrazák u zdi, Jamal natáhl krk. V mrazáku bylo maso, rozporcované na nepravidelný kusy, pak si uvědomil, že hovězí nenosí šaty. Cejtil, jak se mu zpotil zadek……
„Čaroděj ze Salemu, slyšel jsi snad o něm.“ Jamal nechápavě kývl.
„Jasně, seriál, dávali to televizi, hrála v tom taková …..“
„Idiote! Matthew Tate, zapamatuj si to jméno…..“ Plešoun otráveně zavrtěl hlavou, ten blbec, žije v Salemu kolik let a o historii neví nic. Nezbejvalo, než začít od začátku, kecal a kecal; a Jamal jenom zíral……
Teď seděl v kovovým křesle a štvalo ho, jak mu zuby cvakají o sebe. Na rukou a nohou měl připevněný barevný elektrody a na hlavě divnou lesklou helmu, trčely z ní dráty. Plešatec zmáčkl knoflík na ovladači, zelenofialovej výboj vyšlehl ke stropu…..

Archibald Skinner civěl na prázdný křeslo. Na zemi se válely zbytky opálenejch elektrod, Jamal byl pryč. Zmizel mu před očima. Skinner si protřel oči. Nemohl tomu uvěřit, ještě nikdy to nevyšlo, v koutě už měl nachystanej kýbl a hadr, aby uklidil ten svinčík. Ušklíbl se, bylo to akorát, mrazák byl už beznadějně přecpanej. Zapálil si cigáro, pohodlně se opřel do křesla a čekal……………….

2.
Jamal se probral ve studený trávě. Protřel si oči a rozhlížel se kolem, v měsíčním světle to vypadalo něco jako skanzen. Dřevěný, patrový baráky podél rozbahněný ulice, dobytčí ohrady a plaňkový ploty, nikde žádný auta, satelitní antény, nebo sloupy elektrickýho vedení, ve tmě se ozval dusot kopyt a po blátivý cestě se prohnal jezdec na koni. Pes zavyl v dálce a další se přidávali v pustejch uličkách toho podivnýho hnízda. Jen v jednom baráku svítily okna dokořán a sbor opilejch hlasů vyřvával do noci, na vývěsním štítu byl nápis Saloon a pod ním frkali osedlaný koně, přivázaný ke klandru. Z lítacích dveří se vypotácel chlap v kovbojským klobouku, za ním vyběhla ženská v divnejch šatech a s pštrosím peřím nastrkaným v drdolu, aspoň si Jamal myslel, že to bylo pštrosí peří. Ječela jako siréna, chlap v kovbojským ji s nadávkami zahnal zpátky, vyškrábal na koně a zmizel v noční tmě. Jamal vylezl zpoza rohu, pustil se po tý ulici plný mazlavýho bláta, který se mu lepilo na jeho prďácký Pumy. Zaklel. V postranní ulici zaslechl hlasy, zapadl do tmy a natahoval uši.
„Seženeme lidi, reverende, a skoncujeme to sami.“ Řekl nakřáplej mužskej hlas
a druhej mu pisklavě odporoval. Vyšli, vysokej chlápek s fousama ala Abraham Lincoln a mrňavej skrček, celej v černej hadrech, vypadaly jako z půjčovny divadelních kostýmů. Ten druhej taky vypadal divně. Jamal měl pocit, že sní.
„Ďábel se usídlil v Salemu a vy to dobře víte reverende, nechápu, že zrovna vy se zastáváte toho zplozence pekla. Matthew Tate je antikrist provozující černou magii a ty tři běhny v jeho domě……“ skoro se zakoktal rozhořčením, ta řeč měla divnej přízvuk, Jamal se celej napnutej plížil za nima. Bylo to vono, to vo čem žvanil ten magor, stál na ulici v Salemu v roce 1693 ….a Matthew Tate byl člověk z masa a kostí. Bylo to šílený.
„Nemůžete mu nic dokázat, Phillusi,“ odsekl reverend. „Ty dívky lhaly, přiznaly to přece samy.“
„Nepotřebuju mu nic dokazovat, ten ďábel musí zemřít.“
„Budete mít jeho krev na svých rukou, Phillusi.“ Nakřáplej hlas vztekle štěkl.
„Jděte domů, reverende, tohle je záležitost mužů!“ Sakra, Jamal zaklel, měl by sebou hodit.

