Angie a Bílá Lilie IX

Ten zatracený upír už mne přestával bavit. Vědomí, že přežil jako poslední ze svých druhů mu dalo obrovskou jistotu vlastního vítězství nad mladou dívkou. Ve chvíli, kdy se naše meče zaklesly jeden do druhého, jsem k němu přiblížila svou tvář a sykla jsem: „Nevíš, s kým si zahráváš, ubohý upírku…,“ teprve tehdy si všiml, že jsme stejného původu. Zrychleným pohybem jsem ho oběhla a zaťala mu meč do zad. Pocítila jsem, že Angie je se mnou.
Kolem mě proběhl kapitán Rohn, který hodlal zaútočit na Matku, aby osvobodil svého posledního bojovníka. V tu chvíli byl odhozen na protější stěnu nějakým kouzlem. Zapřela jsem nohu o hřbet mrtvého upíra a s hlasitým mlasknutím masa, křupnutím kostí a sípěním samotného nemrtvého jsem vytáhla meč z jeho těla. Když jsem se otočila, naskytl se mi strašný pohled: Matka, sklánějící se nad nehybným Rayilem, lačně pijící jeho krev.

„Ne, ne!“ vykřikla jsem a napřáhla jsem nohu, abych se k bratrovi rozeběhla. V tu chvíli mě zachvátil Liliin chladný rozum. Vzala jsem Rohnovu dýku a aniž bych mrkla okem, pohled na to dílo mne totiž přimrazil k zemi jako nehybnou sochu, zamířila jsem a hodila jsem dýku do Matčina ramene. Zabralo to, Rayilovo tělo se svezlo na zem a Matčina pozornost tak ulpěla na mně. „Zabij ji! Zabij ji!!!“ vřeštěla jsem na Lilii hlasem, jež odpovídal mému hněvu a slepé nenávisti. „Tak mi pomoz!“ křikla na mne Lilia a připravila se k boji.
Matka se nahrbila a vycenila předlouhé zakrvácené zuby, její nehty přerostly v ostré drápy a kůže se potáhla lesklou obrannou vrstvou. „Jsme čtyři oči, dvě vědomí!“ řekla mi Lilia. „Zabijem tu svini.“ odvětila jsem jí. Matka se odrazila a nečekaně rychle na nás skočila z levé strany. Stihly jsme uhnout a naopak jsme po ní ťali mečem, nechávajíc si rezervu na její další výpad. Naši slepou útočnost teď vystřídala chladná obezřetnost. Matka se vyhnula ráně a švihla po nás svými pařáty, přesto si stále nechávala bezpečnou vzdálenost od našeho meče. Lilie bleskl hlavou nápad, načež se zaklonila před upíří drápy a podklouzla po kameni k Matčinu nekrytému břichu. Najisto bodla mečem, ale v tu chvíli ji fialová clona vrazila do země, Matka ještě stihla udělat protikouzlo. Během chvíle jsme každá stála na druhé straně sálu.
„Tohle nikam nevede, začneme znovu a použijeme magii,“ zavrčela Lilia. Meč vrátila do pochvy a vytasila stříbrnou dýku. „Zemře zbraní od toho, koho zabila,“ hlesla jsem rozhodnutě. Matka se najednou jízlivě usmála svými úzkými rudými rty a podmanivě pronesla: „Proč bychom se zabíjely. Jsme přeci stejná krev.“ A zvedla k nám ruku dlaní vzhůru na důkaz důvěry. V tu chvíli to ve mně bublalo zlostí. „Ve mně koluje vícero krví, víc, než si dokážeš představit,“ zasyčela Lilia. Už jsem si všimla, že tu vlastnost vidění magických aur nemá od tohoto rodu. Matka nechápavě rozevřela oči, ale to už jsem, nevědomky, co vlastně dělám, zatnula pěsti a vzkřikla jsem místo Liliy: „Nyní máš co dočinění s Liliou Mutari Soleda Benaskrio Feimi, Matko, vrahu mého bratra!“ a naráz se naše tělo potáhlo zelenavou průsvitnou clonou vytvořenou z čisté magie.
Matka zařvala a hodila po nás rudou magickou kouli, kterou Lilia odrazila zkříženými předloktími. Hned nato Matka oběhla zrychleným pohybem celou místnost, aby vytvořila mohutnou nárazovou vlnu, která nás odmrštila na kamennou zeď. Tvrdou kamennou zeď. Zaslechla jsem praskání svých vlastních žeber, ale to už Matka pronesla pomocnou formuli a z jejích pařátů počaly vycházet černavé úponky z nějaké tuhé, ale přeci nechutně mazlavé hmoty. „Angie!“ vykřikla ke mně najednou Lilia, „Dělej mi druhé oči! Budu se muset soustředit do sebe, tak ať nám nic neunikne!“ „Jasně!“
Lilia v mžiku vytvořila účinné protikouzlo a hned jsme byly na nohou. Pro začátek Matce poslala šest zákeřně mířených ohňových střel, „Stará dobrá Evropa, tam upíři uměli věci,“ šeptla mi. Poté se pohroužila do svého démonního nitra a na mně zůstalo, abych tu chvíli vydržela naživu.

