Krokodýlí ráno

Krokodýlí ráno Podzim se nezadržitelně blížil a listí na stromech se třáslo strachy. Nebyla pro ně žádná záruka, že se jim povede příští rok znovu narůst, tak razily heslo:“Užij dne“. Mohlo se vám klidně po návratu z práce přihodit, že ve svém vyrabovaném obýváku najdete na kanapi hromadu opilých listů sledujících televizi, neustále se přitom polévajících alkoholem. Jelikož jste tyto zásoby s úspěchem schovávali před manželkou prakticky celý život a teď se jimi napájí fotosyntézy neschopné listí z vaší jabloně, nasucho polknete a se zákeřným úšklebkem hodíte jakoby nic hořící zápalku směrem k zeleni, která vystrašeně pozoruje každý váš pohyb. Potom, co si vychutnáte sladké ovoce vítězství si uvědomíte, že nemalý ohníček postupuje k velmi drahé, nedávno zakoupené televizi, popadnete první deku a začnete hasit. Velmi nepříjemné je, když u dveří zazvoní soused-indián, který se po přečtení vzkazu, vzniklého dotykem deky a ohně rozhodl pomstít uraženou čest rodiny. Tohle byla pouze ukázka rodinného zločinu, ale stalo se, že městské listí vytvořilo gang, který vedl jistý Duboň Prožraný. Byl to po čertech prohnaný list, který si zatraceně dobře uvědomoval, že na pořádný flám je potřeba hodně peněz. Jeho organizované útoky na banky a samoobsluhy předčily zločinnost lidskou. Geniálně propracované, téměř neslyšné slety ze střechy do centra budovy byly pastvou pro oči, ovšem jenom toho člověka, který neměl v bance zavedený účet. Za dvě léta bylo úplně po této krizi. Listí nakažené chlorofylovým morem už nikdy nevyrostlo. Posledním odolávajícím byl Duboň. Učinil se jediným vlastníkem obrovského bohatství gangu a platil si z něj léčebnou kůru. Moc to nepomáhalo, ale aspoň to drželo uschlé části jeho skeletu dohromady. Byla krásná neděle a příroda nad ním plně zvítězila. Přál si vyjet na zdravý vzduch, ale podcenil mírný větřík, který zajistil mnoha jeho částem výlet do neznámých koutů země. Duboňova vilka byla zabavena, stejně tak bylo naloženo s jeho botanickým ústavem a nesčetným majetkem. Duboň si sice přál být zpopelněn spolu se svými penězi a zaměstnanci ústavu, ale nebylo mu tohoto luxusu dopřáno. Listí bylo poslední živou složkou na Zemi, kromě lidí samozřejmě. Byli to sice už „Druzí lidé“, ale pár charakteristických rysů stihli po svých rodičích zdědit. Nebyla to válka ani nemoc, co vyhladilo původní obyvatele. Dnes už se to ani nikdo nedozví. „Vstávej, vstávej, směj se, směj“ vyřvával budík ve tvaru ptáčka na celé kolo. Znáte tyhle důmyslnosti, které si na sebe lidé dovedou vymyslet. Po precizně zasazeném úderu rukou do zobáku na chvíli vřeštění ustalo. Bylo slyšet těžké oddychování po namáhavém máchnutí paží. Ptáček čipera spustil znovu: „Vstávej, budeš se dřít, abys večer do postele zase mohl jít“. Ruka se znovu vymrštila a hodila s odporným strojkem do rohu místnosti. „Vesele jen vesele, stáří klepe na dveře“, křičel budík téměř na hranici bolesti v uchu. Na posteli se vztyčila postava, popadla ocelové nůžky a s pološíleným výrazem v oku (to druhé ještě spalo) se vydala k ptákovi. Ten stihl jen zaúpět „Důchod malý, radost žádnááá…“ a jeho hlava byla násilně odstřihnuta. Škoda, že mu do večera zase přiroste. Nemohl ho ale vyhodit, protože to byl dárek od Julei a ta si každý večer stav svého miláčka zkontrolovala. Gustin vyšel celý zničený ven z malého bytu, naskočil do plného výtahu a zamířil do práce. Svět byl jedna velká Budova, ve které lidé žili, pracovali, bydleli a bavili se. Mělo to upevnit lidskou vzájemnost. Každý výrobek obsahoval nápis VŠICHNI POD JEDNOU