Víla

VÍLA „Ale pane, mír musíte jet zjednat osobně. Rozhodně je nepřípustné, aby jste vyslal nějakého zástupce.“ Řekl rádce. „ Přece mi nechcete říct, že jakmile se mi narodí můj první syn, hned mu musím jet zjednat zásnuby!“ vykřikl jsem nasupeně. „Přesně tohle jsem řekl.“ „Nešlo by to o několik dní oddálit?“ „Když to oddálíme, tak nám vyhlásí novou válku. A to nikdo z nás nechce.“ „Dobře, zítra ráno se vydám na cestu.“ Cesta netrvala dlouho i vyjednávání se vyřešilo bez průtahů. Nabídku abych zůstal přes noc a oslavil mír jsem odmítl. Rozhodl jsem se přespat někde na zpáteční cestě. Polovina mé družiny se rozhodla zůstat na oslavách.Hlavně ať jsem co nejdříve zpět. Tolik toužím vidět svého syna. Nástupce trůnu. Ještě v říši sousedního krále mou družinu přepadli lupiči.Doprovod, který jel se mnou byl většinou opilý. Já také, ale zatímco oni se rozutekli do všech směrů , jel jsem se schovat do lesa. Spánek v lese určitě nebude pohodlný. Mýlil jsem se však. Tu noc jsem nespal. Nedaleko v lese se objevila záře. Zvědav jsem se vydal tím směrem. Nevím proč, ale sesedl jsem z koně a choval se tiše. Konala se tam jakási schůze nebo rada. Uprostřed všech těch nádherných dívek stála ta nejkrásnější. Na všechno ostatní jsem v tu chvíli zapomněl. Nebylo tam ani jednoho muže. Jen ony se tam o něčem bavily. „Váš plán vám vychází, královno. Je schovám za stromem a myslí si, že ho nikdo nevidí.“ „Vím, že tam je. Přilákala jsem ho sem a dokonce si myslí, že mě miluje. Nedovolím, aby se jeho nedávno narozený syn stal králem oběma královstvím. Chci vládnout i lidské říši, ne jenom vílám. A já toho dosáhnu, uvidíš.“ „Zajisté. A co se stane teď ?“ „Za chvíli se osmělí a přijde mi sem vyznat lásku.“ Už tu nevydržím. Nemůžu se na ni jen dívat. Chci se o ní něco dozvědět. Vykročil jsem ze svého úkrytu, došel před ni a uklonil se. „Vítej králi,“pravila kráska. „Odkud mě znáte? Ženu jako jste vy bych si určitě zapamatoval.“ „Miluji vás již dlouho Richarde a jsem ráda, že jste za mnou přišel. Mé jméno je Marika.“ „Od chvíle co jsem vás spatřil, jsem se do vás zamiloval, Mariko. Staňte se mou ženou.“ „Ale nebuďte pošetilý. Jednu ženu přeci máte.Ale dám vám dar. Tento prsten vám mne bude připomínat.“ „Budu ho nosit stále na prstě. Já však nemám co bych vám dal.“ „S tím si nyní nedělejte starosti, já si něco vyberu později“ řekla a mírně se pousmála. „Začíná svítat, měl by jste se vrátit zpět na hrad. I já už musím odejít.“ Někde v dálce zakrákal krkavec. Otočil jsem se . Marika zmizela. Nejspíše to byl jen sen a krkavec mě probudil, pomyslel jsem si. Na ruce mám, ale krásný rubínový prsten. Marika tedy není sen ale krásná skutečnost! Má uprchlá družina přijela na hrad již večer. Vydal jase se navštívit Alžbětu. Ležela v posteli a vypadala … Není ošklivá, rozhodně bych nedávno řekl, že je hezká, ale teď … Poznal jsem opravdovou krásu. Alžbětiny vlasy – taková nijaká barva. Zato Maričiny, ty jsou nádherně temně černé a takové třpytivé! A ta bělostná pleť- ach, kdy ji zas spatřím!? Poslal jsem snad již stokrát spolehlivého člověka na to místo. S detailním popisem Mariky. Protože mám mnoho vladařských povinností, byl jsem v tom lese jen několikrát. Čas plyne. Marika se z mé mysli pozvolna vytrácí a můj syn dospívá. Víla mi však nedovolí úplně zapomenout. Zjevila se mi už několikrát ve snech. Našeptává mi, abych zabil královnu. Jsem omámený a tak nevidím důvod proč jí nevyhovět. Anežku jsem zabil bez problémů a vůbec necítím smutek. Dokonce bych svůj pocit nazval radostí! Nově mi hlas radí, abych se zbavil Herberta. Nic nám pak nebude bránit v naší lásce a spokojeném životě. Jdu do jeho pokoje jak nejtišeji umím. Můj vstup se však neobejde bez zavrzání dveří. To ho vzbudí, do ruky vezme svícen a než stačím něco udělat, praští mě jím po hlavě. Na mé ruce, ve které jsem držel dýku, ho upoutá rubínový prsten. Svlékne mi ho, aby si ho mohl prohlédnout. Prsten se mu zalíbí a dá si ho do kapsy. Po několika dnech se proberu z bezvědomí. Nevzpomínám si na nic od doby Anežčiny smrti. Donutím tedy Huberta, aby mi vše vyprávěl i já mu vylíčím svůj příběh. Pláču. Anežku jsem velice miloval, jenom jsem na to v posledních dnech díky prstenu pozapomněl. Slzy brzo vystřídá vztek. Záhadu prstenu jsme již vyluštili.A já se chci pomstít!!! Není to snadné. Některé víly se převlékají za staré ošklivé báby. Lidé jim začínají říkat čarodějnice. Ty které chytíme upalujeme na hranici. Víl je hodně a dobře se skrývají, ale lidem se jednou určitě podaří všechna ta zlá tvoření zničit.