Temná krev IV.díl

kapitola 7. HRA O ŽIVOT

Josh kráčel kaštanovou alejí. Stromy už opadávaly a na dlážděné cestě ležela vrstva jejich narudle zlatavého listí. V barevné vůni podzimu ucítil pach smrti a čerstvé krve. Pro sebe se ušklíbl, námaha se mu vyplatila. Náznaky pomluv, které zaslechl ve společnosti, ho přivedly na správnou stopu. Byla to ona, tajemná kráska ze hřbitova. Nikdo jiný by nemohl být tak drzý, žila si svůj krvelačný život přímo uprostřed zhýčkané pražské smetánky a využívala jejich peníze i životy. Byl přesvědčen, že tajemné vraždy uprostřed noci, popisované s tak hrůzostrašnými detaily dvěma bulvárními plátky, má na svědomí ona. Bylo to vzrušující, doslova sexy. Musí ji mít! Stromořadí ho přivedlo k otevřené bráně, na konci příjezdové cesty stál starý dům s černou střechou, ošumělý časem, ale okna plála do noci a ozývala se z nich hlasitá hudba a smích. Byl na místě.
U dveří nestál sluha ani komorník, Josh vyšel po kamenných schodech na terasu. Nadýchaná sukně se mihla za vysokým francouzským oknem, otevřel ho a vešel dovnitř. Zastoupila mu cestu. Nezklamal se, byla to ona. Havraní vlasy se leskly v záři svíček, tou nezaměnitelnou namodralou barvou a její oči, hluboké jako tůně se na něj dívaly s lehce posměšným výrazem.
„Smím vědět, pane, co vás přivádí do mého domu?"
„Hazard." řekl s úsměvem. „Slyšel jsem, že se u vás hraje o větší sumy a rád bych se trochu pobavil, hazardní hry jsou moje vášeň."
„Vášeň je jistě těžké ovládnout, ale moje večírky nejsou pro každého a hazard nemusí být jen karty nebo ruleta. Co jste ochoten vsadit?"
Podíval se jí do očí. „Všechno!" odpověděl tiše, „Naprosto všechno!"
„Pak jste vítán."
Otevřela dveře. Rozlehlý sál byl zařízený jako salón a hudba hrála kdesi v pozadí. Hosté na večírku, smějící se a přecházející sem tam, v rohu salónu tančilo několik dvojic. Byl to zvláštní večírek, téměř všichni v černém, na tvářích vrstvy líčidel nebo masky, občas někoho poznal, aspoň od vidění. U stěny stál úzký bufet, kde bylo vystavené občerstvení. Vypadalo dost divně, snad aby se nenarušil styl večírku. Dlouhovlasá dívka vedle něj si nabrala stříbrnou lžící cosi jako stonožky a labužnicky si je nasypala do úst. Křuplo to a možná zahlédl hýbající se nožičky.
„Něco k zakousnutí?“ zeptala se ho zastřeným hlasem.
„Ne, díky." přesně takhle si to představoval. Nalil si trochu vína ze zaprášené lahve, chutnalo trpce a kovově, skoro jako krev, skoro.......
Hostitelka prošla sálem, okouzlující v jiskřivém světle křišťálového lustru a hudba zmlkla. Stáhla si černé rukavice a zatleskala.
„Dámy a pánové, hra začíná!"
Šustění karet a cinkot mincí na dlouhém stole ovládly sál. Josh prohrál už všechno co měl u sebe, mohl jen pozorovat, jak štíhlá blondýna s vyčesanými vlasy vyhrává jednu hru za druhou. Lilia jí sledovala s úsměvem. Dokonalá. Mladá, krásná, má všechno, co si jen mohou přát. Zamíchala karty a dvě esa nepostřehnutelným pohybem přesunula k blondýně.
"Vaše sázky, prosím." ....................
Venku se noc nachýlila k ránu, lahve od vína naházené na podlaze a podroušení hosté v náruči prodejných děvek, smích a vzdechy se vznášely v odéru vylitého vína a vášně, hráči nad karetním stolem to však nevnímali. Lilia bleskla pohledem k oknu, brzy bude svítat...........
„Poslední hra, dámy a pánové!" Plavovláska shrábla hrsti bankovek a hromádku šperků, sluha jí podal krabici, naplnila ji a se smíchem zdvihla nad hlavu, potlesk se rozezněl sálem. Lilia se usmívala.
