Ježíš je Mexičan

1. „Vzbuď se, Bruno! Máš tu návštěvu.“ Zařvala matka. „Kolik je hodin?“ Zeptal se Bruno. Z úst mu bylo cítit všechno, co předešlou noc vychlastal a oči měl zalité krví. „Je půl dvanácté.“ Odpověděla a šla se dívat na televizi do obýváku. Bruno vstal a vrávoravými kroky se dostal ke dveřím, kde se na něj připitoměle usmíval Duťas. Jeho o dva roky mladší kamarád na něj se špatně sehranou laxností kývl na pozdrav a ihned začal: „Čus Bruno, pojď ven, dáme si cigárko a pokecáme.“ Začal gestikulovat a Bruno přece nemohl tenhle návrh odmítnout, i když by si v tu chvíli raději nechal urvat koule. „Tak jak jsi dopad po včerejšku?“ Zeptal se s úsměvem Bruno, který se ještě pořád malátně vyjadřoval. „Jo boží, mluvil jsem s Ptákem a taky říkal, žes to včera rozjel jak kanec.“ Bruno se sebejistě usmál a zaregistroval slabost v Duťasových očích. Duťas na té vesnické diskotéce neměl úspěch. Byl jenom Brunovým stínem, jelikož se za ním vytrvale coural, asi aby vypadal cool, že má za kámoše kance. Duťas potom začal vykládat o tom jak na něj čuměly pěkné kundy a že Pták říkal jak na něj čumí kundy. Rozhovor se konečně rozbíhal do ztracena a Bruno byl Duťasovým „no nic, tak čus“ konečně vysvobozen. „Kanec“ se před zrcadlem lehce upravil, vyhodil Jamese od počítače a při hraní oblíbené hry Championship Manager přemítal o předešlé noci. O Zuzce, co ten večer neodolala jeho nagelovaným vlasům, které svým tvarem připomínaly dikobraza. Jeho úhledně pěstěné bradce a modrošedým očím. „Kurva, jsem dobrej. Jen se do té krávy nezabouchnout – to bude má zkouška ohněm.“ Dál ještě lamentoval, jací jsou jeho kamarádi kokoti a co mají vlastně ze života, ale s klidem se na všechno vysral a byl rád, že je konečně zase sám. Bez lidí a nutnosti zbytečně komunikovat. Byl rád, že alespoň na chvíli nedochází k regresi jeho názorů a kromě nutné komunikace s matkou či Jamesem, mladším bratrem, si dál vychutnával tohle slunné devatenáctileté jaro u počítače se staženým závěsem. 2. Druhý den musel Bruno do školy, kde ho čekala jeho idiotská třída s idiotskými spolužáky a ještě horšími učiteli. Byl na elektro-oboru v Učilišti, kam ho vyhodili po loňském fiasku na Střední škole, kde se jenom flákal a v hodinách četl posedle Friedricha Nietzscheho. „Ježíšmarjá, blbec!“ Zdravil ho se snahou o vtipné klišé, jako každý týden, spolubydlící z internátu, Láďa. „Čau,“ odpověděl Bruno lhostejně. V hlavě měl ještě pořád vygumováno po víkendové akci, a tak se nezmohl na opětovnou palbu. „Máš prachy? Dneska odpoledne půjdeme do knihovny. Viděls Sanitku? Dobrej seriál, dneska to opakujou. Po knihovně se můžeme podívat.“ Začal nadšeně Láďa. „Nechápu, proč takové kraviny vůbec plánuješ. Že máš potřebu se bavit o kokotinách, které stejně uděláme. Seš jak ženská, které už nezbývá nic jiného – než povídat. Stará nudná kráva v přechodu.“ Dodal Bruno co nejurážlivěji s nadějí, že se v něm něco pohne a jeho podvědomí se rozhodne k revizi životních názorů. „Čuráku.“ Vyhrkl. Očividně nepochopil a tak se začal Bruno soustředit na to, co se bude ve škole dít. Jakmile skončilo dopolední martyrium, vylezli ti dva ven, Bruno si zapálil cigaretu a nabídl hladově vypadajícímu Láďovi ať si taky vezme. „Zase nemáš prachy?“ Zeptal se dárce darovaného. „Sem to včera prochlastal. V neděli je na intru vždycky nuda. Ty nouzi o cigára nemáš, když ti je matka pašuje.“ Začal rozhovor o výhodách uraženě. „Nemyslíš ekonomicky, kurva. Tak to všechno snad neprochlastám, ne? Potom celý týden sockuješ.“ Obrátil Bruno, v tu chvíli ale už došli do knihovny, kde se plně soustředil na filozofické svazky na poličce a nevnímal další pozvánky k rozhovoru. Asi po půl hodině měl vybranou knihu „Geneaologie morálky“ od Nietzscheho, kterou dlouho sháněl. S pocitem vítěze šel za Láďou do studijní místnosti, kde si prohlížel internetové stránky Ozzyho Osbourna. „Za dva měsíce je Ozzfest v Praze, schrastím nějaké prachy a jedu tam, bude to super koncert.“ Nasadil vítězný úsměv tentokrát Láďa. „Hej, tak to bych jel taky, kolik to stojí?“ „Devět stovek vstupenka plus poštovné.“ Odvětil smutně. Rozhodnuti ale dát vše dohromady, souhlasili oba. V regálech začal tentokrát šmátrat Láďa a hledaje knihy o mafii – najednou vletěli do dveří dva policisté s komisařem v zádech a s hlasitým dotazem: „Jste Ladislav Vostrák, ročník 1983?“ Láďa jenom smutně přikývl. Bruno vyletěl ze studijní místnosti se podívat co se vlastně děje. „Co se děje?“ Zeptal se co nejtaktněji zatímco mu nasazovali želízka. „Tak pojď, ty spisovateli. A drž hubu, hajzle – vyslechneme si tě na stanici.“ Nereagoval na jeho dotaz komisař, pouze jeho poskok v uniformě si jej podezřele prohlížel, jako by byl Bruno komplic. Celá situace proběhla v hektickém tempu a nejvíce Bruna dožíralo, že nevěděl, co ten kretén vlastně udělal. Když se na intru jenom tak válel a myslel na předešlý víkend a Zuzku, rozptýlil se. Zuzka byla vzrůstem malá, ale měla pěkně rostlé tělo. Pevný zadek a kozy. Po tváři nic extra, ale tělo ho zajímalo především. Flák masa, do kterého se musí dostat co nejdřív. S ženami po duchovní stránce dávno skončil, ale byl rád za to, že se kdysi dávno zamilovával. Alespoň se pamatuje na onen sžírající pocit závislosti na druhém člověku, to utrpení a otupělost, kvůli které člověk nevidí ženu v jejím pravém světle. Zhrzenou a věčně toužící děvku. Nietzsche mu v tom hodně pomáhal a byl rád za to, že existovala osoba, ze které mohl čerpat – a ježto mu dokonale rozumí. Asi po dvou hodinách meditování se rozhodl napsat Láďovi SMSku: „Tak co, Corleone? Jak jsi dopad? A za co tě, ty vole, sebrali?“ Začal se špetkou ironie, ale ohleduplně. Nevěděl přece v jakém je Láďa rozpoložení – a na lidi, co berou svůj malý život příliš vážně se musí v podobných situacích vždycky opatrně. Za půl hodiny mu přišla konečně odpověď: „Už jsem na cestě domů. Budu celý týden doma, řekni to ve škole. Asi mám podmínku.“ Dostalo se Brunovi neurčité reakce. „Ale já se ptám hlavně – za co jsi to dostal!?“ Napsal tentokrát kategorickou otázku, aby nebylo možno vybočovat. Bruno moc dobře věděl, že jak je Láďa malý člověk, touží po neustálé pozornosti ostatních. Machrovat. Vypadat jako mistr světa. Jako někdo – kdo ví, co ostatní ne – a každou takovou situaci patřičně využíval. Bruno usoudil už dávno, že Láďovy názory nebrali lidi asi nikdy moc vážně, tak se jeho mozek odhodlal k této kompenzaci. Bruno to moc nechápal. Lidi mu byli vždycky ukradení, až moc dobře je už ve svých devatenácti letech znal, ale Láďa – to jsou vlastně taky jenom „lidi“ řekl si sám pro sebe. Najednou zapípal mobil. „Mám to za vydírání, příští týden ti všechno povím. Ve třídě nic neříkej, to se nesmí provalit.“ 3. Asi o pět dní později měl Bruno společně s Duťasem a Ptákem domluvený fotbal a chlastání později večer. Zatímco prohledával doma ledničku, kde objevil jedno ztracené vajíčko a nedojedený hermelín, zazvonil mobil: „Čus, tady Pták.“ „Nazdar, tak půjdeme dneska na hřiště?“ „Jasně, na kdy se domluvíme a kdo přijde?“ „No Ptáku, vezmu sebou Jamese a ještě by měl přijet Kmín, tak kolem šesté?“ „Jasně, Bruno. Ale určitě.“ Dodal Pták nejistě, jakoby se na něj Bruno snad někdy vykašlal. Zatímco kuchtil své vajíčko s hermelínem, někdo zabouchal na dveře. „Bruno, běž tam.