Najít ten barák nebylo tak těžký, velká neudržovaná barabizna, s napůl rozpadlou střechou a kolem ní pobořenej plot, odpovídaly popisu. Jamal se protáhl vytrženejma plaňkama. Škvírou mezi tlustejma trámama zahlídl žlutý světlo, linulo se ze sklepa, plížil se kolem baráku, okno bylo otevřený, kolikrát takhle někam vlezl, lidi si klidně spali v ložnici a Jamal jim zatím vyraboval šrajtofle. Dokázal bejt tichej jako duch.
Ve sklepě svítila lampa a dveře byly pootevřený. Smrdělo to tam sírou a myšinou. Obrovitej, břichatej chlap v černým kabátě něco kutil nad stolem, plným podivnejch krámů……křivule a baňky s kdovíjakým sajrajtem, hromada zahnědlejch pergamenů, vedle něčeho jako destilační přístroj; nazelenalá tekutina bublala ve skleněný nádobě nad lihovým kahanem. U stropu se houpala drátěná klec a v ní šest vypasenejch krys. Chlap v černým vzhlídl, bílej, oteklej obličej měl zarostlej prošedivělým plnovousem a Jamal se skrčil za prázdnej sud. Srdce se mu rozbušilo. Dveře cvakly a chlap se otočil, Jamal se přitiskl do kouta.
Stála tam a vypadala skoro jako ty silikonový kočky na fotkách v Cats. Jenže na týhle nebylo silikonovýho nic. Byla ztělesnění erotickýho snu. Rudý rty a rudý vlasy, ale Jamal jí necivěl na vlasy, šaty měla rozepnutý málem do pasu a úsměv plnej příslibů.
„Matte,“ řekla mazlivě, „snad jsi na mě nezapomněl.“ Hlas měla hlubokej a zastřenej, Jamal polkl. Vousáč otráveně mávl rukou.
„Copak nevidíš, Melisso, že mám práci?“
„Práci,“ ušklíbla se zrzka, „těmhle pitomostem říkáš práce? Ty tvoje záliby mě už nudí. A příšerně to tady smrdí.“ Znechuceně nakrčila nos.
„Běž nahoru, Melisso, musím dokončit pokus!“ Neodešla, dívala se mu přes rameno, Tate nasypal do baňky nad kahanem ostře červenej prášek a zesílil plamen, zelená tekutina se začala vařit, syčelo to a páchlo sirovodíkem, Tate napjatě odpočítával vteřiny. V nádobě to zabublalo, smrad pronikavě zesílil, Tate uhasil plamen. Fascinovaně zíral na ten blivajz, pak sáhl do klece a vylovil pištící krysu, popadl kladivo a než bys řekl švec praštil chudinku krysu do hlavy, mozeček se rozstříkl po stole, bylo po ní.
„Ale no tak Matthewe!“ řekla zhnuseně Melissa, vůbec si jí nevšímal. Popadl druhou krysu, chytil ji za hlavu a pak nabral skleněnou tyčinkou trochu toho sajrajtu. Nacpal to mrskající se kryse rovnou do tlamy.
„Dívej se, Melisso.“ Kladivo odskočilo od krysí hlavy, jako od gumovýho míčku, beng, beng, třískal do ní ze všech sil a krysa kličkovala po stole, sjela na zem a zmizela v díře. Tate se vítězoslavně uhodil pěstí do prsou.
„Dokázal jsem to! Elixír života, můj vynález! Nikdo nedokáže to co já.“ Melissa se na něj obdivně dívala. Na rudých rtech vykouzlila svůdný úsměv.
„Dáš mi ochutnat, Matte, nebo snad nechceš aby tvá Melissa a tebou byla na věky?“ Rozpačitě zamručel. Nevypadal na to, že by s ní chtěl podělit…
„Dnes ne, Melisso, není to ještě bezpečné. Musí se to pořádně vyzkoušet…“
„Ale Matte, ty přece nic neodepřeš své Melisse, no tak, ty můj čaroději.“
Tate se zaškaredil.
„Dobře víš že tohle nesnáším, jsem vědec a žádný šarlatánský čaroděj, zapiš si to už laskavě za uši!“ vystrkal ji ze sklepa, plácal ji po zadku, až se začala hihňat.
„Pojď ty křepeličko, zavolej ostatní, ukážu vám kouzla o jakých se vám ani nesnilo.