STŘECHOU. Komu by se snad nedej bože stýskalo po přírodě, mohl si koupit plakát „Všichnipodjednoustřechou-Les“ a vylepit si ho z vnitřní strany okna. Když měl okno. Vyjít ven byla holá sebevražda. Nikdo sice pořádně nevěděl, co tam venku je, ale jasný příklad tří šílených rebelů, kteří kdysi opustili rodný dům a zpátky se dostali ve formě pár kostí mluvil za vše. Gustin se dnes vydal do skladu relikvií po Prvních. Snažil se najít něco, co by ho zachránilo od vyhazovu ze sociologického ústavu, kde pracoval v podsekci První. Hledal v šedé hale celé dopoledne. Našel jen mezi železným haraburdím všemi známé sešity Pavla Krtiny ze 3A šk.rok 1995/96, které obsahovaly podprahové sdělení, že třídní učitelka je kráva. Její karikatura přiložená nadaným žákem byla po několik let rozebírána špičkami ve svém oboru a přišli pouze na to, že skutečně kráva byla. Kolem poledne začal být hlídač nervózní a opakovaně Gustinovi zhasínal světlo, aby si pan vědec uvědomil, že on má neskutečný hlad. Gustin to vzal na vědomí a nechal se spolu s malou baterkou ve skladě přes oběd zamknout. Rozsvítil si baterku a v chatrném světle znovu začal. V opačném koutu haly se něco drobně zablesklo. Gustin to zpozoroval, vyběhl tím směrem, ale zakopl o haldu pneumatik a nechal se přiklopit korbou z náklaďáku. Osvobodil ho až hlídač, který se kolem třetí vrátil. Gustin dostal pár probouzecích facek a jeho plíce byly nuceny znovu nabrat předtím tolik chtěný kyslík. Vzpomněl si na lesklou kulatou škatuli a k překvapení hlídačově k ní vyrazil. Musel hodnou chvilku hrabat, potápět se a nadávat, ale našel ji. Držel teď ve svých rukou propustku z podzemních dolů, kam vždy převeleli každého neschopného úředníka, ale možná i cestu k vyššímu platu! Rychle z ní setřel prach a sakem odlámal jednu z horních vrstev rzi. Pomalounku ji odnesl blíž na světlo a položil ji na stolek. Chtěl ji otevřít, ale víka byla zaletovaná. Ucítil hlídačův dech na svých ramenou, taky vůni chleba, kterým se ládoval a se škatulí opustil bez pozdravu sklad. Hlídač dojedl chleba a mezitím než načal další si pomyslel něco o byrokratech. Gustin dojel do kanceláře. Špína a kolomaz na něm dokázali zvednout všechny oči od stolů a kdysi stříbrná krabice, kterou držel v ruce mu zajistila pozornost do doby, než zmizel za dveřmi svého pracoviště. A že si dával na čas! Sotva zapadl do skleněných dveří, uviděl nadřízeného Malhova, jak klepe prstem na kalendář s datumem O,128 (oficiální datum. Znamená to 12 dní do dostavby dalšího patra, kde budou velké lázně, v nichž bude 8 minut čistá voda. Jako motto na tento měsíc zvolila vláda heslo: „Využij své šance“. Několik set lidí si vzalo už dnes volno, aby se postavilo do fronty, která se rozléhá po celém požárním schodišti. Ministerstvo ochrany životního prostředí bylo nuceno zakázat kouření i pouhé škrtání zápalkou pod ostrou pokutou a zabavení bytu. Stejně náboženští fanatici předpovídají příchod červeného kohouta na všechny čekající a to jen proto, že mají ti chudáci zájem o církví zneuznanou hygienu.). „Do kterého dne jsem vám prodloužil lhůtu?“, řekl šéf a ještě zuřivěji ukazoval na kalendář. Gustin chtěl otevřít ústa, ale byl přerušen léty nacvičenou řečí: „Neschopných břídilů jako vy máme plné zuby.(zaťukal si na protézu). Řekl jsem vám na začátku kariéry jasně-buď výsledek nebo doly. A vy nejste schopen alespoň přijít náležitě upraven! Jak to předstupujete před svého nejvyššího nadřízeného??