Elita...III

    Když mě Zek zavolal, že se ten Ixián konečně probral, bylo už jedenáct večer. Neměli jsme už žádné záložní zdroje, abychom osvětlili alespoň vnitřek jediného hangáru, který ze všech budov zůstal stát, takže to tam osvětlovalo jen několik malých ohníčků. Přesto jsem měla nepříjemný pocit, že nás vidí tak dobře jako ve dne, on určitě nepotřeboval implantáty dirixových čoček, i kdyby tady byly nějaké k mání. Naposledy, co jsem věděla, je pod přísným trestem pašovali ze soustavy Adaman a stály celé jmění... Dobře jsem věděla, jakou mají cenu, byly to moje jediné implantáty, které jsem si mohla dovolit. Naštěstí na KL-23 nebyly bioscany, které by jejich použití vylučovaly. Jakékoli implantáty byly totiž už řadu let zakázané…
     Ten chlap seděl opřený o skříňku malého nefunkčního generátoru. Na hrudi a levé ruce mu svítily bělostné obvazy přestříkané již ztuhlým krycím gelem. Měl na sobě jen vestu ze stříbřitých vláken vysoce modifikovaného kevlaxu, nástupce kdysi velmi oblíbeného kevlaru, který používali jako materiál na neprůstřelné obleky. Ostře kontrastovala s jeho snědou pokožkou, na které byly dost zřetelně vidět světlé nioxové mapy. Bez hnutí mně sledoval, jak se k němu blížím. Věděl přesně, na co myslím, jen mávl nezraněnou pravou rukou na znamení, že ho můžeme i dál považovat za spojence…
    Když jsem došla až téměř k němu, trochu se zavrtěl a pohnul rty: „Kchrr ngr zzzrchch…“ zaskřípalo to. Aha, to zkouší mluvit... no, zatím mu to moc nejde...
    „Jo, kolik nás zůstalo, jsi chtěl vědět?“ procedila jsem mezi zuby. To jsem sice věděla naprosto přesně, kromě mně, Less a plukovníka přežilo pět lidí, o kterých jsme věděli. To ale nemusel vědět on. Vycítil mou nedůvěru a posuňky si vyžádal pédéáčko, které u sebe měla plukovník. Něco tam naškrábal a když nám to dal přečíst, stálo tam, že chce znát stav našich zásob a zbraní. To jsem mu poskytla, viděl by to za chvíli stejně sám. Z výsledku ale nebyl příliš nadšený. Kdo by taky byl, snad jen Encoriani.
    Nechala jsem ho být a šla si konečně lehnout, s vědomím, že zítra může být ještě hůř, jsem nakonec krátce po půlnoci usnula…
    Když jsem se druhý den za úsvitu probrala, přitočila se ke mně hned Carterová, která musela spát poblíž: „Jak se cítíš…“ zeptala se starostlivě. „Jako kdybych celou noc nesla na zádech dvě zettéčka…“ povzdychla jsem si a unaveně se protáhla. Jestli jsem dohromady spala tak dvě tři hodinky, tak to byl ten neoptimističtější odhad. K tomu jsme si musela nějak natáhnout krční sval, protože jsem nemohla otočit hlavou doprava… Víčka mně pálila a v puse jsem měla jak po výbuchu, chtělo to vodu, spoustu vody… a možná i něco tvrdšího na spláchnutí té všudypřítomné kovově slané příchutě.
    „To bude dobrý, J.J., my přežijeme všechno. Vzpomínáš, jak velitelka říkala, že kdo projde jejím výcvikem, toho nerozhodí ani přímý zásah atomem?“ pokoušela se mně uklidnit. Mně… To já měla jako nejvyšší hodnost uklidňovat ji, ale fakt byl, že jsem se na velení ani trochu necítila. Vyčítali mi přílišnou prudkost a tvrdohlavost, to nebyly dobré předpoklady pro velícího důstojníka…
    Pousmála jsem se, nebyla jsem v tom sama… To nebylo nejhorší, pro začátek.
