Uspěchaná doba

Teď je 11:18. Před chvílí začala hodina biologie a já tu sedím v poslední lavici a koukám z okna. Poslední 3 měsíce byla venku teplota pod nulou a zataženo, dneska svítí sluníčko – modré nebe jen sem tam nějaký mrak. A já musím ještě 3 hodiny sedět tady zavřená a poslouchat ty kecy! Asi z toho chcípnu, svazuje mě to, ničí zevnitř a drtí zvenčí. Chtěla bych křičet, řvát, jen vyjít na ulici za toho krásného dne a řvát na všechny ty lidi, který jsou ve stresu, spěchaj do práce nebo ke svým milenkám a milencům, na úřady nebo na pracovní schůze, na všechny ty hnusný, zkažený, povrchní, arogantní monstra, který už ani nevěděj, co je to radost, soucit, štěstí nebo láska…
Chlap v obleku jede autem po dálnici, venku svítí slunce, krásně, ale on o tom vůbec neví. Jede rychle, protože má za chvíli schůzku, ale na cestu nekouká. V hands-free má mobil a z něho na něj řve jeho šéf, aby mu už konečně poslal ten důležitý e-mail týkající se nějaké firmy. A on se omlouvá a říká, že ho už dávno poslal, že v tom musí být nějaký problém. Na vedlejším sedadle má otevřený notebook, pravou rukou řadí rychlosti a zároveň se snaží onen e-mail co nejrychleji odeslat. Šéf to konečně položí a on volá manželce, že dneska přijde domů zas až po 10h, protože musí v práci dodělat ten projekt, na kterém pracuje celý poslední týden. Manželka mu řekne, že to chápe a po položení telefonu sfoukne svíčky u slavnostní večeře, kterou pro něj přichystala a jídlo, které vařila 2 hodiny, hodí do lednice. Manžel přijde v půl dvanácté totálně unavený, hned usne. Ráno vstane, vypije kávu, spící manželce dá pusu na tvář a odchází do práce, přemýšlejíc už o novém projektu…
Ale je to nutné? Musí to být tak? Nechci říct, že ano. Přímo se toho bojím. Pak by to znamenalo, že taková budu taky. Nebo už jsem? NE! Ještě existují lidi, kteří se umějí zastavit v denním shonu a zamyslet se, určitě. Doufám v to a věřím tomu tak moc, jak jen je moje mysl schopná. A třeba právě vy, co to čtete, jste takoví. Třeba dokážete na dálnici zastavit na odpočívadle, vystoupit z auta a jít se bosí projít do zlatého pole. Stačí 5 minut, tu schůzku stihnete, zůstaňte v klidu. A ta chvíle vám dodá energii na týden. Dokážete se rozhlídnout kolem sebe a vidět, že jsou na světě i jiné věci než váš šéf a vaše peněženka. Zkoušeli jste někdy vyjít v noci na zasněženou zahradu a poslouchat ticho? Sedli jste si někdy, zapomněli, že existujete a jen pozorovali lidi kolem? Jak se chovají, hádali, o čem přemýšlejí, jaké mají problémy? Vážně to pomůže, věřte mi. :)