“ ,málem mu vypadlo vypoulené oko. Malhov přešel blíž a dopomohl jeho upadávající košili. Potom si bystrým zrakem, kterým se může chlubit jenom krtek všiml věcičky za teď už kopáčově zády. Popadl krabici a pátravě ji dopravil na svůj stůl. Zkoušel ji kovovým struhátkem otevřít, ale nepovedlo se. Zkoušel další materiály, co se líně povalovaly na stole, jako pravítko, gumu, pérko z propisky, svůj nový chrup, ale ani ťuk. Gustin ho pobaveně pozoroval, zvlášť když snaživci upadl desátý nehet. Muž za stolem uslyšel drobné chichotání, maskované kašlem a zeptal se zostra odkud to vzal?! Když uslyšel, že ze skladu, naštval se, že neobviní pracovníka z možného přechovávání informací doma. Pro jistotu si jeho výpověď hned telegraficky u hlídače ověřil. V některých případech nesnášel pravdu. Musel svému svěřenci podle zákona poklad odevzdat a nahlásit ho jako vzorného pracovníka vyšším místům. A to už se nemohl dočkat, až Gustin půjde těžit rudu. Dokonce mu do nového povolání u pár známých pomáhal, ale teď se bude muset dál dívat na jeho drzý obličej. Možné je taky povýšení…Při téhle myšlence se téměř rozplakal. Gustin mu podal kapesník. Šéf se vysmrkal, uviděl na plátěném kapesníčku zdobeně vyšité G a mrsknul s ním po majiteli. Ten se očividně naštval, vzal svoji bedýnku plnou zázraků a hrdě odkráčel ven. Zašel ještě za osobní sekretářkou pana Malhova, ležérně si sedl na její stůl a nechal dívku chvíli obdivovat škatuli. Potom jí poručil, ať udělá šéfíkovi silnou kávu do hrnku, na němž je vyryto Gustinovo jméno a odešel pln zadostiučinění do tavírny, kde si nechal pod osobním dohledem krabici otevřít. Kupodivu byl uvnitř tenký, ale zato velmi dlouhý pásek s drobnými okénky a smlouva o koupi promítacích práv pro kino Manhattan. V tom okamžiku zahučel silný klakson, oznamující konec služby. Kdo by se pokusil od této chvíle pracovat, bude mu zabaven nástroj nutný k vykonávání jeho funkce, což by mělo nepříjemné dopady v době pracovní, kdy se trestá „nepřipravenost pro výkon“ odnětím svobody na pár let. Policista měl v tuhle dobu snadné povolání, neboť nebylo osoby porušující zákona. Od 2o.hodiny se netrpěla potůlka po chodbách a od 22.hod. se netoleroval hluk v bytech, což bylo při tak úzkých zdech i obyčejné mluvení. Občas se našel zoufalec, kterému zabavili byt a on musel spát pod mostem. Někdo si lehl před svůj bývalý byt, někdo se uložil ve výtahu a někdo šel k příbuzným. Tak jak tak byl stejně odhalen při večerní kontrole obyvatelstva a dostal doživotně společnou kóji v jednom z nejnižších pater Budovy. Člověk určitě zažil příjemnější chvíle než tohle, neboť uvnitř kóje vládla soukromá hierarchie a blechy. Bylo to jako vězení, jenže jste museli chodit brzo ráno do práce. Gustin se probral o minutu dřív než pták a zkřivil mu zoban tak, aby nevydal ani hlásku. Teď teprve bylo na ptáčka radost pohledět! S úsměvem na rtech se dnes vydal do práce a zářil tak, až si ostatní klepali na čelo. Plnou parou se pustil do včerejšího úkolu. V tavírně si vyzvedl svůj objev a sjel s ním o několik pater níž. Poprosil promítače starého a prakticky jediného kina, aby mu přehrál onu pásku. Promítač se tvářil natvrdle a zasunout film na kotouč ho donutil až menší úplatek. Byl to velký zážitek, který z výzkumného hlediska prozrazoval mnohé o Prvních a ze zábavného hlediska donutil Gustina se několikrát schovat za sedadlo. Vybuchující auta, tisíce nepřátel, tolik benzínu s krví, až si chvílemi myslel, zda je to všechno možné. Z trosek Sochy Svobody se vyškrábal dvakrát postřelený a jednou i pochovaný pružný mladík, k němuž dolétla na vlně z vybuchující tramvaje dívka v roztrhané minisukni a s dokonalým účesem. „Tys nezradila moji vlast!