„Zatleskejte vítězce. Dnešní noc má svou královnu a je jí naše krásná Anna von Braunstein. Pojďte, drahoušku, ta opravdová výhra vás teprve čeká." Bledé a brunátné, otylé i vyzáblé obličeje se k ní nakláněly s podlézavými úsměvy, když kráčela za hostitelkou ze sálu. Josh zaznamenal lehké gesto a nenápadně vyklouzl za nimi.
Elegantní pokoj byl zařízen jako ložnice i salónek. Na lesklém stolku ležela malá trubička a černé sklíčko. Dívka se dychtivě zasmála a olízla si rty. Hromádka bílého prášku padala na sklo.
„Slyšela jsem toho o vás tolik madam, ale skutečnost je ještě mnohem........" nedopověděla, nahnula se nad stolek a prášek v okamžiku zmizel.
„Ach! Tohle je opravdu prvotřídní zboží." Hudba stále zněla kdesi v přízemí.
„Zatančíme si?" usmála se Lilia a vzala dívku za ruku, otáčely se po naleštěných parketách stále rychleji a rychleji.
„Už dost, už nemůžu." Dívka se zalykala smíchem, vyčerpaně se svezla do nízkého křesílka před zrcadlem a zaklonila hlavu. Lilia jí jemně hladila po ramenou. Díval se na ně s přivřenýma očima. Dívka se poddávala Liliinu laskání se slastně nepřítomným výrazem, zavřela oči a Lilia vzala její dlaň do své. Křehká kůže povolila pod ostrými nehty a dívka zasténala, snad si ani neuvědomovala nebezpečí, téměř omámená ležela v křesílku bez pohnutí. Rudá krev stékala pramínkem po bílé pleti, Lilia ji slízla špičkou jazyka a podívala se po něm. Červená stopa jí ulpěla na rtech.. ...Nedýchal vzrušením.
„Dáváte přednost ženám nebo raději mužům?" řekla dvojsmyslně a tiše se zasmála. Dvě rudé tečky se objevily na dívčině zápěstí. Vůně krve a blížící se smrti.
„Já nejsem nijak vyhraněný typ." Pokusil se usmát a slova se mu zadrhla v krku. Hladké dívčí hrdlo svítilo v matném světle svíček. Dívka vytřeštila oči do zrcadla.
„Já vás nevidím, madam!" udiveně se ohlédla. „Nevidím vás v tom zrcadle.." Neviděla jí. Neviděla ani její zuby. Zabořily se jí do kůže a prokously tepnu na krku, krev vystříkla a dívka se začala zmítat, už se nedokázal dál ovládat. Krev! Byla najednou všude, na podlaze i stěnách, stříkala z rozervaného hrdla chroptící oběti, chlemtal ji hltavě, až se zalykal a Lilia s ním. Jak elegantně pila dívčí krev, jak zkušeně dokázala otevřít ránu na krku. Nechala si rudý pramínek stékat do úst a slastně přivřela oči, už si nevšímala Joshe, vnímala jenom chuť krve, to ho vzrušilo ještě víc. Obrátili proti sobě chtivé obličeje, potřísněni krví a opojeni drogou a smrtí. Pustil bezvládné tělo a strhl ji k sobě. Přikrývky z ustlané postele se rozletěly po podlaze. Krev jí stékala po těle, serval z ní šaty..........
„Jsi nádherná!" Byla jako bouře. Nikdy nic takového nezažil....teď unaveně ležela vedle něho, krev oběti jí zasychala na kůži. Zvuk na podlaze ho vyrušil. Umírající dívka, s mokvající ránou na kdysi bělostném hrdle, se plazila ke dveřím s přerývanými vzlyky, vstal a jediným pohybem jí zlomil vaz. Liliiny oči na něj fascinovaně hleděly.
„Neodcházej. Zůstaň se mnou!" vydechla a studené paže ho sevřely.
„Neopouštěj mě, Joshi!" Stála tam nahá a svým porcelánově bílým tělem se k němu přitiskla. Omámeně ji hladil po vlasech, stačilo jen, aby zašeptala svou prosbu a splnil by pro ni všechno...
“Já... jistě lásko, ale..... nejsem sám.....a oni by možná byli proti tomu, kdybych odešel."
Něžně se dotkla prstem jeho tváře.
„Hlupáčku, dům je trochu velký i pro dva. Přiveď si je všechny. " Objímala ho před zrcadlem, v jeho lesklé ploše, zacákané krví, se odráželo tělo mrtvé dívky a nebyl v něm obraz ani jednoho z nich...................... nemohl zahlédnout ten potměšilý úsměšek, který se Lilii usadil na rtech.