“ Ozvala se hystericky Matka. Otevřel dveře a vyskočil na něj překvapivě Duťasův úsměv. „Čus Bruno, jdeme na hřiště, ozval se ti Pták?“ Jakoby se nemohli domluvit mezi sebou. Tito dva kdysi nerozluční kamarádi Duťas a Pták spolu courali celé mládí a nyní je u sebe drží pouze kamarádství s Brunem. On to nechápal – jak může být někdo tak věrný. Jako psi, kterým chybí jeho noha, aby si ho mohli na něm vyhonit. „Jasně, teď mi Pták volal – to se nemůžete domluvit mezi sebou, ať se nemusíš courat čtyři kilometry zbytečně?“ Nadhodil idiotovi. „Já jsem stejně neměl co dělat.“ Po dalším maratónu zbytečného vykecávání se Bruno dostal konečně ke svému jednomu vajíčku s kouskem hermelínu. V klidu si po jídle zapálil cigaretu a posbíral nevlastního bratra Kmína, který právě přijel spolu s vlastním bratrem Jamesem. „Jdeme hrát fotbal, bez keců. Jste závislí, tak na chvíli vynechejte počítač, potřebujeme křoví – ať dostanu trochu dehtu z plic.“ Začala hlava všech bratrů kategoricky. „Aby ses neposral, kreténe. To můžu aspoň dohrát, ne?“ Odvětil Kmín drze a byl po zásluze potrestán násilným inhalováním špinavých ponožek, v nichž právě probíhal hnilobný proces. Nakonec se i James umoudřil a šlo se na vesnické hřiště hrát vesnický fotbal. Po hodině bezúčelového kopání na bránu, kdy se snažil Pták trefit šibenici a dokázat tak všem, že fotbal skutečně umí, se začalo konečně hrát. Malý fotbal, tým „Manchester United“ – jak se nazval Pták – tak v tom hrál Bruno, Duťas a Pták samotný. Proti nim stáli „FC Villagers“ – jak protivníky pojmenoval Bruno – nastoupilo zde mnoho slavných fotbalových jmen, jako Sádlo, Kmín, James, Čelo, Berka a Malý John, ale bohužel byli to oproti postpubertálnímu Manchesteru přece jenom děti. Ač mentálně si s nimi třeba Duťas nebo Pták příliš nezadali. Jsme svědky světového paradoxu, jenž se snad jen zde děje. Pták, neustále trénující aktivní fotbalista byl zastíněn Brunem, aktivně chlastajícím inteligentem s plícemi černými jako šachta. Čím to? Pták je hnusné a odporně vypadající stvoření, které prská. Má veliký zadek a ještě nikdy si nezašukal. Jeho Villagers neuznávají. Pokřikují na něj a sráží mu sebevědomí a tak se stalo, co každý fotbal. Po polovině utkání se Pták uraženě sebral a odešel. „Bruno, já tu s těma debilama nebudu, jdeš taky?“ Hledal opěrný sloup Pták. „Seru ti na to, mě to baví. Za hodinku stejně chlastáme, pak přijdeš, ne?“ Zeptal se sympaťák bez zájmu. „No, uvidím.“ Bruno byl jediný plnoletý, tedy sesbíral od všech peníze a šel koupit vodku. Cestou uviděl, jak nějaká žena gestikuluje na svého manžela. Trhala sebou v záchvatu zuřivosti, potom vzala lopatu a začala ho mlátit. „On je vožralej, aha.“ Říkal si pro sebe. Šel klidně dál. Mezitím se v pozadí žena oháněla lopatou, až mu chudákovi začala z hlavy téct krev. Po ukořistění moku, který svou chutí výrazně připomínal Okenu, se vrátil na místo střetu oné hádky. Byla tam policie a tu hysterku odváželi v želízkách. Pohodlně se usadil naproti na pařez, vychutnával si slunečný podvečer, dal si několikrát do nosu z lahve a zapálil cigaretu. Když ho policista zvědavě zaregistroval, zamával před sebou Bruno občankou, jako že mu už bylo osmnáct let – a může tedy pít. V tu pravou chvíli dorazil Láďa svým autem, které mu věnoval jeho otec. „Čus Wurme.“ Vyjekl z okýnka auťáku Láďa a gestikuloval, že má jít dovnitř. Bruno se pohodlně usadil. „Neříkej mi kurva Wurme, zní to moc Německy, nemůžu za své příbuzné – a ještě by mi lidi tady záviděli prachy, které údajně všichni Němci mají. Přitom, jak víš, mám hovno a celá naše rodina.“ Začal zostra Bruno Wurm. „Jen se neposer.“ Odpověděl Láďa. „Tak cos do prdele dělal, že tě sebrali? A nenapínej kurva pořád!“ „Vydírání. Řekl bych ti paragraf, ale zapomněl jsem ho – se musím naučit.“ „Jo, aspoň můžeš vždycky zamachrovat: ‚sebrali mě za §8, odstavec druhý, trestního zákona.‘ Poprvé v životě budeš vypadat jako inteligent, aleluja!“ Usmál se Bruno. „Ha ha ha, na ty tvoje narážky si nikdy nezvyknu. No abych to nezdržoval. Jedné trafikantce jsem napsal dopis, že chci každý měsíc dva a půl tisíce výpalné. No a ta děvka to nahlásila policii. Oni si mě tam, kde jsem si to měl vyzvednout, natočili na kameru.“ „Viděl jsi to potom? Že nejsi ani trošku fotogenický? A co jen před kamerou, ty vypadáš jako debil i normálně, z toho si nic nedělej.“ Pokračoval Wurm v popichování. „Kurva tohle je vážná věc, čuráku! Dostal jsem půl roku podmínku, jsem rád, že nejsem v base! Té trafikantce chci napsat omluvný dopis. Napíšeš ho ty, máš na to tu hlavu. A k tomu dopiš moje číslo, ať se ozve jak to vzala.“ Oznamoval Láďa kategoricky. Nebyl schopen říct „prosím“, „děkuji“. Být na chvíli taktní – byl to vidlák, co s tím? Možná proto Bruna léčilo z pocitu, jaký se mu dělal z této špatné společnosti – alespoň to popichování a zesměšňování. „Jdeš s náma chlastat?“ Zeptal se tentokrát přátelsky Bruno. „Jsem tu autem, vole – jen potřebuju po tobě tohle, jo? V pondělí ve škole ahoj!“ Nastartoval Škodu 120, jeho vyjeté pneumatiky zahrabaly ve štěrku a byl pryč. Bruno tam pak chvíli seděl a popíjel vodku. Byl z ní už trošku na mol, tak se rozhodl, že se dostane k ohni – ať dá také ostatním, když si to vlastně zaplatili. Pilo se dlouho. Pták přišel jen na chvíli očumovat, vykecal se a šel raději domu, protože byli evidentně všichni ožralí tak, že se nedokázali přetvařovat a otevřeně mu nadávali. Včetně jinak méně výřečného Duťase: „Ptáku, máš malý koule.“ Vyhrkl barvitě a přihnul si už z druhé láhve vodky, kterou nějaká dobrá duše mezitím donesla. Byl to večer, plný radosti. Zpěvu Malého Johna a Bruna, kteří byli jediní slušní zpěváci a dětinského kraválu, jenžto se linul z úst Berkovi s Duťasem. Večer, na nějž mnozí nezapomínají. Takových večerů Bruno ale zažil už příliš. Hodně věcí se mu nelíbilo, ale přesto dokázal lidi vtipně bavit. Nacházel směšné věci v chování lidí. V jejich řečech mezi řádky. Vlastně se vždycky přiblble usmíval. 4. V pondělí ráno donesl do trafiky Bruno Wurm dopis v úhledné bílé obálce a řekl postarší paní schválně autoritativním hlasem: „Dobrý den, mám tady něco pro paní majitelku, dejte jí to co nejdříve.“ „Ale to už jsme tady teď měli něco podobného, s vámi se srát nebudem, zavoláme policii rovnou.“ Začala babka od novin výhružně, když mezitím zpoza rohu vykoukla majitelka, zachovalá třicátnice s pěkným obličejem, plnoštíhlá. „Prosím vás, co to melete? Tohle je od toho vašeho vrahouna – mám vám to pouze předat, je tam asi omluva.“ Dodal už vřeleji, aby se ty nány nerozhodly vážně poldy zavolat. „Děkuji ti.“ Řekla mile majitelka a aniž by čekala reakci, ztratila se zase mezi regály. Bruno s pozdravem odešel a všechno musel na Láďův popud znovu tlumočit. Ve třídě se mezitím rozkřiklo, že ho odváželi v želízkách, ale kvůli čemu – to se nedozvěděli vlastně nikdy. Zrovna měli písemku z matiky, byla tak primitivní, že ji měl Bruno i Láďa hotovou během pěti minut a zatímco si každý četl znuděně knížku ve společné lavici, ozval se Láďovi mobil, dostal zprávu. Majitelka té trafiky se jmenuje Marcela. Vesele si s ním dopisovala a on vše sondoval kamarádovi. „Vole, je jí 31. Má dvě děcka, manžela a vykecává se jak puberťačka. Ta bude asi hodně vymaštěná.“ Sděloval Brunovi svůj psychologický úsudek Láďa. „Co budeš dělat? Žalobu ti nestáhne, ani kdybys ji vojel. Je tu nuda.