Dunivej smích utichl v patře. Jamal vylezl ze svý skrýše. Mrňavým okýnkem dopadalo dovnitř měsíční světlo. Jamal popadl lahvičku a zašpuntoval ji skleněnou zátkou. Stopil ji do kapsy.
Na kamenité cestě se ozval dupot nohou.
„Vylez Tate! Vylez ven s rukama nad hlavou a tvoje děvky taky!“ Venku řval chraptivý hlas a Jamal sebou trhl, kolem domu se srotil dav lidí hrozících zbraněma a zapálenejma pochodněma, jejich odlesky se míhaly nocí. Sakra, musí zmizel než bude pozdě. Přikrčil se pod oknem a když ho minuli, vyklouzl ven a splynul s tmou. Pronic zanic se mu neřikalo Jamal – stín.
V domě se něco pohnulo. Lynčovat, lynčovat………, ječel zástup. Z domu se ozval zuřivej řev a rachot převrácenýho nábytku. Asi na to přišel, pomyslel si Jamal. Sevřel flaštičku v kapse. Zaslechl třesk rozbitýho skla. Bílá, obrovitá postava se vyhoupla z okna, viděl čaroděje jenom ve spodkách, jak šplhá na střechu s puškou v ruce, zezdola padl výstřel a ozval se výkřik , Matthew Tate padal ze střechy s rudou skvrnou na hrudi. Vrhli se na něj a táhli ho pryč.
Rozzuřenej dav vtrhl do domu a za chvíli je vyvlekli ven všechny tři, rezavý hřívy vlasů jim vlály ve větrný noci, černý oči blýskaly nenávistí, vřeštěly a proklínaly, ale bylo jim to na nic. Zkažený vejce a hrsti bláta se jí rozprskávaly po nahejch tělech. Lynčovat, lynčovat…..ohnivý plameny vyšlehly z oken. Jamal na nic nečekal a bral kramle, pelášil tmou a přeskakoval nízký ploty, vklouzl do pootevřený kůlny na nějakým dvoře. Sotva popadal dech. Sáhl do kapsy. Bingo! Měl to!
V hlavě mu šrotovalo. Sto táců byl balík, ale neměl žádnou záruku, že je taky dostane. Sto táců, nebo kulku mezi voči, spíš to druhý, vždycky byl smolař. Vzpomněl si na mrazák plnej roztrhanejch těl. Je to cvok , magor, úchylnej zabiják, co maskuje svý choutky vědeckejma experimentama. Jo, tomu hajzlovi se nedá věřit, využije ho a pak se ho zbaví. Jeden výstřel a čágo, Jamale.
No, i když, ten stroj času taky fungoval. Stroj času. Vytáhl časovač z kapsy a prohlížel si ho ze všech stran. Na displayi svítilo datum - 12.7.2003. Na stole v kůlně našel nůž a opatrně otevřel zadní kryt. Nebude to tak těžký, Jamal nebyl pitomec, byl jenom línej, věci, co ho zajímaly ovládal dokonale. Chvilku se v tom šťoural a display začal reagovat. Čísla naskakovaly jedno po druhým a Jamal se ušklíbl. Návrat do budoucnosti. A proč ne, za padesát let bude ten pošuk dávno pod drnem, jo za padesát let , to bude to pravý, možná že v tý době bude tráva bude k dostání v u každý benzínky.
Zvenku se ozval řev a Jamal nadskočil. Vykoukl škvírou mezi prkny. Dav lidí v těch nemožnejch hadrech táhl kolem, na prostranství mezi baráky stály čtyři hranice, čtyři vyrovnaný hromady dřeva za smolnejch polen, pro čaroděje a jeho tři konkubíny. Chlapi v bílech kápích je vzpouzející se přivlekli nahoru a přivázali k tlustejm kůlům, kněz v černým mumlal nesrozumitelnou litanii. Dav divoce skandoval – upálit, upálit.
Jamal se otřásl, hnusná smrt.….., škoda těch holek, vytáhl lahvičku s lektvarem a odzátkoval ji. Nazelenalá břečka fosforeskovala ve tmě. Elixír života. Nikdy by tomu nevěřil, kdyby to neviděl na vlastní oči. Venku se ozval řev, vítězoslavnej řev davu a nepopsatelnej jekot. Černokněžník ze Salemu a tři čarodějky hořeli na hranici zářivým plamenem.