-----------------------

Kapitola 8. SILNĚJŠÍ NEŽ STRACH

Velká vila za kaštanovým stromořadím svítila do tmy rozzářenými okny. Jack se přitiskl ke kmeni pokrouceného stromu. Viděl vražedkyni, jak vešla dovnitř a těžké dveře se za ní zabouchly. Světla v domě zhasla. Náhle byla kolem Jacka černá tma, zastavil se ochromen strachem z neznáma, které vyzařovalo z toho ponurého domu, narazil zády o sošku chrliče a málem nezadržel výkřik. Měsíc se prodral mezi těžkými mraky a vrhl světlo na odporný škleb kamenného skřeta, Jack měl pocit, že se mu socha vysmívá těmi roztlemenými ústy. Ucouvl. Rychle pryč, napadlo ho, měl by zmizet než bude pozdě. Proběhl alejí a kovovými vraty a za sebou jako by slyšel pobavený smích a hlas, který připomínal zvuk violy.....vrať se, hlupáku, vrať......Najednou věděl, že se vrátí. Ano, vrátí se ještě dnešní noc!

Anastázie vypadala jako spousta podobných holek z vesnice, co přišly do města za prací. Měla světlé vlasy, spletené do silného copu a pihy na nose i na tvářích. Byla v Praze už třetí rok, táhlo jí na jednadvacet a doufala, že v zimě, hned po masopustu, se bude konečně vdávat. Měla služby plné zuby, za celou tu dobu si skoro nic pro sebe nekoupila, radši střádala výbavu, měla už všechno, i sadu hrnků z jemného porcelánu. Teď vlekla těžký džbán s osmi půllitry řezaného piva, nenáviděla tu putyku U prasečího paznehtu, kde se slejzala samá pakáž. Zakouřená knajpa byla narvaná o sobotním večeru flákači ze širokého okolí. Ze sprosťáren a nechutných návrhů, co si musela vyslechnout, jen vešla do výčepu, jí bylo nanic. Skoro se bála, ulicí se potloukala pěkná sebranka, rvačky na nože tady byly běžná záležitost. Ke všemu to měla domů daleko, ale nedalo se nic dělat. Pivo od Paznehtu bylo jako křen a koupit ho jinde zkusila jen jednou, ten starý ožrala ( pán domu) to hned poznal, ani se nenapil. Vysloužila si pohlavek, až se jí zajiskřilo před očima.
Vyšla z hospody a nasadila si černý čepec, nosila ho ráda, hodil se jí k blonďatým vlasům. Uvázala stuhu pod bradou a dala se ulicí, proti ní táhla banda ožralů, raději přešla na druhou stranu a dívala se do země, aby jim nedala záminku k obtěžování. Kupodivu se spokojili jenom s pokřikováním a nechali jí projít, oddychla si a přidala do kroku, spojovací ulička, k té lépe osvětlené části města, tonula ve tmě, nadechla se a vešla......... .........Blesk proťal černou oblohu, ohnivý blesk v Jackově hlavě. Černá! Černý čepec na slámových vlasech, tohle už viděl, tohle už zažil. Ječela. Ječela jako siréna, hloupá štětka z Londýnského East Endu, ječela, aniž si uvědomila, co jí poskytl. Očištění, vykoupení. I tahle bude vykoupena! Rozběhl se po špičkách po křivé dlažbě, hrom udeřil a průtrž lijáku se spustila z nebe. Možná ho zaslechla a prudce se otočila, sešklebenou, zrůzněnou tvář ozářil blesk a ruka s nožem se zdvihla nad hlavu. Pustila džbán a zaječela. Udeřil ji pěstí, odletěla k domovní zdi a zhroutila se před ní na zem, rudá sprška s korálky vyražených zubů vyprskla na chodník. Chytil ji za vlasy a bodl. Svíjela se mu pod nohama, kňučela a kvičela, purpurový květ rozkvétal. Polly! Ta první byla Polly. Rána na jejím hrdle zrudla krví, stejně jako prsa téhle děvky. Prsa, odporné slovo! Nenáviděl to slovo a nenáviděl tu děvku. Všechny jsou děvky! Přišlápl podpatkem boty ruku, kterou se pokoušela bránit a kosti křuply. Vykřikla. Zacpal jí ústa dlaní. Jako Elly. Ta druhá byla Elly. Polly, Elly, Eliz, Katy a Mary. Marta. Pamatoval si všechna jména, jméno téhle děvky si bude pamatovat taky, zítra, až si přečte v novinách o rozpáraném břiše s vyhřezlými střevy a dělohou vyrvanou ze samého lůna té.... Krev stékala po chodníku. Ženská tvář s bílými zuby se mu mihla v mysli. Dost!!!! Skoro zaječel nahlas. Tak přestaň, ona přece nesmí zemřít! Stál nad chroptící dívkou, nevnímal stružku slin, tekoucí mu po bradě a chvěl se zimou a nenávistí. Děvka! Připravila ho o to nejlepší, o pohled na samou podstatu jejího bytí, o rozkoš. Třásl se po celém těle. Tak dost, dost, ta kurva musí přežít! Vzal ji kolem pasu a postavil na nohy, sténala a rudá, slizká stopa se po ní rozplizla na mokré dlažbě.
Plešatý poštovní rada ve výslužbě čekal ten večer na své pivo marně...........