    „Jo a ještě něco, J.J., já mu sice říkala, že ještě spíš, ale je tvrdohlavej jak starej mezek a chce s tebou mermomocí mluvit“ upozornila mě na „milou“ skutečnost, že za mnou přijde ten Aari. To sice neřekla, ale z jejího tónu to bylo jasné. Chce si prý promluvit, hmmm. A se mnou nejspíš proto, že jsem za těch posledních pár hodin prozatímně povýšila na plukovníkova zástupce…. To se tedy chlapec z toho ošklivého zranění krku vylízal překvapivě rychle, že už mohl mluvit… Až mi z toho přejel mráz po zádech… Co byl vlastně zač? A co dělal zrovna tady, uprostřed nejtvrdších střetů s Encoriany? „Nikdy nikomu nic nevěř a přežiješ o chvíli déle než ostatní“ byla oblíbená plukovníkova slova a zněla mi teď pořád hlavou. Nevěř nikomu… Jo… Nikdo na světě po mně nemohl chtít, abych věřila zrovna Ixiánovi…
     „Víš dobře, Less, kde bych nejraději všechny ty ixiánský parchanty viděla…“ procedila jsem mezi zuby. Věděla to, věděla stejně dobře jako já, co mi provedli… Do nejdelší smrti je budu nenávidět… Tenhle zpropadený Ixián bude tou největší zkouškou mé trpělivosti, jakou jsem kdy zažila.
     Pokývala smutně hlavou a povzbudivě mi stiskla rameno. Podala mi balíček s koncentráty, lahev s vodou, platíčko vita-kapslí a šla zkontrolovat raněné.
    Chvíli jsem si masírovala ztuhlý krk. Při oplachování obličeje jsem za sebou zaslechla téměř neslyšné kroky. Ten někdo našlapoval jako al-šattah, obávaný pouštní duch. Blbnu, krucinál… Vtírají se mi vzpomínky na otřesné zážitky v pouštním táboře jednoho z přeživších kmenů kočovných Berberů… Prudce jsem se otočila a málem do něj vrazila. Byl už tak blízko, že mi málem dýchal na záda… Jasně, že to byl on. Žádný duch, ale ten zatracený ixiánský zmetek… kdo jiný by si mně kromě Less dovolil otravovat takhle brzy...
    „Jste teď prý velitelka základny KL-23, kapitán Jenniffer Jay Leeová“ zachrčel opatrně, asi nemohl hlasivky ještě moc namáhat.
     „To souhlasí. Prostě kapitán J.J. Leeová. A vy se jmenujete Drágó Íárí, to už já vím“ odtušila jsem a schválně zkomolila jeho jméno. I když, lidské nebylo a bůhví jak se ty jejich zpotvořeniny vyslovovaly. Moc to nevzal, naštvaně a směšně pokrčil nos jako nějaký králík:
    „Seržant Díírregoouu Éjáárí“ opravil mě nedůtklivě.
    „Díírregoouu Éjáárí“ opakovala jsem po něm ironicky. Neměl asi dvakrát smysl pro humor… Jako žádný z nich. Někdy jsem nevěděla, co je horší, jestli smrdutý Encorian nebo přešlechtěný Ixián.
    „Přesně tak… Musíme pryč, velitelko, musíme do několika hodin vypadnout…“ zopakoval nanejvýš naléhavě. Tónem, který se nenechává bez povšimnutí…
    Pryč? Nevěděla jsem, proč naše lidi zachraňoval, zcela určitě to byl trik, jak se k nám vetřít a nás pozabíjet co nejvíc. Prohnaný, moci a lidský krve lačný zmetci z Ixu… zatím jsem nepoznala výjimku. A že by jí byl zrovna on?
    Nikdy nezapomenu na poslední přenos z kajuty soukromé lodi mých rodičů, kdy mi matka sdělovala poslední novinky. Na stále otevřeném kanálu jsem viděla, jak je napadli a protože se nechtěli vzdát, tak je prostě zastřelili a pak určitě rozprášili do vesmíru. To už jsem ale neviděla, protože někdo z nich zničil ovládací panel... Všiváci zatracení… Já si dobře všimla výrazného tetování jejich vůdce, navždycky se mi to vypálilo do mozku jako žhavým drátem. Pokaždé, když jsem pak natrefila na někoho z toho klanu (tak dobře, ne vždycky to byl někdo z klanu T'gar, vadí…?), odpráskla jsem ho bez varování i ze zálohy… Když je netrápily noční můry a výčitky svědomí, proč by měly mně? Chmmm… Svět už dávno není ta idylická Země, jak jsme ji měli možnost poznat ze starých záznamů, z doby kdy počítali čas ještě podle nějakého Krista…
     „A kam asi, podle Vás, tak máme jít, viděl jste, co nám zůstalo, jsme téměř bezbranní…“ zeptala jsem se ho podezřívavě a vztekle drtila kovové zapínání u rukavice, až se mi bolestivě zarývalo do dlaně. To by se mu tak hodilo, zavést nás přímo do pracek našich úhlavních nepřátel… To si vážně myslí, že jsme tak hloupí?
