VŽMZ 5: Bůh dobrého ohně

(7/2003)
      Vcelku normální ráno. Jen Zadumaný si přispával, protože tuto noc lesem běhala myš, báli se jejího útoku na nory, tak hlídali. Sotva se vzbudil, chtěl se jít rozvalit na teplé sluníčko. Jenže už v noře ho porazil běžící hlídač.
      „Brum, Zadumaný, k náčelníkovi!“
      „Brum?“ nebylo mu jasné, co se děje. Ale běžel též.
      Ale u náčelníkovy komůrky už bylo medvídků, že se tam sotva protlačili. Okolo stáli jeho děti a sousedky, všichni zraky sklopené a čumáčky neobyčejně ztvrdlé.
      Zadumaný prohlédl ležícího Beznohého. „Odešel,“ řekl. „Oj, i tak, čtyři a půl deště si napočítal, to není málo.“ Pak nakázal bojovníkům komůrku vyklidit. Truchlit se bude až na pohřbu.
      ‚Jenže co to znamená, kdo teď bude Pod Kamenem náčelníkem? Není jiná možnost. V kmeni nikdo silný moudrý a aktivní, navíc mě už za náčelníka považují. Ale tím budu až nadosmrti a už nikdy nebudu smět odjet s člověkem!‘ vzdychl. Zkroušený křížek se dobelhal daleko do lesa, kde byl úplně sám. Sedl si na vyboulený kořen. ‚Co teď?‘ A čumáček se mu začal plnit krví, až úplně ztvrdl.
      ‚Ne, nesmím se poddávat smutku,‘ vyskočil. ‚Okamžitě zařídit velký pohřeb!‘ běžel k vesnici, náhle zpozorněl. Zastavil se u jednoho kamene. Po jeho odsunutí se objevila nora, co vedla kolmo dolů. Dole samozřejmě nebyl žádný labyrint, jen malá komůrka s vyschlými ostatky jednoho náčelníka. Norou měla vyjít jeho duše ven a stát se bohem.
      ‚Ne, takhle ne. Pro náčelníka Zpod Kamene to chce větší a slavnější pohřeb!‘ přišlo mu. A hned šel zorganizovat práce. S nejchytřejšími křížky našel a vyměřil místo, na odlehlejší severozápadní straně lesa, nedaleko od amfiteátru. Dvě desítky pilných bojovníků tu začnou hloubit velkolepou jámu. Ačkoliv je posazená na rovině, jednu tenkou chodbičku ze dna jámy nechali vyvést do svahu. Tudy bude přicházet vzduch. … Další pracovníky Zadumaný poslal sbírat dřevo. Dosud neměli zkušenosti s hořením klacíků, používali jenom kousky šišek. Tak nechal postavit zkušební hranici. … Jiní hledali dřevo na skutečný oheň, zbytek trhal lístky a zkrátka vše potřebné, bez čeho se pohřeb náčelníka neobejde.
      A už nesou kus rovné kůry a na něm žhavé uhlíky. Zastrkali ho pod dřevo, a čekali… …ale chytit to nechtělo. Zkusili tedy kolem chladnoucích uhlíků naklást kousky šišek. Ale ty jen doutnaly, jako v podzemní peci. Nastrkali tam ještě suché jehličí a jiné hlouposti a bylo jim líto, že tak skvělý plán se nevydaří. … Ovšem vtom v jehličí zapraskalo! Objevil se čmoud a vyrazily plameny až do nebe! Takové oranžové, jak pět křížků vysoké. … A od té doby uměli topit, jen málem podpálili les, než se naučili zametat z okrajů ohniště roztroušené suché jehličí.
      A při západu slunce už vše proběhlo ke spokojenosti tvůrců a nerušenému smutku pozůstalých. U hrobu se shromáždila společnost ze všech kmenů a usadila se tak, aby měl každý dobrý rozhled. Beznohého položili na malou plošinku na samotném vrcholu hranice, který vykukoval z jámy ven, ač samotné základy hranice byly pod zemí.