“ A pokračoval hlasitěji: „Paní učitelko, já už jsem dopsal, potřebuju si odskočit na záchod, prosím.“ „Já taky,“ přidal se Láďa. „Dobře běžte, ale v tichosti.“ Oba vyšli asi deset metrů před školu, zapálili si cigaretu a pokračovali v konverzaci: „Mám s ní domluvenou schůzku, vojet ji nechci – dyť je to po tý podmínce nebezpečný. Jenom o všem pokecáme a já se ji omluvím.“ Vyslal tajemně Láďa. Jeho spřízněnec si uvědomil obsah celé konverzace a pokračoval ironičtěji: „Hele Corleone, abys z toho neměl zase nějaký průser.“ „Drž hubu a kuř, hulíš jak baba.“ Obrátil Láďa a tím byla jeho prozatímní řeč ukončena. Bruno procházel dívčí patra na internátu a sháněl něco k snědku, zatímco Láďa měl onu schůzku s hezkou trafikantkou, kterou vydíral a teď měl zájem o to s ní šukat. Bruno čekal netrpělivě a mezitím pojídal horu jídla, co ukořistil na dívčích patrech svým šarmem. Jeho koketování mu přineslo opět ovoce a zatímco spokojeně pojídal jídla různých tvarů a chutí, přišel Láďa. „Ha, jsem tu.“ „Jako no a co? Tady máš něco k jídlu, jak to dopadlo s Marcelou?“ Začal lhostejně Bruno. „Vykládala mi o sobě, dávám ji jeden týden a je moje.“ Nadmul se pýchou Láďa a zakousl se do jahodového koláče. Jeho kamarád to nechápal, Láďa neměl žádné kouzlo, charisma. Býval velmi často trapný a vůbec nikdy zase – vtipný. Měl husté kudrnaté vlasy, nečesané a jeho hlava připomínala hlávku květáku. Ale nějakým záhadným způsobem dokázal holky balit. Bruno měl teorii, Láďa útočí na jednu z psychologických slabostí žen. Touze po pozornosti a porozumění. Stačí přitakávat jako debil, hrát si na chápajícího a hned padají člověku kolem krku. Znal to moc dobře z diskotéky, kdy balil holky s deseti pivama v krvi a jeho rétorické schopnosti i onen šarm byly ty tam. Vždycky stačilo kývat… nastala chvíle Brunovy meditace. Dával si všechno dohromady. „Přišel jsem na teorii. Ženské nejsou zase tak špatné, jejich instinkty si chtějí zašukat s vůdcem a vítězem, všechno je to jenom skryto pod povrchní rouškou soucitu, tolerance. Dál je tu touha emancipace. Ta zkurvená novinka, díky které si to nechtějí ženské přiznat – že potřebují k někomu vzhlížet. To sem dostaly ty posrané feministky. Potom jsou z nich falešné čubky a nevíš co vlastně chtějí. Ony samy to neví.“ Dovyprávěl Bruno, načež u Ládi zaregistroval jenom připitomělý úsměv a kývající hlavu na souhlas. Znechuceně dojedl a šel se dívat na televizi. 5. Uběhlo několik dní a Bruno vyrazil k otci, který se s jeho matkou rozvedl, když mu byly tři roky. Otec je nevyléčený alkoholik s narcistickými sklony a nenávistí k ženskému názoru. Dorazil, pozdravil svého nevlastního bratra Patrika a dvě nevlastní sestry společně s Janou, otcovou současnou přítelkyní, která byla ale poslední dobou hodně hysterická kvůli jeho alkoholismu. Patrik se sestrami byli napůl arabové se stálým bydlištěm ve Švédsku. Přijížděli vždy jednou za půl roku na delší prázdniny. Bruno toho patřičně využíval, s bratrem jezdili na vyhlášenou ulici, kde je jeden klub vedle druhého. „Co tě tak zdrželo?“ Zeptal se nervózně Patrik. „Jsem kecal s jednou borkou a pak se stavil na pivo.“ „Ochlasto.“ Dodal přičmoudlý inteligentní sympaťák s vysokým sebevědomím a tendencemi se zamilovávat. Byli oba názory každý na svém protipólu, Bruno jej ale obstojně za těch pár let zkazil tak, že už přemýšlí materialističtěji a nehledá za vším osobní útok, cit, emoce – začíná být citově vyprahlý jako Bruno sám. Bylo 19:00 a tedy dvouhodinový čas na přípravu. Když se jezdilo na takovou akci, dávali si oba vždycky záležet. Umývali se poctivě na intimních místech a gelovali vlasy do dokonalých účesů. Bruno a jeho dikobrazí vlasy s evropskou tváří plus Patrik a jeho klobásy, hustě gelovaný účes, formovaný do pramínků, jimž pracovně říkali klobásy. Do toho černé oči, tmavá pleť a arabský úsměv. Vyrazily tyto dva protipóly s lahví rumu na vlak. „Dávej to, kurva. Musíme se trochu ztřískat, než tam dojedem.“ „Bruno brzdi, ty alkoholiku. Anebo já začnu, OK?“ Čichal znalecky asi deset minut Patrik k láhvi a pak se napil tak, až se mu skoro chtělo zvracet. „To nemůžeš tak moc! Nemusíš být bouchač za každou cenu, budeš pak vožralej jako prase.“ „Pokud vím, tak toho vydržím více než ty. Vždyť mám o nějakých deset kilo víc.“ Namítl sebejistě Patrik na jeho upozornění. „No dobře, kurva už nemel a dej to sem, potřebuju se do toho dostat,“ vytkl Bruno. Zapálil si v nekuřáckém kupé cigaretu a kopl do sebe dva loky. Tou dobou naštěstí mnoho lidí nejezdilo a tak měli celé kupé sami dva. Přiběhl v nevhodnou dobu průvodčí, starý autoritativní chlap před důchodem a začal řvát na Bruna: „Tady nejste v kuřáckým a co mi tady chlastáte? Je vám osmnáct? Mám vás odsud vyhodit?“ „Hele, v klidu – nikde jsem neviděl nálepku NO SMOKING. Tady máte občanku, bude mi dvacet.“ Konverzoval už v náladě Bruno a malátně gestikuloval rukama na srozuměnou. „Dobře, zahoďte to cigáro a já půjdu.“ „OK,“ načež otevřel okýnko kupé a vyhodil napůl vykouřenou cigaretu. Průvodčí odešel, Bruno otevřel krabičku s nápisem L&M a zapálil si další. „Seš dement,“ a pořádně se na to Patrik napil. Vystupovali mírně vláčným pohybem z vlaku, Bruno se trochu škodolibě podíval zvenčí na kouř v jednom kupé a vyrazili po jezdících schodech v hloučku anarchistů do centra Ostravy. Měli před sebou ještě krátkou cestu tramvají a potřebovali se na to posilnit. Dorazili flašku a šli si koupit hamburger do nádražního bufetu. Patrik po prvním kousnutí do své vybrané speciality „Burger ala Fish“, vyprázdnil obsah úst do nejbližšího koše, „do piče, co je to za hnus?“ „Fishburger, taky jsem ho nikdy neměl – a myslím, že ho už ani nechci.“ „Osmnáct korun v prdeli.“ „To stálo osmnáct? Za to mohlo být pivo, vole.“ Vyčítal Bruno Patrikovi. „Já vím a teď mám hlad.“ „Tady máš.“ A ulomil Patrikovi půlku kuřecího hamburgeru.“ Chvíli klábosili o starých časech, kdy byli na Stodolní ulici naposledy a mezitím dojeli tramvají. Bruno nadšeně vystoupil, spokojeně a nahlas sdělil bratrovi. „Víš co je na jízdě tramvají na černo nejlepší?“ „Co?“ „Že ušetříš na chlast.“ A přisadil si k tomu široký úsměv. „No jo. Jsme tady. Tak kam půjdeme první? Do Afra?“ Nadhodil už jen řečnicky Patrik. Na tuhle otázku se neodpovídá, protože klub Afro Paradiso je plný přívětivých černochů, ochotných schovat štamgastovi bundu a dát mu do piva brčko. Zamířili tedy tam, Patrik ironicky přečetl tabuli, na niž bylo sedm dní v týdnu napsáno stejně: „Dnes disko nahoře i dole.“ Sedělo to celkově k humoru, jenž Afrem nějak skrytě vládl. Tedy alespoň pro ty dva. Dali si pivo s brčkama, pokecali s černým barmanem, který hovořil lámanou češtinou a nechali si vyfouknout dvě kundy nějakýma černochama, kteří je sbalili dřív jenom díky tomu, že byli černí. Pro ty holky to byl asi fetiš mít černýho ptáka v kundě, ale pro ostatní to byla nespravedlnost a rasismus, pro Bruna s Evropskou tváří a pro Patrika – jenom napůl černocha. Jenomže nic nezkazí tenhle večer. Nebrali totiž nikoho vážně a chlastali dál. „Jedna kunda uteče, o druhou zakopneš.“ Začal sebejistě Bruno. „Kdybychom nějak nezakopávali, zajdem si do E99 – tam se dá aspoň skvěle tančit.“ „Na rockovou muziku vždycky, hlavně když je člověk ožrala.