     „Znám je, velitelko, vrátí se… a dřív, než si všichni myslíte“ ignoroval můj ne zrovna přívětivý tón. Tak on je zná… podívejme se… on je znááá…
     „Vím, kde mají nejbližší základnu, dovedu Vás tam, když nás nebudou čekat, můžeme je překvapit…“ (No to nám tak ještě scházelo, jako bych Vám to neříkala, co?)
     Protože jsem na něj stále jenom zírala a poslouchala, jak mně krmí těmi nesmysly, nenechal se dlouho „prosit“ a pokračoval sám: „Potřebujeme doplnit zásoby, kromě jídla a munice i medikity,nebo tady budou další mrtví“
    To se vsaď, že tady budou další mrtví, slíbila jsem mu v duchu, ale nedala jsem nic najevo a nahlas jsem řekla pouze:
    „Nemůžu to rozhodnout sama, mají právo vědět, kam jdou…“
    „Tak jo, budeme hlasovat“ navrhl. S tím se nedalo nic jiného než souhlasit. Po poradě se ale všichni ostatní rozhodli nezůstávat a pokusit se získat zásoby u Encorianů.Všechno bylo asi lepší než čekat, až se vrátí a dorazí nás jako dobytek na jatkách… Což by se asi stalo, i přes naši odhodlanost a zkušenosti.Mávla jsem rezignovaně rukou a nechala naložit vše, co nám zbylo, na ZT 28 a Spidera, Raptory jsme tam museli k mé velké lítosti nechat, už do nich nebylo žádné střelivo ani rakety. Já, jako dočasná velitelka, jsem si vybrala pohyblivého a rychlého Spidera. Lesslie jela se mnou. Ostatní a ranění se vezli v zettéčku. Aspoň, že jsme se nemuseli zabývat palivem, atomové minireaktory ve všech vozidlech budou sloužit ještě mnoha generacím, pokud nějaké budou…
    Ani jsem se neohlížela, byla by to zbytečná sentimentalita a stejně jsem ten strašlivý obrázek měla vtisknutý do paměti navždy…
    Po dvou dnech jsme dojeli k místu, kde mělo podle souřadnic stát městečko Lonewalley. Začala jsem tušit nějakou zradu, protože kromě ruin jsme neviděli nic, co by stálo za pozornost. D´rago nás ale vedl stále na západ… Po půl míli nechal náš maličký konvoj zastavit, tak jsem se tam chvíli rozhlížela jako slepý krtek, než jsem ji spatřila. Zatím měl tedy pravdu, skutečně tam byla… ale pod zemí. Obratně zakamuflovaná jako syslí nora pod hromadou sutin. Vypadala ale jako všechno možné, jen ne jako obývaná pevnost. Byla to stará základna pozemské armády a zdálo se, že je úplně opuštěná… Nikde ani stopy po jejich vojácích… Ne, že by mi ty odporné kreatury scházely, za posledních pár dní jsem jich měla nejen plné zuby.
    „Sergio a Thomas zůstanou u vozů na hlídce“ přikázala jsem a ignorovala jejich obavy S prstem na spoušti a s žaludkem až v krku jsme se vplížili dovnitř… Po pár krocích stále nic, jen šedivé dálky koridorů, lemované nespočetnými dveřmi od skladišť, táhnoucí se někam až hluboko pod zem a sem tam ze zdí vyčuhující holé svazky kabelů. Naprosté ticho přerušovalo jen tiché šumění kupodivu ještě fungující klimatizace…
    Šla jsem vpředu, záda mi kryla nervózní Lesslie, zatím se zdálo, že tam skutečně nikdo není. Jen snahu pevnostních systémů o odvětrávání začal přebíjet strašlivý puch.