“, „Tys nezemřel rukou mého nemilovaného, teď již mrtvého manžela?!“ a nezbytný polibek, prolnutý pohledem na ně, na město, na krajinu, na kontinent, na svět a na vesmír, v němž se formuje další satelitová hlavice pro zničení Ameriky. Kybernetická hudba k titulkům. Gustin seděl jako přimrazený a dostával chuť na praženou kukuřici, podlitou kolou. Promítače to taky vzalo. Hleděl na plátno a nedbaje předpisu si zapálil muzejním kouskem dolarovky, kterou našel jeho děda při rabování skladu. Tak tohle byl život Prvních. Není divu, že tu nejsou, když během dvou hodin byl jedinec schopen zmasakrovat na tisíce obyvatel. O polední pauze se stavil pro Julei, na svůj průkaz si ji vyžádal na dvě hodiny a nechal jí promítnout film. Nebyl to nejšťastnější nápad, neboť děvče se při posledním filmovém polibku po očku kouklo na Gustina, mozek analyticky porovnal přítele se svalovcem z plátna a rozum odmítl přijmout těch pět let společného života. Od té chvíle měl Gustin peklo. Julei se shlédla ve svalnatých jedincích a nechtěla si nadále s ním nikam vyjít. Párkrát byla dokonce viděna jak pozoruje kopáče při práci, což bylo pro její pověst obzvláště nebezpečné. Jednou, když uvařila pro oba večeři a začala snivě vzdychat nad jídlem při vzpomínce na krasavce-intelektuála s dlouhými dredy, to už Gustin, změněný za ty dny v žárlivého zuřivce, schopného si vyrazit čelist při souboji s drzým zlodějem nevěst z plátna, nevydržel. Potichu pronesl něco ve smyslu, že by toho sprosťáka zvedl na malíčku, a že drahá Julei se taky moc opálené plastice z filmu nepodobá. Julei se probrala do reality, zvedla svůj tmavohnědý pohled na Gustina a za chvíli ji držíce se dívčiných kotníků prosil o návrat. Dnes měl mít film slavnostní premiéru. Gustin se bál jak nejlépe dovedl. Na sedadlo ho musely přitáhnout dvě gorily. Zatím se uklidňoval tím, že je to premiéra pouze pro zvolené ministry a zaměstnance sociologického ústavu. Jako partnerku si sebou vzal kamaráda Runyho, protože Julei šla s panem Malhovem. Nechápal to, protože Malhov neměl ani svaly ani postavení, ani patřičnou inteligenci políbit jí, když se na plátně taky líbají a v sále taktéž. Julei to všechno věděla, a přesto se tvářila velmi spokojeně. Gustina dokázala rozveselit pouze myšlenka na to, jestli mu taky o Vánocích dá vřeštící budík. Bylo by fajn, kdyby dostal jednou ráno Malhov infarkt. Nic ve zlém. Koho by jinak popichoval, kdyby neměl starýho Malhova? Gustin přežil film po třetí. Už ho začínal nudit. Nepřipojoval se ani k jednohlasným výkřikům Ah, Oh, Ale né, Ufff, které prolétaly sálem co chvíli. Závěrečná scéna pokynula mladším padesáti let, aby se políbili. Runy taky podlehl síle okamžiku, opřel se o Gustinovo rameno, ale naštěstí si hned uvědomil, že nechal manželku doma a maskoval to náhlým spánkem. Bouřlivý potlesk. Slečny skandovaly:“Ještě párkrát“ a mladíci se do jednoho nechali zapsat do kurzu vzpěračů, o němž zvěsti proletěly kinem už před představením. Nakonec ale odmítla vláda film vysílat veřejně, neboť bylo statisticky doloženo, že v týdnu po premiéře vzrostl počet rozvodů z 1% na 56.5%, cigarety se ani nestačí vyrábět a slovník dětí ministrů se obohatil, jako nikdy předtím. Dokonce si stěžoval i pan Prezident na hrubost a přílišnou uvolněnost díla. A to to viděla pouhá elita Budovy! Co by se stalo s dělníky a ostatními? Vypukla by revoluce?!!! Tohle byl stručný výtah kritiky sepsané vládou, která se týden povalovala s označením -super tajný dokument na Gustinově stole. Gustin nebyl povýšen, ale dostal rok na další objevy a