“ A oba si poctivě přihnuli. Asi po čtvrt hodině byli posilnění natolik, že se sebejistě vsadili o pivo kdo dřív nějakou sbalí. „Dobře, ale stačí jenom líbání – k šukání každou nedostaneš, ať je to spravedlivý.“ Vymezil pravidla Patrik, rozloučili se pěstí jako hiphopeři a vyrazili k parketu očumovat kundy. Po několika minutách zoufalého hypnotizování se Bruno nasral, přišel k nejbližší holce, co si dokázal v podroušeném stavu nějak schválit a začal s ní tančit tělo na tělo. Na hru se chytila, v Africkém rytmu jí sice moc nestíhal, ale ta chvíle trápení byla nakonec odměněna několika dlouhými francouzáky. Bruno se na Patrika podíval, ten poraženě mával rukama a přiblble se na ty dva usmíval. „Pojď si zašukat.“ Nahodil háček Bruno. Teď už neměl co ztratit. Sázku vyhrál a na dlouhé vykecávání náladu neměl. „Co blbneš? Já nejsem nějaká děvka!“ „Já sem to tak nemyslel, sorry.“ A odešel za Patrikem. „Vole, ona byla hnusná. Ty seš už z toho chlastu slepej?“ „Mě se zdála celkem v pohodě. Žádná krasavice, ale správně při těle – takový jsou na šukání nejlepší. Stejně z toho ale víc nebude, je to nějaká vesnická kačena a chce lásku.“ „Aha. To máš blbý.“ Chápavě ho Patrik poplácal po ramenou a šel na záchod. Bruno slezl o patro níž, došel k baru. „Jedno pivo a L&M-ka červené.“ „Dobže, date si jestě něco?“ Zeptal se s obtížemi černý barman. „Ne, to je dobrý. Rovnou to zaplatím.“ A zapálil si cigaretu. V klidu popíjel, pozoroval kouř z cigarety, tančící holky vedle baru. Jedna se na něj usmívala, ale nahoře měl jednu rozdělanou a pořád doufal v šukačku, tak se jen napil a pozoroval ji dál. Jakmile uhasil žízeň, vylez zase po schodech nahoru a uviděl Patrika na parketu, jak nesměle ojíždí jednu kundu. Už dávno mu Bruno radil, ať se na ty holky hezky dívá, občas se pěkně usměje. Jim tohle stačí – ona ví už od prvního pohledu, jestli s člověkem chce šukat nebo ne. Jenom nad chlapem jí visí otazník. Proto je třeba dát najevo zájem. Ten evidentně Patrik měl a jeho objev vypadal moc hezky. Při tanci sexuální uragán, v obličeji cudnost a krása. Hajzl má štěstí, ale Bruno mu to přál. Patrik byl co se týče žen – trochu slaboch. Uměl se zamilovat, uměl se jimi frustrovat a bez ženské – byl frustrovaný. Jako spráskaný pes. Brunovi to bylo u prdele, co se kolem něj děje a moc nechápal co s Patrikem poslední dobou je. Potřeboval si zapíchat, ale proč tolik nervozity? Bruno to jednoduše nechápal. Šukání mu asi tak moc nescházelo. Věděl už moc dobře co tomu předchází. Vykecávání, rádoby romantické lichotky. Byl v tom mistr, ale nudilo ho to. Trýznilo a trápilo. Přál si zase pro změnu nějakou poctivou, nefalšovanou děvku. S úsměvem k těm dvěma přistoupil na parket. „Ty vole, kdes byl? Dobrá, ne? Ta je dneska moje.“ Odpověděl rozesmátě Patrik na bratrův pozdrav. „No jo, sympaťáku. Té se drž, nebude v posteli marná. Pivo jsem ale vyhrál já. Máš trochu smůlu.“ „To jo, kurva. Doufám, že na to budu mít prachy.“ „Ta druhá, je její ségra. Říkaly, že jsi s tou svou na parketě pěkně dováděl. Jak se vlastně jmenuje?“ „Já nevím. Není to jedno? Mě bylo – neposlouchal jsem ji. Ségra je taky celkem šikovná, v tom mám smůlu asi zase já – odradil jsem ji.“ „Tak to chodí.“ Poklepal ho už podruhé za večer chápavě Patrik po ramenou. Mezitím spolu tančili všichni společně. Povídali si a z těch dvou holek se vyklubaly velice sympatické osoby. Hráli si do noty, Patrik se s tou svou vesele olizoval a Bruno si s druhou vesele povídal. Objednávali jedno pivo za druhým a obstojně si užívali večer. Po dvou dalších pivech se Bruno rozhlédl okolo sebe a zjistil, že je klub napůl prázdný. Byly dvě hodiny ráno a dnes už pravděpodobně jinam s bratrem nepůjdou. Patrik nikde. „Hele Evo, kde je Patrik s Jiřkou?“ Zeptal se vůči alkoholu agilnější bratr. „Šli se milovat na záchod.“ Odpověděla se stydlivým úsměvem. Ten večer byla doopravdy krásná, Bruno ale viděl, že o něj nemá zájem. Nemá zájem o nikoho. Asi má nějakýho černýho čuráka už doma, který ji tu nadrženou kundu projíždí pravidelně. Najednou k nim přistoupil velký černý vyhazovač, jménem Shaba. „Vasi kamaradi sukají na záchode. Je tam dira. Je vsechno vídět.“ Ukazoval směrem k hajzlům s úsměvem. „Tam je díra a kde?“ Zareagovala se zájmem Eva. „Ve dverích je dira. Mala díra od nohy, která kdysi kopla.“ „Jdu pro ně.“ A šla upozornit Patrikův napůl černý houpající se zadek na záchod, kde je díra, takže všichni kdo byli v hloučku, který se kolem hajzlu tvořil – mohli sledovat tu napůl černou dychtící prdel a bílou, roztouženou kundu. Eva po chvíli přišla. Bruna ten chlast poněkud zmohl, ale podle ní vypadal „ještě normálně“. „Oni se tam milují a všichni se na to dívají. Křičela jsem tam na ně, ať toho nechají – že jsou atrakce.“ „A co?“ „Milovali se dál.“ Zapálil si cigaretu. „Oni se nemilují, oni spolu šukají, přece! Nazývej věci pravými jmény, Evo.“ „To je milování, všechno je milování a láska.“ Odvětila jako mírumilovný hypík. „Chápu.“ A dorazil své sedmé pivo. 6. V devět hodin ráno se Bruno vzbudil doma ještě úplně ožralý, když přijel zapomněl se totiž vysrat a tato elementární potřeba přemohla veškerou nechuť pohybovat se, něco dělat, žít. Vysral půlku drůbežího hamburgeru, potom další dva, které si dával před odjezdem a psí steak, který prodávali dva cikáni: „Dobrý večer, pane. Přejete si, pane?“ „Jeden ten steak.“ „Prosím, pane. S hořčicí, pane? Kečupem, tatarkou, pane?“ „Dejte mi to se vším.“ „Jistě, pane. Přeji dobrou chuť, pane.“ Sice za to chtěli nekřesťanských padesát korun, ale za přehršel oné zdvořilosti – si to pivo člověk rád odpustí. Navíc bylo maso velmi chutné a syté. Jako čtyři drůbeží hamburgery – stačil jeden psí. Nyní ho Bruno vysrával ven. Kousek po kousku. V momentě, kdy už sral jenom vodu a žaludeční šťávy mu rozežíraly prdel zvenčí, sáhl pod záchod pro krabičku nouzových Startek a zapálil si cigaretu jako narkózu. Po půlhodinovém kempování na míse se vydal stále hodně ožralý Bruno Wurm do postele. Jeho matka mu mezitím prala špinavé věci z internátu a brácha James sledoval televizi. Česká harmonie. 7. Zazvonil telefon. „Bruno, tady Láďa. Zítra se sejdem odpoledne v DK, jo? Potřebuju se s tebou na něčem domluvit a nepůjdu do školy.“ „Se můžem domluvit na intru, ne?“ „Mám nějaké prachy, tak si dáme zrovna pivko.“ „Dobře, domluveno.“ „Jsem tě nemusel moc dlouho přesvědčovat.“ „Drž hubu, v kolik hodin?“ „Ve dvě. Až od dvou hodin tam čepujou.“ „Ok.“ Řekl Bruno a zavěsil. Byl zvědav co zase má Láďa tak důležitého. Vzpomněl si, jak před nedávnem oba přemýšleli o tom být nájemní vrahové. Láďa už hodněkrát četl Kmotra a byl přesvědčen, že svou filozofií „dokonalý zločin neexistuje“ bude moci chcát proti větru. Už s blbým vydíráním však nedopadl zrovna slavně. Ráno se Bruno probudil, vyrazil bez Ládi do školy a po náročných písemkách, s jejichž výsledkem byl ale mimořádně spokojen, šel do hospody jménem „DK Centrum“ oslavovat. Prorazil lítací dveře, laděné designem jako ve westernových pajzlech, zahlédl Láďu, který měl před sebou postavené pivo a kouřil cigaretu. „Ahoj Marťo, jedno pivo.“ Hlásil se Bruno hospodskému, který ho už dobře znal. „Čau, tak co máš tak důležitýho?“ Pokračoval. „Tenhle týden se toho stalo hodně, Bruno. Sbalil jsem ji, kouřila mi ho, ale nevykouřila. Je to pěkná baba, ale mě nějak nerajcuje.“ „Jak to?“ Nevěřícně koukal Bruno. „Je hrozně pozadu. Je úplně blbá a vymaštěná. Chová se jak děcko. A mluví na mě jak moje matka.