VŽMZ 4: Maminka

(7/2003)
      Druhá návštěva Ragořanů na ostrově křížků ještě neskončila. Rafinérie jela na plné obrátky. Čerpala obsah z kvasných věží, vylouhované a nakvašené výtažky ze sladké trávy, jež tam ležely již odminula. Vojáci z rafinerie stáčeli alkohol do cisterny na naváželi ho na pobřeží, odkud ho potrubím přečerpali do velikých nádrží v lodi. Brzy se jim na nový technický alkohol podařilo rozběhnout první motor! Ihned to náležitě oslavili potravinářskou formou téhož produktu, a sice pravým Calivským vínem!
      Indiáni mezitím sekali na polích vzrostlé listy a stvoly oné rostliny a vyváželi je výtahem do vyprázdněné kvasné věže. V náročném prostředí a nezmámém terénu šly práce prvně obtížně, ale teď už se dostaly do vyjetých kolejí. Také velitelé nemuseli řešit problém za problémem a mohli si odpočinout. Kapitán Jaden tedy jednou pozval mladého poručíka do lesa. U hravých křížků si i nový návštěvník rychle získal důvěru.
      „Tak abyste věděl, co je nejzajímavější a nejsladší na práci u Ragorské tajné: výlety do neznámých končin; průzkumy, expedice. Kór když přitom člověk narazí na takovýhle ráj se spoustou roztomilých zvířátek. To s nějakou puntičkářskou prací nad lejstry nemá co dělat.“ poučoval starší agent. Dál se rozpovídal o křížcích, vyprávěl své poznatky o jejich životě a ukazoval vchody do labyrintů.
      Poručíku Wilurovi se zviřátka rovněž líbila. Nicméně byl překvapen, jak moc si získali srdce i mysl kapitána Jadena. Měl však pochopení. Žít sedmnáct let v cizí zemi, bez příbuzných, bez mimoprofesních přátel. ‚Takhle bych skončit nechtěl,‘řekl si. ‚I když, dejme tomu, že kapitán nedopadl nejhůř. Vlastně dost dobře.‘
      Později vzal Ilras Zadumaného s sebou do tábořiště, ukazoval mu, jak žijí, co mají ve stanech a tak. Vojáci i indiáni usedli u ohně, zpívalo se a vyprávěly příběhy.
      „Znám je,“ připustil náhle jeden opálený mezi řečí, „ta nejlepší kánoe z náš vesnice, zvládne plout na ‚pií-mrum‘, to znamená v našem jazyce Ostrov křížků,“ řekl indián překladatel, avšak byla to jen slova staršího z místních indiánů. „V ostrově lovíme, ale malé žluté nezabíjet ani nebrat pryč, jakoby posvátní,“ prozradil, když Ilras žádal další informace.
      „Křížci – děti Boha Radosti.“ překládal slova druhého indiána. „Před mnoho a mnoho dešťů poslal veselá žlutá medvedici, takhle velka,“ a ukazovali výšku délkou od zápěstí, po špičky prstů, asi 20cm. „To byla křížků maminka.“
      „Ano, maminka,“ přizvukovali druzí. „Pěkná tlustá!“ smáli se. „Přinesla v náručí první křížka. Ten menší a hubenší. Pak z maminky zrodili další a další křížci. … Dodnes. Hrají si, loví brouky, staví nory; hrají, veselí.“
      „A kde je ta maminka?“ vyhrkl už nedočkavě Ilras.
      „Ve velké noře schovat. Rodí nové křížky. Velká maminka! Maminka, Bůh všech křížků! Ale pro indiány jenom jeden z poslaný Boha radosti.“ Dál se indiáni tak překřikovali, že už to překladatel nezvládal.
      ***
      Ilrase celou noc nenechala spát myšlenka, jak to tedy je. Při východu slunce seděl Na Kameni a čekal na žluté. ‚Vždyť přece mají své samičky, tak kdo tedy rodí děti?‘ napovídala myšlenka evoluce všech zvířat. ‚Jenže indiáni se sem na kánoích dostávají už odjakživa; křížky znají déle než on, tak že by měli pravdu?‘
      Dnešní ráno se zatvářilo trochu ospale a medvídci jen neobratně vylézali na sluníčko. Jak všichni vstali, muselo se jít na sběr bobulí. Teprve poté si Ilras mohl klidně promluvit se Zadumaným.
      Převyprávěl mu celou historii a snažně žádal o vyvětlení. Křížek naslouchal, ale copak si ti dva mohli porozumět? Jenže při slově ‚maminka‘ se Zadumaný zvedl a šel s člověkem ke kmeni Pod Dubem. Stoupnul si nad jednu noru a ukazoval dovnitř.
      „Co se děje, křížku, tam je vaše maminka?“
      „Brum!“ odpověděl vesele a zakýval hlavičkou. ***
      Nový náčelník měl pár dní mnoho práce. Teprve před odjezdem zas spolu mohli být mezi čtyřma očima.
      „Ne moc dobře chápu, co se u vás děje, Zadumaný.“ vyprávěl člověk. „Víš, říkal jsem ti, že pokud tě nepřivezu s sebou na naši planetu, už mě sem nikdy plukovník Rabúk nepustí. Jak to tedy vyřešíme, co mi poradíš?“
      „Brum!“ snažil se ho potěšit křížek. Pak také chvíli roztodivně brumal a Ilras mu pln slušnosti naslouchal. Neboť na něj také dlouho mluvíval a pro oba je to asi stejně beznadějné.
      Co říkal se snažil uhádnout spíš z těch malých očí nad žlutým čumáčkem. ‚Chtěl bych jít s Tebou do vzdálených krajů, poznávat nové věci a zažít dobrodružství. Jenže křížčí život je moc krátký. Mám příležitost, ale také povinnost a odpovědnost vládnout nejsilnějšímu kmeni křížků.‘ Pak zakroutil hlavou: ‚Ne, nemohu jen tak odejít a nechat tu své druhy. Jsou moc zranitelní a neopatrní. Co kdyby přišly myši! A kdyby ses už nikdy nevrátil k Zadumanému, uschovej ho ve svém srdci. Tvá vzpomínka na něj tě bude stále rozveselovat, jak malé křížky železný vláček,‘ usmál se. ‚A jeho také.‘
      Ale Ilras se dodnes nedozvěděl, co křížek skutečně povídal, přišlo mu spíš, že si to jen lidská hlava svojí fantazií domyslela.
      ***
      „Jděte se vyspat, kapitáne,“ pobízel ho poručík. Ale on zatvrzele stál na zádi a i přes padající soumrak stále mžoural na vzdalující se ostrov.
      „Půjdu, nemějte strach,“ ujistil poručíka, jenž však na něj stále koukal jako na největšího blázna v Ragorské armádě. Kterého kapitána by také napadlo chytat brouky, trhat bobule a vézt sazenice divných keřů. Copak jsme zahradníci?!
      „Zadumaný je vážně chytřejší než já .“ Ilras nemohl stále pochopit to, že mu medvídek porozuměl, ale on jemu ne. Kajuta i celá loď se houpala; v klícce se vystrašeně tetelili dvě křížčí rodinky Od Stráňky, jež Zadumaný přesvědčil, aby s člověkem jeli. Od kmene žili odděleněji, tak si snad zvyknou.
      „Copak, žluťásci? Snad nemáte mořskou nemoc!“
     
      Jak vypadala druhá návštěva Ragořanů z pohledu křížků? Čtěte pokračování páté: Bůh dobrého ohně