mohl se do konce měsíce věnovat tomuto materiálu. Potom bude skartován, jako většina věcí po Prvních, které nebyly prospěšné pro Druhé. Bylo mu upřímně fuk, co se s tím škvárem stane. Myslel jenom na to, jak ze sebe udělat svalovce, vrátit náklonnost Julei a potom se jí vesele vysmát do obličeje. Proč nejsem jako on? Samozřejmě je skvělé nebýt tou horou masa a jsem v mnoha směrech lepší než on. Objektivní mysl, upřímný pohled, přesto milý a společenský. To jsem celý já. Ale budu muset trochu ubrat ze svých tvrdých zásad a dokázat jí svoje přední kvality. Natočím film! To je ono. V hlavní roli Gustin Přemožitel… Celých čtrnáct dní utopil v obíhání úřadů o povolení. Musel jim vysvětlit, že se jedná o složitý výzkum o životě Prvních. Každému druhému ouřadovi slíbil roličku ve filmu, někdy držen pod krkem slíbil i roli větší. Věděl ale úplně přesně, že je tam jenom jedna role pro něj, jedna pro krásnou slečnu a asi tak dvacet rolí pro mrtvoly. Přiklepli mu na týden halu k provozování výzkumu. Dva dny vyplácal sháněním toho nejdůležitějšího-kamery, pásky a občerstvením pro štáb. Další den naháněl lidi a zařizoval pro ně povolení o uvolnění z práce. Tušil, že to nebude velkotrhák, ale pár záběrů, které mají sloužit pouze pro soukromé účely… Čtvrtý den dorazily kulisy. Tedy jedna kulisa. Zaplacením dýžka pro nosiče se prakticky vyčerpal z veškerých financí, co kdy vlastnila jeho rodina. Neměl tušení, že to bude stát víc jak 5ooo Kč (převedeno na naše peníze při kurzu 7.6OKč=8.4oLut). Jenže, když se kácí les, však to sami znáte… Před neforemným obrázkem staročeské vesnice , který byl udělán podle předlohy ze staré fotky stála mladičká dívenka v přilehlém kostýmu, na němž měla zástěru. Gustin zkontroloval jako správný režisér pohled v kameře, nasadil si helmu, ze které trčela umělá satelitní vidlice a stoupl si vedle ní. Materiálu bylo tak málo a střihač využil vynuceného volna k tomu, že vzal rodinu na projížďku k patrovému bytu pana podministra, takže museli jet jeden záběr za druhým sousledně a naostro. Měli jenom jednu šanci. Klapka klapla. Dívka začala zpívat veselou melodii a věšet prádlo. Přihopkal k ní terorista a chtěl ji unést. Děvče křičelo ze všech sil, násilník neustále sledoval čočku kamery jako zhypnotizován. Runy za kamerou na něj dělal posuňky, ale terorista to vzal jako jeho projev nadšení a vypoulil oči ještě víc. Runy řekl kolegovi: „Ten chlap je má snad na drátkách“, vzpomněl si na běžící kameru a se smíchem utekl, zanechav aparát bez dozoru. Po chvíli strojeného boje děvčete s teroristou, který jí nevěnoval všechnu pozornost, takže mu občas nevědomky vyklouzla, se objevil na scéně provaz po němž sklouzl jako nic Gustin v helmě, ve které nic vidět nemohl, ani kdyby chtěl. Spadl a vyvrknul si kotník. Zařval Au a pár tichých kleteb k tomu. Uvědomil si, že je hrdina, který teď zrovna nohu nepotřebuje a chtěl zachránit dívenku. Místo mladé krasavice popadl teroristu a zrovna když se sápal na lano, uslyšel kolegu, který se ujal funkce nápovědy:“To není ona hrdino. Jsi natolik rozhořčen nad úpadkem lidstva, že nepoznáš svou milou?