Povidla

Okvětní lístky padají na podlahu, Zem neskrápí slzy, ale černá tuš, Blesk Ti vlasy učesal, V poušti hledáš věčnou vláhu, Na rtech mužských, ženská růž. V očích místo panenek, Máš boláky smutku, Podvědomí navenek - Ukazuješ svůj svět malý, Pln zklamání a smutku. Máš jistotu – říkáš "snad", Ty - žebrák určuješ si pravidla. Už ne maminka – nepřítel, Ke snídani dělá rád, Jedem ochucená povidla… Tu na zem spadl z dlaní květ, Ruce bolí nárazem. Zuby se tříští jako led, Ach, jak krutý je ten svět! Povidla v puse ještě lechtají, A působit začíná jed…