“ „Se nediv, skoro by mohla být. Mrdal jsi s ní?“ „Ne, ona chtěla – já jsem ji odmít.“ „Vole děláš, jakobys měl na každém prstě deset holek. Buď rád alespoň za to málo.“ „To je jedno, důležité je, že jsem z ní vytáhl už nějaké peníze. Potřeboval jsem benzín, dala mi prachy. Potřeboval jsem kredit do mobilu, dala mi prachy. Potřeboval jsem cigára, kouřím zadarmo.“ „Ta je vymaštěná. Vymaštěná kráva. Ona si nepamatuje, žes ji vydíral? Celej policejní proces a tak?“ „Ale jo, stačil jí slib a omluva.“ „No slib od tebe, to je jako ukousnout si koule a doufat že dorostou.“ „Drž hubu a chlastej!“ Nevzal s nadšením Brunovu narážku Láďa. Mezitím do sebe naházeli každý šest kousků, které řádně prokládali tvrdým alkoholem a najednou si vzpomněl Bruno ještě na jednu věc. „Počkej, tím chlastem se nám nějak vytratila pointa. Řekl jsi mi všechno, ale ne – co vlastně potřebuješ.“ „Seru na ní, na krávu. Dala mi dohromady asi devět tisíc, ale chce abych s ní chrápal. To nedokážu. Mám k ní nějaký odpor. Musíš mi pomoct.“ Začal mávat rukama napůl tajemně, spíše opile Láďa. „Mám ji vojet já?“ „Ne, první tě představím, pokecáme a za pár dnů se k ní stavíš, že jsem měl bouračku a že na ni seru.“ Láďův plán se Brunovi docela zamlouval, ale pořád mu scházel účel. Důvod. Nějaký další VÝDĚLEK. „Co kdybych z ní potom ještě něco vytáhl? Jakože potřebuješ do nemocnice cigára, další peníze na výdaje, za nabourané auto a tak? Budeš s ní něco plánovat do budoucna?“ „Ne, skončil jsem s ní kompletně. Ale s těma penězma to je dobrý nápad.“ „Využiju svůj herecký talent, uvidíš. Hlavně aby ses nějak neproflák, nebo nevybouchnul ještě při tom představování.“ Zabral nedůvěřivě Bruno. „Zkusím se ovládat.“ Druhý den se v podroušeném stavu dostali do trafiky a začalo představování. Proběhlo to v přátelském tempu. Láďa moc nemluvil, pořád se na ni věšel a Bruno se snažil zapůsobit osobním kouzlem na její důvěru. Ona byla osamělá a myslela, že má ty dva zajíčky na háku. Svého podnapilého Láďu, do kterého se zamilovala a Bruna – který na ni působil dojmem, jak to původně naplánoval, že vzhlíží ke svému kamarádovi, uznává jeho holku jako sexuální bohyni. To, že oba chlastali padalo nádherně do noty Brunově improvizaci. Láďa se uprostřed týdne vysral na školu a Bruno navštívil trafikantku Marcelu. „Ahoj Marcelo.“ „Ahoj, no vy jste včera vypadali. Tak jak je?“ Chodili tam mezitím lidé a tak Marcela poslouchala se zájmem, ale byla nucena neustále šmátrat v regálech a něco vytahovat zákazníkům. „V pohodě, ale Láďa je na tom blbě.“ „Jakto? Co se mu stalo?“ Zbystřila Marcela. „Měl bouračku. Včera se rozhod, že pojede domů i když trochu chlastal.“ „Co? A kde je? Co mu je? Kde leží? Mluv!“ „Já sám to přesně nevím, volal mi a říkal, že je na tom blbě. Mám tě právě pozdravovat, že je mu líto, že se chvíli neuvidíte. Je mu to líto.“ Nasadil co nejsoustrastnější pohled. „Kde leží? Chci za ním jet. Zavolám mu.“ „Telefon má rozflákaný, volal mi z budky. Večer mi zavolá kde je. Pojedu pak hned za ním do nemocnice.“ Pomalu se do toho zamotával, ale vypadalo to dobře. Žere mu to. „Chudáček malej. Nechceš mi potom napsat zprávu kde je?“ A začala mu diktovat číslo. Bruno jí dal svoje. „Právě potřebuje nějaký cigára. Proto mě sem poslal. Říkal, že jsi hodná. On už nemá peníze. Teď je mu fakt zle, zněl i tak.“ „Dobře, pošlu mu něco po tobě. Chci ale, abys mi pak napsal kde je.“ „Jistě, jistě. Ale je to těžký. Může být kdekoliv. Měl bouračku mezi Přerovem a Olomoucí – to může být kdekoliv. Já blbec jsem se ho na to nezeptal.“ Dala Brunovi za jeho výkon troje Startky a 500 korun. „A tobě dám ty Startky dvoje, Bruno.“ Ucukla rukou, když se pro ně natahoval. „Ale slíbíš mi, že se mi ozveš, ano?“ Začala ho hypnotizovat šarmem a on souhlasil tak ochotně, že pevně věřila svému ženskému kouzlu. Chtěla se ještě vykecávat, ale Bruna zachránila další vlna zákazníků. Tak se s ní v rychlosti rozloučil. Večer mu přišla zpráva: „Ahoj Bruno, volal ti už Láďa? Kde je? Prosím, řekni mi to. Obvolala jsem všechny nemocnice a nikde není.“ „A do prdele, je vychcaná!“ Zaklel si pro sebe. A snažil se mlžit. „Volal mi. Je v jedný nemocnici. Nemůžu ti říct kde. Pojedeme tam společně – chce to tak.“ „A kdy? Miluju ho, netrap mě!“ „To ti řeknu zítra. Stavím se za tebou.“ „To bys byl hodný. Jsi fakt hodný, Bruno. Přijď určitě. Budu tu ráno čekat. Děkuju.“ Dodala co nejvřeleji, aby obměkčila Bruna i Láďu. Patrně tušila nějakou levárnu, zvláště po tom co obvolala všechny nemocnice a Ladislav Vostrák nikde. Ještěže měli navzájem problémy s policií. Jedině tu nemohla Marcela kontaktovat: „Nenaboural se náhodou ten, co mě vydíral? Mám strach!“ Trapné. Na zítřek si chtěl hvězda stříbrného plátna Bruno Wurm, vymyslet nějakou podrobnější taktiku, ať nemusí při rozhovoru s Marcelou tak usilovně přemýšlet. Jenom co se nažral, vysral a okoupal – však usnul. Trafika. „Ahoj Marcelo.“ „Ahoj Bruno, tak co? Jaktože jsem ho nemohla najít? Řekni mi pravdu, kde je?“ Zkoušela hru na zlého poldu. „Dneska je čtvrtek, zítra tam pojedeme. Zítra ve tři hodiny odpoledne. Jenom za něj musím zaplatit pokutu. Narval to do plotu, pojišťovna to zaplatí, ale pokuta 3500.“ „Kde je? Já ti nevěřím, vysyp to!“ „Jestli chceš, můžu se na vás oba vysrat. Mě je to jedno.“ A vyběhl rázným krokem ze dveří. Marcela ale hystericky zaječela: „Počkééééj! Stůůůj! Bruno, pojď sem!“ Chvíli za rohem stál, nakonec vešel dovnitř. „Bruno, kdy jsi říkal, že za ním pojedem?“ „No to by právě záleželo spíš na tobě. Ty věci od tebe jsem mu poslal poštou, ale proto jsem tam nemohl jet – protože nemám auto a jak se tam dostat. Víš, já nikdy neuměl lhát. On nechtěl, abys ho takhle viděla. Má něco s ksichtem. Ale pojedeme teda společně. Teď musím zaplatit tu pokutu. Pomůžeš mu? Splatnost je jen sedm dní! Za pár dní je konec. Bude víkend, pošty zavřený.“ Rozpovídal se přesvědčivě Bruno, i když to o té splatnosti nebyla dobře vymyšlená lež. „Víš, že pro mě ty peníze nic neznamenají. Dala bych mu klidně deset tisíc, kdyby si o ně řekl, jen jsem ti nevěřila. Šlo o princip.“ „Já vím, s tím hárem jako dikobraz a bradkou – vypadám trochu jako grázl. Nedůvěryhodná osoba. Každý mi věří až mě trochu pozná.“ „Teď už ti věřím, chtěl tě tam. To chápu. Sice se zachoval jako blbec s tím utajováním.“ „To je celej on, zvykej si holka.“ „Jaká holka?“ „A zvykej si na to jak mluvím.“ Usmál se doširoka. „Tak budeš mít zítra čas ve tři odpoledne? Zrovna mi skončí škola. Sejdeme se tady?“ Pokračoval na rovinu Bruno. „Jistě, jistě. Parkuju hned kousek, budeme tam coby dup.“ „Tak dáš mi ty prachy? A nějaké cigára. Už mi došly, prosím.“ Marcela se mocensky usmála a shovívavě mu podala cigarety, 3500 korun a kredit do telefonu za 300 korun. „Ten kredit máš za to, že mi píšeš – a že mi napíšeš, že doopravdy přijdeš. Věřím ti.“ „Ahoj.“ Loučil se s ní a nasadil úsměv, kterým si získává lidi a balí holky. „Ahoj, Bruno.“ Snažila se útočit na slabiny. Pod rouškou důvěry. Dělala, že mu celá patří – že celý její život závisí na něm. Aby se v něm pohnulo svědomí. Nevěděla však, že tohle na jeho svědomí nezaútočí. Byla to kráva. Znuděná, přežvykující kráva. Tahala za nitky a všichni se z ní mohli posrat, tedy kromě těch dvou. „Bude se chlastat.