      Zadumaný pokynul strážci ohně. Ten vespod nastrkal uhlík pod jehličí a už utíká větrací chodbičkou. Ve chvilce je zesnulý plameny úplně zahalen. „Dnes odchází nejstatečnější křížek a největší z náčelníků! Ten, jenž našel oheň!“ prohlásil Zadumaný a poté nechal mluvit jednoho z nábožných křížků Zpod Dubu.
      „Ať hoří velký oheň. Ať vezme náčelníkovo tělo. Ať jeho duše vystoupí jako Bůh Ohně.“
      „Bůh Dobrého Ohně!“ přidal Zadumaný, když vzpomněl jak ve žhavém popelu viděl umírat malé myšátko. Bylo mu ho líto, ač byli nepřátelé. Ne, zlý oheň škodí; beznohý je bohem dobrého ohně.
      „Bůh Dobrého Ohně!“ opakovali smuteční hosté. V prohořelé hraničce zapraskalo a vrchol i s ostatky náčelníka se sesunul do hrobu, přitom vylétnul obláček žhavých jisker. Na křížky padla bázeň, neustále opakovali „Bůh dobrého ohně! Bůh dobrého ohně!…“ a tak začali v nového boha okamžitě věřit.
      A poté, co se rozešli, hlídalo oheň jen dvanáct ozbrojených křížků, budou zde na stráži celou noc i příští den. Až opět další večer, když už duch Beznohého vyjde z teplého popela do korun stromů, díru zazdí kameny. A právě tehdy má být uveden náčelník nový.
      ***
      Ráno spadla hustá lahodná rosa a les se vyloupnul do krásného dne. Sladká tráva na poli, dosti vzrostlá lákala některé křížky k okusování, protože dneska se nepůjde na lov, ani na sběr bobulí, téměř všichni myslí jen na Uvedení. Nejstarší z hlídky a Strážce ohně, tito dva vládnou kmeni, když není náčelník. Jak bylo zvykem, měli se dohodnout na novém náčelníkovi, což proběhlo stručně a jednoznačně. Chystali se nechat volbu ke schválení náčelníky ostatních kmenů…
      „Křížkové moji, už jsem zase tady…“ zvolal vesele Ilras a pln radosti vběhl mezi ty malé veselé tvorečky.
      „Brum, přišly potíže,“ promluvil tiše Nejstarší z hlídky. Nedařilo se mu přimět ani jediného Zpod Kamene, aby konal přípravy k Uvedení. Všichni si jen hráli s tím dotěrným, nic nechápajícím člověkem. Co, že žádný nepracuje - samotné Uvedení je ohroženo! Vždyť kdo by měl být náčelníkem, jestliže Zadumaný bude chtít s dvounohým odejít?
      Voják měl naštěstí dost zařizování se stavbou tábora. Křížky se podařilo přimět k práci, ačkoliv to šlo tuze pomalu, neohrabaně; k tomu nebylo jisté, zda nevyjde veškeré snažení nadarmo. K čertu se Zadumaným! Chyběla jeho schopná direktiva kmenové práce. Navíc on sám nebyl k sehnání.
      Jak slunce vypluje nejvýše, Strážce ohně to už nemůže vydržet. Sám jde za křížkem Pevná Tlapka a smlouvá, že když Zadumaný odmítne, tohoto mladého silného bojovníka uvedou jako náčelníka. Pevná Tlapka slíbí, že ano; ovšem ani jemu se nechce; nikdo Zpod Kamene se necítí na to být náčelníkem, když je v kmeni jasný nejmoudřejší a nejschopnější křížek, jenž již jedny deště fakticky vládne.
      ***
      Zadumaný, jak všichni věděli, se toulal daleko od sídlišť. Přemýšlel a nevěděl si rady. Zřejmě náčelnictví odmítne…čumáček měl dočista ztvrdlý… V tom zaslechne šustot. Tšuupss! - Myš! A druhá! A třetí! Kdindipindy, jednu bych přemohl…ale útočnou tlupu? Nikdy!