    „K čertu, co to tu tak smrdí…“ otočila jsem se k Less. Zarazila mně její bledost, horečnatě polykala ve snaze uklidnit si žaludek a nevyhodit to málo, co jsme si mohli dovolit ke snídani. Nic jsem jí nemohla vyčítat, byla jsem na tom úplně stejně, to se nedalo vydržet…
    Mrtvolný pach rozkládajících se těl se mísil s krví, výkaly a zvratky… Bože!…To byl ale hnus! Co se tady stalo? Nebudu taky mrtvá, až se to dozvím? Asi blbnu, tenhle cynismus mi nebyl vlastní… Už mi to lezlo na mozek. Ani stopa po nepřátelích, jen kdesi v hlubinách jsme zaznamenali temné hučení dalšího generátoru. Když jsme pátrali po nějakých zásobách, blížili jsme se zároveň i k zdroji toho smradu. V jedné z laboratoří jsme našli asi dvacet lidských zajatců... Někteří byli napíchnutí na hadičky a v posledním stádiu… Každý z těch ubožáků měl pod sebou zaschlou, hnědorezavou kaluž, nechtěla jsem vědět, co to bylo. Těm už jsme nemohli pomoct. Ani už nevnímali naši přítomnost, takže jsme je museli zabít, ale zbytek jsme ještě mohli zachránit.
    „Ne, nepřibližuj se ke mně, ty ixiánská stvůro!“ vykřikl jeden ze zajatců, když mu padl pohled na našeho medika. Byl to starší, asi čtyřicetiletý muž, podle hodnosti na rozedrané uniformě nějaký důstojník, asi od spojařů. Byl těžce raněný a hysterický, nemohl tady být dlouho…
    „Klid, mně se nemusíte bát, nic Vám neudělám…“ snažil se ho uklidnit D´rago, ale moc neuspěl.
    Tak jsem k němu s Lesslie přiskočily a začaly ho odpojovat od přístrojů. Naprosto vysílený muž se mi pak sesul do náruče, jen tak tak že jsem ho zachytila.
     „To vy, to vy za to všechno můžete, já to všechno viděl, to vy…“ s nenávistným pohledem stále zíral na D´raga a pak… a pak umřel. Asi šok… Kdyby existoval Bůh, pomodlila bych se k němu za jeho duši, prý to pomáhalo…
    Nedalo se nic dělat, další zajatci ještě žili, tak jsem nechala naše mediky, aby se o ně postarali… Šla jsem s Lesslie dál koridorem, abychom odhalili případné pasti nebo schované Encoriany a z jedné z četných chodeb jsme zaslechly podezřelý šum a zvláštní tiché syčení. Sotva jsme stačily sáhnout po zbraních, vyřítila se na nás skupina asi dvaceti Encorianských pěšáků, několik jich v pazourech třímalo jejich oblíbené plamenomety. Na ně neměly valný účinek, zato jim se moc líbilo, jak se škvířila lidská kůže… Během zběsilého syčení dávek z Ridleyho pulsních pušek jsme musely trochu ustoupit, abychom se mohly krýt. Jinak by nás měli naservírované jak na talíři. Ne, že by ty zrůdy potřebovaly stolovat… Viděla jsem jednou, čím a jak se živí a bylo mi z toho zle.
    Pár jejich pěšáků padlo a jim se podařilo jen mě lehce ožehnout plamenem, ale stejně jich zůstalo na nás dvě moc. Pak jsme zaslechly úzkostný a srdceryvný řev z míst, kde jsme nechaly osvobozené zajatce. Sakra! Tam zůstal jen Zek s tím Ixiánem! Musely jsme k nim… Když jsme k nim doběhly, zdálo se, že je po nich, v chodbě byla rozházená těla lidí i Encorianů. Nebyl vidět ani slyšet žádný živý člověk… To ne…
    Pak dorazily jednotky Encorianů, které nás pronásledovaly. Musely jsme najednou uskakovat před ohnivými salvami, střílet po nich a snažit se někam ukrýt... Za chvíli by ale možná bylo i po nás, kdyby… Kdyby se z konce dlouhé chodby neozval hlasitý řev, téměř nepřerušované hučení TK-78 a bolestné chrochtání raněných Encorianů. Pozornost útočníků se přenesla k jejich napadeným vojákům a my jim mohly vrazit do zad.