Jack ji táhl za sebou a trochu se snažil, aby to vypadalo, že jde sama. Světlý cop se pohupoval na jeho rameni. Vlekla bezvládné nohy po kočičích hlavách a špičky střevíců už měla okopané, jak brnkaly po nerovném dláždění. Tiché chroptění naznačilo, že pořád ještě žije a tak to bylo správné, aspoň měl ten dojem. Vnitřní hlas ho zatím nikdy nezklamal, věřil mu i teď. Bude se chtít napít, pamatoval si přesně, co se dělo. Sám trochu ochutnal, ale nepřineslo mu to nic, dnes ho mohla uspokojit jen ona. Egypťanka. Tak si ji v duchu nazval. V kaštanové aleji tiše padalo mokré listí..............
Složil své břemeno před černými dveřmi, ležela na mramorovém schodu, škytala a z posledních sil lapala po dechu, nůž přetnul šlachy i jícen. Hlava jí padala ke straně, ale nebylo to nic, na co by mohla umřít. Zadíval se na tělo u svých nohou, nebyla jeho typ. Moc mladá a macatá, nic pro něj, udělal to pro ni, pro Egypťanku, ne pro sebe. Přesto zvedl nůž, dívka vytřeštila oči plné hrůzy, byl v nich křik, ječení a prosby, ale Jack slyšel jen chropot a dusivý kašel. Bodl. A pak znovu, znovu, ruce se míhaly v šíleném tanci, jeho i její. Boj o život. Zarazil nůž až po rukojeť. Přidušeně vykřikla a ruce jí klesly, oči se potáhly neprůhlednou blánou. Zuby mu cvakaly o sebe......řezat........ párat... hned! V domě se něco hnulo....Jack strnul. Couval do tmy a nechal ji ležet, poslední jiskra naděje se zažehla ve ztýraném těle. Dveře se otevřely. Vztáhla paži v zoufalém očekávání..........
Bledá ruka s dlouhými drápy jí popadla za zápěstí. Vtáhla ji dovnitř s divokým zavrčením, zajela do tmy po černých dlaždicích se zdviženýma nohama a sukně se jí vyhrnula vysoko nad boky. Stíny se mihly chodbou a sinalé dlaně, ne nepodobné rukám mrtvol, se natahovaly po mladém těle, plném čerstvé krve.....
„No tak!“ Lilia zabouchla dveře a vyčítavě vykřikla „Co to je?!“ v rukou se jí svíjela umírající dívka.
„Zeptám se tě ještě jednou - cos tam venku dělala?“ zopakovala už trochu mírněji, i když si dávno mohla dovolit křičet, hosté odešli před půlhodinou. Elizia se omámeně usmála.
„To je ale perfektní dáreček!“ zírala na blondýnku, jako by právě dostala k vánocům štěně. Nevěřícně se dotkla její kůže, která se pod jejími ledovými prsty zachvěla. Dívka zasténala. Elizia se rozesmála a
Lilia zakroutila hlavou.
„S tou holkou si dělej, co chceš. Ale nejdřív mi řekni, co se vlastně stalo.“ Pohlédla na její bradu a obličej, na kterých, na rozdíl od černé látky šatů, byly vidět stopy po krvi.
Elizia přivřela oči.
„Potkala jsem na ulici dva chlápky, mysleli si že jsem nějaká ....hádej, jak skončili?“ Špička téměř hadího jazyka se jí mihla mezi bílými tesáky a Elizia se usmála.
„On to viděl a sledoval mě až k domu. A teď mi dal tohle!“ pokusila se pohladit dívčinu tvář, jenže ta se začala zmítat.
„Tak si ji vypij, nenažranče. Ale rychle!“
„Ne!“ pronesla Elizia s tónem vzdorujícího dítěte, „Vypijeme ji spolu. Já a on!”
„Ach, do háje mně je to jedno! Ale domů si ho netahej! Udělejte to někde venku.” vzkřikla otráveně Lilia a unaveně se odploužila do ložnice.
Elizia se ušklíbla. „Kdo si myslíš, že jsi, abys mi poroučela!” zašeptala si pro sebe.

Jack zaslechl srknutí, dychtivé cvakání zubů. Nevěděl ani, co vlastně čekal, v hlavě mu vířil divoký rej. Otočil se a udělal krok. Za sebou uslyšel tiché vrznutí. Obrátil se bez dechu. Stála ve vchodu, vysoká, s panovačným pohledem, gesto, kterým ho vyzvala ke vstupu bylo hodno královny. Zahlédl její oči, tmavé a bez výrazu, ledově zářící jako černé démanty. Se zatajeným dechem prošel branou pekla.