„Lilio! Dělá nějaké kouzlo, Lilio!“ křičela na mě Angie, ale já jí neodpovídala. Soustředila jsem se na své upíří já a sbírala jsem magii ze všech zákoutí své mysli. „Lilio! Vyslala zelený blesk!“ Dolehlo ke mně a podle otřesů a pohybů našeho těla jsem poznala, že se Angie blesku na poslední chvíli vyhnula. „Lilio!“ projel mi ostře hlavou výkřik, ale já měla své oči stále zavřené. Angie se válela s Matkou na zemi a snažila se nepřiblížit k jejím drápům. Ještě chvíli...
„Ano!“ vykřikla jsem nahlas a probudila jsem se do přítomna: Nade mnou se skláněla Matka, každou chvílí připravena mi drápy protnout hrdlo. V tu chvíli jsem přiložila své smrtelně studené ruce na její krk, nepřitlačila jsem je, držela jsem je ale pevně. Matka vytřeštila oči a po vteřině se svalila na zem, tentokrát jsem byla nahoře já. Držela jsem ruce na jejím hrdle a ona sípala, slabě ječela a dokonce se málem rozplakala, neschopna k jakémukoliv odporu. Její pokožka najednou počala měnit barvu z perleťově bledé na sinavou šedou, jak z ní pomalu prchala všechna síla. Síla, která přecházela do mne.
„Ah,“ vykřikla Angie, které to nebylo zrovna příjemné. Zato já cítila příval slastné magie, v níž zároveň proudilo i zlo, nenávist a chaos. Po chvíli jsem klesla na zem vedle mrtvé Matky, zeslabená silným kouzlem, posilněná Matčinou sílou a opitá tou vlnou temna.

Lilia postupně vstřebávala tu divnou věc od Matky, takže jsem dostala volnou ruku. Pomalu jsem se doplazila k Rayilovu tělu, jež zůstalo v pozici na zádech, jak ho tam jeho vražedkyně zanechala. Najednou mnou projela vlna citů silně jako nůž, vzlyky mnou otřásaly čím dál častěji a já se nakonec rozplakala. „Rayile, ne...“
Nevím, jak dlouho jsem ležela s hlavou na jeho hrudi a plakala jsem. Deset minut, možná i hodinu. Probral mě ale slabý pohyb Rayilovy ruky. Nevěřícně jsem zírala na jeho prsty, jak sebou škubou a svírají se, až Rayil otevřel oči. „Rayile!“ vykřikla jsem šťastně a chtěla jsem ho políbit, políbit jeho ruce, které se probraly k životu, políbit jeho žluté oči, které na mne upřely nepřítomný pohled...
Žluté. Už jsem viděla ty žluté oči. U mužů, jež mě táhly kamennou chodbou. U mužů, jež Lilia zavraždila, jenom aby zachránila mého bratra. A u Matky. Kupodivu ne u Liliy. Rayilovy žluté oči těkaly po místnosti, plny zvědavosti a obezřetnosti, a také plné něčeho, co jsem zprvu nepoznala: plné hladu. Najednou mne chytil pod krkem a olízl si suché rty. Jeho stisk byl tak pevný, že jsem se málem začala dusit, i když jsem nedýchala. „Rayile,“ zasípala jsem, tuhle situaci už jsem jednou prožila. Rayil, i když to nebyl on, ve mně poznal svou sestru, vím to. Přesto vytasil špičáky a přiblížil je k mému krku.
Jeho ústa už byla tak blízko, že jsem mohla spatřit pár kapek Matčiny krve na jeho jazyku. Hlavou mi bleskla informace: Když se upír napije upíra, ohrozí tím sice život svého těla jako takového, zato ale jistě zabije toho druhého. Upíří zuby mají totiž zvláštní magický náboj působící jako jed, jako stříbro…Rány způsobené upířími zuby se upírům nehojí...
Zachovala jsem si ještě trochu energie, již jsem použila na sebeobranu. Hned na to Rayil přistál na kámen lopatkami dolů a měl blokované ruce. Držela jsem si ho daleko od těla a zahleděla jsem se do jeho výrazu plného divokosti a touze po čerstvé krvi. Snažila jsem se najít v něm Rayila. Když jsem uvolnila svou sesterskou lásku, abych našla alespoň střípek bratrovy osbnosti, ucítila jsem i další cit, cit, který nepocházel ode mě. Lilia k Rayilovi pociťovala slabou a zapřísáhle utajovanou lásku.
Rayil se počal vzpouzet a vložil do toho všechnu svou dosavadní sílu. Neuvědomujíce si, že jsem taky upír, se stále dožadoval mé krve, ač přitom neřekl jediného slova. A mně v tu chvíli přišlo jasné, že teď musím jedinou věc. Zavřela jsem oči, klesla jsem na bratrovu hruď a naposledy jsem se rozplakala.
Zvedla jsem jeho dýku a zabodla jsem mu ji do srdce. V poslední vteřině jeho smrti mu oči opět ztmavly a on se na mne podíval. „Odpouštím ti,“ slyšela jsem v hlavě. Usmála jsem se na něj a stiskla jsem jeho ruku: „Miluji tě.“
Tehdy jsem umřela.

Vaše Angie