“ Vítězně si prozpěvoval Bruno cestou z trafiky. Byl druhý den. Tři hodiny odpoledne. Bruno a Láďa seděli v hospodě s lístkama na koncert Ozzyho Osbourna. Jeden stál devět stovek, což byl v přepočtu jeden Brunův pracovní den, kdy makal jako herec. Soukromý herec pro jednočlenné publikum. Marcelu, která sypala vysoké vstupné. Oslavovali vítězství nad feminismem a emancipací žen, ježto nebyly moudré. Nebyly horákyně – jenom si to myslely. „Chytrou ženskou bych poznal, do toho bych se nepouštěl.“ Vystřihl ožralou větu Láďa. „Tahle chytrá nebyla. Tak na blbé ženské.“ Vykřikl na celou hospodu Bruno a pozvedl půllitr. Celá hospoda opakovala nadšeně: „Na blbé ženské!“ Aniž by ti chlapi věděli o co jde. Tři hodiny a deset minut. Začalo pršet. Bylo jarní odpoledne a z dopadajících kapek se lehce kouřilo. Marcela stála na parkovišti zahalená párou. V ruce měla mobilní telefon. Volala Láďovi. Nedovolala se. Vytočila Brunovo číslo. Ani ten to nebral. „Zmrdi!“ Zamumlala pro sebe a šla domů. 8. Bruno Wurm byl charismatický čaroděj, který dokázal léčit zranění a kouzlit smrtelné údery na nepřátele. Byl v partě s Táňou, prsatou lučištnicí a Filipem, chlapem s mozkem ve svalech. Tito tři se potkali kdysi dávno zcela náhodně. Bruno našel Táňu v jednom levném baru, kde dávala každému, aby uživila nemocnou babičku. Vyléčil ji z filcek, zašukal si sní a druhý den seslal smrtelné kouzlo na babičku, aniž by to Táňa věděla. Nikoho neměla, šla tedy s ním. Filip je kapitola sama pro sebe. Uměl se jenom rvát a pracovat na směny. Jeho obyčejný den vypadal takto: Ráno - sekání dřeva, jídlo, sraní. Dopoledne - kosení trávy, jídlo. Odpoledne - pomocník při stavbě kostela, jídlo. Podvečer - zápasy v ringu, jídlo. Večer - bitka v hospodě, jídlo, alkohol. Tento jednoduchý mozek přelstil Bruno jedním kouzlem. Dal mu místo piva jakýsi lektvar a z Filipa se stal rázem jeho sluha. Nyní se znali už tři roky. Dostali náročný úkol do samotného pana císaře. Museli zabít sousedního krále, který hrozil válkou. "Hej Bruno, máme hlad." "Nemůžete si něco ulovit? Ani nevíte, jak mě kouzlení žrádla vyčerpává." "Je tu mrtvo. Není nic k jídlu." Hučel na Bruna Filip. "A co mám dělat? Vykouzlit ti velrybu? Nebo snad dva kance? Tobě to stejně nebude stačit. Tvé věčně upocené tělo má spotřebu větší, než tank! Podívej se na Táňu. Sladká holka, co sežere maximálně dvě jablka denně." "Hlídám si linii." Zapojila se s úsměvem Táňa. "Bruno... no tak! Co bys rád? Chceš za to něco? Měl by jsi svého skromného sluhu taky trošku živit. Zítra táhneme na krále! Potřebuju energii, co chceš?" Žadonil Filip. Jeho pán na něj nevěřícně koukal. "Co tak koukáš, pane?" "Je až s podivem, že dokážeš vyslovit tolik vět najednou, nemluvo. Když jde o jídlo, pálí ti to, co?" "Jo pálí. Co si přeješ?" "Dones mi panenské srdce. Teplé a hezky nasáklé krví. Nesmíš se ho rukama dotknout - to zasytí mé černé já. To naplní mou temnou magii patřičnou ničivostí!" "Jak si přeješ." A odešel. Bruno se s Táňou bavil o starých věcech. Oba byli plní nostalgie. Vzpomínali na ty časy, kdy se Táňa nedokázala svým lukem trefit do cíle a Bruno uměl sílou mysli maximálně hýbat kartami. Nádherná cesta vývoje je dostala až do služeb samotného císaře. Museli vyplenit okolní země a nechat rozrůstat svou rodnou. A tak plenili. Mezitím si svalnatý Filip vyhlédl jako oběť jednu pastýřku. Hrála na píšťalku a pomalu svolávala své stádo ovcí. Vypadala na šestnáct. Filip byl příliš hladový na to, aby se jí díval do rozkroku jestli je ještě panna. Potřeboval ji hned. Co nejdříve - ať mu pan Bruno vykouzlí jeho dva kance. Na panenské kraviny okolo stejně neměl čas. Jak by pán zjistil, jestli je to srdce čisté holky? Bude mít jinou chuť? Rozhodnut tedy zabít milou dívenku, vyrazil s úsměvem směrem k ní. Na vrásčitou tvář mu svítilo zapadající slunce. Ona se za ním otočila: "Přejete si něco?" S úsměvem šel dál. Pastýřka znejistěla. "Pane prosím vás, co po mě chcete?" "Nic, mé dítě. Jenom na cestu se zeptat. Jistě znáš zdejší kopce." "Ale ano znám." "Tak vidíš." Vytáhl si speciální kleště k vytrhnutí srdce a nůž. "A k optání potřebujete kleště a nůž dlouhý dva lokte?" Zeptala se ustrašeně. "Ano, mé dítě. Přišel jsem tě zabít. Je jen na tobě, jestli budeš mít rychlou nebo pomalou smrt." Pastýřka klesla na kolena, začala plakat. Beránci se rozutekli. Položil ji na zem a oddělil tím velkým nožem hlavu od trupu. Tělo se třepalo. Svaly se instinktivně stahovaly a proud krve utíkal směrem kde kdysi byla hlava. Roztrhl jí halenku, rozřízl opatrně hrudník a kleštěmi vytáhl srdce. Žíly na tom zdravém srdci držely pevně, musel je extra odříznout. Vložil jej potom do vaku z hroší kůže a dopustil obsah ještě troškou krve. Jak odcházel, ona tam ležela. S hlavou opodál, rozervaným hrudníkem, na němž byla kdysi nádherná prsa. Když Filip dorazil do tábořiště, vrhl se Bruno hladově po vaku a začal hltat krev té milé dívenky. Vytáhl srdce. Červená tekutina stékala Brunovi po loktech, zatímco on kousal a polykal. Z očí mu zářilo štěstí. Naplnění své podstaty. Po chvíli dojedl. Hladil si své nasycené břicho a zavolal Filipa a Táňu. Oni totiž odběhli. Odbíhali vždy, když Bruno takhle jedl. Jakmile jednou shlédla Táňa krvavou hostinu svého čaroděje, odmítala mu dávat po dva týdny polibky. "A nyní vám nadělím. Dostal jsem energii mládí, zasloužíte vděk. Táňa za milou společnost, přesnou mušku a voňavou píču. Filip za ochotu spolupracovat." Načež zvedl nad hlavu kouzelnou hůl, máchl do vzduchu a seslal kouzlo smrti: "Byl jim po právu dán, nyní vynáším své právo vzít jim jejich život! Život dvou kanců a jedné křepelky. Staniž se!" Načež zvedl hlavu k nebesům. Jeho hůl začala namodrale plápolat v ohnivé agónii. Dvěma blesky spadli dva kanci a křepelka z nebe na zem. Filip s Táňou zajásali. Druhý den vyrazili do boje. Před branami hradu se ohlásili jako vyslanci svého císaře na politickou rozmluvu. "Nu vážení, co si přejete od svého souseda, dobrotivého krále Richarda?" "Vaši smrt." Řekl jenom Bruno. V té chvíli natáhla Táňa tětivu svého luku s postříbřeným šípem a trefila jej přímo do krku. Král klesl k zemi. Dva strážní vyběhli směrem k nim, jenomže schytali každý ránu do hlavy. Filip řval na dvořany: "Ustupte, nebo vás pobijeme!" Mával sekerou. U hlavní brány na ně čekala horda vojáků. Bruno třetinu z nich učaroval kouzlem takovým, že začali pobíjet vlastní řady. Filip utínal hlavy a řítil se kupředu. Ze zálohy střílela Táňa na každého, kdo jim křížil cestu. Čaroděj sesílal dále ohnivé koule, jenž upalovaly vojáky. Byly to jatka. Tříčlenné vycvičené komando vyplenilo co mu přišlo do cesty. Všude stříkala krev a Bruno byl nenasytný. Snažil se vyrvat srdce jednomu vojákovi, když tu mu přistál v zádech šíp. Vytrhl jej, avšak přistál další v rameni. Střílela do něj Táňa. V rychlosti se k němu najednou otočil silák Filip a usekl Brunovi hlavu. Jak ta učená hlava padala k zemi, měla překvapený výraz. Opodál stál královský kouzelník a sesílal na Táňu s Filipem zotročující kouzla. Byli omámení, popletení. Zabili svého pána, poté spáchali sebevraždu. *** Bruno si odsedl od počítače, začal nadávat. Nasralo ho, že tři hodiny práce nad touto hrou, přišly v niveč. Ztracený čas. Byly dvě hodiny ráno. Lehl si na postel a usnul. 