VŽMZ 3: Podivný obřad

Další povídka z cyklu Veselý život malých zvířátek.
(7/2003)
      „Ne, ne, ne! Vy máte dost práce tady a naopak chci dát příležitost tomu mladému poručíkovi.“ opakoval rozhodně plukovník a tento rozhovor ho přestával bavit.
      Kapitán Jaden se zamyslel. „Dobrá,“ odvětil poté, „pane plukovníku, mám ale ještě jeden důvod, proč chci znovu navštívit planetu Indimos…“
      „Pakliže máte ještě něco jiného kromě léčby v klidné přírodě, kterou už zřejmě nepotřebujete, tak mluvte. Stručně!“
      „Chci znovu pozorovat a zkoumat tamní malá zvířátka, takzvané křížky.“
      „Cože?“zahřměl plukovník a poslechl si krátké vyprávění o nalezení původu té potvůrky, kterou s sebou neustále nosí vyspělostátní agent Děda. Když viděl u Ilrase to zapálení a nadšení, jak o nich mluvil, došlo plukovníkovi, že se mu zdají daleko zajímavější. Alespoň víc, než se o nich šlo zmínit ve vojenské zprávě z cesty.
      „Nevím jaký to má význam, kapitáne,“ řekl poté, protože nechtěl dát najevo smířlivost. „Ten mladý poručík tu během vaší cesty žádnou práci za vás neudělá…“
      „Své úkoly zvládnu, pane; ještě před cestou budu pracovat ostošest a po návratu také.“
      „Hmm!“
      „Navrhuji, pane, abyste však velitelem cesty určil toho poručíka Wilura.“ (Abych se nemusel o nic starat a měl čas jen a jen na křížky,) pomyslel si Ilras.
      Plukovník se poškrábal na temeni. „Překvapujete mne!“ vyštěkl náhle, „není to zas tak špatné řešení… Ale pamatujte, nejsme žádní biologové! Po návratu tady chci mít zpracovaná pozorování těch, ehm, křížků. A navíc přivezte nějaké s sebou, abych si je také prohlédl,“ prohlásil panovačně. Ale nesmíte pro ně zanedbávat ostatní úkoly! Jasné?“
      „Ano, pane! Rozumím.“
      ***
      „Není třeba držet muže u kanonu, poručíku Wilure. V těchto vodách nikoho nepotkáme.“
      „Myslíte, kapitáne?“ zeptal se mladík s respektem. Přesto se však nechtěl nechat překvapit jakoukoliv nepříjemností, na niž by nebyl připravený. „Rád bych za devět dní plukovníkovi nahlásil, že mužstvo pod mým velením dorazilo v pořádku a bez zaváhání.“
      „I já budu rád, pokud si získate jeho důvěru. Tady však není nejmenší důvod k obavám o bezpečnost,“ nechal to tak Ilras, jen se těšil, až bude na břehu.
      A skutečně, už přistáli, část se jich vylodila a co to dalo Ilrasovi práce, aby pro indiánské pracovníky doplul mladý poručík a ne on. Sám zůstal na ostrově.
      Když dojeli na základnu, vykládali zásoby a věci na táboření, aby mohli vozidla poslat zpět naproti lodi. To už se kapitán neudržel a utíkal do lesa. U Zkrouceného Stromu zvolal: „Křížkové moji, už jsem zase tady!“ a ke Kameni doběhl, že už ho žlutí medvídci obklopili.
      „Jak se daří, Zadumaný?!“ zeptal se svého nejoblíbenějšího.
      „Brum!“ odpověděl, hopsajíc po vysokém kameni, z něhož vždy hlídkoval.
      Ilras měl dobrou náladu a zdálo se mu, že všichni křížci mají ještě lepší.
      Opět si snimi hrál a pozoroval je. Tentokrát jim přinesl i nějaké hračky a pomůcky. Malé dřevěné autíčko, houpačky a také dětský vláček! Okruh z šesti metrů kolejí zapojil tak, aby nebyl na rovině, a když dolů ve vláčku pojede deset křížků a pět dole chytře vyskočí do sena, tak to zbylé vyveze nahoru a mohou jet znovu. Nebylo lehké je k tomu vycvičit, ale zvládl to. Dospělým křížkům připravil dárky jako špendlíky, pilky (vyrobené z upravených listů lupenkových pilek), a soupravu na lisování sušení a vypalování cihel z hlíny. Z prodejny chirurgického materiálu přinesl za drahé peníze dlouhou kapilární trubičku, která vyčerpala vodu z potoka až do nor kmene Pod Kamenem. Rovněž jim věnoval několik koleček a trakařů správné velikosti, pro snadnou přepravu nákladu.