Jamal byl rád, že je po něm, nechtěl by ho mít na krku. Zrovna tak nechtěl mít na krku toho magora z garáže. Zavřel oči a obrátil lahvičku do sebe. Smrdělo to. Divná chuť. Hnus. Škytl a málem hodil šavli, ale pak se ovládl, horko mu projelo celým tělem. Kruci, co to udělal, asi se zbláznil. Vyskočil a chtěl si vrazit prst do krku, zakopl o ňákej krám na podlaze a chytil se stěny. Sakra, rezavej hřebík mu roztrhl rukáv i kůži. Červená krev mu tekla po ruce, kruci. Zaklel a chtěl ji setřít, byla pryč. Škrábanec zmizel jako mávnutím proutku. Jamal popadl rezavou kudlu a vrazil si ji do ruky, málem zařval bolestí, krev vystříkla na jeho čokoládovou kůži a najednou tam nebyla . Zíral na svou ruku a tiše se rozchechtal.
Nesmrtelný, je nesmrtelný! Čaroděj měl pravdu. Je pánem světa, bude žít věčně, ve skvělejch třiadvaceti. Nádhera. Skvělý! Namačkal na display časovače datum. 24.4. oslaví svý narozky v roce 2053. Nebo někde jinde, může se dostat všude, kam bude chtít. Venku se ozvaly kroky těžkejch bot, dveře se otevřely a hrubej hlas zachrchlal.
„Je tady někdo, tak vylez, povídám!“ Jamal zmáčkl tlačítko.

3.
Spirály světel mu vířily v mozku, rudý kola se točily šílenou rychlostí před očima, řítil se časoprostorem, v setině vteřiny ztratil vědomí. Plesk. Dopadl na něco tvrdýho, praštilo ho to po žebrech a napůl se probral, visel ve větvích stromu. Dřevo povolilo a Jamal se řítil k zemi, s praskotem polámanejch větví.. Buch. Dopadl s tichým zaskučením. Bylo tam přítmí, ve výšce viděl mezi korunami stromů šedivou oblohu. Proti němu trčel z kaluže bláta rezavej vrak, nepoznal co to bylo, možná korveta, kdysi dávno, kolem se válely další, zarostlý vysokou trávou a šlahouny pichlavejch keřů.
Jamal se vyhrabal na nohy. Sakra! Kam se to dostal? V kapse mu něco křuplo, sáhl do ní a vytáhl zbytky časovače, byl na maděru. Do prdele! Prodíral se spletí zelenošedejch křovisek, kolem se v hustým porostu tyčily polozbořený domy, vymlácený okna a tabule rezavýho plechu mu skřípaly pod nohama. Bylo to divný.
Všechno to bylo divný a nejdivnější na tom bylo ticho. Naprostý ticho, jen hvízdání větru ve větvích. Před ním se v přítmí objevila stěna baráku, Jamal zvedl oči, padesátipatrovej věžák z popraskanýho betonu se vypínal nad koruny stromů. Skleněný dveře byly vyražený, nad průčelím zbylo pár písmen…..Sal.m Ci.. Tel.vi.. on St….., Televizní stanice Salem, Jamal vytřeštil oči. Vyděšenej jako králík sáhl pro zbytky časovače, do hajzlu, musí se rychle dostat do jiný doby. Display byl tmavej, rozmašírovaný kousky součástek napadrť. Ksakru. Jamal se rozběhl k věžáku, bral schody po třech, až do padesátýho patra, sípající a propocenej se vyškrábal po požárním žebříku na střechu.
Všude kolem byla džungle. Rozvaliny budov zarostly bující vegetací. Zbyla jenom ta jedna, Jamal stál na plochý střeše a zacláněl si rukou oči. Bylo vedro, dusivej vlhkej vzduch stoupal vzhůru a smrděl tlejícím listím. V pralese se neozvalo nic, ani hlasy, ani skřeky ptáků, praskání větví pod tlapami zvířat nebo dusání kopyt, nic. Jen vítr se proháněl ve větvích stromů a rudej kotouč slunce žhnul na obzoru. V dálce viděl hory pokrytý sněhem a vlny šedýho oceánu, nebylo tam nic, ani ptáci, ani ryby, ani hmyz. Ani lidi.
Byl sám. Úplně sám. Nesmrtelný....
---------