Nádoba na duše

Sbita hřeby drzosti, Plna emocí a strachu. Propadá se na kosti, Pod nánosy prachu. Víko – dříve tvrdé jako kámen, Dnes bortí se a dřevo hnije. A z lidské morálky pod ním, Stala se děvka, co ráda pije. K lidskosti, dříve tak přirozené, Chovají se lidé, jako by to byl trest. A všechno nově narozené, Zavrhnuto a opuštěno jest. Milujíce sebe sama, tahle faleš dřevěná, pokrytecká stará dáma, a v rakvi tichá ozvěna... Na víko jí hlína sněží, Měsíce a roky běží. Za nejvyšší moc neprozřetelně zvolena, - nádoba na mrtvé lidské duše -. Na věky zakopána, a důkladně pohřbena…