9. Blížil se konec školního roku. Bruno doufal, že je to jeho poslední. „Už nemůžu opakovat, fotr by mě zabil, matka by mi svým řevem odrovnala ušní bubínky.“ Svěřoval se každému na otázku: „Co budeš dělat, jakmile vyletíš?“ A souběžně s končícím květnem stoupala nervozita. Nedělá to často. Prakticky jenom vyjímečně. Pouze tehdy, když jde doopravdy do tuhého se vzepře své filozofii o nepořádku podvědomí vzdělaných lidí – a začne se učit. Jelikož na učilišti neexistuje „svatý týden“, týden volna těsně před zkouškami, rozhodl se udělat si ho sám. Už nesčetněkrát se řešily jeho útěky ze školy za ženskýma, nebo na nějaké chlastačky. Vždy je kolem toho humbuk ještě měsíc. Dozví se to celá rodina a je za černou ovci. Tohle ale myslel v dobrém. S úmyslem se doma v pohodě učit. Byl konec středy, správná doba na to vysrat se na zbytek týdne. Za poslední peníze si koupil cigarety, zapálil si, vylez na hlavní silnici a začal stopovat. Jakmile zahodil cigáro, zastavilo mu auto. „Brý den, jedete přes Val Mez?“ Zeptal se kouzelně. „Ale jistě, nastup si.“ Odpověděl tlusťoch v červeném Fordu a gestikuloval rukou, jakoby lákal malé dítě do temné uličky, kde jej znásilní. A pokračoval. „Jedeš do školy?“ „Ne, ze školy. Je sice ráno, ale vysral jsem se na to.“ „Hmmm.“ Tlusťoch šlápl na plyn a předjel dva kamióny. Po dvou dalších stopech se dostal do rodného města a zastavil se u domu svojí bývalé. „Ahoj Bruno, dovezl jsi mi ty CD, cos slíbil?“ Zeptala se celkem šikovná blondýnka s velkýma prsama. „Ale jistě.“ Usmál se seriózně. „Pojď na chvíli dál, jedeme směrem na tu vaši prdel kde bydlíš, s máti tě vezmem.“ „OK.“ A vešel. Rozešli se spolu asi před rokem, ale v celkem přátelském duchu. Jedna známá ho načapala na diskotéce, když se vášnivě líbal s její nejlepší kamarádkou. To byl snad nejpřátelštější rozchod, který kdy zažil, a tak se s ní občas jen tak stýkal. „Dáš si něco, Bruno? Máti tu bude asi za půl hodiny.“ „Máš pivo, Ančo?“ „Ty s tím chlastem nikdy nepřestaneš. Místo mozku z piva kostku.“ A donesla mu pivo. „Tady máš ty CD, cos chtěla vypálit. Na zbytek jsem ti hodil nějaký dobrý techno.“ „To je super, dej to do přehrávače.“ Pobízela Anča se zájmem. „Mám ještě strašně hodně hudby. Většinou rock, tady je seznam. Snad si vybereš.“ Sedla si vedle něj na pohovku a dívala se přes rameno na seznam. „Pěkně voníš. Nějaká nová vůně? Když jsi byl se mnou, moc jsi se o tohle nestaral. Samý chlastání a smrad tabáku.“ „To je nějaký super voňavý gel, dobrý ne?“ Odpověděl. Chytila ho kolem krku a přivoněla k vlasům. Na tom pružném těle se jí prsa přelévala z jedné strany na druhou. Chytil ji kolem pasu a sledoval tu krásu. „Máš teď nějakého borce?“ „Jednoho jsem si vyhlídla. Ale copak? Chtěl bys? Já nemám zájem.“ „Ale holka vždyť víš, že nechci nic vážného. Jenom tak – ze staré známosti. Mám chuť, kotě. Znáš mě.“ Zadívala se mu do očí, podívala nervózně na hodinky, odešla ke dveřím pokoje a přimkla je. Bruno vstal. Začal ji dlouze líbat a hladit po celém těle. V pozadí hrálo nejnovější album od Prodigy. Strhl z ní tričko a hodil jí na pohovku. Začali se zuřivě svlíkat. „Máš šprcku, kotě? Došly mi.“ Sáhla v leže do zásuvky stolku, na kterém stála lampička. Vytáhla jahodovou příchuť. Bruno si namastil tágo a nasadil gumu. Mezitím druhou rukou strkal a povytahoval prst v její kundě. Když byli připraveni, vtrhl rázně do ní a začal přirážet. Anča hlasitě vydechovala. Brunovi se potily záda až k prdeli. Deset minut pumpoval zadkem, ve chvíli kdy Anča řvala nejhlasitěji, se udělal. Nikdy nedokázal odhadnout ženský orgasmus a tak se řídil podle kraválu, který dělala. Dlouze ji políbil, oblékl se a dopil svoje pivo. „Tohle mi chybělo, jseš dobrá. Ten kravál mě vždycky dostane.“ „Díky Bruno.“ A políbila ho na čelo. „Ančó, jsem tadý! Tak jedem?“ Ozvalo se z předsíně. „Matka! Ukliď to tu, já se jdu upravit a říct máti, že pojedem.“ Bruno v rychlosti vše uklidil, vypnul přehrávač a vydal se k autu, kde ty dvě čekaly. Její máti k němu byla vždycky milá. Pořád v něm viděla vrchol nevinnosti a netušila zdaleka co je Bruno zač. „Ahoj Bruno, slyšela jsem, že jedeš s námi.“ Nahodila úsměv Anina rodička. „Ahoj Marie, jo – stavil jsem se k Anči jenom kvůli nějakým záležitostem a navrhla mi to. Moc dík. Vypadáš skvěle, nový účes?“ Sledoval ji se zájmem. „Jseš všímavý. Díky. Pojedem.“ Po náročné cestě, rychlé souloži a nějakém vykecávání s Marií se konečně dostal před dveře svého bydliště. Otevřel a na srozuměnou hlasitě bouchl dveřmi. „Ty jsi doma? Jak to? Vždyť je teprve středa!“ Zeptala se překvapeně matka. „Jo, celý týden jsme nic nedělali a bude to tak pokračovat do konce – to se raději připravím doma na zkoušky.“ „To bych chtěla vidět. V životě jsem tě neviděla se učit, zase se na to vysereš! Akorát čteš tu debilní filozofii a hraješ na počítači.“ Odvětila vyčítavě Brunovi. „Celý týden jsem se na intru učil, už mám svůj systém.“ Sedl si k počítači a zapnul svůj oblíbený Championship Manager. Za dvě hodiny zazvonil telefon. „Prosím.“ „No ahoj, tady taťka.“ Volal otec. „Ahoj, co potřebuješ?“ „No, volala mi matka, že nejsi ve škole. Co to má znamenat?“ „Já jsem ji vysvětlil, že si dělám volno před zkouškama, abych se mohl učit.“ „Jo tak ty si děláš volno? Neexistuje! Rozumíš? Okamžitě se sebereš a pojedeš zpátky do školy!“ Zvýšil hlas, až v reproduktoru praskalo. „A kdy se mám učit? Na intru se to nedá!“ Hájil se Bruno. „Ale dá, poslouchej ty mě zase neser! Kurva oni tě vyhodí a pak uvidíš. Domluvil jsem, pojedeš do školy hned! A v pátek se ke mě stav.“ „Dobře.“ Odpověděl bezmocně. „Čau!“ Zase výhružně otec. Bruno zavěsil a hrál dál. Potom se šel asi na dvě hodiny učit do obýváku, kde zároveň vysvětloval matce, že nemůže sondovat kdejakou kravinu fotrovi, ale s nepochopením k jeho individuálnímu studiu se setkal i tam. Tedy se sebral a jel k babičce, která byla napůl senilní a nedošlo jí, že uprostřed týdne není víkend. Bruno se učil tam. Občas ho Pták s Duťasem vytáhli na fotbal, ale poctivě vše zvládnul. Celý týden. Prostudoval veškeré materiály. Celých 40 procent zadaných otázek. To už je šance k úspěchu. Zadíval se vítězně na okno, kam dopadaly kapky deště a přemýšlel nad Ančou. Miloval ji celou tu dlouhou dobu, protože mu dala kdykoli chtěl a nevyžadovala zbytečné kecy. Nádherná Brunova fyzická láska. 10. Náš hrdina se po nudném týdnu rozhodl, že přece jenom pojede do Nového Jičína za otcem. Určitě ho sice čeká zdlouhavá přednáška, ale zase na druhou stranu – Patrik měl ve středu maturitní zkoušky a to se přece musí oslavit. Když Bruno dorazil, vyběhl energicky po schodech do pokoje, kde měl Patrik stanoviště, ale ten ležel zdevastovaný na posteli a spal. „Jsi vzhůru?“ Žádná odpověď. Sešel zpět do kuchyně, tam potkal Janu – otcovu současnou přítelkyni. „Ahoj Jano, jaktože Patrik spí?“ „Ahoj Bruno, oni měli včera maturitní večírek, víš?“ „Aha. Ten to zase určitě rozjel. A jak vlastně dopadl?“ „Jo, má to. Dal maturitu za šest.“ Odpověděla s úsměvem a začala vytahovat z lednice mrkvový salát. Mezitím si Bruno dělal instantní polívku. „Přišel až ráno.“ Pokračovala Jana a aniž by čekala odpověď, odešla do Patrikova pokoje, sedla si k počítači a pokračovala v práci. Dělala překladatelku, slušně placená práce. Bruno měl ale jiné starosti, na čele mu nabíhaly vrásky, zatímco tam seděl a jedl instantní polívku. Čekal na otce a jeho proslov. Otec dorazil kolem půl šesté. „Ahoj Bruno, tak jsi dorazil?