Odejít z nebe

Odejít z nebe Velký lehce našedlý mrak spokojeně plul oblohou. Na něm se v řadách za sebou krčily malé sněhobílé stany a tvořily tak věčně migrující město Mraob. Vítr jimi lehce houpal ze strany na stranu a přinášel vůni bledě modrých Nebeských květů. Vypadaly mrtvě, uvnitř však žili přítomností svých neobvyklých obyvatel. Na okraji mraku daleko od stanů seděla dívka, pohupovala nohama a pozorovala hejno úhledně poskládaných ptáků směřujících kamsi na jih. Mrak pod ní zrůžověl pod dotekem slunce, mizícího za horizontem země. Země, jak krásně vypadá, pomyslela si dívka. Často se na ni chodila dívat, vždy k večeru, když se halila do závoje mystické noci. Kéž bych se tam mohla jednou podívat! Neměla ráda život tady nahoře. Věčné stěhování, málokdy se jim podařilo najít oblak obyvatelný déle než týden. Neustálý pocit nejistoty, jak těžké je žít bez pevné půdy pod nohama. Zvedl se vítr, vpletl se jí do vlasů a hodil jí je do obličeje. Odhrnula si je téměř průsvitnou rukou a znovu tak odhalila modré hluboké oči, ostrý úzký nos a nachové plné rty. Z dálky k ní dolehly vysoké tóny podivné krátké melodie, to ji volala matka. Vstala tedy a pomalu se vydala k domovu. Dlouhé šedivé šaty hladily povrch mraku a zametaly tak její neviditelné stopy. Bílý stan domova ji přivítal typickou vůní pečeného ptačího masa. Otec ležel v rohu stanu a se zavřenýma očima tiše oddechoval. Od spánků až k bradě se mu táhla červená čára jako připomínka drápu Sněžného orla, kterého se jim dnes po dlouhém boji nakonec podařilo ulovit. "Andrido," vzhlédla matka od zašívání otcových šatů, "kde se touláš?" "Byla jsem na okraji." Matka mlčela a pozorně na ni pohlédla. "Proč nemůžeme na zemi?" zeptala se zamyšleně Andrida. "Už jsem ti to říkala tisíckrát, mohlo by nás to zabít." "Co znamená mohlo by nás to zabít?" "Měla by ses zabývat důležitějšími věcmi." "Čím například?" "Například… Za týden máš svatbu!" "Ale já si ho nechci vzít." "Holčičko, ty si ho musíš vzít, byli jste sobě přisouzeni." "Ta zatracená Vědma, řekne ty si vezmeš tam toho a konec. Jak může tak dobře vědět, co je dobré." "Andrido! Jak to mluvíš! Kdyby tě slyšel někdo z…" "Neslyšel! Jsem unavená, půjdu si lehnout." V bezesné, spánkem nenaplněné noci udělala Andrida rozhodnutí. Ráno to však ještě nevěděla. Uvědomila si to až ve chvíli, kdy v přítmí další noci opouštěla domov. Ostrý severní vítr napomáhal jejímu utajení, všichni se schovali, aby se mu vyhnuli. Odvázala otcova koně, nasedla na něj a pošeptala mu něco do ucha. Kůň chvíli váhal, pak rozpřáhl křídla a snesl se houpavě z mraku. Zvolna letěli oblohou, míjeli mraky a opatrně přibližovali cíl své cesty, zemi. Andrida cítila svěží vítr na svých skráních a vzpomněla si, jak jí otec jako malou vzal poprvé na koně. Jak krásné to bylo. Jak krásné to je. Už tehdy se dívala dolů na zemi a přála si ucítit pod nohama její přítomnost. Teď se to konečně stane. Po tváři jí přelétl úsměv. Zem se blížila a zároveň utíkala kamsi dopředu. Zelené hrbaté lesy a vlnící se louky proťaté zkrouceným proužkem řeky. Malé krychličky obydlí nedbale rozházené po zemi, aby se pak nakonec shlukly v město. Kůň se snesl na louku za městem a složil křídla. Andrida znejistěla. Mohl by ji samotný dotek země zabít? Kůň začal nervózně podupávat. "Nedělej to!" Ozval se nečekaně. "Cože? Ty mluvíš?! Koně nemluví!" "Ne, koně nemluví. Mluví k tobě Vědma." "Ale co..." "Když stoupneš na zem, neumřeš, staneš se člověkem a už nikdy se nebudeš moci vrátit." "Neumřu…" "Andrido! Mysli na své rodiče, mají jen tebe, vdáš se a…" Andrida ji nenechala domluvit a seskočila z koně. Zem ji vnutila svou existenci. Svět se začal otáčet a ona se zhroutila na zem. Tělem jí projela neuvěřitelná bolest. Ztratila vědomí. Milióny vzpomínek se vršily na sebe a míchaly se v čase. Pak se ztratil i čas. Procitla. Ticho kolem ní ji prozradilo, že je sama. Sedla si a pohladila list trávy vedle sebe. Pak se podívala na nebe. První slza jí váhavě stekla po tváři. Na okraji brady se zastavila a zavolala tisíce svých sestřiček. Jsem sama, ale na zemi.