    Když jsme se dostaly až za roh, naskytl se nám prazvláštní pohled. Uprostřed stála mohutná postava v kovově lesklé, plné zbroji a ani tři Encoriani, kteří na ní viseli a snažili se ji strhnout dolů, s ní nehnuli. V okamžiku, když jsem poznala, kdo to je, usmála jsem se i přes natržený a oteklý ret… Kolem se válely mrtvoly asi dvanácti Encorianů, pokud jsem to mohla zhruba odhadnout, zmasakrovaných k nepoznání. Ten obrněný obr byl s těmi zbylými ještěrkami v okamžiku hotový. Láskyplně zkontroloval a vyměnil baterii u svého tékáčka a vykročil směrem k nám.
    Nevěřícně jsem zakroutila hlavou, jako bych nevěřila sama sobě. Ale byl to on. Jeden z nich... Jeden z proslulých Gi-genů… Kolovaly o nich úplné legendy…
     „To byli poslední…“ zaduněl jeho hlas, až se stěny otřásly, ačkoliv ho pečlivě moduloval. Při dalších slovech už intenzitu hodně stáhl, takže se to dalo poslouchat: „Široko daleko…“
    Unaveně jsem se opřela o zeď a sledovala, jak se Gi-gen blíží a jak se Lesslie probírá troskami přístrojů z laboratoře a těly zraněných. Náhle radostně vykřikla, pod rozsápaným tělem ubohého Zeka se někdo pohnul…
    Gi-gen došel k nám a jeho široký úsměv, který se objevil na jeho tváři, jakoby naznačoval, že teď už se nemáme čeho bát. Že Velký taťka nás už ochrání. Bylo sakra dobré mít jednoho Gi-gena na své straně…
    „Vítejte na pozemské základně Iwar-9, teď už zase patří nám a ne těmhle chcípákům“ prohlásil. „D´rago! Co ty tady děláš? Myslel jsem, že tě ti ixiánský šmejdi už dávno dostali…“ užasl pak náš zachránce, když zahlédl Ixiánovu nepřehlédnutelnou dlouhou hřívu. Opravdu to byl on, kdo se vynořil zpod chudáka Zeka. Sice byl ošklivě pořezaný… asi od vybuchlého skla v laborce, které se rozlétlo na všechny strany a stružky krve si pomalu razily cestu v nánosech prachu na jeho chráničích, ale byl to bezpochyby on… Aspoň někdo přežil, i když zrovna u něj by mi to žíly netrhalo… To, že mi zachránil život, nikdy nevyváží krutou smrt mých rodičů. Ale k starému Zekovi jsem tak nějak přilnula, na chvíli jsem u něj našla pocit spřízněné duše, snad mi ještě strašně chyběl táta… Zrovna on si to nezasloužil, protože si svého už vytrpěl dost. Ty jeho hlasité příšerné noční můry bych Vám nepřála zažít…
    „To by se museli líp snažit, Trojko, taky tě rád vidím…“ prohodil očividně potěšeně D´rago.
    A já zírala jak naprostý nováček, když ten mohutný bojový android překročil jednu z mrtvol Encorianských vojáků a přátelsky D´raga poplácal po rameni. To jsem ještě neviděla… Pak mu Ixián naznačil, kdo tady má velení a Gi-gen ke mně přistoupil: „Jsem jednotka typu Gi-gen, označení modelové řady Triton, pořadové číslo Tři, toho času pod velením generála J. K. Atkinse“ podal mi předpisové hlášení. Co jsem věděla, tak jednotky generála Atkinse byly zničeny už před měsícem asi sto mil od Proudywillage i s velitelem.
    Od té doby se tedy sám potloukal pustinou, až narazil na tuhle podzemní základnu. Proto jsme nikoho venku nenašli… docela ráda bych věděla, kolik jich tady bylo, než si s nimi začal hrát. Mám silný pocit, že se tady jen tak neválel a naše zatím nijak skvostné skóre rapidně vylepšil…
     Když si pak sejmul helmu, což udělal s gestem pradávného gentlemana, tak jsme jen trochu hloupě zírali na jeho velkou holou hlavu, krytou slabě se lesknoucím bionitem…
    

Snad jste už nezapomněli na předchozí díly, když tak jsou v archivu :-))). A třeba i napište: Ellinor