“ Začal otec už ve dveřích. „Hmmm, ahoj.“ A odešel nahoru do pokoje, kde byl Patrik už vzhůru a četl poslední výtisk jednoho počítačového časopisu. Bruno sáhl do tašky, kterou si přivez, vlezl na balkón a tam si zapálil cigaretu. Otec se mezitím vyškrábal po schodech do pokoje a přes dveře balkónu oznámil Brunovi. „Jen v klidu dokuř a pojď sem. Poslechneme si jak umíš lhát. Jak lžeš svému otci do očí!“ Bruno si potáhl a uvolněně vydechl kouř do prostoru. Po třech minutách relaxace se sebejistě přesunul do pokoje a sedl si na postel. „Tak mluv, jak to vlastně bylo?“ Díval se na něj zpříma otec mezitím co se Patrik snažil soustředit na časopis. „No, my jsme v té škole už nic nedělali. Známky uzavřené a tak jsem se chtěl učit doma v klidu.“ Snažil se přesvědčivě Bruno. „Nevykládej, posledních pár týdnů a ty chceš aby tě z tama vyhodili kvůli zameškaným hodinám?“ „Vždyť je to v pohodě – jen jsem se chtěl doma v klidu učit.“ „Ale ale, matka mi říkala, že se stejně neučíš. Jenom na to sereš a píšeš doma pořád nějaké povídky. Já všechno vím. Nemysli si. Vím o tobě víc než si myslíš.“ „Ona ti ale volala v ten den, kdy jsem se učil. Ani mě nesleduje – jak může něco vědět.“ „Ty ze mě nedělej pořád blbce! Si myslíš, že jsem blbec? To jsi na omylu, kamaráde. Podívej se na Patrika! Už má maturitu. Ty jsi od matury utekl jako zbabělec. Já jsem tě nikdy do ničeho nenutil, dělej si co chceš, ale do té školy chodit budeš a jestli si neuděláš maturitu, tak tě vážně zabiju!“ Mával pěstma ve vzduchu otec. Bruno seděl, díval se na něj, potom na své ruce, hrál si s prstýnkem a otec odešel. „Zajímavé. První říká, že mi dává volnost – a potom mě najednou zabije, když neudělám co chce.“ Začal tiše Bruno na Patrika, aby otec nic neslyšel. „No co? Vem si příklad ze mě.“ „Ještě ty si dělej srandu, vole.“ Kolem sedmé hodiny začali diskutovat o upadající úrovni autorů v počítačových časopisech a na Patrikův popud oba napsali každý jeden dopis. Patrik do Score, Bruno do Levelu. „Víš jak by bylo dobrý přispívat do takovýho časopisu? Měl bys prachy za to, co tě vlastně baví!“ Díval se zasněně Patrik do okna a z očí mu létaly diamanty. Celý rozkvétal. „Já bych psal mnohem umělečtěji, než ti idioti. Jó, byla by to paráda, ale na takové místa potřebuješ známosti, hochu.“ „To je fakt.“ A smutně si povzdechli. Zašli na internet, každý poslal svůj dopis a Bruno se v rychlosti podíval na jeden server pro amatérské autory povídek, jestli mu nenapsali nějaké kritiky. První kritika: „Je to takové syrové, ale vtipné. Líbí se mi to. Dávám tip.“ Druhá kritika: „Nevím jestli jsem to pochopil správně, ale líbí se mi když se autor nebojí nechat čtenáře plout v neznámu.“ Třetí kritika: „Špatně napsané, vulgární výrazy a ubohé vyjadřování.“ Poslední kritika: „Zdá se, že nevíš nic o životě. Takhle lidé nejednají. Jseš mladý, přečti si to po sobě za měsíc, raději za rok.“ „Teď si vyber. Ale ti poslední dva – sami asi ví hovno o životě. Takové nuly, co jenom sedí doma u počítače a jebou do každého. Škoda plýtvat slovy na odpověď. Bude osm hodin, zajdu do supermarketu koupit víno.“ „To jo, náhodou jsi to napsal dost dobře. Já jim jako nestranný čtenář něco napíšu, běž to koupit." Odehnal Bruna Patrik a napsal pod svou přezdívkou „Arutha“: „Neví nic o životě? Jsi idiot. Takhle lidé nejednají? Idiocie se umocňuje. Četl jsem kdysi tvoje články a je to brak. Být tebou – skoncoval bych se psaním a vrhl se raději na kydání hnoje.“ Odeslal s úsměvem svou reakci a ulehl na postel. Bruno asi za patnáct minut přišel s vínem v ruce. „Musel jsem si půjčit prachy od ségry, pak jí to vrátíme.“ „Jasně. Já se zajdu vysrat a narazíme to.“ Asi po hodině se Patrik konečně napil ze své sklenice, zatímco si Bruno doléval už potřetí. Poslouchali tvrdý rock a plánovali kam vlastně půjdou. „Chlastej, vole! Já tu budu nalískaný a ty ne? Neexistuje. Půjdu si na zahradu zakouřit, je tam otec. Třeba nám dá peníze. Mezitím ať něco zmizí, OK?“ „OK.“ Načež do sebe Patrik kopl celý zbytek. Na zahradě. „Tak co? Vyrážíte dneska někam?“ Křenil se otec proti slunci jako Clint Eastwood. Grilovali se zbytkem famílie makrely. Rodinná pohoda. „Jo, určitě. Ještě nevíme kam.“ „Máte nějaké prachy?“ „No právě že moc ne. Asi vůbec nic.“ „To jste celí vy.“ „Právě abychom ušetřili, popíjíme nahoře víno. Pak už moc neutratíme.“ „Jo tak víno? Vy jste ale.“ Zapojila se Jana. „No.“ Přiblble se usmál Bruno. Otec mu vrazil do ruky 200 korun. S díky se odplazil zpět na stanoviště. Patrik se zrovna šklebil po dalším loku levného vína, když Bruno přišel. „Tak co?“ „Mám dvě kila. To bude stačit.“ „Vypijeme jenom litr, ne? Ať je něco kdyžtak na příště.“ Naléval Patrik. „No nevím, já ještě nic necítím. Musíme se trochu dojebat.“ Společně dorazili dvoulitrovou láhev až do dna, otec lítal nahoru a dolů. Vyháněl ty dva ven. Bylo deset hodin večer. „Určitě si chce s Janou zašukat.“ Dedukoval Bruno. „Myslíš?“ „To je jasný. Už se spolu nehádají, mají dole rodinnou pohodu. Vypadneme.“ Načež se oba oblékli, nastříkali deodorantem a vypadli. Na diskotéku odkráčeli s kamarádem Pájou, který se k nim po cestě přisral. Byl to ňouma s brýlemi, nemožným účesem a nesnesitelnými kecy. Měl ale auto. Už jednou je vezl na Stodolní ulici. Za takové služby jsou oba ochotni kamarádit i s Pájou. „Dáme si Velveta, ne? Už jsem v náladě, pořádně to rozjedem.“ Nadhodil Bruno. „Jasně, dáš si taky, Pájo?“ Ohlídl se Patrik. „Ale jo.“ Vypili objednané krémové pivo, zatančili si. Bruno potkal dvě kamarádky ze základní školy, které zrovna slavily maturitu. „Ahoj Bruno. Oslavuješ? Už máme tu maturitu za sebou, že? Co budeš teď dělat.“ Gestikulovala už poněkud opile prsatá kráska. „Mě loni vyhodili, jsem na učňáku.“ „Ale jak to? To je škoda.“ A odkráčely s nezájmem na druhou stranu parketu. „Čubky!“ Zaklel Bruno a zašel si k baru. „Velveta, prosím.“ Zapálil si cigaretu, zatímco Patrik s Pájou tančili. „Ahój! Tebe znám! Ty jsi Wurm z Fulneku, že jo?“ Poplácal ho po zádech přísedící. „No jo, ale kdo jsi ty? Taky tě znám, ale vypadlo mi jméno, sorry.“ „Fulnek a co je trošku dále?“ Tvářil se tajemně neznámý. „Jo Vlkovice! Ty jsi Novotný. Už vím. No čau chlape.“ Podal si s ním ruku a radši odkráčel s krémovým pivem ke stolu, kde ho nebude snad nikdo otravovat. O půlnoci odešli na Jičínské náměstí za sestrami. Čekaly tam na ně s hloučkem trapných puberťáků. Po delších dohadech všichni uznali, že v tomto městě není asi lepší diskotéky a vrátili se nazpět. Hlouček trapných lidí nebyl ochoten zaplatit 20 korun vstupné a po několika trapných momentech odkráčeli s umělými úsměvy, jakože to byl pěkný večer, domů. Jakmile se vydali po chodníku směrem k diskotéce, vrazil do Patrika omylem jeden borec. Měl tam asi pět kamarádů a byli na rozdíl od nich střízliví. Brunovi to stejně nedalo: „Čurák!“ Utrousil a šli dál. Borec se k nim otočil. „Řekni to ještě jednou!?“ „No čurák! Neslyšel jsi, idiote?“ Zařval Patrik. V jeho hlase bylo poznat, že se mu dnešní večer moc nezamlouvá. Borec se k němu rozběhl a parta kamarádů ho následovala. Žduchali se navzájem, ale prali se jako ženské. Bruno citlivě odstrkoval jeho kamarády: „Nechte je, ať si to vyřídí. Jeden na jednoho, to je férovka, ne?“ Ještě chvíli se po sobě na chodníku váleli. Pá