      Tak zamyšlený si vyšel na procházku... ‚Propána, ani kopí nemám!‘ Rychle skočí k nejbližšímu keři. Popadne suchou větévku, „co teď?!“ Myši se přiblíží až k němu.
      Tups! Bez váhání té první praští do čumáku. Druhá se mu zakousne do klacku. Co ta třetí - vyrazí po něm? ---! Zadumaný je napjatý. Příliš riskuje. Zaútočí i poslední z hlodavců?
      Rychle se zachytí keře, aby ho nemohli odtáhnout na volné prostranství. Zčistajasna třetí myš vypískne a utíká pryč..
      „Brum!“ zařve medvídek, jak nejděsněji umí. První se mu chňapne zuby po tlapce. Vzápětí pustí a couvne. Hledí si do očí. Křížek se packama přitáhne hloubš do keře. Jakoby tím útočící myši nějak vystrašil, tyto se dají na zbrklý úprk. ‚Asi jsou poděšenější než já.‘ došlo mu. Z palouku se rozléhá zatloukání kolíků od vojenského stanu a hluk dunícího zvířete, jež se právě vzbudilo.
      ‚Dvrruuuun!‘ zaburácel motor nákladního kolosu. ‚Buch, buch, buch!‘ zní monotóně. Ptáci, hlodavci i hmyz, vše prchá od paloučku a od sladké trávy.
      „Myši jedny vyplašené!“ prohodil Zadumaný a prohlíží lehce poraněnou packu. Jemu rámus z paloučku strach nenaháněl, tak se dál loudal lesem. Později zamířil k sídlištím.
      ***
      ‚Patrně přijmu náčelnictví.‘ rozhoduje se v podvečer. Zrovna za ním přišel člověk. Bóže, jak by mu chtěl, tuze chtěl vysvětlit, že je to pro něj tak těžké.
      „Co je Ti, jakto žes tak smutný?“ ptá se Ilras, jemuž dosud křížci působili tu nejvetší radost.
      „Brum. Kdybych ti to jen tak mohl říct…“
      „Kdybychom si jen my dva rozuměli… Určitě bys mi to dokázal povědět,“ na to svým jazykem kapitán.
      „Jistě,“ poví medvídek, snad člověčí řeči i rozumí. Neboť lidé mívají vše na očích, jen oni sami si to navzájem nedokáží číst. Pak se zvedl a naznačoval, že večer bude uveden v náčelníka, předváděl, ťukal kopím; ale člověk patrně ne všechno pochopil.
      Poté si usmyslel, že se skutečně náčelníkem stane. Nechal se Nejstarším z hlídky uvézt k amfiteátru, ale do poslední chvíle dával najevo nejistotu, jako že ještě váhá. Křížci všech kmenů měli poté dvojnásobnou radost, že se náčelníkem navzdory svým protichůdným touhám stal.
      ***
      Další dny se již netoulal. Svědomitě vedl kmen, organizoval práce, zabezpečil zásoby a hlídky nejen Pod Kamenem, ale pomáhal i odloučeným rodinám, dokonce i slabší kmeny vzal pod svou ochranu. V celých sídlištích o něm panovalo to nejlepší mínění.
      I při Ilrasových návštěvách zavládlo oboustranné veselí. Radovali se a hráli. Zadumaný učil křížky, jak zacházet s Ilrasovými dary, pracovními pomůckami a hračkami. Snažil se, aby je všichni využívali stejným dílem. Zasloužil se i o spravedlivý dar nazpět. Malovaná kopí, koberec zpletený z jehličí, semena různých zdejších rostlin, bohatě svého přítele odměnil.
      Zde jsem náležitě popsal, co předcházelo velkému Uvedení Zadumaného v náčelníka. Samotná slavnost je popsána v povídce „3: Podivný obřad“.
      Však kdo je ten, jenž složil Zadumanému kmenový pokřik? Jaktože s Ilrasem nakonec odjeli úplně jiní křížkové? – Odpověď dostanete v pokračování šestém „Návštěva tancovače“.