Na druhým konci světa

Na druhým konci světa Třeba někde na druhým konci světa existuje nějaká má druhá půlka, mý alter ego, mý siamský dvojče. Jistě už se taky po mně shání a nadává mi, kde tak dlouho jsem. A už se taky, stejně jako já, začíná bát, že se snad nikdy nenajdeme. Ale třeba jednoho dne zazvoní u nás doma zvonek a ve dveřích bude stát nějakej Australec nebo Japoneček a pracně nacvičenou českou větou oznámí: "Tak jsem tady, kamaráde." A sestra se na něj nedůvěřivě podívá a řekne: "Prosím?" Ten ubohej človíček znejistí, protože jí samozřejmě vůbec nerozumí a ve svým rodným jazyce nešťastně zablekotá: "Ale to nejsi ty?!" Sestra se ovšem dovtípí: "Jo, jestli hledáš ségru, tak ta akorát před půl hodinou kamsi odešla. Plácala cosi o Číně, nebo snad Austrálii…?" Jak človíček rozezná jméno své vlasti, začne mu svítat, a když mu sestra ukáže na budíku půl hodiny, rozsvítí se mu úplně, na nic se už neptá a rychle vyrazí ven. Ujde sotva pár kroků a už se mu rozzáří oči a rozbuší srdce. Je mu totiž jasný, že tamten zoufalec opřenej o sloup, s narvaným báglem u nohou, kterej s posledními zbytky sil a nadějí listuje jízdním řádem, nemůže bejt nikdo jinej než jeho drahé siamče. Doběhne ke mně, hodí svůj bágl k mýmu, zapomíná, že mluvíme jiným jazykem a udýchaně mi sdělí: "Já jsem se taky nikdy nevyznal v jízdních řádech!" A jak mu spadne kámen ze srdce, že mě konečně našel, šťastně se rozesměje. Směje se tak dlouho, až si uvědomím, že já ho vlastně znám, že mu dobře rozumím a začnu se smát s ním. Když už nemůžeme popadnout dech, svalíme se na nejbližší lavičku a bez jakýchkoli zábran si povídáme. A rozumíme si líp než se svými rodáky, dokonce líp než se svou rodinou, protože nám sice koluje v žilách jejich krev, ale srdce, který ji pumpuje a mozek, kterej to všechno řídí, patří zpoloviny tomu druhýmu. Ale nevadí nám ani když je ticho, protože o sobě všechno stejně víme a známe se stejně jako sami sebe a možná ještě o kapánek víc. Mohla bych tam s tím svým Australánkem nebo Japonečkem sedět do noci, dívat se, jak vychází hvězdičky a hrdě mu ukazovat, jak najdu Velkej vůz. Jenže jak se začne smrákat, oba se naráz zvedneme a po další vlně smíchu - "Tak ty taky nemáš rád tmu?" - se vydáme k nám domů…a žádný z nás už nikdy nebude osamocená kapka v širém oceánu; budeme dvojka, o které bude každý snad s pousmáním, snad s trochou závisti v hlase říkat: "Tak ti se hledali, až se našli." Mám ale pocit, že kdybych se vydala s jízdním řádem a batohem ven, a někde na rohu naší ulice přemýšlela, kudy že se to jede na letiště, a přitom se nenápadně rozhlížela po nadšeném cizinci mířícím ke mně, tak že bych tam mohla stát až do večera, kdy by mě ta příslovečná tma zahnala zase domů. A tam bych se mohla tak akorát vyložit do okna a čumět přes naše luhy a háje až někam tam, na druhej konec světa, kde nejspíš moje druhý já právě dělá totéž.