“ zašvitořil lehce jako vánek. Gustin pustil teroristu z náruče na zem a pronesl rezignovaně:“Já si toho prcka neměl dávat“. Terorista ho dobrovolně navedl k dívce, teď už bez zástěry. Chtěla alespoň kvalitním striptýzem vylepšit úroveň díla a upozornit na sebe proslulé fotografy. Nepovedlo se jí však shodit další kus oblečení, protože ji Gustin odstrčil ze záběru. „Tady bude bitka drahá. Múza nemá ve válce místaaaaaaaa“. Narazil na kameru, kamarádi ho postavili na nohy a určili mu směr na plac. Chvíli se s teroristou pošťuchovali. Rekvizitář měl v tomhle momentě podat Gustinovi něco napohled těžkého, aby mohl zapůsobit před dámami, ale dlouho zadržovaná emoce smíchu mu vnutila do ruky minigranát, který měl být vrcholem programu. Gustin heroicky pronesl:“Díky příteli“, popadl granát a hodil ho pár metrů před sebe. Terorista vytušil chybu ve scénáři, neboť se odjakživa bál bomb a v době výbuchu měl být už bezpečně mrtev někde daleko za scénou. Sbalil saky paky, ještě podle scénáře narychlo zapálil kulisu a zmizel tak rychle, že to kamera ani nezaznamenala. Gustin uslyšel zradu. „Utekl jsi. Bál ses příliš mého plamenometu a smrtícího výrazu ve tváři, he?“. Odplivl si, bohužel slina zůstala za hledím helmy. Přiběhla dívka a chtěla ho odtáhnout, ale hrdina vytušil okamžik definitivní zkázy a rozhodl se zůstat až do konce. Popadl krasavici, políbil ji co nejněžněji, jak mu jen kukla dovolovala a slečna už úplně z role mu vrazila facku. V tom to bouchlo, kulisa se nadobro odporoučela a páska v kameře se dotočila. Chvíli se nic nehýbalo. Do dveří bázlivě nakoukli Runy s teroristou, kteří se báli výprasku. Místnost byla zničená tím nejoriginálnějším způsobem, jaký si jen mohla přát, což ji celkem neblažilo. Lidé s ohořelými tvářemi se pomalu probírali. Probral se i Gustin, shodil helmu a vrhnul se na zničenou kameru, chtěje zachránit pásek. Povedlo se. Důkaz o jeho nehynoucím hrdinství byl zachráněn. „Tohle je důkaz o vaší nehynoucí blbosti, pane, ehm ehm (šepty šepty), pane Gustine.“ řekl rozvalený a evidentně se nebavící ředitel ústavu po shlédnutí záznamu. „Jak se vám proboha povedlo zničit nádražní halu, kameru, ohrozit život patnácti lidí, čekajících na roli a uvést v šok paní Ministrovou, která byla na kukandě??“. Gustin stál na prahu dveří a čekal na ortel jako zmoklá slepice. „Ovšem jestli má tento film, jak to nazýváte, hlubší vědecký význam, sem s ním. Jsem zvědav s čím se mi pochlubíte na svou obhajobu“. Pan Malhov mu tiše přizvukoval do ucha:“Už je v koncích, břídil.Už tě máme kamaráde“.Gustin byl dokonale zmaten a neschopností zformulovat jakoukoliv myšlenku se dobrovolně odsoudil. Nebylo úniku. Okno tahle místnost neměla a u dveří stál strážný. „Jste nebezpečný element, pane Gustine. Nebylo by moudré posílat vás k soudu. Tam by z vás udělali ještě většího blba než se jevíte, takže to vyřešíme jednou pro vždy“. „Tak, tak jednou pro vždy“,ozvěna od Malhova. „Nemůžete počítat s další kariérou vědce. Rozhodně ne u mě a jelikož jiný ústav neexistuje, bude dobré najdete-li si jinou práci. Nejlépe někde hodně nízko. Zítra nastoupíte v podzemním dole. A netvařte se tak mučednicky, nebo vás můžu poslat ještě níž“. „Tak, tak, on může“, zase Malhov. V dole není tak špatně, když si zvyknete. Gustinovy narostly po pár týdnech dřiny svaly, o jakých si nechávají kulturisti zdávat. Julei nějakou chvíli ještě trucovala, ale dnes už nosí svému drahouškovi do dolů kastrůlky, protože dělníci nemají pauzu na oběd. Ti šťastnější, co seženou jídlo musí jednou rukou rubat a druhou si přidržovat krajíc. Denně přilétne jako víla, ohmatá si pevné bicepsy a je v sedmém nebi. Ostatní pracanti mu Julei závidí kudy chodí, dřou se kvůli svalům víc a víc, ale lásku dívky jim to stejně nepřinese. Šťastný člověk tenhle Gustin. I o Vánocích na něj pamatuje. Na ty loňské dostal krásný budík ve tvaru krokodýlka. Když nevstanete, tak vám bez varování ukousne ruku. A víte sami jaké jsou tresty, když se před pracovní dobou zbavíte nástroje nutného k výkonu…