      Křížci měli ohromnou radost, což naplňovalo štestím i Ilrasovo srdce – byl nejštastnější v životě.
      ***
      Kapitán Jaden pak musel jít mezi vojáky. Přece jen měl nějaké povinnosti. Navíc mladý poručík si pomalu získával důvěru a loajalitu indiánů, mezi nimiž, stejně jako mezi křížky, platí zákon, že mladší vždy respektuje staršího. Bylo o to hůř, že tím mladším byl vyhublý goblin. :-)
      Ke konci odpoledne se Ilras chytře zbavil povinností, což mu dovolilo vrátit se do lesa. Tam už na něj čeká Zadumaný; hned mu vleze do dlaně a zahledí se mu do očí.
      „Co je Ti, jakto žes tak smutný?“ postřehne kapitán.
      „Brum. Achbrůůum brum brum.“
      „Kdybychom si jen my dva rozuměli… Určitě bys mi to dokázal povědět.“
      „Brum.“ Za chvíli se Zadumaný zvedl, dvakrát ťukl kopím, pak pacičkama ukazoval kolem své hlavy a něco předváděl. Ale člověk ho nepochopil.
      ***
      Oranžové slunce si sedalo na obzor. Jakoby náhle všichni křížci změnili chování. Dávno si žádný nehrál. Každou chvilku někdo zmizí v noře, opět vyleze a někam běží, jakoby měl bůůhvíjaké vyřizování. Posléze se zdají všichni medvídci nějací čistí. Tvoří hloučky kolem nor, řadí se do šiků. Tu a tam ještě běží nějaký opozdilec pro lupínky, ale většina už je má. Ženy a děti zelené v tlapkách, muži nesou červené lístky nabodlé na kopí, každý po jednom. Pak se všechny skupinky vydaly na kopec a člověka vzali s sebou.
      Průvody se blížili k severozápadní straně lesa. A pozor, támhle to je! Ve svahu se vyjímá menší rovinný plácek, obklopený ze všech stran kameny a skalkami, vyhřátými sluníčkem. A na spodním okraji nevysoký plochý balvan jako pódium, hotový amfiteátr. Propána, samé zástupy žlutých ze všech stran! Houfy jich lezou na rozsedliny a kamenné výstupky skalek, skupinky si sedají okolo kořenů na svazích. V pozoruhodném přírodním výtvoru se sešlo tóólik křížků, kolik nikdo neviděl! Všech jedenáct velkých kmenů i roztroušené rodiny, jen hrstka hlídačů zůstala na stráži nor.
      A jak se slunce barvilo do krvava a mizelo v horizontu, přicházejí nejstarší a vedou Zadumaného. Sbor křížků Z Mechu pobrukuje barytonovou melodii, některé samičky házejí váženému průvodu do cesty pestíky a pylové tyčinky z květů. Nejstarší vkráčí důstojně až na koberec spletený z jehličí a řadí se, Zadumaný uprostřed. Pak následoují projevy, každý z nejstarších něco krátce promluví; přitom rozhazují tlapkama, ukazují na slunce, do korun stromů a ještě jinam. Masy publika ochotně naslouchají, vždyť k nim hovoří nejváženější křížci ze všech kmenů.
      Ilras celou událost pozoroval z pařezu nad celým souskalím. Seděl dál a výš než všechni žlutí, takže měl dobrý přehled, ale sotva slyšel brumání řečníků. Zase viděl, jak divoce gestikulují, „o co tu, proboha, jde? … Chtějí Zadumaného odsoudit, nebo popravit?! Či proč ho všem ukazují a nenechají ho nic říct?“ Když vtom se to na pódiu začíná hýbat, Zadumaný jde do popředí, zpěv sboru se mění.
      Náhle všechno zklidní, jen nejstarší rytmicky klepou patami svých kopí. Na pódium vystupují děti, každý přináší placák a postaví z nich vyvýšený stupínek. Od posledního malého Zadumaný přijme kopí, slavnostní lesklé a barevné. Vylézá na stupeň.
      A teď je na něm, aby zbraní zamával nad hlavou a zakřičel třikrát „brum!“. Všichni napjatě čekají a někteří vědí, proč váhá. Přítomnost člověka a medvídkova touha po dálkách jej zrazují od přijetí toho, co kdysi považoval za vrchol veškeré křížčí cti. Sbor utichá, napětí vzrůstá. „Ťuk, ťuk, ťuk…!“ naráží zbraně nejstarších na skálu.
      Konečně! Zvedá kopí. Bojovně mává nad hlavou!

„Bruem brim- bru-um brym* ,
breem&, bruem brúúm- brym] !
Brum!, brum!, brum!!!“

„My jsme křížci Zpod Kamene,
jsme fakt silní, a ne, že ne!
Brum!, brum!, brum!!!“ (2)